Hamlet (2001)

Přidal: Přemek |

Listopad 1, 2005

William Shakespeare. Překlad Martin Hilský. Hudba Vladimír Franz. Rozhlasová úprava a dramaturgie Jana Paterová. Režie Markéta Jahodová.

Osoby a obsazení: Hamlet (Jan Šťastný), Claudius, dánský král (Boris Rösner), Gertruda, dánská královna (Simona Stašová), duch mrtvého krále, Hamletova otce (Ladislav Frej), Polonius, nejvyšší komoří (Jiří Štěpnička), Ofelie, Poloniova dcera (Lenka Krobotová), Laertes, jeho syn (Martin Preiss), Horacio, Hamletův přítel (Tomáš Petřík), Rosencrantz (Martin Zahálka), Guildenstern (David Novotný), Fortinbras, norský princ (Otakar Brousek ml.), Voltemand, vyslanec (Jan Teplý ml.), Marcellus (Zdeněk Maryška), první herec (Radoslav Brzobohatý), divadelní král (Vladimír Brabec), divadelní královna (Johana Tesařová), Lucianus (Vladimír Marek), první hrobník (Petr Kostka), druhý hrobník (Jaromír Meduna) a další.

Natočeno 2001. Premiéra 1. 1. 2002 (Vltava; 142 min.).

Lit.: Pavlovský, Petr: Rozhlasový Hamlet 2001 (Hamlet in the radio); Divadelní noviny. 2002, roč. 11, č. 1, s. 11-11. ISSN 1210-47 (recenze). – Cit.: K novým překladům, novým vydáním a samozřejmě i novým divadelním inscenacím Hamleta přistoupil od druhé poloviny 20. století další kulturní imperativ: každá generace by měla pořídit svou fonografickou inscenaci Hamleta. Inscenaci, která by se čas od času vysílala následující dvě tři desítky let a která by byla dostupná i na zvukových nosičích. Zvukový Hamlet – ovšem ve špičkovém obsazení – by měl být každému zájemci stejně dostupný, jako třeba nahrávka Dona Giovanniho.

Pozdě, ale přece

Český rozhlas se dostal k Hamletovi až v roce 1958. Překlad E. A. Saudka nastudoval tehdy režisér Josef Bezdíček s Václavem Voskou v titulní roli. Další inscenace byla na řadě v osmdesátých letech. Bylo tu několik nových a divadelně interpretovaných překladů, byla i nová knižní vydání, např. odeonské s překladem M. Lukeše (1980). V hluboké normalizaci se však Čs. rozhlas choval nenormálně, protože »doba se zbláznila«. Tehdejšího Hamleta zaznamenaného nemáme – a že zde bylo hned několik významných inscenací, nejenom v Praze. Tato mezera zůstane definitivně nezaplněna a možná, že mohla být po Listopadu o něco zkrácena. Tím spíš je třeba uvítat, že Český rozhlas sebral odvahu a připravil svým posluchačům povánoční dárek: Hamleta, na kterém se dlouhodobě pracovalo v průběhu celého roku, uvedla stanice Vltava v premiéře na Nový rok.

