Dobrá vůle – Květinou neuhodíš (2013)

Přidal: Přemek |

Duben 15, 2013

O lidech s upřímnou snahou učinit svět lepším. O domácím násilí se dozvídáme především díky svědectví jeho obětí – především žen. Pořad přináší pohled z druhé strany. Co skutečně cítí chlap, když uštědří své nejdražší ránu pěstí? Výčitky, strach nebo pocit zadostiučinění? Je možné vůbec někdy chápat surovce jako oběť, agresivitu jako projev strachu a násilí jako zoufalý pokus o získání citu? Kde leží hranice empatie? Připravil Ivan Studený. Mistr zvuku Štěpán Linhart. Dramaturgie a režie Lenka Svobodová.

Natočeno 2013. Premiéra 14. 4. 2013 (ČRo 2 Praha, 18:05 h.; 25 min). Repríza 27. 10. 2013. K poslechu zde.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Dlouho jsem byl hodnej. Hodnej… In Týdeník Rozhlas 20/2013 (recenze – také na Radio Dock). – Cit.: Dokument Ivana Studeného Ani květinou neuhodíš (premiéra na ČRo Dvojce 14. dubna v rámci cyklu Dobrá vůle) přináší ojedinělý pohled na problematiku domácího násilí. Autor se věnuje nikoli obětem, ale agresorům, mužům, kteří bijí ženy. Kopíruje tím do značné míry český právní, trestní a sociální systém, který má již dobře propracovanou metodologii pro represi tohoto činu, pro jeho právní výklad a sociální pomoc obětem domácího násilí. Zatím však zcela opomíjí skutečnost, že násilník nezmění své myšlení a návyky pouhým oddělením od rodiny nebo trestním postihem. Dokument tak představuje skupinu lidí, kteří o této problematice uvažují a činí konkrétní kroky k tomu, aby zachránili byť zlomek postižených rodin, manželských a otcovských vazeb a dokonce i – nijak nadneseně řečeno – duši násilníka, jehož agrese má své příčiny. Bez odborné pomoci zůstanou neodhaleny a neléčeny. Posluchač získá cennou informaci o tom, že v Čechách již existuje terapeutická skupina zaměřená vysloveně na práci s násilníky, kteří své chování změnit chtějí a aktivně na tom pracují.
Ivan Studený zvolil publicistický způsob prezentace tématu. V krátkých vstupech se k problematice opakovaně vyjadřují kriminalistka, pracovníci sociálních institucí (SOS diakonie a Bílý kruh bezpečí), terapeut a také samotní násilníci. Reportážní vstupy z terapeutického kruhu slouží spíše jako zvuková ilustrace, ukázka prostředí, v němž se mohou násilníci cítit bezpečně. Zdánlivý oxymoron je zcela na místě. Hrůzný rozměr problému totiž do pořadu vnáší především respondent Vladimír, důchodce, který bil své manželky i družky a otevřeně o tom hovoří. Jeho promluvy působí děsivě a odpudivě.
Dramaturgie Lenky Svobodové šťastně dovolila ponechat v pořadu vulgarismy, v poměrně prudérním prostředí Českého rozhlasu vzácně slýchané, zde však zcela na místě. Bez nich by totiž dostatečně nevynikla hrubost, agresivita a omezenost myšlení člověka, který vidí svět v primitivních vzorcích, v nichž vedle fyzické síly a xenofobie funguje stejně intenzivně hra na oběť a celoživotní ufňukanost. Vladimír – nutno říci, že bez špetky sebereflexe – však bezděky prozradí i důvod svých celoživotních násilnických činů: „Táta mě mlátil, řval na mě: Ty hajzle!, a pak jsem byl hodně dlouho hodnej a hodnej a hodnej…“ Řešení problému, jak ho dítě vnímá v dětství, se logicky nese časem a obětí despotických rodičů se nakonec stávají další generace žen a dětí.
Ani opakovaný poslech mě, přiznávám, zatím nepřivedl k lítosti nad Vladimírem, jemuž v Dantově Pekle náleží sedmý kruh vyhrazený násilníkům, kteří zhřešili proti bližním, sobě, Bohu, přírodě a práci. Racionálně však vím, že má-li člověk jeho typu přestat ubližovat, potřebuje aspoň na chvilku dostat to, co mu bylo v dětství fatálně upřeno. Bezpečí, pocit porozumění vůči jeho potřebám, respekt. O lásce nemluvě.
Pořad začíná a končí zvukovou koláží složenou z disharmonických zvuků rušeného rádiového signálu a útržků výpovědí respondentů. Je škoda, že se zvukem nepracují tvůrci také během pořadu. Zcela rezignují i na hudbu, výpovědi zůstaly v syrovém stavu. Pro plynulost by byla na místě pečlivější práce se střihem mluveného slova – občas zůstávají z vět torza, případně je narušena logika výpovědí. Trend současné dokumentaristiky nabízí také hladší zvuk při představování respondentů. V mnohosti hlasů oddělených autorskými ohlášeními působí dokument trochu těžkopádně. Zřejmě i tato drobnost má nakonec vliv na vyznění celého pořadu – jakkoli autentický a otřesný je Vladimírův slovník a jeho způsob myšlení, celek dokumentu vlastně emočně příliš nepůsobí. Souhrn informací k dané problematice je cenným počinem, emoční a umělecký účin dokumentu tentokrát zůstal v pozadí.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Ani květinou neuhodíš. In Radio Dock, 3. 5. 2013 (recenze) – Dtto viz výše.

