Škola pomluv (1970)

Přidal: Přemek |

Prosinec 15, 2005

Richard Brinsley Sheridan. Klasická anglická komedie o pomluvách, které přestanou být jenom zdrojem zábavy, ale stanou se důležitým nástrojem k dosažení vlastní cílů. Překlad Zdeněk Novák. Dramaturg Josef Hlavnička. Rozhlasová úprava, průvodní slovo a režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Teazle (Felix le Breux), lady Teazlová (Růžena Merunková), sir Oliver Surface (Ladislav Boháč), Josef Surface (Jiří Pick), Karel Surface (Petr Haničinec), Marie (Jaroslava Pokorná), lady Sneerwellová (Jana Dítětová), paní Candourová (Antonie Hegerlíková), Crabtree (Jiří Němeček), sir Benjamin Backbite (Josef Velda), Snake (Zdeněk Dítě), Mojžíš (Karel Houska), Rowley (Zdeněk Hodr), sir Harry Bumper (Miloš Hlavica), Careless (Jiří Lír), komorná (Inka Šecová), sluha (Pavel Jareš), sluhové (Richard Antonín Strejka, Artuš Kalous a Ivan Holeček).

Natočeno 1970. Premiéra 2. 8. 1970. Repríza 9. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) k 200. výročí úmrtí autora; 12. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: anonym: Richard Brinsley Sheridan: Škola pomluv. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2016 (anotace). – Cit.: Klasická anglická komedie o pomluvách, které přestanou být jenom zdrojem zábavy, ale stanou se důležitým nástrojem k dosažení vlastní cílů. Klasická anglická komedie mravů o lidech, pro které je pomlouvání stejně samozřejmé jako dýchání. Sir Oliver Surface se po letech strávených v Indii vrací zpět domů a hodlá si otestovat své dva synovce – Josepha a Charlese, aby věděl, komu z nich odkázat své nemalé jmění. Tento vážný problém dává nekonečný prostor přetvářce, intrikám a podvodům a stává se labužnickým soustem pro místní drbny obého pohlaví.

Inscenaci uvádíme u příležitostí výročí autorova úmrtí, od kterého 7. července uplyne 200 let.

Lit.: Pavlovský, Petr: REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY – Velikonoční nadílka stanice Vltava. In Týdeník Rozhlas 19/2006 (15. 2. 2006) (recenze). – Cit.: Letošní Velikonoce zahájil Český rozhlas 3 – Vltava už večer na Škaredou středu, a to přirozeně – křesťanskožidovsky. (…)

Ničení tvorby zavržených naštěstí nebylo úplně důsledné: na Bílou sobotu odpoledne jsme v cyklu Rozhlasové jeviště mohli na ČRo 3 slyšet i opačný režisérův pokus (z roku 1970) fonografickými prostředky interpretovat hru jednoznačně určenou skutečnému divadelnímu jevišti. Sheridanova Škola pomluv (1777) je brilantní komedií mravů, která se rozhlasu vzpírá už svým vysokým počtem postav, chrlících bleskurychle své repliky jedna přes druhou. Známí herci dokázali ovšem tento handicap do značné míry vyrovnat, zvláště pro starší posluchače, kteří mají mladé hlasy Felixe le Breux, Ladislava Boháče, Jany Dítětové či Růženy Merunkové ve zvukové paměti. (Fatální je, že naivku Marii hrála tehdy Jaroslava Pokorná, která před dvěma měsíci získala Radokovu cenu za roli pubertální Helenky v Ibsenově Divoké kachně). Dokud se děj drží v mezích „konverzačky“, je stále ještě dobře. Když ale nastoupí postupy komedie situační (schovávání postav tu za paraván, tu do kabinetu, jejich vykukování, vytlačování ze dveří, strkanice) ztrácíme místy přehled, tím spíš, že jakkoli je hra klasická, notoricky známá není. Ani občasná dezorientace posluchače však nemůže nic změnit na „šumném zážitku“ z perlivé salonní komedie, ze zurčícíchkaskád duchaplností, bonmotů a vtipných zlomyslností, kongeniálně přetlumočených naším „wildeovským překladatelem“ J. Z. Novákem. Potřebnou atmosféru dokázal režisér navodit už zcizujícím ohlášením, ve kterém se pár hlasatelů hádá a překřikuje, a ve strhujícím tempu ji udržel až do analogického odhlášení. Popustit napjaté pozornosti jsme mohli pouze v hudebních mezihrách z G. F. Händela, který sice nebyl přímo Sheridanovým současníkem, ale shodou okolností nám připomněl právě dobu, po kterou ležela nahrávka bez naděje na reprízu v rozhlasovém archivu: byl to úryvek, užívaný denně jako znělka jednoho z pořadů Svobodné Evropy.

Rozhlasové hry