Konec dobrý, všechno špatně (2008)

Přidal: Přemek |

Únor 18, 2009

Přemysl Rut. Hudba Petr Mandel. Zvuk Ladislav Reich. Záznam a střih Dominik Budil. Zvuková spolupráce Ladislav Železný. Asistentka režie Jitka Paříková. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Zlatko Januš (Viktor Preiss), Regina Janušová, jeho choť (Taťjana Medvecká), Milan, jejich syn (Jan Konečný) a Fortunát Auf, myslitel (Jiří Lábus).

Natočeno 2008. Premiéra 7. 5. 2009 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 51 min.). Repríza 2. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Lit.: Rut, Přemysl: Konec dobrý, všechno špatně. In web Disk 20/2007 (úryvek ze scénáře).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Rozhlasové hry roku 2009 – Konec dobrý, všechno špatně. In web Panáček v říši mluveného slova, 4. 1. 2010 (recenze).

Lit.: Velíšek, Martin: Konec dobrý, všechno špatně. In Týdeník Rozhlas 19/2009, s. 10 (anotace). – Cit.: Premiéru hry Přemysla Ruta Konec dobrý, všechno špatně uvede ve čtvrtek 7. května ve 20 hodin Český rozhlas 3 – Vltava. Jde o pátou společnou inscenaci autora a režisérky Hany Kofránkové. Ta ke spolupráci přizvala herce Viktora Preisse, Taťjanu Medveckou, Jiřího Lábuse, Jana Konečného a Pavla Pípala. To vše dohromady slibuje výjimečný posluchačský zážitek.

Konec dobrý, všechno špatně je pátou společnou inscenací dramatika Přemysla Ruta a režisérky Hany Kofránkové. Dramatik, režisér, klavírista, pedagog a kabaretiér Přemysl Rut (1954) s Českým rozhlasem spolupracuje často. A zřejmě rád, protože na otázku Hany Kofránkové, jaké je jeho největší autorské rozhlasové potěšení, odpověděl takto: „Pocit, že nejsem autorem jednotlivých pořadů, natož výrobcem jednotlivých zakázek náhodou objednaných zrovna u mne, ale že jsem spoluautorem určitého pojetí rozhlasu, určité koncepce či dramaturgie, k níž přispívám svým skromným dílem, ale kterou mohu akceptovat jako celek, jejíž nároky sdílím. Už ani nevím, kdy jsem to potěšení naposledy zažil. Ale zažil jsem je, to si nenamlouvám.“

Jak si určitý námět řekne, že chce být zrovna rozhlasový? Taková byla druhá otázka, kterou režisérka autorovi položila. „Záleží asi na tom, na kterého autora se takový námět, téma, látka obrátí. Pro mne má území rozhlasu jakožto poetiky podobu trojúhelníku, jehož stranami jsou vyprávění, tedy řeč, drama čili situace, a hudba, zpěv. Pokud se mi zdá, že nápad, který jsem dostal, může v takto vymezeném a takto ovlivňovaném území dorůst k organickému tvaru, beru jej jako rozhlasový. To je asi nejhlubší příčina mé lásky k rozhlasu: jako by odkazoval k dávno ztracené prvotní jednotě děje, slova a zpěvu.“

Také ve hře Konec dobrý, všechno špatně se posluchači setkají s Rutovým vytříbeným jazykem a především s příběhem postaveným na řadě paradoxů dotažených do absurdního konce. Mnohé napoví motto v záhlaví hry: „Vydání Sebraných spisů se uskutečňuje s podporou TV Nova, Praha (poznámka v tiráži spisů Jana Patočky, svazek 1, 1996).“

Hlavním hrdinou a vypravěčem příběhu je úspěšný obchodník, který se ze zisku z prodeje svých ohlupujících krasohledů rozhodne podporovat filozofický výzkum svého spolužáka z mládí. Jak věci dopadnou, by nebylo vhodné prozrazovat dopředu…

