Král Lear 1/2 (1989, 2018)

Přidal: beatman |

Říjen 12, 2005

William Shakespeare. Překlad Milan Lukeš. Rozhlasová úprava Josef Hlavnička. Hudba Otmar Mácha, řídí Jiří Váchal. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Lear, británský král (Martin Růžek), Goneril (Alena Vránová), Regan (Růžena Merunková), Cordelie (Taťjana Medvecká), Hrabě z Glostru (Jiří Adamíra), Hrabě z Kentu (Eduard Cupák), Edmund, Glostrův nemanželský syn (Pavel Soukup), Edgar, Glostrův syn (Jiří Plachý), blázen (Bohumil Bezouška), vévoda z Albany (Petr Kostka), vévoda z Cornwallu (Petr Pelzer), Oswald, Gonerilin správce domu (Jan Přeučil), sloužící (Karel Hlušička), důstojník (Josef Nedorost), posel (Oldřich Vlach), šlechtic (Tomáš Töpfer), lékař (Dalimil Klapka) a Herold (Bohumil Švarc).

Premiéra 25. a 26. 12. 1989 (Vltava, 20.15 – 21.36 h.). Repríza 22. 10. a 29. 10. 2005 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Vydal Radioservis, říjen 2018 (1 CD, CR0976-2) k 100. výročí narození M. Růžka.

Lit.: Halas, Jan: Rozhlasové Vánoce. In: Kmen 1/1990.

Lit.: Boková, Marie: Mistři. In Týdeník Rozhlas 47/2006. (recenze)

Lit.: Orságová, Dominika: Horčičkův Král Lear (1989). In web Radio Dock, 3. 2. 2014 (recenze). – Cit.: Vrcholná Shakespearova tragédie Král Lear z roku 1605-06 otevírá mnoho témat dotýkajících se samotné podstaty lidské existence. Její duchovní rozměr charakterizuje Martin Hilský, když ji definuje jako hru o světě, „který se otřásá v základech, hra vizionářská a apokalyptická. V samém srdci této Shakespearovy tragédie je obraz poutníka a cesty. Geograficky vzato putuje Lear ze svého sídla (někde ve střední Anglii) do Doveru. Ale jako každá cesta poutníkova i Learova pouť má ještě jiný, daleko důležitější, duchovní rozměr. […] Smyslem tohoto putování je sebepoznání. Řád člověka, přírody i všehomíra je v Králi Learovi vážně narušen, dokonce se ocitne ve smrtící krizi, ale nikdy není zrušen zcela. […]“

Na divadle byl Král Lear inscenován nesčetněkrát a dočkal se i mnoha filmových adaptací. V auditivní podobě se v kontextu české rozhlasové tvorby objevuje (dle informací na stránkách Panáček v říši mluveného slova ) pouze ve třech provedeních.
První z nich je inscenace z roku 1939 v režii Vladimíra Müllera. Záznam této inscenace bohužel není k dispozici a nejsou dostupné ani žádné další informace.

Druhá inscenace byla vydána v roce 1960 na zvukovém nosiči LP. Ani k této inscenaci není k dispozici příliš mnoho informací. Ze stránek Panáček v říši mluveného slova se dozvídáme pouze to, že inscenace vychází z překladu Ericha. A. Saudka a že zde účinkovali: Zdeněk Štěpánek (Lear), Jiří Dohnal (Kent), Stanislav Neumann (šašek), Jarmila Krulišová (Regan), Marie Vášová (Goneril), Radovan Lukavský (Edgar), Naděžda Gajerová (Kordelie), Bohuš Hradil (lékař).

