Osudy – René Roubíček 1/4 (2013)

Přidal: Přemek |

Září 20, 2013

Rozhlasové vzpomínky významného českého skláře. Připravila Eva Ocisková. Technická spolupráce Jan Brauner.

Natočeno 2013. Premiéra 2. – 5. 9. 2013 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 4 x 30 min). Repríza 17. – 20. 1. 2022 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).

Lit.: Ocisková, Eva: Osudy René Roubíčka. In web ČRo, září 2013 (článek). – Cit.: Rozhlasové vyprávění nestora českého sklářského designu, pedagoga a světově uznávaného výtvarníka.

René Roubíček říkává, že „vyrostl na muzice“. Jeho otec byl profesionální hudebník, vystudoval konzervatoř, jeho dva strýčkové byli výtvarníci. Sám dodnes denně hrává na piáno, hrával v orchestru, na saxofon, klarinet, vedl studentský pěvecký sbor.

Odmalička maloval, po první „dětské“ výstavě, to mu bylo snad patnáct let, si ho pozval Max Švabinský a chtěl ho k sobě, jakmile skončí reálku, přijmout na Akademii. Místo toho přišel Hitler, vysoké školy byly zavřeny, René Roubíček šel studovat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Jeho profesor kreslení Severa mu při vyplňování přihlášky doporučil, aby se věnoval sklu. Jak se už několik desetiletí ukazuje, bylo to doporučení prozíravé.

René Roubíček vystudoval v ateliéru profesora Jaroslava Holečka a Josefa Kaplického a stal se jedním z tvůrců nového, moderního českého skla. Působil jako profesor na Střední odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově, byl vedoucím výtvarníkem Borského skla v Novém Boru, přednášel v Německu, Americe,v Japonsku, od roku 1982 je duší mezinárodních sklářských sympozií u nás i v zahraničí.

Světový zájem o nové české sklo dá se říci „nastartovala“ Velká cena z Expa ´58 v Bruselu. Exceloval René Roubíček i jeho žena, rovněž významná česká sklářka, Miluše Roubíčková. V té době navázal celoživotní tvůrčí spolupráci s vynikajícím mistrem sklářem Josefem Rozinkem, dnes pokračuje s jeho žáky.

René Roubíček vytváří technicky i tvarově složitá díla, snoubí monumentální i komorní sochařské objekty s architekturou, prostřednictvím své tvorby vede nepřetržitý dialog s prostorem. Návštěvník nedávné výstavy R. Roubíčka a M. Roubíčkové „Sklo – a proč ne!“ u Medy Mládkové na pražské Kampě odcházel s pocitem, že jeho „skleněné“ exponáty jsou v neustávajícím rytmickém a barevném pohybu, že jsou „živé“, vyzývající k dialogu každého, kdo je nablízku. Je to fascinující „zhmotnění“ jednoho z umělcových přání vytvářet sklo živé, čisté, dynamické.

Radiodokument