Hamlet do třetího tisíciletí

Nový zvukový Hamlet vychází z vtipného, až hravého překladu Martina Hilského. Západoevropský úzus pro celovečerní rozhlasovou inscenaci nepřesahuje půltřetí hodinu a tato konvence si vyžádala zkrácení textu asi o čtvrtinu. Přitom nebylo možno předpokládat, že všichni posluchači text pasivně znají. Na druhé straně ti ostatní by neměli postrádat žádné, jakkoli z jiného překladu oblíbené »číslo«, monolog či pouhý »citát«. Na rozdíl od úprav divadelních nesmí být rozhlasová úprava jednostranná, nemůže si dovolit nějaký specificky vyhrocený výklad.
Dramaturgická úprava Jany Paterové krátila průběžně, pouze ojediněle po celých výstupech. Takovou výjimkou je ovšem hned výstup s duchem, na divadle efektní, ale při poslechu desorientující. Právem se proto začíná monologem Claudia, protože ten má charakter expozice složitého děje. Dále byly škrtnuty výstupy Hamlet a skrýš mrtvoly a Hamlet + Fortinbras. Klíčem k vynechávkám je v podstatě aristotelská norma jednoty děje, vedená snahou vést posluchače přehledně po syžetu. Ve srovnání s četbou či s divadlem jsou při zvukové interpretaci největším problémem scénické poznámky. Nic než výrazně odlišené hlasy herců nemůže nahradit prefixy. Kdo to právě mluví? A kdo poslouchá? Někdy nezbývá, než nahradit poznámku odvážně přidanou replikou. „Ztratil jste svou zbraň? Půjčím vám tedy svou!“ Tak praví Hamlet, aby posluchač pochopil, jak se mu dostal do ruky otrávený končíř: Laertovi jej zřejmě vyrazil z ruky a sebral.
Režisérka Markéta Jahodová šla v úspornosti až do krajnosti. Reálné scénické zvuky užívá minimálně (zvony a zakrákání vran na hřbitově, zvuk motyky a lopaty), daleko častěji je stylizuje (mořský příboj, vítr, cinkot zbraní). Nejvíc ovšem spoléhá na umělecké prostředky svých spolupracovníků, mezi nimiž je třeba jmenovat především autora hudby Vladimíra Franze. Nejenomže řeší hudebně některé nonverbální akce (např. pohřební průvod), ale orientuje nás i v dramatických situacích. Tak například Claudia doprovází žesťové fanfáry, arogantní a doslova falešné. Příchod dvora před »pastí na myši« ohlašuje odporná kakofonie. Fonografická inscenace má vedle apriorních omezení i apriorní šance. Spočívají v možnosti předvést básnický text v dokonale vycizelovaném přednesu. Zde nejsou žádné celky, žádné široké záběry z dálky. Každá postava mluví neustále »na detail«, uplatňuje se každá hlasová nuance, perfektní srozumitelnost je samozřejmostí. Ukažme to na jednom z nejpůsobivějších výstupů inscenace – v Gertrudině ložnici. Žhavý Polonius Jiřího Štěpničky se ukrývá za závěsem. Královna Simony Stašové se zastřeným, ale do poslední chvíle cynicky klidným hlasem brání stupňujícím se atakům Hamleta Jana Šťastného. Ozývá se duch (Ladislav Frej), který mírní Hamletovu agresivitu. V divadle bychom jej viděli buď všichni, nebo nikdo. Fonografická situace je otevřenější: Ducha sice slyšíme, ale může být jen Hamletovým přeludem, který mluví hlasem jeho vzníceného svědomí.
V novém rozhlasovém Hamletovi je zvýrazněna kriminální podstata děje. Hamlet se dozvídá o zločinu, usvědčí podezřelého a nakonec jej i potrestá. Na Claudiově straně je moc. Na straně Hamleta je ale nejen pravda. Hamlet má vždy více informací, do ruky mu hrají náhody (epizoda s piráty), dovede využít příležitostí (návštěva herců). Claudius Borise Rösnera rozehrává partii suverénně, jako zkušený hráč nějaké deskové hry. A pak už to jde v řádu pravidel. Každý tah následuje protitah. Každý ze soupeřů obviňuje sám sebe z váhavosti, nerozhodnosti. Oba hráči obětují figury. Claudius jich postupně ztrácí víc. Po matu na malou chvíli zůstává ještě vítězný Hamlet na scéně. Bohužel už nezazní český ekvivalent jeho posledních slov „…the rest is silence“. To je ten jediný »citát«, který jsem ve vynikající rozhlasové inscenaci stanice ČRo 3 – Vltava postrádal.

Rozhlasové hry