Druhé mládí Kašpara Junga (2005)

Přemysl Rut. Tragikomedie o jednom návratu domů. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Kašpar Jung (Petr Kostka), Marjána (Jaroslava Obermaierová), Vlasta našinec (Stanislav Zindulka), Sláva Čechů (Antonín Molčík), maminka (Blanka Bohdanová) a tatínek (Ivan Řezáč).

Natočeno 1. 11. 2005. Premiéra 25. 12. 2005 (Praha, 21:05 – 22:00 h.). Repríza 31. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h).

Lit.: Rut, Přemysl: Druhé mládí Kašpara Junga. In web Disk 20/2007; červen (ukázka ze scénáře).

Lit.: Němec, Ivan: O emigrantově nezdařeném návratu do mládí. In Týdeník Rozhlas 23/2006 (recenze). – Cit: Jestliže Přemysl Rut vybral pro svého hrdinu jméno Kašpar Jung a vložil ho do titulu rozhlasové hry, nebude to asi náhoda. Jeho hrdina je emigrant, který po čtyřiceti letech přijíždí zpět do rodného hnízda s jedinou vidinou: touží po vysněném kouzlu domova, v němž chce strávit poslední léta života se svými vrstevníky ze školních lavic, a tak se vrátit do mládí. Kašpar Jung se navrací do prostředí a do situace, o nichž se domnívá, že si je pamatuje, a tedy je zná. Jeho kamarádi s příznačnými jmény Vlasta Našinec a Sláva Čechů mu však záhy dají najevo, že ho vidí jinak, než on vidí sama sebe. Z různosti těchto pohledů se začne odvíjet směšnosmutný příběh, v němž hrdina postupně opustí své vidění domácího světa, jenž je zabydlen poněkud jinak, než si představoval, a nakonec se mu rezignovaně přizpůsobí.

Rutova hra Druhé mládí Kašpara Junga (premiéru měla na konci roku 2005, reprízu 2. 5. 2006 na stanici Český rozhlas 3 – Vltava) není realistickým dílem. Je to spíše moralita, konstruovaná po způsobu modelových dramat, a její tragikomičnost vyrůstá z řady komediálně nadsazených scén, ironických a paradoxních situací i černého humoru. Zajímavější než příběh, který dramatik vypráví, je spíše nekonvenční způsob, jímž nám ho sděluje. Přemysl Rut svého Kašpara Junga neposílá do nečekaných konfliktů, nenechá ho řešit složité zákruty vztahů, takže lze poměrně dobře odhadnout, jak se bude drama dál odvíjet. Amerikán se po svém návratu domů chce ujmout majetku po rodičích a vlády ve svém domě. Nejprve se však musí nějakým způsobem vyrovnat s bývalou služkou Marjánou, s níž, jak jeho kamarádíčci s chutí rozmáznou, před svým odchodem do emigrace čekal dítě. Marjána se však nenechá jednoduše odstrčit. Do nedávna se totiž starala o Jungovu ovdovělou a nyní již mrtvou matku s takovou pijavičí přilnavostí, že ji matka z vděčnosti postupně porozdávala vše, co k zařízení domu patřilo, takže Marjána je nyní málem stejnou majetnicí jako skutečný majitel Jung. Hrdina svůj vztah se služkou vyřeší tak, že si ji do roka a do dne vezme za ženu. Marjána tak upevní své postavení a spolu s Jungovými kamarády, kteří se na navrátilci rovněž chutě přiživují, ho nezapomenou ujišťovat, že „když má člověk přátele, neztratí se ve světě“. Kašpar Jung, který prožil dosavadní život v exotickém světě, aniž se ztratil, ztrácí teprve teď, když se ocitne doma: nejprve kus sebe sama, pak kouzlo, které mu měl domov přinést, a nakonec ztratí mládí, které chtěl najít.

Rutova hra nepatří mezi dramata, v nichž by postavy „žily“ vlastním životem a děj logicky a dramaticky postupoval. Dramatik se netají tím, že svou hru buduje jako modelovou konstrukci, při níž nechce postupovat konvenčně, a proto do ní vnáší i mnohé prvky absurdní a groteskní. Několik scén se například odehrává na hřbitově, kam si hrdina chodí popovídat s mrtvým otcem a matkou. Rutovy postavy Maminka (Blanka Bohdanová) a Tatínek (Ivan Řezáč) jsou ovšem figury krásně živé nejen kvůli tomu, že se při rozhořčení obracejí v hrobě, ale především proto, že dokáží skvěle hájit své pravdy a pohádat se kvůli radám, které se snaží uštědřit svému synáčkovi. Postavy pojmenované Vlasta Našinec (Stanislav Zindulka) a Sláva Čechů (Antonín Molčík) dokáže dramatik načrtnou v groteskní zkratce a stylizaci, ale zároveň touto žánrovou drobnokresbou vytvoří typy malého českého člověka i s jeho omezeným myšlením a obvyklou psychologií.

