1968 – Husákova federalizace (2013)

Právě tehdy však začíná znovu stoupat politická hvězda jiného slovenského politika – Gustáva Husáka. Tento muž, který se během závěrečné fáze druhé světové války a v období těsně po ní stal jedním z nejdůležitějších slovenských komunistických politiků, uvízl později – určitě také pro svoji nebezpečnou všehoschopnost – v soukolí procesů padesátých let a z vězení vyšel až při velké amnestii v květnu 1960. Rehabilitován byl o tři roky později a během následujícího období se postupně stal jakousi slovenskou šedou eminencí.

Nenávist Antonína Novotná zabraňovala, aby byl nějakým způsobem integrován do politického systému, jako se to v té době dařilo s jinými uvězněnými komunisty (příkladem za všechny může být Josef Smrkovský). Nenávist byla ostatně vzájemná a Husákovy invektivy vůči Novotnému jsou z malé části zachyceny i v rozhlasovém archivu.

Po Novotného pádu (koncem března 1968 musí abdikovat i jako prezident) začíná Husák strmě stoupat. Počátkem dubna se stává místopředsedou vlády – a právě v této funkci se věnuje přípravě a prosazení federalizace – po okupaci se účastní moskevských jednání a postupně se mu daří se stát mužem, na kterého se Moskva rozhodne vsadit. Koncem srpna získává funkci prvního tajemníka slovenských komunistů a ve zcela změněné pookupační atmosféře dokončuje federalizaci (nyní již jednoznačně jako alternativu k demokratizaci).

Ústavní zákon je Národním shromážděním odhlasován 27. října a slavnostně podepsán v Bratislavě o tři dny později. Nešlo však pouze o federalizaci – či spíše její šidítko – v našem právním řádu je tehdy například zakotvena existence Ústavního soudu. Ten – ač garantován ústavním zákonem – nebyl až do konce normalizace zřízen.

Skutečná demokratizace by logicky znamenala i autentickou federalizaci, ale tento postup nebyl v tehdejším totalitním režimu (jakkoliv aktuálně poněkud rozkolísaném) prostě možný.