Lit.: Matys, Rudolf: Groteska s mrazením v zádech. In Týdeník Rozhlas 23/2009, s. 5 (recenze). – Cit.: Přemysl Rut je pilným mužem s až neuvěřitelně širokým profesním záběrem a bohatými talentovými dispozicemi: klavírista, zpěvák, sběratel písní, dramatik, režisér, herec, kabaretiér, básník, esejista, editor, publicista, vypravěč, pedagog. A přece má tenhle zdánlivě bezbřehý rozptyl svůj pevný svorník a čitelnou osu. Je jí, velmi obecně řečeno, hra, hravost a průzkum jejích pravidel. Rut si umně a z nejrůznějších úhlů pohrává s rozličnými matricemi (jazyka, forem, myšlenkových a žánrových modelů, struktur utvářejících příběh – a nevyhýbá se ani podnětům z oblasti kýče), aby tím pronikl pod rutinně vnímanou prvoplánovou skutečnost světa a lidských vztahů, aby ji reinterpretoval, ukázal v novém, hlubším nasvícení. Tohle nasvícení ovšem pro Ruta tkví v jistém zhodnocujícím odstupu (ironickém, sarkastickém, vždy však chytře a vtipně „intelektuálním“) od chaotické příběhové a představové matérie. Vládne tu tedy nápaditá logika, které říkáme neprůstřelná a právě ona dovádí jeho vyprávění i příběhy ke „karambolním“ koncům, které nemohou nebýt absurdními. To ovšem platí obzvláště o jeho rozhlasových hrách, které až do našich dnů osobitě prodlužují linii absurdní intelektuální dramatiky, kořenící v šedesátých letech, a potvrzuje to i nová Rutova hra Konec dobrý, všechno špatně, která nese, pokud dobře počítám, už opusové číslo dvanáct a která měla premiéru 7. května na Vltavě.

Její téma je „svrchovaně aktuální“ – je jím náraz nekomerčního, naivně nepraktického a již beznadějně vymírajícího světa „tradiční“ univerzalistické vzdělanosti na některé charakteristické mechanismy našeho, hodnotově tristně pokleslého kapitalismu. Děj ve zkratce: úspěšný podnikatel a byznysmen s příznačným jménem Zlatko Januš se setká se svým dávným známým, od životní „reality“ zcela odtrženým, skromným a ušlechtilým „myslitelem“ a učencem Fortunátem Aufem, který píše jakousi svou „Novou kosmogonii“ ale přitom živoří, coby spíš komická figurka, zcela na okraji jakéhokoliv veřejného zájmu (jeho absolutní bezmoc je podtržena i faktem, že je vozíčkářem s protézou), a s blahosklonným nadšením se rozhodne, že ho bude podporovat. Sponzoruje tedy učencovu studijní cestu, buduje ve svém okázalém sídle celé křídlo pro jeho pracovnu a knihovnu, snaží se ho mediálně proslavit, připravuje vydání jeho díla s klasickými dřevoryty. Prostředky k tomu ke všemu si ovšem opatří novým, tržně veleúspěšným výrobkem: krasohledem, v němž se namísto konfigurací barevných korálků objevují eroticky pikantní obrázky žen. O tom, že peníze pocházejí z takové ohlupující hračky a odpadkového šidítka, nemá ovšem Fortunát ani tuchu a je tedy plný vděčnosti. Celé to balábile nakonec nutně vyústí do groteskně tragického konce – Fortunát se doví pravdu a neunese ji, spáchá sebevraždu, ale ani ona mu nepatří: je ve své trapné nešikovnosti zaznamenána coby atraktivní reality show právě na onen krasohled…

Režie Rutovy dramatické novinky se ujala autorova režisérka „erbovní“, Hana Kofránková, a základem zdařilého výsledku bylo, jako ostatně vždycky, málem neomylné obsazení (zejména „ústřední pár“ – Januš, který byl i vypravěčem příběhu, v podání Viktora Preisse, a Fortunát, jehož hrál Jiří Lábus, byl skvělý). Ale samozřejmě nejenom to: bylo opět zřejmé, že Hana Kofránková do posledních detailů přesně cítí Rutovu dramatickou stylovost i specifické kvality jeho dialogu a jazyka.

Lit: Velíšek, Martin: Ve čtvrtek 7 května… In Vltava 1/2009, s. 24-25 (rozhovory) – Cit.: Ve čtvrtek 7. května ve 20 hodin bude mít na naší stanici premiéru inscenace hry Přemysla Ruta KONEC DOBRÝ, VŠECHNO ŠPATNĚ v režii Hany Kofránkové. Je to jejich pátá společná rozhlasová inscenace, což je jistě dobrý důvod k tomu, aby jeden druhému položili pět otázek.

Hana Kofránková se ptá Přemysla Ruta:
Váš první velký rozhlasový zážitek?