Režisérka Hana Kofránková nestála před právě lehkým úkolem. Stavba Rutovy hry je rozdělena do tří větších celků, skládajících se pak z řady kratších obrazů, které většinou odděluje song s autorovým textem. Některý z nich má podobnou funkci jako song brechtovský, který může plnit i úlohu vypravěče, jenž informuje o čase nebo změně dějiště. V Rutově hře však tuto úlohu plní písničky jen zčásti, takže po některých střizích se v nové situaci a místě děje posluchač orientuje až s jistou prodlevou. Stěží se režie mohla vyrovnat také s tím, že autor spotřebuje málem třicet minut na expozici a že se drama neubírá kupředu způsobem, jenž vzbuzuje očekávání a napětí. Nedostatek tohoto dramatického sváru a spádu nevyváží ani nekonvenční úvod hry, kdy se ve foxtrotovém rytmu odzpívají osoby a obsazení, včetně režie, dramaturgie atd., takže se člověk málem lekne, zda ho nečeká komedie až příliš „třeskutá“. Komediální prvky i černý humor a nadsázku dokázala však Hana Kofránková udržet v přesně vymezených hranicích a v dokonalé míře. Se stejnou precizností pak pracovala s herci a dosáhla zcela vyvážených a zaujatých výkonů, v nichž na sebe hlavní pozornost poutal Petr Kostka v titulní postavě Kašpara Junga a Jaroslava Obermaierová v roli bohatě tvarované služky Marjány.

Ve své hře Druhé mládí Kašpara Junga se Přemysl Rut opět obrátil k tématu, které se v různých zpracováních již několikrát v jeho tvorbě naléhavě ozvalo. Je to obraz člověka ve vztahu k okolí a systému – jeho hledání domova, pátrání po jistotách a touha po spočinutí. Myslím však, že v některých svých předchozích hrách se dramatik na cestě za těmito myšlenkami dostal již dál.

Pozn.: Hra byla v Top Ten nominaci mezinárodní souteže Prix Europa 2006.

Pozn.2: Ta hra je o něčem, co asi neustále zvažujeme všichni, o tom do jaké míry dáváme přednost svým vlastním zkušenostem, tomu jak si věci pamatujeme a jak víme, že jsou, jak jsme přesvědčeni, že je dobře vidíme, a nebo naopak té potřebě, která je v nás stejně tak silná, vyjít nějak s druhými. Protože ti druzí to vidí jinak a my kdybychom nastokrát věděli, že máme pravdu, jakože Kašpar Jung to ví, tak přece jenom aby s těmi lidmi vyšel, a když už se k nim na sklonku života vrátil a když už si vysnil, že s nimi dožije, tak musí revidovat tu svoji zkušenost, kterou si s sebou přivezl.

Víte, ta hra je exemplum. To není realistický příběh, i když zachází s reáliemi. právě ta možnost, kterou exemplum dává, odehrát příběh v krajnostech, to taky znamená v nápovědi. Tedy můžete tu věc říct stručně v jedné dvou větách, a nemusíte ji rozebírat a dělat z toho dějovou linii. Můžete se spolehnout na to, jako je to třeba v bajce, že stanovisko se sdělí, je srozumitelné a pak s ním můžete dál pracovat. O to jsem se snažil. (Z vyjádření autora – více v článku V. Faltýnka).

Lit.: anonym: Přemysl Rut: Druhé mládí Kašpara Junga. In web ČRo 3 Vltava, 31. srpen 2017  (anotace). – Cit.:  Do rodné Kutné Lhoty se v listopadu 1989 vrací Kašpar Jung z emigrace. Kufr má plný dopisů od otce a hlavu plnou nostalgických vzpomínek. Záhy se začne ukazovat, že s obsahem dopisů je to trochu jinak, vzpomínky se poněkud zakalí a s jeho budoucností to bude o něco složitější, než si kdy za oceánem pomyslil. Tragikomedie o jednom návratu na rodnou hroudu (…).

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Hra byla v nominaci mezinárodní souteže Prix Europa 2006.
V materiálech souteže je uváděno datum produkce (natočení) hry 01.11.2005.

Chybí dodat, že byla v Top Ten.

Předpremiérový poslech se uskutečnil 21. prosince 2005 v budově Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2.

