O lásce k velikému stromu (2001)

Přidal: Přemek |

Listopad 25, 2005

Pohádka. František Zborník. Hudba Vladimír Zahradníček. Zvuk Radek Veselý. Zvuková spolupráce Martina Beranová. Produkce Bohumila Andrejsková. Dramaturgie Václava Ledvinková. Režie Jaroslav Kodeš.

Osoby a obsazení: Josef Somr (vypravěč, muž), Anna Suchánková (Zrzka), Vojtěch Rohlíček (Provázek), Věra Hučínová (Dane), Lukáš Hlavica (Johan), Svatopluk Schuller (silák), Tomáš Juřička (Svenske), Zdeněk Hess (nejstarší), Bohumila Dolejšová (žena), Otmar Brancuzský (muž), Roman Hemala (radní).

Natočeno 2001 (54 min.). Repríza 14. 12. 2014 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 13. 3. 2022 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).

Lit.: Fiedlerová, Markéta: Příběhy od obřadního ohně. In webový magazín Rozrazil Online, únor 2007. – Cit.: Zima = smrt, jaro = život. Spojení, uznávám, těžko akceptovatelná vlekaři úpícími nad rozkvétajícími sjezdovkami. Ovšem ani současné nesystematické střídání ročních dob nemůže z naší kolektivní paměti vymazat rovnítka, která jsme se naučili klást mezi smrt a zimu, slunce a život. Pokud by si ovšem členové těchto prastarých rovnic chtěli začít rozpustile vyměňovat místa, správně usadit je můžete nejenom vzpomínkou na loňské sněhy, ale i poslechem rozhlasové pohádky O lásce k velikému stromu (neděle 14.1., stanice Praha, 13.05).

Ta nás za vydatné pomoci zvukových prostředků (neodbytný, stále fičící vítr) a hudby (tajemná předělová hudba, rituální bubnování i prostá píseň hlavní hrdinky) přenese do prostředí vzdáleného nejen geograficky (jména hrdinů implikují některou ze severských zemí), ale i myšlenkově. Autor František Zborník totiž do své pohádky vtělil prvky mýtické i archetypální a teprve na jejich základě vystavěl pohádkový děj.

Místo před trůnem pana krále se tedy ocitáme u obřadního ohně, místo zabití draka je po hrdinovi požadováno skácení nejvyššího stromu. V sázce totiž není zachránění nějaké nafafrněné princezny, ale věc mnohem zásadnějšího charakteru – přivedení jara do vesnice.

Základem pohádkového děje se tedy stává jedna z prastarých zkušeností lidstva – dlouhotrvající zima – doplněná mýtickou představou, že příchodu jara zabraňuje nějaký nepřítel, kterého je třeba rituálním způsobem odstranit. A jsme u hlavního motivu naší pohádky – nutnosti porazit Krále stromů, který stojí v cestě jižnímu větru. Ale nejprve musí být zapálen obřadní oheň, u nějž rada starších vybere nejvhodnějšího dřevorubce, a ten musí požádat některou z dívek o tři dary… Mýtické pojetí světa je nejen základní zdroj děje této pohádky, ale je také jejím největším kamenem úrazu. Vyžaduje totiž od recipientů jiný, trochu nezvyklý druh vnímání.

Děj pohádky se například začíná zauzlovat v okamžiku, kdy jeden z dřevorubců přestoupí odvěký zákaz, dotkne se Krále stromů a propadne jeho kouzlu. Zděšení, které lze následně číst na tvářích vesničanů je jistě na hony vzdáleno současnému výrazu vašeho obličeje. A není divu. Pokud máme pochopit závažnost tohoto přestupku, musíme znát, co všechno Král stromů pro vesničany znamená. A nejen to. Spolu s těmito informacemi se na nás musí přenést i prožitek posvátna, který je pro vesničany s tímto stromem spjat.

I když se o dostatečný přísun informací autoři snaží (situace je ale často interpretována až po svém ukončení), i když za pomoci zvuku a hudby vytvářejí tajemnou atmosféru, přesto, obávám se, nebude prožitek posvátna všem posluchačům zúplna přístupný. Ale právě na tom, zda recipient dokáže vstoupit do světa posvátných stromů, obřadných slov a činů, zda dokáže slyšené propojit se svou archetypální výbavou, záleží úspěch celé pohádky. Posluchači, který toto dokáže, nebudou vadit drobné dějové nelogičnosti, otevřený vstup do iracionální sféry jeho duše mu tyto nedostatky jistě vynahradí. Vychutná si pak tajemnou píseň, vystavěnou na slovních spojeních mírně postrádajících smysl, i dřevorubcovy jemně patetické rozmluvy s Králem stromů.

Ti posluchači, kterým je ale obřadnost cizí a při časté frekvenci slov „krása“, „bolest“, „láska“ se jim ježí chlupy na zádech, pak zřejmě neuvěří motivaci dívky, která chce jednou odejít do cizí země, protože ji k tomu vybízí „veliká krása“, a podruhé se rozhoduje zůstat, neboť tak jí velí cesta „nezměrné bolesti“. Zaujmout by je ale mohl civilně pojatý vztah Zrzky a Provázka, dvou vesnických dětí, jejichž komentáře a dialogy nepostrádají prvky komiky a vážný děj velmi oživují.

Pokud by se pohádka O lásce k velikému stromu nevysílala rozhlasem, ale vyprávěla u obřadního ohně, pokud by nás místo slunce pálil ve tvářích mráz, stalo by se nám toto vyprávění možná i tím, čím kdysi lidem bývaly mýty. Posvátným příběhem, v němž místo dějových nelogičností hledáme naději a pokoušíme se z něj vyčíst zákony fungování světa. Ovšem za současných povětrnostních podmínek a posluchačských nároků zůstává příběh Františka Zborníka průměrnou nedělní rozhlasovou pohádkou.

Lit.: anonym: František Zborník: O lásce k velikému stromu. In web ČRo 2 Praha, prosinec 2014 (článek). – Cit.: Pohádkový příběh zahalený bílou barvou sněhu a chraplavým zvukem přemrzlých borovic voní smolou lesních velikánů, zní burácivou vichřicí, tichounkým ptačím zpěvem a také hlasy Josefa Somra, Anny Suchánkové a Lukáše Hlavici.

Daleko a vysoko v kopcích leží vesnice. Aby se do ní vrátila naděje a přišlo jaro, je potřeba porazit krále stromů. Právě dnes zaplane obřadní oheň a mezi muži bude vybrán ten, který se smí pokusit přemoci dřevěného velikána. Když se mu to ale nepodaří, zahyne.

K překvapení všech vesničanů odmítne vybraný silák dary své milé, které mu mají při nelehkém úkolu pomoci. Proč to udělá? A podaří se mu sekerou zvítězit nad králem stromů? Zachrání statečná Dane siláka svou láskou? A kdo je tajemný muž s podivným ptáčkem, který se objeví u obřadního ohně?

Autor, pedagog, dramaturg a režisér František Zborník napsal pro rozhlas mj. příběh O dívce Hanako, který má také příchuť legendy. V současnosti přednáší na Univerzitě J. A. Komenského obory scénická tvorba, nonverbální komunikace a dramatická výchova.

Rozhlasové hry