Kafkova Proměna v inscenaci Josefa Henkeho. Pamatuju se, že jsem přes zavřené dveře, za nimiž ji poslouchali rodiče. Ačkoli mě jinak rádiem krmili vydatně (zejména ovšem klasickou hudbou), tentokrát mě k poslechu nejen nenutili, ale ani nepozvali, a není divu: bylo mi kolem dvanácti let, nemohl jsem přece „rozumět Kafkovi“. Však jsem taky nerozuměl – naštěstí, poněvadž rozumět Kafkovi je nedorozumění. Kafka nic nevysvětluje, spíš opřádá (ano, jako pověsti a mýty), ba pohlcuje, vtahuje do svých příběhů, „nutí, abychom ho četli znovu“, jak si přesně všiml Camus. I mě tehdy Henkeho Kafka přiměl, abych ho četl a poslouchal znovu, třebaže mu nerozumím o nic lépe než tenkrát; jen mu vždy o něco hlouběji propadnu, Ale zpět k rozhlasu: uvědomuju si, že ta rozhlasová inscenace slyšená zavřenými dveřmi se dá chápat jako rozhlas na druhou, rozhlas umocněný. Posloucháme-li hru v rádiu, nevidíme hru, ale pořád ještě vidíme rádio. Zavřenými dveřmi nevidíme ani rádio. Hlasy už nevycházejí nejen z úst, ale ani z reproduktoru. Odkud tedy? Kde se ten příběh vzal? Vám nemusím říkat, že otázka původu příběhů a jejich cesta od neviditelného zdroje k nedosažitelné dokonalosti mě provokuje dodnes. Ostatně ten dávný zážitek měl ještě druhý pól: Vyskočilovu Cestu do Úbic v režii Jiřího Horčičky.

Jak si řekne určitý námět (téma, látka), že chce být zrovna rozhlasový?

Záleží asi na tom, na kterého autora se takový námět (téma, látka) obrátí. Pro mne má území rozhlasu (jakožto poetiky) podobu trojúhelníku, jehož stranami jsou vyprávění (řeč), drama (situace, čin) a hudba (zpěv). Pokud se mi zdá, že nápad, který jsem dostal, může v takto vymezeném a takto ovlivňovaném území dorůst k organickému tvaru, beru jej jako rozhlasový. Bez ohledu na to, ke které z oněch tří stran má blíž: však víte, že jsme spolu natáčeli eseje či povídky se zpěvy, hudbu a písně do her a jindy zase hry s postavou vypravěče. To je asi nejhlubší příčina mé lásky k rozhlasu: jakoby odkazoval k dávno ztracené prvotní jednotě děje, slova a zpěvu.

Vaše největší autorské rozhlasové potěšení?

Pocit, že nejsem autorem jednotlivých pořadů, natož výrobcem jednotlivých zakázek náhodou objednaných zrovna u mne, ale že jsem spoluautorem určitého pojetí rozhlasu, určité koncepce či dramaturgie, k níž přispívám svým skromným dílem, ale kterou mohu akceptovat jako celek, jejíž nároky sdílím. Už ani nevím, kdy jsem potěšení naposledy zažil. Ale zažil jsem je, to si nenamlouvám.

Oblíbení rozhlasoví herci, současní i minulí? xistuje něco jako „rozhlasové herectví“?

Existuje, dokonce bych si je troufl definovat. Rozhlasové herectví je schopnost být v hlase celý, to jest i s výrazem tváře, s gestem a řečí těla. Když posloucháte Karla Högra, máte ho před očima. Právě tak Bořivoje Navrátila, Táňu Medveckou, Josefa Somra, Josefa Červinku… A ještě něco: v rozhlasovém herectví se víc než v divadle uplatní takříkajíc literární rozměr role. Mám na mysli formu textu, eufonii, melodii, rytmus, případně herec by měl mít pro tento literární rozměr role smysl, a to i přesto, že jej čím dál častěji nemají ani autoři.

Jak vy sám se cítíte před mikrofonem? Potřebuje muzikant, autor, režisér a interpret vůbec ještě režiséra a k čemu mu je?

Muzikant, autor a kolik dalších profesí jste vyjmenovala, je pořád jen (jeden) člověk. A jako takový se nevidí a neslyší. Přesněji: vidí a slyší se zevnitř, což je ještě horší, neboť matoucí. Navíc: autor, který své texty interpretuje, natož režíruje, má sklon lpět na jejich liteře. Potřebuje tedy někoho, ke komu jeho texty mluví, kdo však má od nich zároveň přirozený (odlišnou osobností daný) odstup. Je velmi nesnadné takového spolu- a protihráče najít. V divadle se mi to dosud nepodařilo. V rozhlase dokonce dvakrát. (Poprvé v Petru Adlerovi.)

Přemysl Rut se ptá Hany Kofránkové

Váš první velký rozhlasový zážitek?

