Osudy – Helena Stachová 1/5 (2013?)

Přidal: Přemek |

Leden 27, 2014

Rozhlasové vzpomínání překladatelky z polštiny. Připravila Ivana Myšková.

Natočeno 2013 (?). Premiéra 27. – 31. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x 30 min) v cyklu Polský rok.

Lit.: Myšková, Ivana: Osudy Heleny Stachové. In web ČRo 3 Vltava, leden 2014 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: V rámci Polského roku na Vltavě uvádíme pětidílné Osudy překladatelky z polštiny a francouzštiny Heleny Stachové.

Helena Stachová pochází z rodů Teigů a Vančurů, její tatínek byl matematik a maminka významná polonistka. Právě ona dceru zasvěcovala do nekonečných tajemství a dobrodružství překladu. První knižní překlad Helena Stachová publikovala ještě před maturitou.

Od útlého mládí se zajímala o jazyky, hudbu, tanec, sport a cestování. A šíře žánrů, které překládala, odpovídá šíři jejích zájmů. Z polské literatury to bylo množství vynikajících prozaických textů, ale i divadelních her, sci-fi, textů publicistických i odborných.

Já ty kydy překládat nebudu

„Vždy jsem překládala jen to, co mě bavilo,“ zdůrazňuje. Skutečnost, že se nikdy nepodřizovala společenské a politické objednávce, jí samozřejmě patřičně zkomplikovala život – stejně jako její umanutá svobodomyslná povaha a silný smysl pro spravedlnost, který jí nejprve zhoršoval průměr špatnou známkou z mravů a později zajistil i čestné místo na indexu a publikační zákaz.

Kádrový materiál na ni komunisté vedli už jako na dvacetiletou studentku. Vzdala se např. funkce předsedkyně Svazu mládeže, a se slovy „Já ty kydy překládat nebudu,“ odmítla tlumočit polské vládní delegaci během oslav 30. výročí osvobození Československa.

Nejrůznější ústrky ale nesla hrdě, jako daň za vnitřní svobodu a čistý štít. Na hořkosti a absurdity doby vzpomíná s ironií a jistou pobaveností, s vědomím morální převahy. Nesoustředí se jen na vlastní příběh, ale poutavě vypráví i o osudech svých blízkých a známých a neméně často o osudech rukopisů a nakladatelské praxi posledních šedesáti let.

S citem pro anekdotickou zkratku a bez stopy nostalgie mluví o setkáních se „svými“ spisovateli (Gombrowicz, Mrożek, Herling-Grudziński, Miłosz) i jejich manželkami; s některými z nich se dodnes přátelí.

Nikdy jsem netoužila stát se sólistkou

Pro vltavské posluchače bude jistě zajímavý i její hluboký vztah ke klasické hudbě, tlumočení prvních ročníků Pražského jara i přátelství s Iljou Hurníkem.

V jejích hudebních aktivitách můžeme také spatřovat paralelu k rozhodnutí stát se překladatelkou: „Nikdy jsem netoužila stát se sólistkou. Já se vlastně vždycky skrývám za autorem,“ říká. V rozhlasových Osudech se ale ukrýt nemá kam a sólistkou se tedy nevyhnutelně stává.

Radiodokument