Třetí inscenace, o níž pojednává tato analýza, je dílem Jiřího Horčičky a pochází z roku 1989. Její záznam je k dispozici, proto je možné věnovat se jí podrobněji. Tato inscenace vychází z překladu Milana Lukeše, o rozhlasovou úpravu se postaral Josef Hlavnička. Inscenace je natočena jako stereofonní, autory stereofonního scénář jsou Karel Nedorost a Jiří Horčička. Hudbu složil Otmar Mácha, orchestr řídil Jiří Váchal. V hlavních rolích můžeme slyšet: Lear, británský král (Martin Růžek), Goneril (Alena Vránová), Regan (Růžena Merunková), Cordelie (Taťjana Medvecká), Hrabě z Glostru (Jiří Adamíra), Hrabě z Kentu (Eduard Cupák), Edmund, Glostrův nemanželský syn (Pavel Soukup), Edgar, Glostrův syn (Jiří Plachý), blázen (Bohumil Bezouška), vévoda z Albany (Petr Kostka), vévoda z Cornwallu (Petr Pelzer), Oswald, Gonerilin správce domu (Jan Přeučil), sloužící (Karel Hlušička), důstojník (Josef Nedorost), posel (Oldřich Vlach), šlechtic (Tomáš Töpfer), lékař (Dalimil Klapka) a Herold (Bohumil Švarc).

Inscenace je vytvořena v tradičním pojetí, neobjevuje se zde žádná snaha o zásadně novátorskou interpretaci. Hlavním tématem je tedy putování Krále Leara od pýchy po naprosté pokoření a rozpad veškerých hodnot v mezilidských vztazích.
Posluchači je Shakespearův text poskytnut v celém znění s minimálními úpravami. Nedochází k žádným větším škrtům, výjimkou je vynechání pouze několika drobných replik.

Předěly mezi jednotlivými scénami a obrazy zajišťuje zvukový motiv fanfár doplněný hudbou. S tím, jak se postavy propadají do vlastní temnoty, potemňuje i tento hudební motiv. Na začátku inscenace jsou fanfáry důstojné a vznešené, jak postupuje dramatický čas a děj, jsou hudební podkresy doplňovány temnějšími a hlubšími tóny. Hudební motivy také zdůrazňují dramatické a významné momenty inscenace, například když Lear vyhání Kenta z království či když Gloster čte falešný Edgarův dopis, nebo dotvářejí charakter postavy – příkladem je hudební motiv navozující dojem intrik a spiklenectví, který doprovází monology Edmunda. Sofistikovanou práci se stereofonií může posluchač ocenit zejména ve scéně bouře, kdy do výkřiků krále Leara znějí hromy, duje vítr a padá silný déšť.

Onomu vývoji od vznešenosti mocného krále k rozpadu osobnosti i království odpovídá i herectví rozhlasové inscenace. To v sobě nese po celou dobu umělecký patos, který je však patřičný velké tragédii, nejedná se o patos přehnaný či dokonce trapný. Na začátku inscenace mluví postavy vznešeně, důstojně, sebejistě. V průběhu děje, kdy jsou jejich nitra podrobována krutým ranám osudu, se však jejich projev mění a vznešenost nahrazuje šílenství, zloba, žal. Nejsilněji je tento vývoj zřetelný na postavě samotného Krále Leara, kdy se prostřednictvím hlasu Martina Růžka ze sebejistě vystupujícího krále stává nejprve běsnící šílenec a později pokořený a žalem utrápený stařec. Jeho hlasový projev prochází neuvěřitelnými změnami, kdy prvotní jistotu a vznešenost střídá sípání a vzlykání zničeného člověka.
Tragédie Král Lear se z hlediska herectví ukazuje pro rozhlas velice zajímavou, a to také díky tomu, že zde dochází ke změnám identit, což zde herci mohou vyjádřit pouze hlasem, bez toho, že by si vypomohli kostýmy a líčením. Jedná se o postavy Kenta a Edgara. Kent v podání Eduarda Cupáka mluví zpočátku jemným „sametovým“ hlasem. Když je však, poté co se zastane Kordélie, vyhnán králem, přestrojuje se na cizince a mění se i jeho hlas – je hrubší a ráznější, což odpovídá i větší energičnosti v jeho jednání. Nejvíce je tato proměna znát při souboji Kenta s Osvaldem. V Kentově hlase cítíme nadřazenost a výsměch vůči sluhovi. Když si však později, uvězněn v kládě, čte dopis od Kordélie, je jeho hlas opět jemně sametový. V pozdější interakci s ostatními postavami se jeho hlas znovu prohlubuje. Svou normální polohu získává opět až ve chvíli, kdy v závěru odkrývá svou pravou identitu. Stejně zajímavé proměny v hlasovém projevu herce přináší proměna Glostrova syna Edgara v chudáka Toma. Jiří Plachý svým hlasovým projevem zprostředkovává proměnu syna vévody, který je intrikami nevlastního bratra oloupen o svá práva, v prosťáčka, který mluví zmateně, pochechtává se, zadrhává a jehož hlas se chvěje. I zde dochází k proměnám těchto dvou poloh, které závisejí na tom, jestli je Edgar o samotě, nebo hovoří s jinými postavami. Drobné nuance těchto proměn se projevují zejména ve scéně, kdy chce oslepený Glostr skočit z útesu a podotýká, že chudák Tom mluví jasněji než dřív. Jiří Plachý zde tedy hlasově zprostředkovává moment, kdy se postava Edgara bezděky odpojuje od role, do které se z nutnosti utajení sám stylizoval.

