So eine Liebe (Taková láska, 1958)

Přidal: Přemek |

Srpen 27, 2008

Pavel Kohout. Rozhlasová adaptace stejnojmenné divadelní hry (z roku 1957). Překlad Lucie Touborová. Rozhlasová adaptace Wolfgang Beck. Střih Ursula Franke. Zvuk Heinz Kaiser.
Asistent režie Edgar Kaufmann. Režie Erich-Alexander Winds.

Osoby a obsazení : Bezejmenný člověk [v divadle Pán v taláru] (Norbert Christian), Lida Matys (Lissy Tempelhof), Petr Petrus (Hans Drynda), Lida Petrus (Marion van de Kamp), Milan Stibor (Hans-Peter Minetti), matka Stiborová (Marga Legal), Doschek (Peter Dornseif), Majka (Gisella Wimpler), Král (Hans Torka).

Natočeno v produkci Radio DDR (Rundfunks der DDR) v roce 1958 (89 min.).

Pozn.: Lida Matys ist tot und keiner der in die Geschichte Verwickelten hat ein geschriebenes Gesetz verletzt. Dennoch wird der Fall vor einem fiktiven Gericht aufgerollt und es zeigt sich, wie alle ihren Teil zum Tod der jungen Studentin beigetragen haben.

„Der Sozialismus hat Hände und Herzen befreit. Doch die Konvention ist wie ein neunköpfiger Drache.“ Pavel Kohouts großer Publikumserfolg von 1958 spielt im Prager Hochschulmilieu. (anotace)

Lit.: Skupa, Lukáš: O lásce povýšené nad život? Taková láska. In web 25 fps, 2007 (?) (recenze). – Cit.: Premiéra hry Pavla Kohouta Taková láska se uskutečnila v říjnu 1957 v pražském Realistickém divadle. Drama o smrti mladé dívky, citově se zmítající mezi dvěma muži, zaznamenalo velký ohlas na československých i zahraničních scénách. Již samotná inscenace přitom vykazovala znaky určité filmov(ateln)osti. Kromě začlenění projekcí do živé jevištní akce připomínala užitá metoda retrospektivního přeskupování scén princip filmové montáže. Díky popularitě i kinematografickým odkazům se hra záhy ocitla také v dramaturgických výhledech Filmového studia Barrandov. K realizaci došlo v roce 1959 v režii Jiřího Weisse, jehož předcházející snímky Romeo, Julia a tma a Vlčí jáma sklidily výrazný mezinárodní úspěch. Režisér s Pavlem Kohoutem a Jiřím Brdečkou provedli v původním textu Takové lásky konkrétní dějové úpravy. Zatímco v divadelní verzi není zřejmé, zda Lída vyskočila z vlaku dobrovolně nebo vypadla nešťastnou náhodou, ve filmu se hrdinka otráví plynem. Z filmového scénáře zmizela například postava kádrováka, což dobová kritika komentovala jako kosmopolitní záměr zaujmout na západních exportních trzích. 1 Do filmu naopak přibyl motiv Lídina rodinného zázemí. Podobně i posuny v charakterech některých dalších figur rozšířily okruh dívčiných pohnutek pro spáchání sebevraždy. Jádro příběhu však zůstalo zachováno. Studentka práv Lída Matysová se chystá provdat za perspektivního kybernetika Milana Stibora. Zároveň se po pěti letech náhodně setkává se svým bývalým přítelem, vysokoškolským docentem, Petrem Petrusem. Utvrzuje se ve falešných citech vůči Milanovi a na připravenou svatbu se nedostaví. Znovu se sblíží s Petrem, který mezitím založil rodinu. Neskrývaný milostný poměr mladého páru hrozí vyústit ve skandál, kterému chtějí z různých důvodů zabránit lidé z jejich nejbližšího okolí. Události, vedoucí až k dívčině sebevraždě, rekonstruuje postava Pána v taláru, který se stává nezaujatým posuzovatelem případu „takové“ lásky. Pro zprostředkování tématu odcizených vztahů pracovali tvůrci s předpokladem kritické distance, komplikující plné pohroužení do dějových peripetií psychologického dramatu.

