Zpráva o organizované normalizaci (2013)

Přidal: Přemek |

Leden 24, 2014

David Hertl. Dokument přibližuje dílo málo známého českého spisovatele a publicisty Viléma Hejla (1934 – 1989), od jehož smrti v lednu 2014 uplyne 25 let. Pátrání v pozůstalosti autora, spojeného mj. s vysíláním rádia Svobodná Evropa, archivní ukázky i citace z jeho tvorby doplní „rekonstrukce“ trasy Státní bezpečnosti, která autora systematicky sledovala. Použity ukázky z románů Viléma Hejla Hodina hvězdopravců a Zásada sporu, úryvky z rozhovoru Viléma Hejla (vede Karel Hvížďala) pro knihu České rozhovory a ukázky ze zpráv Státní bezpečnosti. Použitá hudba Lior Navok (části klavírního cyklu „Urban Nocturnes“). Technická spolupráce zvukový mistr Dominik Budil. Odborná spolupráce Eduard Burget. Režie Eva Nachmilnerová.

Hovoří historik Eduard Burget. Účinkují Lucie Vašinková (ukázky z materiálů STB), Miroslav Kovářík (hlas spisovatele Viléma Hejla), z románu čte Aleš Vrzák. Dále účinkují Hana Kofránková a Eduard Burget.

Natočeno 2013. Premiéra 22. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 60 min). Repríza 25. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 60 min); 11. 6. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Zpráva o organizované normalizaci. In web ČRo 3 Vltava, leden 2014 (článek + nahrávka k poslechu do 19.2.2014). – Cit.: Musí to být prazvláštní pocit: ať se hnete kamkoli, sledují vás. Zapisují si, kdy jste zašel na veřejné záchodky a jak dlouho jste tam byl, sledují, jaký salám jste si dali v bufetu. Odposlouchávají váš telefon i byt, kontrolují poštu, neustále prověřují vaše přátele.

Právě tak prožil první polovinu sedmdesátých let spisovatel Vilém Hejl (1934-1989). Rodák z Prahy se stihl ještě v roce 1953 zaplést do ilegálního skautského hnutí. Byl odsouzen za „sdružování proti republice“ a odseděl si dvanáct měsíců v komunistických kriminálech. O vysokoškolském studiu nemohlo být ani řeči, a tak se talentovaný mladý muž živil, jak jen šlo. Psal scénáře pro krátké vzdělávací a propagační filmy, příležitostně publikoval, stal se autorem scénářů rozhlasových pásem. Překládal z polštiny, angličtiny a ruštiny.
V roce 1965 vyšly knižně jeho Sebrané zločiny Vladimíra Hudce. Knížka zaujala režiséra Martina Friče, který podle ní v roce 1967 natočil film Přísně tajné premiéry. Jenže pak přišel rok 1968.

Vilém Hejl se angažoval v klubu bývalých politických vězňů K-231. Stal se jeho tiskovým mluvčím, v rámci rehabilitačního řízení byl přijat na Filosofickou fakultu University Karlovy a stal se také členem českého gremia Tschechoslowakisches Büro für Kultur und Wissenschaft v Mnichově. Z Německa se ale v prosinci 1968 vrátil. „Vzpomínáte na atmosféru zimy 1968/1969? Já sám navzdory všemu jsem se doma necítil nejhůř, nenastalo pořád ještě to nejhorší, neopakovala se „druhá republika“, nepřišla repríza těch lepkavě špinavých měsíců po Mnichově,“ napsal později Vilém Hejl v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou (České rozhovory ve světě, Kolín nad Rýnem 1981).

To, co následovalo, popsal Hejl následovně: „Pak ovšem začala vycházet Tribuna, kterou leckdo z nás četl jen jako kuriozitu, jako novodobou verzi Vlajky nebo Arijského boje, ne jako předzvěst nadcházejících časů. Nedlouho potom zastavili Zítřek, pak Literárky, a tak dále – jak se k moci zase jednou dostávalo spiknutí nedoceněných a zneuznaných. V rozhlase začínal den nezapomenutelným Xaverem, za pachtivého asistování Josefa Kainara se docent stranických nauk Jan Kozák stával předním spisovatelem, z Václava Krále byl najednou historik, z Bohumila Roháčka komentátor a z Vasila Bilaka státník.“

