Soeurs de camp (Táborové sesterství, 2012)

Přidal: Přemek |

Prosinec 4, 2013

Benoît Bories a Charlotte Rouault. Příběhy z koncentračního tábora v Brens poblíž Tarn, který fungoval v letech 1942 – 1944. Tři vězeňkyně prošly francouzským ženským koncentračním táborem. Jejich vzpomínky jsou překvapivě plné něhy, přátelství a kreativity v tak temném prostředí. Dokument je poctou těmto ženám a jejich schopnosti překonat takové utrpení. Záznam a střih Samuel Hirsch. Dramaturg Silvain Gire. Režie Charlotte Rouault, Benoit Bories.

Hovoří Angelita Bettini, Nuria Mor, Arlette Baena a Rémi Demonsant.

Natočeno listopad 2012. Premiéra 5. 3. 2013 (Radio Arte, 28 min.).

Alternativní název: Sestry z tábora

Pozn.: Finalista na Prix Italia a Europa, dokument získal první cenu Prix Bohemia 2013.

Lit.: anonym: Soeurs de camp. In web Arte Radio, březen 2013 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Internées en 42-44, elles en rient encore – Prix Bohemia 2013 (27’59’’) – «Si on prenait pas soin de nous, c’était la dèche complète». Le camp de concentration pour femmes de Brens, dans le Tarn, a fonctionné de 1942 à 1944. Trois prisonnières témoignent de leur passage dans le seul camp français pour femmes. Leurs souvenirs sont étonnamment empreints de tendresse, d’amitié et de créativité dans un contexte si sombre. Un hommage à la sororité vécue entre ces femmes, à sa nécessité pour surmonter une telle épreuve. Finaliste aux prix Italia et Europa, ce documentaire a reçu le premier prix Bohemia 2013 du meilleur documentaire radio.

Lit.: anonym: Soutěžní snímek: Sesterství z tábora. In web ČRo Prix Bohemia Radio, 31. 10. 2013 (anotace + synopse). – Cit.: Rozhlasový snímekSesterství z tábora (Soeurs de Camp) je jedním z deseti nominovaných v kategorii Dokument v rámci festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio 2013. (…)

Tři spoluvězeňkyně vzpomínají na své zážitky z ženského koncentračního tábora v Brens, kde byly drženy v letech 1942-1944.
Ženský koncentrační tábor v Brens na jihovýchodě Francie existoval od roku 1942 do roku 1944. Tři ženy z různého prostředí – Arlette, Nuria a Angelita – vzpomínají na dobu, kterou spolu strávily v táboře. Policie ve Vichy sebrala Arlette náhodou, Angelita byla zatčená za podvratnou činnost proti maršálu Pétainovi a Nuria zaplatila krutou daň za statut španělského uprchlíka. Všechny tři byly poslány do Brens, kde žily společně s ostatními ženami z celé Evropy – s Židovkami, aktivistkami, prostitutkami – byly rozdělené do dřevěných chatrčí podle národností. Není to jednoduché být uvěněná ve věku pouhých 20 let. Jejich vzpomínky jsou ale kupodivu plné přátelství, náklonnosti a tvořivosti ve zlých časech. Pocta solidaritě a přátelství, bez kterých by takový úděl nebylo možné přežít.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Vavříny pro francouzské arte radio. In Týdeník Rozhlas 50/2013 (recenze). – Cit.: Silvain Gire měl zase jednou dobrý nos! Na téma, na autory, na vyváženou kompozici slova a zvuku, na funkční kontrast vážného tématu a lehkosti, s níž je podáno, a v neposlední řadě dokázal svůj geniální auditivní radar dobře zaměřit nejdříve na Prix Europa Berlín (2. místo) a pak na Prix Bohemia Radio Praha (1. místo). Řeč je o stvořiteli, řediteli, hlavní autoritě, dramaturgovi a vizionáři francouzského internetového on-demand rádia arte radio.com a rozhlasovém dokumentu Soeurs de camp (Sesterství v táboře), který vznikl díky dvojici mladých autorů Charlotty Rouaultové a Benoita Boriese.

Události ve válečné vichystické Francii jsou stále ještě přikryty mlhou různých tabu a dosud neobjasněných událostí. Existence koncentračních táborů – dokonce speciálních ženských koncentračních táborů – k nim patří. V jednom z nich, v Brens na jihozápadě Francie, žily v letech 1942 až 1945 Arlette, Nuria a Angelita. Dnes již velmi staré dámy na toto období vzpomínají pochopitelně jako na dobu nesmírného strádání, hladu, zimy, strachu, nemocí, ohrožení, stálé blízkosti smrti. Přesto však o něm hovoří vyrovnaně, ba s úsměvem, se smíchem, s lehkostí, radostí a láskou. Dvojici francouzských reportérů se podařilo najít respondentky, které si i z nejhorších životních zážitků dokázaly vytvořit obraz nesmírně sdělného, posilujícího společenství, v němž ženy odsouzené k věznění a postupné smrti podpořily jedna druhou.

