„Snad je aspoň pokřtěnej…“ (2013)

Přidal: Přemek |

Říjen 31, 2013

Jiří Kamen. Vzestup a pád olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna. Hovoří rakouský historik Peter Stauder a dr. Jitka Jonová z olomoucké teologické fakulty. Reportáže a rozhovory jsou doplněny citacemi z dopisů a literárních svědectví, především ze vzpomínek básníka J. S. Machara.

Natočeno 2013. Premiéra 16. 10. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 60 min). V prosinci 2015 odvysílána rozšířená verze pod názvem Vzestup a pád olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna aneb Jak se dostat do Haškova Švejka.

Pozn.: Dokument byl natáčen v Praze, Olomouci a štýrském Ehrenhausenu.

Lit.: Kamen, Jiří: „Snad je aspoň pokřtěnej…“ Vzestup a pád olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2013 (článek). – Cit.: „Polní kurát Otto Katz, nejdokonalejší vojenský kněz, byl žid. To ostatně není nic divného. Arcibiskup Kohn byl také žid a ještě k tomu Macharův kamarád. Polní kurát Otto Katz měl ještě pestřejší minulost než slavný arcibiskup Kohn.“ Napsal Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi.

Stát se postavou v Haškově Švejkovi se s lehkou nadsázkou dá považovat za úspěch zajišťující nesmrtelnost. Arcibiskup Theodor Kohn měl židovské předky, jeho dědeček konvertoval ke katolictví. Na kněze byl vysvěcen v roce 1871. Po smrti kardinála Bedřicha Fürstenberka ho olomoucká kapitula v roce 1892 zvolila jeho nástupcem na arcibiskupském stolci, papež volbu potvrdil. Jeho volba vzbudila velký rozruch — byl to Čech a nešlechtic a měl židovský původ. Vídeňský předseda vlády hrabě Taafe měl ke Kohnově volbě poznamenat: „Snad je aspoň pokřtěnej…“

Theodor Kohn se byl dobrým hospodářem a významným mecenášem umění. Opravil a upravil Arcibiskupský zámek v Kroměříži a Květnou zahradu. Obnovil chudinské fondy farností a podporoval řadu dalších sociálních projektů. Spolufinancoval založení Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě.

Arcibiskup se stal postupem času terčem útoků antiklerikálního tisku i části katolické veřejnosti, která mu vyčítala přílišnou pýchu a nadřazené chování. Také vídeňský dvůr mu nebyl nakloněn. Arcibiskup reagoval podrážděně, dostával se do ostrých sporů se svými kritiky, také s kněžími (zejména s příznivci katolické moderny, například s Karlem Dostálem Lutinovem), kteří stáli proti němu. Pobouření vyvolalo vydání publikace Facta loquuntur nekriticky oslavující 10. výročí jeho působení v čele diecéze. Kohn olomouckou arcidiecézi ekonomicky velmi pozvedl, do arcibiskupských továren, ale i do zemědělského nebo lesního hospodaření zaváděl moderní poznatky. Dobré hospodářské mu nakonec také mnoho nepomohly, spíše naopak, bylo mu vyčítáno, že se více věnovat pastorační činnosti.

V prosinc 1903 zvláštní komise kardinálů nařídila Theodoru Kohnovi rezignovat a trvale opustit diecézi. Zbytek života prožil v rakouském Ehrenhausenu, kde zakoupil zámek a kde se také setkal s básníkem Macharem. Ve Vídni a v Římě ta návštěva vyvolala zděšení, dvůr i Vatikán se obávaly, že antiklerikální básník napíše o okolnostech Kohnovy rezignace knihu. Machar slíbil, že o této návštěvě napíše „leda až jednou pod zorným úhlem historie“, své vzpomínky publikoval po Kohnově smrti ve 20. letech.

„Na otázky náboženské jsme v rozhovoru nenarazili, protože nebylo přímého podnětu; mimo to jsem pozoroval ihned, že pana Machara odpuzoval rozpor mezi křesťanskou theorií a praksí“, píše resignovaný arcibiskup doktor Kohn – ve vzpomínce J. S. Machara: U arcibiskupa Kohna. „Pan Machar, který neznal Štýrska, pobyl u mne jeden den, prohlédl si můj nucený domov a odejel pak za svým povoláním do Vídně. Jeho návštěva neměla zřejmě jiného účelu, než osobně seznati a pohovořiti s biskupem, který byl v Římě sesazen a který ve vlasti své jest pokládán za hotovou morální obludu. Byl-li smysl jeho zájezdu do Arnože takový, pak jest to jistě znakem charakterního muže, který neváhá obětovati čas i peníze, jen aby se dobral vlastního názoru. Této čistě konveční návštěvy zneužil kdosi, jenž v Římě asi znamenal mnoho, že denuncoval mne u papeže, že spisovatel Machar je podplacen mými penězi, aby svým způsobem „vyžvanil“ veřejnosti mé záležitosti. Nuže, měl snad tento perfidní postup přivést pana Machara k lepšímu názoru o křesťanství? Či řídili se tito na cti utrhační křesťánkové zásadou božského Mistra: „Miluj bližního jako sebe samého?“

Machar knihu o Kohnovi, které se tolik obával papež i Vídeň, nepsal. Zřejmě ke škodě své popularity. Kdyby „skandální“ spisek napsal, asi by jeho věhlas nabyl mnohem větší intenzity. Theodora Kohna v Ehrenhausenu navštívil také kněz a básník Jakub Deml, který emeritního arcibiskupa přesvědčoval, aby podpořil publikace staroříšského nakladatelství Josefa Floriana. Deml se pohoršoval, když zjistil, že Kohn váhá s příspěvkem na vydání staroříšských knih a chce podpořit vznik univerzity v Olomouci: „Postaviti na Moravě univerzitu, to znamená: postaviti na Moravě novou baštu Masarykovi, Erbenovi, Stránskému, Lutinovcům, Drtinům, Macharům a jiným „uměn kněžím“ a kostelníkům.“

Rozhlasový pořad se věnuje závratné Kohnově kariéře, osobnosti, způsobu řízení arcidiecéze, jeho vztahem k Vídni a Římu, arcibiskupovu pádu, projevům tehdejšího antisemitismu, setkání s Macharem, životu v Ehrenhausenu, osudu Kohnova peněžního daru podporujícího znovu založení univerzity v Olomouci a neposlední řadě literárním reflexím Kohnova osudu.

„Čím budeš, Alfréde?“ A odpovídal, že jedině biskupem. „Ale ty jsi přece žid,“ smáli se. „To nevadí,“ říkal, „když může být pan doktor Kohn v Olomouci biskupem, můžu být i já.“ Tak vznikla přezdívka na dlouhá léta, Pan biskup.“ (Norbert Frýd: Vzorek bez ceny a pan biskup)

Radiodokument