V krátké době byl Vilém Hejl zbaven možnosti cokoli vydat pod svým jménem. Snažil se využívat metody „pokrývačů“, jenže v husákovském Československu na počátku sedmdesátých let se i okruh odvážných přátel, nabízejících Hejlovi své jméno, rychle zužoval. Rodina žila z platu manželky, protože příjmy Viléma Hejla se rychle tenčily. Kolik úsilí věnovala Státní bezpečnost tomu, aby Hejla odřízla od přátel a znemožnila mu publikovat, o tom svědčí materiály, dostupné v Ústavu pro studium totalitních režimů. Vilém Hejl byl systematicky sledován, jeho byt i telefon napojeny na odposlech, kontrolou procházela jeho pošta. Státní bezpečnost doslova utíkala za každým, koho Vilém Hejl oslovil na ulici nebo s kým se sešel v kavárně. Ve svých spisech mu přidělila krycí jméno Síť.

Úterý, 17. února 1976, 15 hodin 35 minut. Vilém Hejl vchází do Malostranské kavárny – a opět je tajně vyfotografován sledovači Státní bezpečnosti.

„Kdykoliv mi doma zazvonil telefon, trnul jsem, aby se nehlásili jménem, sám jsem mluvil jen nejstručněji. Jet někam autem znamenalo parkovat o kus dál a zbytek dojít nebo dojet tramvají. Prohlídky bytu v nepřítomnosti jsou běžné. Konečný výsledek – začnete žít přímo schizofrenním způsobem: mluvíte pořád na mikrofon a do protokolu,“ svěřil se Hejl Karlu Hvížďalovi.

Právě v této atmosféře píše Vilém Hejl své romány. V letech 1969 až 1973 napíše Zásadu sporu, která v roce 1979 vyjde u Škvoreckých v Torontu. Pokračuje Hodinou hvězdopravců, kterou napíše v letech 1973 a 1974 a roku 1980 ji vydá curyšské nakladatelství Konfrontace. Asi nejrozsáhlejší Hejlovo dílo, román Ex offo, vznikne v Čechách v roce 1975, Škvorečtí ho ve svém nakladatelství 68 publishers vydají v roce 1980.

Na přelomu prosince 1976 a ledna 1977 přinese Vilému Hejlovi jeho přítel Jan Petránek k podpisu Chartu 77. Vilém Hejl podepsal; z jeho pohledu těžko mohla být situace horší. Odmítal se „znormalizovat“ a dál svým prostým způsobem vzdoroval: skutečnost, že byl formálně ve svobodném povolání, mu umožňovala přežívat bez jinak nutného razítka zaměstnavatele v občanském průkazu. Odvrácenou stranou této „mince svobody“ bylo, že několik let neměl žádné příjmy. Když se ukázalo, že v Hejlově případě už komunistický režim nemá mnoho možností, jak jej přinutit k poslušnosti, bylo rodině nabídnuto vystěhování. „Nikdy jsem dvakrát nestál o emigraci, hodně jsem na to myslel, když jsem psal Ex offo. Po Chartě se všechno ještě zintenzívnilo. Přičtěte k tomu Zásadu sporu v edičním plánu z Toronta, a aniž bych to dramatizoval, v podstatě jsem si vybíral Bory nebo Vídeň. Ty Bory to mohly být a nemusely, jisto ale je, že po nich bych se vrátil zas jen do stejného, ba horšího svrabu,“ řekl Vilém Hejl Karlu Hvížďalovi o tom, proč se nakonec rozhodl využít možnosti odejít z Československa.

Právě době mezi lety 1968 až 1978 je rozhlasový dokument Zpráva o organizované normalizaci věnován. Na dokumentech Státní bezpečnosti ilustruje, jak pečlivému sledování byl Vilém Hejl podroben; ukázky z Hejlových románů potvrzují, že zážitky z Československa první poloviny sedmdesátých let vtělil Hejl i do své prózy.

Minuta po minutě, hodina po hodině. Takhle důkladně sledovala Státní bezpečnost každý krok Viléma Hejla, kterému přidělila krycí jméno Síť. Podobných zápisů se dochovaly stovky.

Po nedlouhém pobytu ve Vídni odešla rodina do Mnichova, kde Vilém Hejl získal místo v analytickém oddělení Rádia Svobodná Evropa, zároveň psal pro československou redakci a připravil k vydání i dvě publikace, zaměřené na zkoumání československé historie. Do období komunistického teroru padesátých let vrací čtenáře Zpráva o organizovaném násilí (68 Publishers, Toronto 1986), souvislosti mezi roky 1938, 1948 a 1968 hledá knížka Rozvrat. Mnichov a náš osud (68 Publishers, Toronto 1989).