Lit.: Němec, Ivan: O emigrantově nezdařeném návratu do mládí. In Týdeník Rozhlas 2006/23, 29. 5. 2006 (reflexe). – Cit.: Jestliže Přemysl Rut vybral pro svého hrdinu jméno Kašpar Jung a vložil ho do titulu rozhlasové hry, nebude to asi náhoda. Jeho hrdina je emigrant, který po čtyřiceti letech přijíždí zpět do rodného hnízda s jedinou vidinou: touží po vysněném kouzlu domova, v němž chce strávit poslední léta života se svými vrstevníky ze školních lavic, a tak se vrátit do mládí. Kašpar Jung se navrací do prostředí a do situace, o nichž se domnívá, že si je pamatuje, a tedy je zná. Jeho kamarádi s příznačnými jmény Vlasta Našinec a Sláva Čechů mu však záhy dají najevo, že ho vidí jinak, než on vidí sama sebe. Z různosti těchto pohledů se začne odvíjet směšnosmutný příběh, v němž hrdina postupně opustí své vidění domácího světa, jenž je zabydlen poněkud jinak, než si představoval, a nakonec se mu rezignovaně přizpůsobí.
Rutova hra Druhé mládí Kašpara Junga (premiéru měla na konci roku 2005, reprízu 2. 5. 2006 na stanici Český rozhlas 3 – Vltava) není realistickým dílem. Je to spíše moralita, konstruovaná po způsobu modelových dramat, a její tragikomičnost vyrůstá z řady komediálně nadsazených scén, ironických a paradoxních situací i černého humoru. Zajímavější než příběh, který dramatik vypráví, je spíše nekonvenční způsob, jímž nám ho sděluje. Přemysl Rut svého Kašpara Junga neposílá do nečekaných konfliktů, nenechá ho řešit složité zákruty vztahů, takže lze poměrně dobře odhadnout, jak se bude drama dál odvíjet. Amerikán se po svém návratu domů chce ujmout majetku po rodičích a vlády ve svém domě. Nejprve se však musí nějakým způsobem vyrovnat s bývalou služkou Marjánou, s níž, jak jeho kamarádíčci s chutí rozmáznou, před svým odchodem do emigrace čekal dítě. Marjána se však nenechá jednoduše odstrčit. Do nedávna se totiž starala o Jungovu ovdovělou a nyní již mrtvou matku s takovou pijavičí přilnavostí, že ji matka z vděčnosti postupně porozdávala vše, co k zařízení domu patřilo, takže Marjána je nyní málem stejnou majetnicí jako skutečný majitel Jung. Hrdina svůj vztah se služkou vyřeší tak, že si ji do roka a do dne vezme za ženu. Marjána tak upevní své postavení a spolu s Jungovými kamarády, kteří se na navrátilci rovněž chutě přiživují, ho nezapomenou ujišťovat, že „když má člověk přátele, neztratí se ve světě“. Kašpar Jung, který prožil dosavadní život v exotickém světě, aniž se ztratil, ztrácí teprve teď, když se ocitne doma: nejprve kus sebe sama, pak kouzlo, které mu měl domov přinést, a nakonec ztratí mládí, které chtěl najít.
Rutova hra nepatří mezi dramata, v nichž by postavy „žily“ vlastním životem a děj logicky a dramaticky postupoval. Dramatik se netají tím, že svou hru buduje jako modelovou konstrukci, při níž nechce postupovat konvenčně, a proto do ní vnáší i mnohé prvky absurdní a groteskní. Několik scén se například odehrává na hřbitově, kam si hrdina chodí popovídat s mrtvým otcem a matkou. Rutovy postavy Maminka (Blanka Bohdanová) a Tatínek (Ivan Řezáč) jsou ovšem figury krásně živé nejen kvůli tomu, že se při rozhořčení obracejí v hrobě, ale především proto, že dokáží skvěle hájit své pravdy a pohádat se kvůli radám, které se snaží uštědřit svému synáčkovi. Postavy pojmenované Vlasta Našinec (Stanislav Zindulka) a Sláva Čechů (Antonín Molčík) dokáže dramatik načrtnou v groteskní zkratce a stylizaci, ale zároveň touto žánrovou drobnokresbou vytvoří typy malého českého člověka i s jeho omezeným myšlením a obvyklou psychologií.
Režisérka Hana Kofránková nestála před právě lehkým úkolem. Stavba Rutovy hry je rozdělena do tří větších celků, skládajících se pak z řady kratších obrazů, které většinou odděluje song s autorovým textem. Některý z nich má podobnou funkci jako song brechtovský, který může plnit i úlohu vypravěče, jenž informuje o čase nebo změně dějiště. V Rutově hře však tuto úlohu plní písničky jen zčásti, takže po některých střizích se v nové situaci a místě děje posluchač orientuje až s jistou prodlevou. Stěží se režie mohla vyrovnat také s tím, že autor spotřebuje málem třicet minut na expozici a že se drama neubírá kupředu způsobem, jenž vzbuzuje očekávání a napětí. Nedostatek tohoto dramatického sváru a spádu nevyváží ani nekonvenční úvod hry, kdy se ve foxtrotovém rytmu odzpívají osoby a obsazení, včetně režie, dramaturgie atd., takže se člověk málem lekne, zda ho nečeká komedie až příliš „třeskutá“. Komediální prvky i černý humor a nadsázku dokázala však Hana Kofránková udržet v přesně vymezených hranicích a v dokonalé míře. Se stejnou precizností pak pracovala s herci a dosáhla zcela vyvážených a zaujatých výkonů, v nichž na sebe hlavní pozornost poutal Petr Kostka v titulní postavě Kašpara Junga a Jaroslava Obermaierová v roli bohatě tvarované služky Marjány.
Ve své hře Druhé mládí Kašpara Junga se Přemysl Rut opět obrátil k tématu, které se v různých zpracováních již několikrát v jeho tvorbě naléhavě ozvalo. Je to obraz člověka ve vztahu k okolí a systému – jeho hledání domova, pátrání po jistotách a touha po spočinutí. Myslím však, že v některých svých předchozích hrách se dramatik na cestě za těmito myšlenkami dostal již dál.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)