Falkenštejn (1996)

Přidal: beatman |

Prosinec 23, 2005

Jaroslav Hilbert. Rozhlasová úprava a režie Hana Kofránková. Dramaturgie Jana Weberová. Hudební spolupráce Pavla Schönová. Zvukový mistr Libuše Podlešáková. Záznam a střih Markéta Košťáková. Asistent režie Jana Knappová.

Osoby a obsazení: Záviš z Falkenštejna (Boris Rösner), Kunhuta, česká královna vdova (Eliška Balzerová), kralevic Václav – Václav II. (Pavel Chalupa), kněžna Anežka, představená řádu sv. Kláry (Věra Kubánková), kněžice Kunhuta, jeptiška řádu sv. Kláry (Marcela Peňázová), Vítek z Krumlova (Lukáš Hlavica), Dobeš z Bechyně, biskup pražský (Pavel Soukup), Purkart z Janovic (Josef Somr), Ješek z Janovic (Ivan Jiřík), Mlada z Jenštejna (Iveta Dušková), klíčník (Soběslav Sejk), Sezima z Krašova (Ladislav Potměšil), Hynek z Dubé (Miroslav Etzler), Hroznata (Jiří Čapka), Ojíř (Miroslav Středa), důstojník (Martin Zahálka), mluvčí z Moravy + posel (Jaroslav Someš), uvaděč (Miloš Rozhoň), Jaroslav ze Štemberka + šlechtic (Jiří Havel) a další.

Natočeno 1996. Premiéra 8. 4. 1996 (98 min.). Repríza 1. 1. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:20 h.), 24. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Léto rozhlasových legend; 5. 7. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.).

Pozn.: Hana Kofránková obdržela za tuto inscenaci (s přihlédnutím k rozhl. inscenacím z české a světové dramatiky) cenu Nadace Český literární fond za rok 1996. Boris Rösner vytvořil tuto roli i v jevištním nastudování v Národním divadle (1992, režie Ivan Rajmont).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Nedělní večer dvou aristokratů. In Týdeník Rozhlas 37/2014, s. 21 (článek). – Cit.: Letní cyklus Léto rozhlasových legend nabízel posluchačům Dvojky Českého rozhlasu vzpomínky na výrazné herecké osobnosti: v nedělních večerech nejdříve zazněla rozhlasová hra (nutno kriticky poznamenat, že bez většího dramaturgického nápadu), v níž vybraný herec účinkoval, a pak rozhlasový dokument o jeho životě a tvorbě. Předposlední srpnový víkend byl věnován Borisu Rösnerovi a dramatu Jaroslava Hilberta Falkenštejn (1996).

Hilbertovo drama má hlavní inspiraci v Shakespearových historických hrách. Příběh Záviše z Falkenštejna mu slouží jako základ dobře vystavěného dramatu plného královských intrik, v němž proti sobě staví ideje národního státu (ten prosazuje Záviš) a silného habsburského soustátí, v němž Čechy budou jen kolečkem v dobře namazaném císařském stroji (jak to vidí pražský biskup Dobeš z Bechyně). Sledujeme Závišovo obratné manévrování, které však nemůže skončit jinak než jeho porážkou a ztrátou hrdla.

Falkenštejn měl premiéru v roce 1903 v Národním divadle; režíroval jej Jaroslav Kvapil a Záviše hrál Eduard Vojan, legendární představitel hrdinských i přemýšlivých typů. Ve zlaté kapličce se hrál ještě v letech 1918, 1927 a 1938; pak se nad Hilbertovým textem (až na jednu kratičkou epizodu v šedesátých letech) zavřely vody. Jako typický představitel měšťanského divadla se nehodil do socialistického jevištního umění.

Proto Falkenštejna nastudoval v Národním divadle Ivan Rajmont až v roce 1992. Obsazení bylo hvězdné: Kunhutu hrála Jana Preissová, kralevice Jan Šťastný, kněžnu Anežku vynikající Vlasta Chramostová. Inscenace se hrála až do roku 1995. Rozhlasová realizace však není auditivním převedením divadelního díla – jedinou spojnicí je představitel titulní role Boris Rösner.

Režisérka Hana Kofránková měla v případě Falkenštejna šťastnou ruku; zachytila totiž tento tehdy již téměř stoletý text neobyčejně svěžím způsobem a ve funkční úpravě. Není divu, že obdržela za tuto inscenaci (s přihlédnutím k dalším inscenacím z české a světové dramatiky) cenu Nadace Český literární fond za rok 1996. Navíc pro realizaci získala herce ze snad poslední generace, která byla schopna přirozeného a důstojného patosu, jejž Hilbertův text vyžadoval. Zároveň je však její více než devadesátiminutová inscenace bytostně současná. Kofránková umožňuje svým hercům určitý odstup od hry tím, že jim nechává číst i autorské a historické poznámky.

Rösnerův Záviš z Falkenštejna si během celé inscenace udržuje důstojnost a suverénnost šlechtice, vrcholem je pak jeho výstup v žaláři. Neobyčejně proměnlivá ve výrazu je Eliška Balzerová, jejíž Kunhuta osciluje mezi oddanou milenkou, tichou, ale odhodlanou mstitelkou a zoufalou kajícnicí. V paměti zůstane zapsána také Věra Kubánková v až starozákonní kněžně Anežce, z jejíž pevné víry a zaťaté nenávisti vůči Falkenštejnovi jde mrazivá hrůza. (…)

Lit.: anonym: Jaroslav Hilbert: Falkenštejn. In web ČRo, prosinec 2012 (anotace). – Cit.: Drama Jaroslava Hilberta Falkenštejn, je příběhem z pozdně přemyslovských Čech o lásce české královny Kunhuty a Vítkovce Záviše a také o boji o moc nad zpustošenými Čechami. Režisérka Hana Kofránková obsadila do ústřední dvojice Borise Rösnera a Elišku Balzerovou.

Jaroslav Hilbert (1871-1936) patřil k nejvýraznějším osobnostem generace 90. let. Jeho prvním velkým úspěchem byla hra Vina. Její uvedení v Národním divadle v roce 1896 s Hanou Kvapilovou v hlavní roli, vyneslo Hilberta rázem do popředí pozornosti obecenstva, ale i odborné kritiky. Falkenštejn, který byl autorovou čtvrtou hrou, se nesetkal s tak jednoznačným úspěchem. Kritika se rozdělila do dvou táborů se zcela protichůdnými stanovisky a i kolem premiéry v Národním divadle vznikla řada nedorozumění. Odtud se ostatně datuje Hilbertova nevraživost vůči Haně Kvapilové, která ze zdravotních důvodů odmítla roli královny Kunhuty, ačkoli současně vystupovala na pohostinských představeních, a Hilbert se tím cítil dotčen.

Teprve čas ukázal, že Falkenštejn byl moderně cítěným dílem a stal se inspirací nových českých her s historickou tématikou. Z českých jevišť ale po roce 1948 zmizel, s výjimkou roku 1968, kdy se hrál v Ostravě, na více než 50 let, jako ostatně celé Hilbertovo dílo i autor sám, který nešel vtěsnat do představ socialistické kultury. Na scénu Národního divadla se Falkenštejn vrátil v roce 1992 v režii Ivana Rajmonta v titulní roli s Borisem Rösnerem.

Rozhlasové hry