Lit.: Studený, Ivan: Květinou neuhodíš. In web ČRo, duben 2013 (článek + nahrávka dokumentu). – Cit.: „Táta odpásal opasek, zařval – Lehni, hajzle, bušil do mě čtvrt hodiny, a byl jsem hodnej, hodnej a hodnej. A fungovalo to,“ popisuje Vladimír, jedna z postav nového rozhlasového dokumentu Ivana Studeného, jakým způsobům komunikace si v dětství přivykl.
Nejen Vladimírův příběh, ale mnoho dalších svědectví mužů, kteří nezvládají svou agresivitu, nabízí málo diskutovaný přístup k fenoménu domácího násilí.
Pořad „Ani květinou neuhodíš“ poukazuje na nedostatky v českém právním a sociálním systému, které posilují zjednodušující černobílé vnímání problému. „Vadilo mi, že o domácím násilí se dozvídáme jen z příběhů a šokujících výpovědí jeho obětí,“ říká autor pořadu z cyklu Dobrá Vůle Ivan Studený. „Chtěl jsem poznat verzi druhé strany. Jak sami sebe a své činy vnímají násilníci. “
„Každý případ je jiný,“ zaznívá v pořadu z úst policejní vyšetřovatelky Petry Adamové. „Když mám být dobrý policajt, musím o tom člověku zjistit všechno. Co svědčí proti němu i pro něj. Nikdo není černobílý,“ říká kriminalistka Petra Adamová.
Autor dokumentu představuje tři typy agresorů, kteří všichni skutečně tloukli své ženy. Příkladem k sobě zcela nekritického a evidentně vyšinutého chlapa je Vladimír, který za surové napadení své bývalé manželky strávil část života ve vězení. Sebelítostný Václav ukazuje trýzeň psychicky labilního člověka, který se chová agresivně ve chvíli, kdy je zahnán do kouta a nezvládá své emoce. A nakonec vystupuje v pořadu i skupina agresorů, kteří z vlastní vůle vyhledali terapeutickou pomoc.
Odborníci pracující denně s oběťmi i pachateli domácího násilí upozorňují v rozhlasovém dokumentu na žalostný stav péče o násilné osoby. Například terapeutická skupina působí v celé republice jedna jediná.
„Nemůžeme odmítnout fakt, že agresoři jsou lidé, kteří potřebují pomoc,“ říká v pořadu psycholog a terapeut Martin Jára. „Dosti úspěšné terapeutické programy působí v zahraničí – Británii, Švýcarsku, Německu i USA. Odmítat je, znamená zpochybnit celý sociální systém,“ tvrdí Martin Jára. (…)

Radiodokument