Apokryfy aneb Hudba neutěšitelka (1963, 1968)

Přidal: beatman |

Prosinec 23, 2005

Ilja Hurník. Literární kompozice podle autorovy knížky Trubači z Jericha. Scénář Jiří Horčička. Spojovací verše Ivo Fischer. Zpívá Eva Pilarová. Hudba Ilja Hurník, na klavír hraje autor. Technická spolupráce Hana Kuříková a Vladimír Kalnický. Režie Jiří Horčička.

Účinkují Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Karel Pech, Luděk Munzar a Otakar Brousek I.

Natočeno 1963. Vydal Supraphon v roce 1968 (1 LP, 0 18 0543). Repríza 31. 12. 2014 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.) v rámci pořadu Silvestr hudební 2014; 29. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h).

První ze dvou verzí Hurníkových Apokryfů. Další vznikla o rok později v jiném obsazení.

Obsah: 1. Abraham – 2. Jozue – 3. Osudová noc skladatele K.F.Schmeidtka – 4. Píseň z jižních Čech – 5. Poslední dílo Davida Rossa

Pozn.: Jedna z povídek Apokryfů byla odvysílána samostatně pod názvem Příběh z jižních Čech v cyklu Stránky na dobrou noc (připravila a uvádí Dagmar Hubená, režie Petr Adler).

Pozn. 2: Podle povídek z knihy Trubači z Jericha vznikla i televizní inscenace „Hudba neutěšitelka“ (1967, scénář K. Skutchanová, režie Věra Pražáková, nastudovala Ostrava v obsazení L. Eliáš, J. Kaňkovský, Miroslav Holub, B. Meierová, B. Čvančara, M. Asmanová, J. Filip, J. Haukvic, A. Müller. Hudební spolupráce Ilja Hurník. Výtvarník V. Šrámek. Kamera F. Bezděk. Vysíláno 19. 11. 1967 (21:20 – 22:00 h.).

Lit.: Hurník, Ilja: Apokryfy aneb Hudba neutěšitelka. (sleeve-note). – Cit.: To je v pořádku, když umělec bere vážně svoje povolání. Číhá tu však nebezpečí, že se svým uměním začne brát příliš vážně i sám sebe. Tady je jedna dobrá obrana: zabrousit do cizího oboru jako naivní začátečník a bavit se svou vlastní diletantskou neobratností. Čili, najít si svého koníčka.

Před několika lety jsem se začal takto těšit (vždy po večerech, kdy už jsemnechtěl hudbou rušit sousedy) psaním povídek. Byl to můj čistě soukromý hobby. Jenže kdo odolá, aby se jednou se svým koničkem nesvěřil? Ty povídky jsem ukázal v Hudebních rozhledech a redakce je otiskla. Měly jakýsi ohlas, i začal jsem být zvědavý, zda bch z nich nedokázal sestavit celou knížku. Stalo se, vyšli Trubači z Jericha, těch se ujal Ivo Fischer a upravil je v rozhlasové pásmo. Režisérské umění Jiřího Horčičky se mi zalíbilo, i napsal jsem pro něho další hry, a tak než jsem se nadál, byla z nevinné soukromé zábavy moje další profese vedle kompozice a koncertování.

Řada na této desce jsou jakési „Obrazy z hudebních dějin, začínající Abrahamem a pokračující přes Sherlocka Holmese až po dnešek.

Povídka o kritikovi Abrahamovi je parafráze na jeden Čapkův Apokryf. Předkládá se zde jedna osvědčená kritická metoda. Prostě se na skladbě vytkne to, co v ní není. Tak lze, jak je z povídky patrno, zkritizovat i Bacha.

V povídce o Jozuovi se předkládá problém „profesionalismu“ a „amatérství“. Příběh nešťastného Karla Friedricha Schmeidtka dokazuje, že inspirace obchozí všude, jen ji rozpoznat, v tom je ten vtip. Pak je tu předveden zrod slavné lidové písně a v další povídce pak detektivní a hudebně analytická genialita Sherlocka Holmese. Ten odhalí díky své muzikálnosti vraha i s jeho telefonním číslem, aniž vstane ze svého křesla.

Každá povídka je uvedena malou hudební formou, typickou pro tu kterou dobu. Paní Pilarová tu zpívá operní árii, lidovou píseň, song i elektronickou montáž.

Jsou to také etudy pro herce: musejí se od povídky k povídce převtělovat do nových postav. Ostatně ty postavy nejsou tak rozdílné, jsou to pořád hudebníci a o těch už od Abrahama platí Holasovo: jsou v hudbě „šťastně nešťastní“.

Mluvené slovo na zvukových nosičích