Z hlediska herectví jsou samozřejmě velice působivé monology postav, které jsou díky Horčičkově režii a profesionálnímu herectví hereckými klenoty. Ať už se jedná o monolog Leara zmítaného silami přírody v bouři v podání Martina Růžka či intrikánské monology Edmunda v podání Jana Přeučila nebo dojemný monolog zavrženého Edgara stávajícího se chudákem Tomem v podání Jiřího Plachého.
Pozoruhodné jsou rovněž herecké výkony představitelek tří královských dcer. Kordélie v podání Taťány Medvecké mluví něžným, bezelstným hlasem. Ve chvíli, kdy se dozvídá o krutosti svých sester, se však dokáže rozohnit a vyjádřit své rozhořčení. Něhu opět cítíme v momentě, kdy se opět setkává se zničeným tatínkem. Velmi zajímavé jsou herecké interpretace jejích sester Goneril a Regan. Ač jsou obě sobecké a zlomyslné, jsou pojaty výrazně odlišně. Goneril Aleny Vránové je chladná téměř po celou dobu, výjimkou je její hraná laskavost, když je otcem vyzvána, aby se vyzn ala s lásky k němu. Její chlad a zloba je však dále její přirozenou polohou, která se postupně prohlubuje. Mnohem zákeřnější je Regan Růženy Merunkové, která se stylizuje do role přívětivé ženy, která přece všechno myslí dobře. Tato stylizace je samozřejmě naschvál průhledná, takže z hlasového projevu prosakuje její úlisnost. Její projev je však na rozdíl od Goneril většinou mírný, což odpovídá textu – Goneril je ta jistější, u Regan cítíme jakousi nejistotu ve chvíli, kdy sama sebe obhajuje poté, co společně se sestrou odeženou otce. O to zrůdnější je její běsnění ve chvíli, kdy Cornwall vypichuje Glostrovi oči a poté ve scéně, kdy se s Goneril bouřlivě přou o Edmunda. Zrůdnost a hrůzné šílenství v hlasech obou hereček přináší ty nejmrazivější momenty z celé inscenace. Téměř hmatatelné je zlo prostupující hlasy Cornwalla, Goneril a Regan ve scéně, kdy Cornwall oslepuje Glostra. Samotný akt oslepování Glostra je velmi intenzivním momentem, kdy se střetává zrůdná zloba Cornwalla v podání Petra Pelzera s bolestí a pokořením Glostra v podání Jiřího Adamíry. Z intenzity hlasového projevu téměř cítíme bolest, kterou Glostr prožívá. A to nejen bolest fyzickou, ale zejména tu z prozření, jak lehce se nechal oklamat Edmundem, a zavrhl proto svého prvního syna Edgara.