Zcela nečekaně zemřel Vilém Hejl v Mnichově 23. ledna 1989. Jeho úmrtí bylo sice zaregistrováno českou komunitou v Německu, v Československu měly ale daleko větší publicitu tehdejší klíčové události – Palachův týden. Nekrology otiskly jen mnichovská Národní politika a Právo lidu ve Wuppertalu. Sama Státní bezpečnost, která činnost Viléma Hejla v rámci svých možností monitorovala i v zahraničí, zaznamenala Hejlovo úmrtí až po mnoha týdnech…

Lit.: Hanáčková, Andrea: Užitečná zpráva o organizované normalizaci. In web Radio Dock, 11. 2. 2014 (recenze). – Cit.: Naposledy jsem se o tom pohádala s přáteli v jedné londýnské hospodě. Snažili se mi namluvit, kolik věcí kolem nich „je jako u nás za komunismu“. Všichni jsou narozeni po roce 1980, bylo jim deset, když se režim změnil.

Je tedy třeba ocenit dramaturgii rozhlasového dokumentu, který vypovídá o sedmdesátých letech minulého století. Celospolečensky se stále nedaří přiblížit tu divnou dobu vybledlých lidských osudů, z nichž dnes už někdy zbývá sotva jméno. A je tedy třeba aplaudovat autorovi Davidu Hertlovi, který už druhým pořadem pomáhá vzkřísit takto pozapomenutou postavu literáta a historika Viléma Hejla (1934-1989). Před rokem v cyklu Portéty ho připomenul především jako literáta. Díky tomuto pořadu a zvídavému bádání literárního historika Eduarda Burgeta zpřístupnila Karola Hejlová pozůstalost po svém manželovi – desítky her, literárních děl, studií a příspěvků z Rádia Svobodná Evropa nyní v Památníku národního písemnictví čeká na literární a rozhlasové historiky.

Druhým dokumentem o Vilému Hejlovi, který uvedl Český rozhlas Vltava v premiéře 22. 1. 2014, rozšířil autor fokus vyprávění i na praktiky normalizační komunistické StB a na její metody systematického tlaku vyvíjeného na jedince i celou společnost. Téměř hmatatelně v dokumentu narůstá atmosféra strachu a permanentního stihomamu ze sledování. Zákaz publikování, vyšetřování, sledování, odposlechy, výslechy přátel i známých, cenzura dopisů, domovní prohlídky v nepřítomnosti, důmyslné provokace. To vše dokládají citace z obsáhlého svazku, který na Hejla vedla StB až do roku 1978, kdy s celou rodinou Československo opustil.

Kompozice dokumentu kombinuje vyprávění o Hejlových literárních pracech, v nichž se prozaik věnuje historické i beletristické reflexi komunismu jako totalitního režimu (Zpráva o organizovaném násilí, Zásada sporu, Hodina hvězdopravců), s líčením metod sledování komunistické tajné policie a citacemi ze spisu. Minimalistická tíživá hudba izraelského skladatele Liora Navoka spolu se zlověstnými zvuky časového stroje (zvuk Dominik Budil, režijní spolupráce Eva Nachmilnerová) vytváří ambient pro krátké, výstižné citace z Hejlova díla a vzpomínek. Dokumentarista důsledně navštěvuje místa spojená s Hejlovými pražskými stezkami sedmdesátých let včetně „OB“ – v estébáckém žargonu „opěrných bodů“, odkud tajní spolupracovníci spisovatele pozorovali.

Je popsán i zrůdný systém sledování „na žádanku“, kdy často řadoví agenti nevěděli, koho špehují a jejich jediným úkolem bylo popsat každý krok sledovaného objektu. „ Mám strach, naprosto obyčejný, lidský, soukromý strach.“, píše Hejl na přelomu let 1973-4. Vyjadřuje svůj stěžejní pocit ze sedmdesátých let v Československu stejně prostě, jako o čtyřicet let později David Hertl jeho vzpomínky zprostředkovává dnešním dvacátníkům a třicátníkům, kteří mohou mít pocity různé, ale tento typ strachu zřejmě opravdu nezažívají.

Na závěr jen douška o tom, jak bylo příjemné slyšet v dokumentu recitátora Miroslava Kováříka, který zprostředkoval hlas Viléma Hejla. Rovněž vnitřně klidný projev Aleše Vrzáka a odměřeně úřednický styl Lucie Vašinkové dobře korespondovaly se smutnou bilancí jednoho lidského osudu, který komunisti nenávratně poškodili.

Radiodokument