Sonáta pro Stalina (2000)

David Zane Mairowitz. Nejlepší hra BBC roku 1989. Překlad Daniela Gothová. Zvuk Jiří Furman. Záznam a střih Jana Fišerová. Zvukové efekty Josef Plechatý. Hudební dramaturg Petr Mandel. Dramaturg Hynek Pekárek. Asistentka režie Bohumila Andrejsková. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: Marie Lvovna (Dana Syslová), Michail (Jiří Štěpnička), Semjon Pavlovič (Josef Vinklář), doktorka (Zuzana Stivínová), Pavel (David Novotný), prokurátor (Karel Urbánek), dozorce (Rudolf Stärz), Šebalin (Pavel Oskar Gottlieb) a Grodovská (Lída Engelová).

Natočeno v roce 2000. Premiéra 13. 6. 2000 (Vltava, 21:30 – 22:49 h.; 70min.). Repríza 20. 9. 2007 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h).

Lit.: -ja- (= Adámek, Jiří): Tipy – Jak píšou pro rozhlas v Británii. In web A2 38/2007 (anotace). – Cit.: Jedním z problémů, na které naráží původní tvorba českých rozhlasových umělců, je nedostatek kvalitních textů. Přesněji textů, které by po formální i obsahové stránce odpovídaly evropským trendům i dnešním technologickým možnostem v oblasti zvuku. Ve čtvrtek večer zazní na Vltavě Sonáta pro Stalina od Davida Zanea Mairowitze. Ta byla před osmi lety oceněna jako nejlepší hra BBC. Může být tedy poučné, jak se s ní vypořádali v Českém rozhlase, kde bylo drama natočeno v roce 2000. Režie Lída Engelová, mezi účinkujícími figurují jména jako Jiří Štěpnička, Dana Syslová, Zuzana Stivínová.

Lit.: Pavlovský, Petr: Zamyšlení nad rozhlasem – Žánrové meze hororu. In Týdeník Rozhlas 8. 10. 2007 (recenze). – Cit.: S úmrtím Josefa Vinkláře (18. září) nemohla stanice Český rozhlas 3 – Vltava programově počítat, ale fatální náhodou měla na 20. září zařazenu inscenaci nejlepší rozhlasové hry BBC roku 1989, Sonáty pro Stalina od Davida Z. Mairowitze, nastudovanou před sedmi lety.

Děj se odehrává převážně v prostorách stalinského státního rozhlasu. Velký Džugašvili si tam večer z rozmaru, s jakousi sentimentální vzpomínkou, zatelefonuje, že by chtěl nahrávku s Mozartovou sonátou v podání jisté vyhlášené virtuosky. Problém je v tom, že dotyčná, obžalovaná z účasti na trockistickém spiknutí, už léta hnije v kobce Lubjanky a všechny její nahrávky byly „samozřejmě“ ihned po odsouzení zničeny.

Úkol rozhlasových i dalších „odpovědných pracovníků“ je jasný: dovézt ji ihned z vězení do studia, přimět ji nahrát sonátu, která bude obratem doručena vládci k snídani; pak hudebnici obratem vrátit mezi lidské splašky.

Vlastní děj se odehrává v úděsné atmosféře různě stupňovaného a proměňovaného strachu úplně všech postav – kromě té jediné, která už může ztratit jenom své dlouhodobé utrpení. Samozřejmě představa, jak zchromlá, podvyživená a zavšivená lidská troska hraje Mozarta, jakkoli pod injekcemi a se zavedenou kapačkou se asi vymyká realitě, ale zde jde spíš o princip: o Stalinově chování k umělcům je toho známo dost.

Zahrát inscenaci, jejíž všechny postavy žijí v akutním strachu z existenčního zničení svého i svých blízkých, je na pokraji nemožnosti. Tým režisérky Lídy Engelové to dokázal, a i když nespravedlivě pominu všechny ostatní, musím zmínit výkon právě Josefa Vinkláře.

Jeho „demiurg“, Semjon Pavlovič, byl neskutečnou, ale přesto uvěřitelnou směsí arogance, cyničnosti, strachu, ale i špetky soucitu, hrůzy z představitelného i nepředstavitelného, prostě ztělesněný subjekt i objekt totality. Tím dodal celému dílu přízračný odér až štítivé hrùzy, s nímž se ostatní výkony sladily.

