Dvojník (1990)

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Friedrich Dürrenmatt. Rozhlasová hra o muži, kterému se stalo bezpráví. Překlad Bohumil Černík. Scénická hudba Emil Viklický. Dramaturg Pavel Minks. Hudební režie Jiří Váchal. Mistr zvuku Miloš Kot. Záznam a střih Anna Suchánková. Asistentka režie Dana Reichová. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: režisér (Josef Somr), spisovatel a muž – Pedro (Jaroslav Kepka), dvojník – Diego (Jiří Zahajský) a žena – Inéz (Dana Syslová).

Premiéra 23. 9. 1990 (58 min.). První Henkeho režie po vynucené pauze.

Lit.: Matějů, Pavla: Pyramida „zvuků“. Mladá fronta, 26. 9. 1990.

-jkš-: Dürrenmatův návrat. Práce, 28. 9. 1990.

-mv-: Dvojí zeptání. Lidové noviny, 19. 9. 1990 (rozhovor s J. Henkem).

Vadlejchová, Ivana – Štěrbová, Alena: Dvakrát rozhlasový dvojník. Scéna 25/1990, 12. 12. 1990, s 6 (recenze).

Vadlejchová, Ivana - Štěrbová, Alena - Dvakrát rozhlasový Dvojník

Vadlejchová, Ivana - Štěrbová, Alena - Dvakrát rozhlasový dvojník 2

Lit.: Bojda, Tomáš: Henkeho režie Friedricha Dürrenmatta. In web RadioDock, 28. 11 2017 (recenze). – Cit.: V tomto textu si připomeneme návrat dramatiky Friedricha Dürrenmatta na auditivní jeviště českého rozhlasu po roce 1989. Tento návrat byl šťastným okamžikem pro obě strany. Zvláště, když při jednotlivých posleších zjišťujeme, že režisér Josef Henke švýcarského autora skutečně auditivně „nalezl“. Inscenování děl rodáka z Konofilgenu mělo v dřívějších dobách tradici zejména v tuzemské činohře. Dürrenmattovy texty byly uváděny na předních českých scénách, dnes již legendární je nastudování variace Tance smrti Augusta Strindberga Play Strindberg z roku 1970, kdy v Komorním divadle zazářili Václav Voska jako Edgar a Jaroslava Adamová jako Alice.

Nucená přestávka v uvádění Dürrenmattových děl skončila po sametové revoluci, o jeho znovuobjevení se v rozhlase posléze zasloužil zmiňovaný Josef Henke. Ten nejprve v roce 1990 natočil Dvojníka, o čtyři roky později pak také další z vrcholných Dürrenmattových her Soudce a jeho kat.

Dvojník je kompozičně pečlivě vystavěné drama, které navozuje principy absurdního divadla, kromě toho v lecčems připomíná Kafku i Dostojevského. Tematika odcizení, ztráty a záměny identity, následky za zločin versus bezpráví, to vše v rozhlasovém nastudování získává zvláštně mrazivý charakter naléhavosti. Režisér Henke předurčil interpretační kvalitu již hereckým obsazením, když do hlavních rolí hodinové inscenace obsadil Josefa Somra s Jaroslavem Kepkou. Jejich tak odlišné, výrazově tvárné, vrstevnaté hlasy doplňuje ještě Jiří Zahajský a Dana Syslová.

Jaroslav Kepka s Josefem Henkem spolupracovali již roku 1966 na adaptaci Dostojevského Bílých nocí a je zde patrné, že režisér našel „svého“ herce. Kepka je maximálně citlivý umělec, dokáže svou postavu prožít do detailu, hlasově akcentuje i jemné změny nálad, intonačně a dechově ovládá emoční pole postavy. Moduluje svůj témbr do prudkých citových chvění – tuto metodu si ostatně vyzkoušel už v Dostojevském. Na počátku devadesátých let byl Kepka již zkušený pětapadesátiletý herec, technicky perfektně vybavený. Jeho neokázalá melancholičnost projevu se hodila k Henkeho lyrickému, někdy experimentálnímu režijnímu tónu.

Herecké nastudování Dürrenmattova detektivního románu Soudce a jeho kat oproti Dvojníkovi vsadilo na odlišnou metodu interpretace. Není bez zajímavosti, že se jednalo o vůbec poslední rozhlasovou roli Rudolfa Hrušínského, kromě něj se v další stěžejní úloze v netradiční roli vraha Gastmanna objevil Otomar Krejča.

Hrušínského příklon k civilnímu, minimalistickému herectví znají diváci z filmových a televizních pláten, v rozhlase jej pamatujeme nejméně od sedmdesátých let, kdy Hrušínský vynikl v roli Oblomova v režii Josefa Melče. Také v Dürrenmattově Soudci sází Hrušínský na pomalou dikci, mírné kadence, střídmost projevu i řečených slov. Je známo, že síla nevyřčeného je mnohdy vyšší než přímo řečené. Hrušínský je toho dokladem. Jeho unavený chraptivý témbr sugeruje stárnoucího muže, který však ještě neztratil sebejistotu a kuráž. Nebezpečného Gastmanna Krejča charakterizuje hluboko posazeným témbrem a obhroublou dikcí. Dialogy oboru herců patří bezesporu k vrcholům inscenace. Jiskřivé napětí není při dialozích zkrášlováno přílišnými vnějšími zvukovými efekty, Henke se omezuje například na opakované ztvárnění jízdy autem, jinak ovšem zkušeně nechává vyniknout síle textu a hlasové sugesci interpretů.

Dnes už víme, že také díky dürrenmattovským inscenacím se Josef Henke na počátku devadesátých let po normalizační perzekuci vrátil do nejvyšších pater tuzemské rozhlasové režie.

Rozhlasové hry