Už Kohoutova divadelní hra obsahovala zcizující prvky spojené se snahou o sebereflexi divákovy pozice v hledišti. Ve filmu motiv zcizení pronikl nejen do vztahů mezi postavami, ale odrazil se i v celkové koncepci příběhu a fungování stylových prostředků. Děj se primárně soustřeďuje na okamžiky před a po zamýšleném sňatku Lídy a Milana. Příběh se však neodvíjí v tradiční chronologické posloupnosti. Události náleží do různých časových rovin a některé z nich se v průběhu dokonce opakují z odlišných perspektiv. Nelineární struktura vyprávění spolu s prozrazením zakončení příběhu hned v expozici filmu způsobují odstup od dění na plátně. Do scén vstupuje v netušených momentech Pán v taláru, který neustále klade otázky všem „obžalovaným“ a současně propojuje jednotlivé časové úrovně. Jeho přítomnost divákovi neumožní plné emocionální zapojení ani v sekvencích vyznání milostného citu. Na jedné z prvních schůzek po pěti letech Petr Lídě oznamuje, že se s ní ožení. Šťastné objetí páru však přeruší Pán v taláru, s nímž se rázem přesuneme do doby těsně před plánovanou svatbou Lídy a Milana. Tyto radikální změny času a prostoru mezi dvěma záběry umocňuje i jejich stylové provedení. Ve filmu se například objevuje efekt oživlých obrazů (Pán otevře složku a v ní založená fotografie se při bližším nájezdu kamery rozpohybuje). Spíše podprahově podporuje zcizení také práce s prostředím. Postavy se často pohybují v aulách, sálech či na schodištích, kde v kontrastu s individualizovaným jedincem vynikne odosobněnost rozlehlých prostorů. Uvnitř záběrů pak dochází k rozvržení postav do několika obrazových plánů, vyvolávajících dojem oddělení. Záběry jsou navíc komponovány s použitím netradičních úhlů a vychýlením kamery, které se neslučují s klasickou konvencí snímání akcí z ideální frontální pozice. K potlačení identifikace s hrdiny významně přispívá také omezený výrazový rejstřík titulních hereckých představitelů, úsporné nakládání s hudbou a naopak pečlivá selekce ruchů. Komplexní součinností všech zmiňovaných technik vzniká nepřirozený svět, jehož vykonstruovanost však není samoúčelná. Zcizující forma má ovlivnit především způsob divácké recepce Takové lásky, potažmo morálního vyznění filmu. Výsledný kritický odstup podněcuje k soukromým úvahám o oprávněnosti dívčina sebevražedného činu a případné spoluvině okolí. K vytváření subjektivních závěrů ostatně vybízí závěrečná slova Pána v taláru, adresovaná přímo do řad publika: „A teď suďte, můžete-li.“

Přestože film směřuje proti jednostranným výkladům a emocím, nalezla v něm dobová kritika poměrně jasné protispolečenské poslání. Vedle moderních formálních prostředků, jejichž zcizující účinek působil v kontextu československé produkce padesátých let nekonvenčně, poukazovala především na pochybnou „individualistickou“ filozofii filmu. Lídino obětování života lásce neskýtalo možnost širšího společenského zobecnění. Mylné poselství filmu přitom mělo mít původ příznačně v chybném výkladu závěrů XX. sjezdu KSSS. 2 Snímek přišel do kin jen několik měsíců po I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici, kde došlo k oficiálnímu odsouzení vlny filmů tzv. občanského konceptu. V souvislosti s post-bansko bystrickými restrikcemi může být Taková láska interpretována jako důkaz, že přehlídka znamenala pouhou epizodu, která nezabránila dalšímu vývoji kritických tendencí v českém filmu. Vzhledem ke svému morálnímu apelu se totiž i Weissův snímek mohl snadno ocitnout na seznamu nepřípustných děl. Taková láska se obvykle neřadí do zlatých fondů ani mezi profilové tituly z filmografie Jiřího Weisse. Minimálně jí však nelze upřít zajímavou výpovědní hodnotu o jedné z historických etap české kinematografie.

Pozn.: Srov. Stanislav Zvoníček, Každý má svou pravdu? Film a doba 5, 1959, č. 11, s. 778. Například v roce 1959 měla Taková láska reprezentovat Československo na XX. MFF v Benátkách. Účast filmu v soutěžní sekci festivalu však byla nakonec odvolána. [...] naše společnost je tu představena jako smečka maloměšťáků štvoucí bílou laň, právem [na desátém Filmovém festivalu pracujících] padla slova, že Lída Matysová povýšila lásku nad život; láska bez života, láska dokazovaná zbytečnou smrtí je zbabělost, jež je cizí drtivé většině našich mladých lidí. Srov. tamtéž, s. 780. Dále srov. např. J. Struska, Jací lidé – taková láska. Tvorba 24, 1959, č. 42 (15. října), s. 1005 – 06.
Vyšlo dne 10. 8. 2008 v časopisu 25fps, č. 16-17, roč. 2, srpen 2008. ISSN 1802-5714