Hra pro mládež, tuším, že se jmenovala Podivuhodné příhody výpravy Barsakovy (za přesnost ani pravopis neručím), bylo mně asi pět a dostala jsem z poslechu horečku. Myslím, že jde o méně známou verneovku, nikdy později jsem ji už neslyšela, ale dojem z jednoho zvuku byl magický: za táborem výpravy se v noci ozývají tajemné zvuky – svištivý náhlý hřmot a ráno jsou v písku otisknuty tajemné stopy, jakoby od lyží. Zkoušela jsem dospělému zbytku rodiny vysvětlit své ohromení, ale moc mě nechápali. Žádný zvuk už na mě neměl nikdy tak magický účinek. Pak přišel ještě Pes baskervillský, co tak úžasně řval na blatech, a tajemný, „detektivní“ hlas dr. Watsona. To jsem ještě netušila, že patří panu režiséru Červinkovi.

Snese každý text rozhlasovou realizaci? Které texty si o ni přímo říkají a které se jí vzpírají?

Často ožije v rozhlase svými skrytými významy poezie. Mnoho básníků má velmi ostražitý vztah k interpretaci své poezie, při slově „recitace“ berou nůž do ruky. Ale myslím si, že rozhlas je pro poezii prostředí domovské, dovoluje něco říkat jednomu posluchači, ve zdůvěrnění, které nezná žádná scéna, žádný obraz; prostě nic vizuálního neruší. Také některé stařičké divadelní texty, současnému jevišti pro svou „ukecanost“ nevyhovující, bytují v radiu velmi radostně. Naopak jsou třeba romány, které se výsostně vzpírají být čteny na pokračování. Posluchač se nemůže vracet a orientace ve složité struktuře děje je v plynoucím čase velmi složitá. Taková je třeba skvělá románová prvotina Petry Hůlové. Adaptování látek pro rozhlas je věc velmi náročná a měla by být prováděna s neskonalou jemností a přesností. Třeba jako úprava Čapkových Mloků.

Vaše největší režisérské potěšení?

Když se sejde parta nadšenců, kteří bez ohledů časových, honorářových a jiných začnou vykutávat konečný tvar. Ale to je stejně jako v divadle. Vzpomínám takhle s láskou na nervní výklady a rozbory a hádky v tandemu Rösner –Lukavský při rozhlasovým ztvárňování Dykova Posla. Ten pocit, že ti dva pánové se opravdu hádají o smysl českých dějin – ještě k tomu pod mou taktovkou, to je něco. Zajímavé je, že nám takhle dělně i lehce zároveň bylo naposled při Hře lásky osudné bratří Čapků, kde bych to věru nečekala.

Na oblíbené rozhlasové herce se vás ptát nebudu: odpověď dáváte jmény, která se ve vašich pořadech a inscenacích nejčastěji opakují. Ale obecnou část otázky vám položit můžu: Existuje něco jako „rozhlasové herectví“?

Jiří Horčička vždycky říkal, že herectví je jen jedno, ale jen někteří herci je umí „organizovat pro mikrofon“. Takže to rozhlasové herectví je cosi jako podmnožina v množině herectví jako takového, ostrov v moři, řekla bych. Aspoň musím, říci, že neznám dobrého rozhlasového herce, který by na jevišti stál vyloženě za bačkoru. Kdežto naopak…

Jak vy sama se cítíte před mikrofonem? Připadáte si kotrolována těmi, kterým jste kdy dávala připomínky? Vnímáte dvojjedinost režiséra a interpretky jako jednotu, nebo rozpor?

Touché neboli zásah! To jsem si teď pěkně naběhla. Tak dobrý, jsou i výjimky v rozhlasové profesi. Já jsem například na jevišti i před kamerou příšerná (jsou na to bohužel doklady), dokonce i v rozhlase mohu těžko ztvárnit rozhlasovou roli. Naposled jsem hrála u kolegy Vrzáka starou fotku nad mikrovlnkou, to ještě ušlo, protože to bylo krátké. Mojí doménou je poezie, díky letité přednašečské praxi. Samota u mikrofonu a tiché sdělování, nebo spíš rozmlouvání s posluchačem, tam jsem asi doma. A v poslední době moc ráda předčítám dlouhé příběhy, třeba Babičku nebo Divou Báru. Já cítím i to předčítání jako svého druhu rozmluvu.
V takových případech samozřejmě poslouchám pana režiséra, co má tu příslovečnou vždyckypravdu, a snažím se pochopit, že to může chápat taky jinak než já. Ale v pravdě nejsme většinou ve sporu. Ty dvě profese, to profesní dvojdomí, vnímám jako … no jako unitas multiplex, i když to zní jako choroba. A vůbec nejvíc se mi na této otázce líbí to jemné gendrové odstínění – jak se cítím jako „režisér a interpretka“ zároveň. Ano, ano, přesně tak. Teď jsem zrovna měl zavolat Petru Mandelovi kvůli hudbě ve Vaší nové hře Konec dobrý, všechno špatně. Tak zase někdy…

Rozhlasové hry