To by však zřejmě samo o sobě k vítězství nestačilo, konkurence v oblasti světového dokumentu je velká a i mezinárodní kategorie dokumentu na Prix Bohemia Radio byla letos zastoupena reprezentativně. Dalšími kritérii při hodnocení pořadu jsou například využití možností auditivního média, vstřícnost vůči posluchači, práce s námětem, míra inovace a experimentu. Ve všech těchto ohledech má arte radio po deseti letech existence a intenzivním rozvoji nových formátů obrovskou zkušenost a náskok před velkými rozhlasovými domy. Právě precizní práce se zvukem a nesmírně náročný střih jsou položky, které nepochybně stály za úspěchem koncentráčnického příběhu. Reportéři arte rádia točí zároveň na mono a stereo mikrofony.

Díky velkému přiblížení mikrofonu k respondentovi dosahují pocitu naprosté intimity, velkého detailu, který mohou kdykoli proměnit v záběr zvaný ve filmové terminologii polocelek nebo celek – k tomu slouží stereo záběry a jejich sofistikovaná kombinace.
A potom je tu střih. Autoři natočili tři oddělené příběhy tří žen, které se desítky let neviděly a jejichž aktuální zdravotní stav ani neumožňoval společné setkání. Jejich repliky jsou však nastříhány po větách, někdy jen po slovech! Když líčí poměry na „barácích“, když vypráví o organizaci života na ubikacích, když mluví o jídle, o oblečení, o slavení svátků, zpěvu a tanci, o dětech, o nečekaných setkáních, je to, jako by byly všechny tři znovu v táboře. Jako by vzpomínaly společně. A my posluchači jsme s nimi přesně v tom místě, o kterém je řeč, díky zvuku, jímž nás Charlotta a Benoit stále znovu poutají mezi dřevěné baráky.
Zaujetí touto nesmírně náročnou rozhlasovou montáží je místy tak veliké, že přehluší autentickou emoci. Občas bychom potřebovali posluchačské ticho v množství slov, obrazů a zvuků, které se valí, méně dokonalosti ve formě a více vzduchu na prožitek obsahu. Přesto pořad zaujal mezinárodní porotu natolik, že jej nechala zvítězit. Mimo jiné jistě i proto, že na rozdíl od tisíců podobných příběhů vyprávěl tentokrát nikoli o utrpení, ale především o radosti z přežití.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Vavříny pro francouzské arte radio. In web Radio Dock, 3. 12. 2013 (recenze) – dtto viz výše.

Lit.: anonym: ARTE Radio remporte le premier Prix Bohemia Radio pour le documenta ire «SOEurs de camp». Radio Arte, listopad 2013 (tisková zpráva Radio Arte k vítězství dokumentu na Prix Bohemia 2013). – Cit.: Le festival international de la production radio qui décerne le Prix Bohemia est organisé par la Radio Tchèque. Son jury international (Autriche, Allemagne, Belgique, République tchèque) a sélectionné Soeurs de camp parmi 28 programmes de quinze pays.

En 2013, Soeurs de camp a également concouru au Prix Italia où il faisait partie des trois finalistes et au Prix Europa, qui lui a décerné la Special commendation, équivalent du second prix.

Lit.: Bureš, Michal: Zvukové umění mimo éter. In Divadelní noviny, 14. 9. 2017 (článek). – Cit.: Cílem pařížského spolku Faïdos Sonore je vyvést zvukové umění i mimo rozhlasový éter, do veřejného prostoru. Pořádá zvukové instalace na festivalech, v muzeích, klubech, historických i moderních budovách. Tematicky jeho díla oscilují mezi dokumentem a fikcí. Ústřední postavou spolku je rodák z Toulouse, vystudovaný jaderný fyzik Benoît Bories (1979). V českém kontextu se jeho jméno objevuje v souvislosti se scénickou hudbou k opavské inscenaci Krále Leara nebo k audioknihám Nebezpečné známosti, Lolita či Sběratel. Se zvukovým svědectvím Sestry z tábora vyhrál v roce 2013 festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia.

Boriesovy úvahy, které jsem při nedávném pobytu v Paříži zaznamenal, jsou descartovsky projasněné. Totéž platí o jeho opusech. Komponuje je coby hudební partituru. Okolní zvuky mu poskytují solidní základ zvukového pozadí, v kontrastu k nim snímá (někdy přímo při samotném nahrávání vyprávění, jindy coby dotáčky) zvuky přímo na detail. Získané rytmické komponenty rozprostírá po stereofonní bázi a vsazuje je hudebním způsobem do kompozice tak, aby vytvářely kontrapunkt (vyzvánění zvonů v dálce, křik dětí v detailu atp.). Poté vše ještě frekvenčně upravuje, prokomponovává a rozmisťuje po celém multikanálovém poli.

