Osudy – Miroslav Stoniš 1/5 (2013)

Přidal: Přemek |

Prosinec 16, 2013

Vzpomínky spisovatele, scenáristy a dramatika. Připravila Eva Lenartová.

Připravila Ostrava v roce 2013. Premiéra 2. – 6. 12. 2013 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x 30 min).

Lit.: Lenartová, Eva: Osudy Miroslava Stoniše. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2013 (článek). – Cit.: Spisovatel, básník, dramatik a scénárista Miroslav Stoniš se v roce 1938 narodil v Ostravě a tam také stále žije. Ještě jako dítě školou povinné se rozhodl, že se stane spisovatelem a jak sám říká, protože si ani po téměř dvacítce knih není jist, zda se jím skutečně stal, nezbývá mu než psát stále dál.

V prvním díle Osudů s Miroslavem Stonišem se ocitneme v ostravské čtvrti Vítkovice v době války, zažijeme osvobození Ostravy, ale taky maturitu a přijímací zkoušky na pražskou FAMU.

„Ta škola, to byla kavárna,“ říká spisovatel ve druhém díle a má na mysli pražskou FAMU, kde po maturitě začal studovat. Mezi jeho pedagogy patřili například scénárista Ivan Osvald, historik umění František Dvořák nebo spisovatel Milan Kundera. Do studentského života jen vzdáleně zasahovaly události 50. let. Ale i tato doba „nesnesitelně lehkého bytí“ měla svůj konec.

„Měl jsem zaměstnání,“ vypráví Miroslav Stoniš ve třetím pokračování Osudů, „ale neměl jsem co dělat. A tak jsem založil literární skupinu Autoři v povijanu.“ Čtyři z necelé desítky mladých autorů se skutečně literatuře věnovali celoživotně a vlastně profesionálně – Miroslav Stoniš, Vladimír Macura, Josef Frais a Lydie Romanská. Díky Vladimíru Macurovi vznikl také nový literární směr – ismuismus. Nadějná 60. léta však přerušilo dunění tanků.

Ke zrušení ostravského literárního časopisu Červený květ, kde spisovatel Miroslav Stoniš pracoval, stačilo, že jeden z drobných portrétů v rozsáhlé koláži na titulní straně měl obočí připomínající tvář Leonida Brežněva. Záhy proběhly i stranické prověrky a Miroslav Stoniš vyměnil redaktorskou židli za nábytkářskou dílnu, kde mu parťákem byl spisovatel Ota Filip, jeho celoživotní přítel. Ve druhé polovině 80. let však režim začal viditelně slábnout a Miroslav Stoniš dostal příležitost prosadit se jako dramatik.

„Listopad roku 1989 jsem viděl očima Vladimíra Macury,“ vzpomíná Miroslav Stoniš na dobu, která mu otevřela dveře nakladatelů, rozhlasu i televize. V závěrečném díle Osudů vypráví o práci na televizním seriálu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostavy podle románu Oty Filipa, ale vybavuje si i poslední setkání s Milanem Kunderou. Nakonec přiznává, že psaní se pro něj stalo způsobem života, od něhož je jen nerad odváděn.

Radiodokument