Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda (2000)

Přidal: Přemek |

Listopad 8, 2005

Přemysl Rut. „Historická hra s překvapivým odhalením.“ Dramaturg Jiří Hubička a Pavel Minks. Hudbu složil a zpívá Přemysl Rut. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Václav Babinský alias Adam Müller, muž s minulostí (Jiří Lábus), František Palacký, dějepisec (Viktor Preiss), František Hais, písničkář (Přemysl Rut), sestra Angelika (Věra Hučínová), matka Celestina, abatyše (Věra Kubánková), zpovědník (Pavel Soukup), hostinský U zlaté lodi (Bronislav Poloczek), vypravěčka (Jitka Molavcová), hosté v hostinci U zlaté lodi (Eduard Pavlíček, David Beneš, Pavel Karbusický, Jan Rydl a Jakub Stich).

Natočeno 2000 (59 min.). Premiéra 5. 7. 2000 (Vltava, 13:00 – 14:00 h.). Repríza 19. 12. 2013 (ČRo 3 Vltava, ) v cyklu Hra pro tento večer; 28. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 30. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra; 28. 8. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Ukázka k poslechu

Text in: Rut, Přemysl: Hry s druhým já. Brno: Větrné Mlýny, 2004.

Lit.: Minks, Pavel: Babinský a Palacký – báseň a pravda. In Týdeník Rozhlas 28/2000 (anotace). – Cit.: Jako bouře na tom světě, sem tam člověkem zmítá, někomu zde štěstí kvete, / časem i bol proniká. Ukrutní jsou osudové, jenž vedou člověka dnové, / těžko se protiviti, co má koho potkati. – Babinský byl syn rolníka.. Citovaná Píseň o Babinském byla šířena začátkem šedesátých let minulého století – v době, kdy si pověstný lupič odpykával poslední měsíce vězení a poté se stal zahradníkem kláštera milosrdných sester boromejských v Praze-Řepích. Pod titulkem Babinský žije! Po dvacetiletém vězení čistý zas mezi námi. Píseň pro krajany naše, vyňatá z popsání příhod jeho ji sepsal a provozoval známý pražský písničkář a kolovrátkář František Hais. (Kouzlu jeho písní, které po čtyři desetiletí komentovaly vše, čím Praha žila, vzdal hold i Jan Neruda ve fejetonu Pražský pěvec.) Legendární loupežník Václav Babinský – hlavní osoba mnoha divokých historek a krvavých románů – nebyl samozřejmě jedinou osobou, jejíž osud proměnil František Hais v kramářskou píseň. Neméně tklivá a ještě srdceryvnější je píseň, ve které se autor se svým žalem obrací hned v první sloce k celému národu: Ach, národe v Čechách i v Moravě, zalkej srdcelomnou bolestí, / poslyš verše mé a truchlivé pění, s očích řinou slze žalostí, / neb se nám zas do nadhvězdné říše odebral otec milovaný. Titulek této písně říká, že jde o Truchlozpěv nad smrtí našeho milovaného otce a historiografa českého Františka Palackého, věnovaný nehynoucí památce jeho. František Hais jej sepsal a provozoval hned poté, co „smrt vyrazila otci národa pero z ruky“. Píseň měla pouhých 11 slok (ta o Babinském jich totiž obsahovala 20) a zpívala se dle nápěvu V samotě když sedím a se soužím.

Zatímco nejvýznamnější osobnost národního obrození – český historik a politik František Palacký usiloval o oživení národní paměti, zatímco přemítal o smyslu našich dějin a usiloval o jejich historicky pravdivé zachycení v celoživotním díle Dějin národa českého v Čechách a na Moravě, ku potěše národa tu vznikaly písně, romány a legendy, které se příliš na pravdu historickou nevázaly. Téma „báseň a pravda“ zaujalo a ispirovalo Přemysla Ruta k sepsání hry Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda, která je vlastně příběhem téměř doloženým o hledání pravdy historické a nalézání pravdy básnické. A posluchači se mají vskutku na co těšit. Zajisté nebudou zklamáni příběhem, ve kterém se setkává právě trojlístek tak odlišných postav, jakými byli pánové Babinský, Palacký a Hais. Rozhlasovou inscenaci hry nabízíme posluchačům ve velice pozoruhodném nastudování režisérky Hany Kofránkové, s výtečnými představiteli titulních rolí – Jiřím Lábusem a Viktorem Preissem. Roli písničkáře Františka Haise vybavil osobitým pěveckým i hereckým výkonem sám autor Přemysl Rut.

Lit.: anonym: Přemysl Rut: Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda. In web ČRo 3 Vltava, 19. prosinec 2013 (anotace). – Cit.: Setkal se slavný lotr Babinský s neméně slavným otcem české historiografie Františkem Palackým? Možnou odpověď nabízí vtipná rozhlasová komedie, kterou její autor Přemysl Rut nazval podle obou tak rozdílných velikánů – Babinský a Palacký.

Jiří Lábus si zahrál Václava Babinského, muže s minulostí, a Viktor Preiss Františka Palackého, dějepisce. Režii měla Hana Kofránková.