Při popisu zvukového prostoru Bories usiluje o co nejosobitější pohled. Ptá se: Jaké zvuky mne jako Francouze zaujmou, když jsem na návštěvě Krakova? Která stadia mého naslouchání jsou zodpovědná za vyvolání vjemu podobného sekvenci snímání kamerou? Často se stává, že první fáze naslouchání působí jako záplava kakofonie. Po ní následuje chvilka pro odstup, tempo se zvolní, vnímání se prohloubí. Nastává pozornější poslech zvuků prostředí a jednotlivých komponent, které jsem slyšel v první fázi. V mysli se mi uspořádávají do hudebně harmonického celku.

Podobný způsob vnímání prostoru a krajiny coby hudebního puzzle k sestavení, na jehož půdorysu si můžeme hrát s vrstvením různých rytmických prvků a melodických základů, Boriesovi umožňuje zcela svobodně přetvářet prvotně autentický zvuk syrové reality v realitu stylizovanou, která podněcuje posluchačovo vnímání a fantazii. Prostor se zakřivuje, uvolňuje místo zvukům evokujícím minulost. Aktuálně takto natáčí v místě bývalého cikánského tábora v centru Montpellier. V rozhovorech, které se ženami, jež tu bydlely, pořizuje, se často mluví o zpívání. Dnes už cikánský tábor nestojí, na jeho místě je velké staveniště. Zpívající hlasy se tedy ve výsledné montáži pozvolna prolnou s hlukem stavebních prací, až jím budou zcela pohlceny.

Před dvěma lety jsem byl požádán o vytvoření zvukové skladby určené k živému provádění v bývalém chrámu při konventu bratří dominikánů v Toulouse. Použil jsem přitom všechny výše zmiňované principy zaznamenávání, a to včetně dotazování návštěvníků instalace na jejich pocity z poslechu, říká Bories. Dominikánský konvent i kostel jsou dnes již historickou památkou a muzeem, dominikáni působí v novém moderním areálu. Moje prvotní myšlenka byla, že dám slovo bratřím, neboť díky provozování liturgických zpěvů jsou nejpovolanějšími promlouvat o zvuku, zvucích uvnitř bývalého chrámu. Později mne napadlo použít doznění a odrazy prázdného chrámu a smíchat je se zvuky každodenního života moderního kláštera, jako kdyby se zvuky doby minulé vynořovaly na povrch. Tato instalace měla přimět posluchače snít, pozvat je na cestu do minulosti a nechat na ně působit stopy dějin dominikánů. K tomu Boriesovi hojně napomohla autenticita místa. Posluchači se nejprve prostřednictvím stereo mikrofonů rozmístěných po chrámu ponořili do zvukové atmosféry reálného prostoru. Po několika minutách prostor zvukového pozadí Bories zkresluje a pouští svou skladbu. Na jejím konci se opět vrací do zvukového prostoru zachycovaného mikrofony přímo v místě. V důsledku toho si posluchači uvědomují teprve po několika minutách, že byli vpuštěni zpátky do přítomnosti, ze snivého stylizovaného retra do syrové reality. Vzniklý tvar je autentickým, a přesto stylizovaným obtiskem času a místa, na jejichž půdorysu svým provozováním vznikal. Není to tvar prvotně určený pro rozhlasové vysílání.

Podobně Bories hodlá vytvořit kompozici o přírodním parku nedaleko australského Melbourne a o městě Olomouci, které se oblíbil. Obojí hodlá prezentovat znovu formou zvukových instalací. Boriesovým velkým tématem jsou rovněž esejisticky pojaté opusy, v nichž se formou anket dotazuje mluvčích z různých společenských vrstev, nad čím přemýšlejí, když mají čas přemýšlet. Překvapil mě niterný ponor promluv, jejich poetičnost a syrovost zároveň, vše přesně zrytmizováno a vedeno aristotelovským principem teze, antiteze až k syntéze. Posluchači, kterých bývá několik desítek, následně vedou diskusi k právě vyslechnutému. I tu Bories natáčí a napříště o některé pronesené postřehy svůj opus obohatí. Vzniká organický celek, který je hotov do sebe vstřebávat další nové komponenty.

Vykročení zvukového umění z prostředí rozhlasového provozu znamená nejen jeho popularizaci, ale rovněž nové nadechnutí. Sice se nacházíme v epoše, kdy se výrobě v Českém rozhlase daří, ale to se může časem měnit. Přehodnocování pohledu je, zejména v případě veřejnoprávních podniků, na denním pořádku. Francouzská zkušenost, která dnes rozhlas vnímá především coby médium zpravodajsko-publicistické, vytvářené primárně novináři a redaktory (nikoliv umělci), to jasně prokazuje. O to víc nabývají na důležitosti všechny soukromé a spolkové počiny pracující se zvukem – audioknihy, zvukové instalace, divadelní opusy zvukem inspirované… Dávají naději, že akustické umění z evropské kultury nemizí a snad ani nevymizí.