Příběhy 20. století: Nechcete spolupracovat? Tak možná přijdete o dceru (2013)

Jiřině Dostálové bylo třiadvacet, patřila k trutnovské protikomunistické opozici. Spolupráci s StB odmítla. Rodina Jiřiny Dostálové (narodila se roku 1965 v Třinci jako Sperlichová) patřila k Církvi adventistů sedmého dne, což automaticky znamenalo perzekuci a šikanu v každodenním životě. Mimo jiné proto, že adventisté nesvětí neděli, nýbrž sobotu, kdy jim víra zakazuje pracovat.

Mimopražské disidentky

Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány mimopražským disidentkám: nejen Jiřině Dostálové, ale i pedagožce a chartistce Jarmile Stibicové, která se narodila roku 1933 a za normalizace byla zřejmě nejdůležitější postavou disentu ve východních Čechách. Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu, do ledna 1970 působila jako středoškolská profesorka v Pardubicích, roku 1969 byla odsouzena za rozšiřování letáků k výročí 21. srpna 1968 na šest měsíců s podmínečným odkladem na dva roky.

Po propuštění ze školy pracovala na poloviční úvazek jako uklízečka a soukromě vyučovala angličtinu. Roku 1977 podepsala Chartu 77, od té doby učit nesměla. Pořádala v Pardubicích akce s mluvčími Charty a bytové semináře, pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných shromažďovala materiály o soudních procesech a zároveň je posílala Amnesty International na Západ.

„Tatínek (učitel hudby) musel na šachtu jako horník, protože tam mohl dělat na směny, mohl se té sobotě vyhnout. Sestra studovala gymnázium v Českém Těšíně, měla samé jedničky, ale protože o pracovních sobotách nikdy nechodila do školy, dostávala trojky z chování. Žádná tolerance k víře neexistovala, naopak.“

Po základní škole se Jiřina učila v Olomouci sazečkou a vzhledem k dětské zkušenosti s komunistickou intolerancí přirozeně vplynula do místního undergroundu a nezávislé kultury. V „tiskařském učňáku“ bylo mnoho lidí svobodného smýšlení, a tak se spolužáky například demonstrativně roztrhali přihlášku do Svazu socialistické mládeže.

Jiřina Dostálová se pak vdala a v polovině osmdesátých let se s manželem přestěhovala do Trutnova, kde pracovala jako grafička v tiskárně a poté jako knihovnice. „Byli jsme svými dlouhovlasými zjevy dost nápadní, takže nás začali vyhledávat podobní lidé. Zase jsem přirozeně vplynula do opozice.“

K novým přátelům patřil například Martin Věchet (dnešní organizátor trutnovského Open Air Music festivalu), díky němuž se Jiřina Dostálová seznámila s Václavem Havlem. Začala se účastnit řetězových hladovek za politické vězně, její byt sloužil jako místo setkávání opozice, roku 1988 kdesi u známých podepsala Chartu. Státní bezpečnost jí postupem času začala věnovat zvýšenou pozornost.
Vydírání, špiclování, cenzurované dopisy

Je dost možné, že si StB Jiřinu Dostálovou vytipovala právě kvůli tomu, že nepatřila ke známým a významným disidentům, ale na lecčems se podílela a s kdekým se znala.     Vypráví, že její první výslechy se týkaly právě podpisu Charty 77 (v seznamu signatářů však paradoxně není uvedena). Současně jí přestala chodit pošta, respektive dopis k ní kvůli cenzuře putoval zhruba měsíc. Když se na trutnovsku konala nějaká protirežimní akce, tajní policisté ji hlídali a doprovázeli do práce. Postupně nátlak zesiloval:

„Chtěli vědět takové ty základní věci: odkud máme jaké informace, kde se scházíme, co chystáme. Nejdřív mi dělali nabídky, že když budu spolupracovat, dostanu lepší práci, ale když jsem na to nereagovala, tak začali vyhrožovat, že mi vezmou dcerku. Že ji dají do děcáku a mne zavřou, a jestli mi to stojí za to. Řekla jsem jim, že žádná spolupráce pro mě není představitelná. V podstatě jsem si nepřipouštěla, že by mi dceru mohli doopravdy vzít. Ale pravda je, že mohli. Oni toho byli schopní.“

Nejhorší výslech zažila Jiřina Dostálová v zimě 1988. Vzpomíná, že si pro ni tehdy příslušníci Státní bezpečnosti přijeli domů, ale nenašli ji, protože si zrovna odskočila do obchodu. Dceři Tereze bylo několik měsíců: „Pamatuju si, že jsem na sobě měla tepláky a pantofle, jenom jsem na pár minut vyběhla. A oni mě v tom obchodu sebrali. Říkala jsem jim, že mám doma malé dítě, tak dovolili, abych aspoň řekla manželovi, že mě odvádějí. Tenkrát jsem na tom výslechu byla dvanáct hodin. Bylo to hrozný a ponižující. Celou dobu jsem jen seděla na židli, naschvál mi zakazovali, abych si došla na záchod. Po mnoha hodinách sepsali nějaký protokol, ale já jsem řekla, že nic nepodepíšu. Nakonec řekli, ať vypadnu, a tak jsem šla v pantoflích a promočených teplákách přes půl města.“

Listopad 1989 znamenal pro Jiřinu Dostálovou osvobození, konečně mohla bez obtíží dělat, co chtěla. V polovině 90. let se odstěhovala z Trutnova do malé obce Červená Lhota, jež spadá pod Bílou Lhotu. Zapojila se tam do veřejného života a založila občanské sdružení Modrá velryba, několik let byla také místostarostkou Bílé Lhoty. Dodnes se věnuje potřebným lidem v šumperské Charitě.
Příběhy 20. století

Příběhy Jiřiny Dostálové a Jarmily Stibicové zpracovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20:00 v pořadu Příběhy 20. století, v repríze Radiožurnál následující sobotu ve 21 hodin. (Zvukový archiv pořadu naleznete zde).