Sedmdesát minut poslechu se zaťatými zuby. Když jsem se po poslechu do té míry „emocionálně otřepal“, abych o něm mohl psát (a pravda potřeboval jsem k odstupu skoro týden), musel jsem si závěrem položit obligátní kritickou otázku: Co to vlastně bylo za žánr? Nic hrůznějšího jsem v životě neslyšel – takže horor?

Ale kdeže! Horor, podobně jako detektivka či krimi, musí být zjevně „fiction“, vymyšlenost, byť i naplněná pravděpodobnými reáliemi. Tenhle příběh sice není dokumentární, je to také fiction, ale taková, že se podobně asi stala, a bůhví kolikrát. To je tak strašné pomyšlení, že prostě nemá jméno, pokud se nespokojíme s obecným: je to lidskými stvůrami vytvářené peklo na tomto světě.

Ne nadarmo se u nás jedním dechem mluví o osvětimské i jáchymovské lži. Konečně čím se ideově liší uniformní čepice člena komunistické NKVD a gestapáka? V umístění na stánku v Karlovce to není; naopak, shoda je v těch skutečných lebkách obětí za nimi.

Lit.: Pekárek, Hynek: Sonáta pro Stalina. In web ČRo, 20. 9. 2007 (rozhovor s autorem). – Cit.: Vaše hra se odehrává v době nejkrutějšího stalinského teroru. Inspirovaly vás při jejím psaní nějaké konkrétní historické události?

Sonátu pro Stalina jsem napsal nedlouho poté, co jsem četl Šostakovičovy paměti. Na jejích stránkách najdete nejednu situaci a skutečnost podobné těm, které jsem použil ve své hře. Bezprostředně mne inspirovala Šostakovičova historka, jak byl jednou uprostřed noci vyburcován celý orchestr, aby do rána nahrál desku, kterou si přál Stalin. Na obdobné situaci jsem Sonátu pro Stalina vystavěl, ale s tím rozdílem, že jsem do ní přivedl svoji fiktivní postavu – Stalinovu oběť, klavíristku Marii Lvovnu.. Pak jsem se rozhodl, že právě tahle postava nebude nikdy jednat v dialogu, že bude mlčet. Důsledné mlčení je v situaci krajního ponížení a teroru výrazem jejího odporu. Co však s mlčící postavou v rozhlasové hře? Marie Lvovna proto přesto mluví – posluchač slyší její vnitřní monology.

Pro dramatika je vždy lákavé přivádět na scénu velké historické osobnosti. Stalin, přestože jeho jméno je přímo v názvu, ve vaší hře ale nevystupuje. . .

O tom, že by Stalin ve hře vystupoval jsem ani neuvažoval. Po pravdě řečeno, víc než jeho postava mne jako autora spíše zajímal mechanismus té obrovské moci nad lidmi, které měnil v poslušné loutky. Odolali pouze ti, kteří si zachovali vnitřní integritu. V situacích, kde je pravidlem pro jednání důsledná sebecenzura, už není Stalinova osobní přítomnost nutná.

Váš odmítavý vztah ke komunismu je ze hry patrný. Nedá mi však, abych se vás nezeptal, jestli byl takový vždycky?

Pocházím z rodiny, která přijala Stalinův kult a věřila v myšlenku komunismu, jak v roce 1930, tak i v roce 1940 a dokonce – je mi to líto – ještě i po vpádu Sovětského svazu do Československa v roce 1968. Proto jsem hru Stalinova sonáta psal také jako osobní výraz svého odporu proti tomu, čemu jsem před mnoha lety věřil.

Vaše hry jsou obvykle uváděny všemi prestižními rozhlasovými stanicemi v Evropě. Jaký úspěch jste měl se Sonátou pro Stalina?

Sonáta pro Stalina byla již vysílána ve dvanácti zemích. V britské BBC se stala nejlepší hrou roku 1989. Česká premiéra je zároveň prvním uvedením hry v zemi bývalého komunistického bloku. Jsem velmi rád, že mohu svůj „autorský protest“ proti komunismu představit právě českým posluchačům.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

je to moc dlouhé a nemate tam co to vůbec je sonáta
odpovíte nám co je to sonáta??

Prohlédněte si ještě jednou naše stránky pozorně a zjistíte, že se ptáte dobře, ale na blbém místě. Nebo by vás napadlo na CSFD.cz v záznamu Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou hledat vysvětlení toho, co je to modlitba? ;)

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)