Bolestnou proměnou prochází rovněž Gonerilin manžel, vévoda z Albany v podání Petra Kostky. Ten od samého začátku nesouhlasí s ženiným jednáním, ale drží se zpátky. Když však vidí, jak se Goneril chová nejen k němu, ale i ke svému otci a dokonce se ani nesnaží zamaskovat svůj vztah k Edmundovi, naplňuje se jeho hlas rozhořčením a zlobou nad zrůdnostmi Goneril i její sestry.
Postavu králova blázna hraje jedinečným způsobem Bohumil Bezouška. Jeho projev se proměňuje od bláznivého prozpěvování jinotajných postřehů o poměrech v království ke starostlivým promluvám směrem ke králi, kdy z bláznova tónu cítíme, že Lear je pro něj nejen králem, ale zejména přítelem. Typickým zvukem, který projev blázna doprovází je cinkot rolniček.

Horčičkova inscenace Krále Leara dokazuje, jak mocně působivá může tato vrcholná Shakespearova tragédie být nejen v provedení audiovizuálním na divadle či ve filmu, nýbrž i v podobě rozhlasové. Shakespearův geniální text v kombinaci s precizním a procítěným herectvím všech účinkujících je natolik intenzivní, že může pozorného a citlivého posluchače nejen dojmout, ale možná také provést cestou skrze hromy a blesky jeho vlastního nitra.

Lit.: Kamberský, Jakub: Shakespearovský skvost rozhlasové dramatiky. In web Naposlech.cz, 5. 11. 2018 (recenze). – Cit.: Inscenování her věhlasného Williama Shakespeara má v českém rozhlasovém prostředí bohatou tradici. Co se dochovaných nahrávek týče, mnoho jich vznikalo zejména v 50. a 60. letech minulého století, několik jich bylo natočeno i v dekádě následující. Osmdesátá léta už tak plodná nebyla – v Československém rozhlasu vznikla pouze jediná shakespearovská inscenace, Král Lear. Nahrávku z roku 1989 nyní vydává po bezmála třiceti letech Radioservis.

Dvoudílnou inscenaci o celkové délce dvou a půl hodiny nastudoval legendární rozhlasový režisér Jiří Horčička, který od konce 80. let vynikal inscenacemi s ryzí poetikou a často ostrými střihy a rychlými přechody. I audioknižní posluchači mohou znát jeho Čapkovu Válku s mloky, Ašekanzyho Bylo to na váš účet, či soubor maigretovek s Rudolfem Hrušínským. S rozvojem stereofonie Horčička tento přístup zcela neopustil – příkladem je Let do nebezpečí z počátku 80. let, věnoval se ale rovněž velkým zvukovým plátnům v tradičním pojetí, kde nových zvukových možností naplno využíval. Za všechny můžeme uvést Vojnu a mír nebo právě Krále Leara, kde Horčička mohl díky stereu sugestivně ilustrovat například výpravu na lov nebo nelítostnou bouři, nemluvě o zcela jasných příchodech a odchodech postav.Herecky je Shakespearův/Horčičkův Král Lear jednoznačně skvostem: titulní postavu představuje Martin Růžek, jeho dcery Alena Vránová, Růžena Merunková a Taťjana Medvecká. V dalších rolích lze slyšet Eduarda Cupáka, Jiřího Adamíru, Pavla Soukupa, Jiřího Plachého, Petra Kostku, Miloše Hlavicu, Bohumila Bezoušku – co jméno, to pojem. Nejen díky skvělým hlasům, ale i díky jisté režii Jiřího Horčičky působí rozhlasová inscenace dokonale kompaktně. Žádná z replik nezapadne, dialogy jsou jiskrné a monology ještě dlouho rezonují v uších a myslích posluchačů. Jde o Shakespearovský koktejl, ve kterém je vše, co má být: temnota, intriky, beznaděj, unáhlenost, bláznovství, zášť i smrt. Spolu s postavami tragédie, které se propadají do bažin zmaru, propadá se i posluchač, což jen dokazuje emotivnost inscenace, kterou z překladu Milana Lukeše pro rozhlas připravil Josef Hlavnička.Nahrávka Krále Leara přináší radost z defilujících výrazných hlasů, z nichž mnohé už můžeme slýchat pouze prostřednictvím podobných skvostů ze zlatého fondu Českého rozhlasu. Lze je sice čas od času slyšet přímo v éteru, díky Radioservisu se k nim ale můžeme opakovaně vracet a vychutnávat si mistrovství neviditelného herectví.