Inscenaci jsme vysílali jako připomínku rozhlasové tvorby Přemysla Ruta, kterému byl věnován také závěrečný Výroční průvodce rozhlasovou hrou v sobotu 14. prosince. (…)

Lit.: Mikulášek, Alexandr: Netuctové grotesky. In Obrys – Kmen, 49/2004 (3. 12. 2004) (recenze knižního vydání). – Cit.: Český dramatik, režisér, editor, pedagog na pražské DAMU Přemysl Rut (1954) patří k autorům publikujícím kontinuitně od osmdesátých let do současnosti; redakční věty na přebalu, budící místy dojem málem „zakázaného autora“, berme jako projev kulturní mytologie: komu „komunistický režim“ alespoň jeden text „nezakázal“, ten nepatří do „Literatury“. Rutova nová kniha vyšla jako 29. svazek edice „dramatické texty“ v pozitivně agilním brněnském nakladatelství Větrné mlýny, a to „díky laskavé podpoře Ministerstva kultury České republiky“, což by měla být samozřejmost. Není opatřena shrnujícím názvem, nese však výmluvný podtitul (titul?) HRY S DRUHÝM JÁ. Přináší dvě divadelní a dvě rozhlasové hry: prvním třem je společná snaha vložit do historického rámce aktuální modelovou situaci, zatímco třetí, rovněž modelová, je zasazena do přelomu 80. a 90. let a představuje svého druhu apokryfní výklad spojnice mezi „mocí“ a „bezmocí“ na pozadí některých máchovských motivů.

Rut je spíše pokračovatelem tradice modelového realismu O. Daňka nebo – snad lépe – epického divadla než řekněme poetiky absurdní a hravě poetistické, ale to neznamená, že by mu chyběl cit pro absurditu či nonsens, odhalování lidské ješitnosti a zrodu mýtu na jejím pozadí: svět chce být klamán, proč jej tedy neklamat, říkejme si s klasikem. Je to častý motiv intelektuálně hravé literatury, ovlivněné postmodernou (D. Hodrová, V. Macura). Hlavním tématem všech her jest, jak uvedeno výše, vztah mezi mocí a jejím protipólem, což by samo o sobě bylo vděčné téma schematických her glorifikujících „boj s diktaturou“ a „totalitou“.

Modelovost, snaha najít obecné, podstatné zkušenostní vrstvy a snad i opakovatelné zákonitosti se projevuje ve všech čtyřech hrách, byť jejich žánrové východisko je odlišné. Za schematické je jistě označit nelze. (…)

I druhá rozhlasová hra svazku nazvaná Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda klade noetickou otázku, jaké jsou hranice mezi pověstí a pravdou, po níž všichni touží jen tehdy, je-li v souladu s jejich „vnitřním smýšlením“, s jejich obrazem světa, vírou, ideologií nebo zájmy. Domnělá schizofrenie, v níž žije Babinský, dobře si vědom toho, jak si vymýšlí, domnělá prostoduchost posluchačů, kteří poslouchají v hospodě jen to, co chtějí slyšet, aniž by tomu moc věřili, je konfrontována s mentalitou učence a historika, tak trochu pedanta, jeho touhou „vidět zákonitost v dějích spíše náhodných“ nebo „matným charakterům přikreslit rysy hrdinů“ (s. 138) a trochu ješitnou touhou, aby budoucí viděli historii „mýma očima“. Jakkoli Babinského a Palackého nemůže hrát jeden a týž herec, je poměrně odvážná spojnice mezi těmito dvěma historickými postavami postmoderně zdůvodněna. Vztah mezi historií a legendou je tematizován i ve hře Olga a Ďábel s podtitulem Zlopověst. Sedmispáči jsou volnější adaptací textu křesťanské legendy a mj. ukazují, jak se v průběhu let (144) změnila víra, změnily se kulisy, ovšem schémata chování „elit“ se nezměnila a Anděl strážný odlétá nejen proto, že splnil své poslání – tlumočit Malchusovi jeho osud (!). V této hře „kromě představitelů sluhy Malchuse a Andělíčka Můjstrážníčka hraje každý herec dvě postavy“ a snad nejtristněji nepůsobí mocichtiví císařové nebo demagogičtí „strážci pravd“, nýbrž neměnný „Stavitel kulis“, což je obraz dělníka blízkého robotu: „Jak se ten člověk plahočí, jak v potu tváře dobývá svůj chléb, bez jediného slova, a co hůř, bez jediné myšlenky, jak páchá zlo stejně jako dobro, od rána do večera, den za dnem, rok za rokem, nesmrtelný, protože nahraditelný. Po celý život čeká na jeho plat několik takových jako on“ (s. 24) Z tohoto skinheada jde až strach.
Rut je postmoderní v radikálním odmítnutí tzv. ideologie a velkých pravd. Muž s biblickým příjmením tuší, že ony „vítězné pravdy“ zakrývají snahu udržet a rozšířit ekonomickou, politickou, vojenskou či jinou moc, popř. ji ostentativně podporují, a má dostatek vůle k postmodernímu poznání prostřednictvím dramatického tvaru, modelování postav. Postmoderní myšlení má sice své hranice a jeho absolutizace je umění i vědě pramálo prospěšná, rozvíjí však – zde dramatickou formou – mnohé souvislosti objektivní a povýtce trpké.

Rozhlasové hry