Apokryfy aneb Hudba neutěšitelka (1964, 2014)

Přidal: Přemek |

Duben 12, 2006

Sedm etud pro čtyři a jeden hlas. Rozhlasová kompozice podle autorovy knížky Trubači z Jericha. Ilja Hurník. Verše Ivo Fischer. Scénář Ivo Fischer a Jiří Horčička. Zvuková spolupráce Zdeněk Škopán, Marcela Váňová, Miloslava Čápová, Milan Papírník. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Bůh/Jozua/Rudolf II./pan učitel/kritik (František Smolík), Chaldejec/Holmes/skladatel/kritik (Karel Höger), vypravěč 1/dr. Watson/skladatelův přítel/kritik (Otakar Brousek I.), vypravěč 2/Giovanni Pizzeti/František/kritik (Luděk Munzar). Zpěv Eva Pilarová.

Natočeno 1964 (64 min.). Repríza 1. 1. 1965 (Československo II, 21:05 – 22:10 h.).

Vydal Supraphon v roce 1968. – 1 zvuková deska (1 LP Su 0 18 0543 : analog, mono. Reedice Supraphonline, 12. 4. 2014.

Úryvek o stopáži 7:30 vysílán též na Vltavě 14.3.1993 v pořadu Euphonia.

Pozn.: Jiří Horčička nastudoval ještě o rok dříve, v jiném obsazení. Režisér nastudoval tento text i v zahraničí.

Pozn. 2: Podle povídek z knihy Trubači z Jericha vznikla i televizní inscenace „Hudba neutěšitelka“ (1967, scénář K. Skutchanová, režie Věra Pražáková, nastudovala Ostrava v obsazení L. Eliáš, J. Kaňkovský, Miroslav Holub, B. Meierová, B. Čvančara, M. Asmanová, J. Filip, J. Haukvic, A. Müller. Hudební spolupráce Ilja Hurník. Výtvarník V. Šrámek. Kamera F. Bezděk. Vysíláno 19. 11. 1967 (21:20 – 22:00 h.).

Lit.: Högerová, Eva: Faustovské srdce Karla Högera – Z dochovaného archívu K. Högera, dobových dokumentů a vzpomínek současníků. Praha : Mladá fronta, 1994 (reakce autora – totožná s níže uvedeným odkazem z Div. novin).

Lit.: Hurník, Ilja, Jak jsme natáčeli Apokryfy. In Divadelní noviny 14-15/1967 (článek). – Cit.: My hudebníci jsme zvlášť citliví na to, jak se chovají literární nebo divadelní postavy co muzikanti. Při vší úctě ke Karlu Čapkovi myslím, že i on ve Foltýnovi se tu a tam prozradí co nehudebník. To snad jen Thomas Mann je po té stránce v dokonalém pořádku. Tím spíš se prozradí herec. Ale Karel Höger, na něhož v mých Apokryfech připadly zvlášť odborné řeči, vyslovoval všechna ta „rubata“, „sforzata“, „fugata“ i „tenuta“ s tak protřelou samozřejmostí, že mi napadlo: to je utajený muzikant. Nebo nad pomyšlení dokonalý herec. Nejspíš obojí.
(I. Hurník, Divadelní noviny 22. 2. 1967)

Hurník, Ilja: Komentář k LP 0 18 0543 vydané Supraphonem v roce 1968:
To je v pořádku, když umělec bere vážně svoje povolání. Číhá tu však nebezpečí, že se svým uměním začne brát příliš vážně i sám sebe. Tady je jedna dobrá obrana: zabrousit do cizího oboru jako naivní začátečník a bavit se svou vlastní diletantskou neobratností. Čili, najít si svého koníčka.
Před několika lety jsem se začal takto těšit (vždy po večerech, kdy už jsemnechtěl hudbou rušit sousedy) psaním povídek. Byl to můj čistě soukromý hobby. Jenže kdo odolá, aby se jednou se svým koničkem nesvěřil? Ty povídky jsem ukázal v Hudebních rozhledech a redakce je otiskla. Měly jakýsi ohlas, i začal jsem být zvědavý, zda bch z nich nedokázal sestavit celou knížku. Stalo se, vyšli Trubači z Jericha, těch se ujal Ivo Fischer a upravil je v rozhlasové pásmo. Režisérské umění Jiřího Horčičky se mi zalíbilo, i napsal jsem pro něho další hry, a tak než jsem se nadál, byla z nevinné soukromé zábavy moje další profese vedle kompozice a koncertování.
Řada na této desce jsou jakési „Obrazy z hudebních dějin, začínající Abrahamem a pokračující přes Sherlocka Holmese až po dnešek.
Povídka o kritikovi Abrahamovi je parafráze na jeden Čapkův Apokryf. Předkládá se zde jedna osvědčená kritická metoda. Prostě se na skladbě vytkne to, co v ní není. Tak lze, jak je z povídky patrno, zkritizovat i Bacha.
V povídce o Jozuovi se předkládá problém „profesionalismu“ a „amatérství“. Příběh nešťastného Karla Friedricha Schmeidtka dokazuje, že inspirace obchozí všude, jen ji rozpoznat, v tom je ten vtip. Pak je tu předveden zrod slavné lidové písně a v další povídce pak detektivní a hudebně analytická genialita Sherlocka Holmese. Ten odhalí díky své muzikálnosti vraha i s jeho telefonním číslem, aniž vstane ze svého křesla.
Každá povídka je uvedena malou hudební formou, typickou pro tu kterou dobu. Paní Pilarová tu zpívá operní árii, lidovou píseň, song i elektronickou montáž.
Jsou to také etudy pro herce: musejí se od povídky k povídce převtělovat do nových postav. Ostatně ty postavy nejsou tak rozdílné, jsou to pořád hudebníci a o těch už od Abrahama platí Holasovo: jsou v hudbě „šťastně nešťastní“.