Bratři Karamazovovi 1/2 (1996, 2014)

Přidal: Přemek |

Leden 5, 2006

Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Přeložil Prokop Voskovec. Dramatizace Jan Strejček. Scénickou hudbu složil a řídí Jiří Váchal. Dramaturg Pavel Minks. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Dimitrij (Ladislav Frej), Alexej (Jan Hartl), Ivan (František Němec), Karamazov (Josef Somr), Gruša (Marta Vančurová), Smerďakov (Jiří Čapka), Kateřina Ivanovna (Dana Syslová), Rakitin (Miloslav Kopečný), Kalganov (Ivan Řezáč), komisař Makarov (Petr Haničinec), Trifon (Karel Pospíšil), Něljudov (Bořivoj Navrátil), Musjalowicz (Bronislav Poloczek), Wrublewski (Karel Hlušička), matrjona (Věra Kubánková), Feňa (Simona Stašová), kočí Andrej (Zdeněk Žák), stařena (Luba Skořepová), Perchotin (Otakar Brousek I.), předseda soudu (Rudolf Pellar), prokurátor (Jaroslav Satoranský), Grigorij (Jan Skopeček), obhájce (Jan Přeučil), opilec (Jiří Holý) a chór (Věra Galatíková).

Premiéra 1. 1. 1997 (Vltava, 20:00 h; 1. díl 72 min, 2. díl 71 min.). Repríza 1. dílu 14. 1. 2006 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h); 1. dílu 11. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h), repríza 2. dílu 18. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 1. dílu 20. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.), 2. dílu 27. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Vydal Radioservis 2014 (2 CD; CR0725-2 – EAN 8590236072527, délka: 140 min.). Na CD vyšlo pod názvem Bratři Karamazovi

Lit.: -pm-: Bratři Karamazovovi. In: Týdeník Rozhlas, 52/1996.

Pozn.: Josef Melč obdržel v roce 1998 za režii dramatizace románu F. M. Dostojevského: Bratři Karamazovi cenu NČLF v kategorii Ceny za rozhlasovou tvorbu.

Lit.: Pražan, Bronislav: Bratři Karamazovi. In booklet CD, 2014 (sleeve-note). – Cit.: Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokončil Bratry Karamazovy v roce 1880. Naplnit úmysl a rozvinout další osudy titulních hrdinů do rozsáhlé epopeje mu znemožnila o rok později smrt. Přesto lze tento dvoudílný román považovat za vyvrcholení jeho díla. A to nejen proto, že se v něm s vášnivostí sobě vlastní vrací k tématům, jež řešil již ve svých předchozích velkých prózách, ale také proto, že se v centru jeho pozornosti tentokrát ocitl i fenomén vášně samé. Vášně projevující se smyslnou touhou stejně jako touhou po transcendenci. Ideové pole, v němž se „karamazovská vášeň“ rozněcuje do rozličných oslnivých silokřivek, je tvořeno otázkou: Není-li Boha, je vše dovoleno?

Dvě a půl hodiny trvající dvoudílná rozhlasová dramatizace Bratrů Karamazových, natočená roku 1997, nemohla pochopitelně obsáhnout všechny motivy, postavy a témata devíti set stránkového románu. Autorem dramatizace Janem Strejčkem byla kupříkladu vypuštěna nejen důležitá figura starce Zosimy, ale též legenda o Velkém inkvizitoru, jejíž interpretace Krista zásadně ovlivnila světovou literaturu, filozofii a teologii. Traktován je vlastně jen příběh vraždy starého Karamazova a zkoumání (ne)viny jeho čtyř synů.

Režiséru Josefu Melčovi – pověstnému detailní přípravou každé inscenace, rozsáhlým předběžným studiem, hlubokou křesťanskou vírou a úsilím „transponovat do díla svou duši“ – se přesto podařilo i v takto vypreparovaném syžetu udržet smysl, étos i patos Dostojevského textu. A to především výběrem a vedením herců. Michail Bachtin, zabývající se polyfonií autorových próz, uvedl, že Dostojevskij „nemyslel myšlenkami, ale hledisky, vědomími, hlasy…“. Melčovi Karamazovi jsou mnohohlasou fugou, jejíž dramatický kontrapunkt naléhavě otevírá základní aspekty a otázky lidského bytí. Josef Somr ztvárňuje starého Karamazova jako vychytralého, cynického guberniálního podnikavce, bezostyšně soustředěného jen na finanční zisk a ukájení smyslů. Zdrojem jeho šaškovských her je přesvědčení o nicotě všeho.

Z téhož pramene tryská i chladná racionalita Ivana Karamazova. Jeho představitel František Němec však dokázal vyjádřit i hrůzu, kterou Ivan z této metafyzické prázdnoty zažívá. Ta ho spolu s trýznivým svědomím, že otcovraždu inspiroval, přivede až k šílenství. Scéna, v níž Ivan vypovídá před soudem jako svědek a přitom se mu zjevuje ďábel, patří k nejskvělejším momentům rozhlasové dramatiky, jaké kdy byly natočeny. Působivý je ovšem i energický projev Ladislava Freje, jímž dodává svému Dimitriji Karamazovi, domnělému otcovrahu, vášnivost touhy i sebezpytujícího pokání. Jiskřivou proměnlivost a tajemství dokáží svým postavám vdechnout Jiří Čapka, Marta Vančurová , Dana Syslová…

Zatímco o Dostojevském se soudí, že nejbližší z Karamazových mu byl Ivan, nejbližší postavou režiséru inscenace byl, hádám, nejmladší a nejnevinnější z bratrů – Aljoša. Vyvozuji to nejen z toho, že ho obsadil Janem Hartlem, hercem, se kterým spolupracoval nejraději a nejčastěji a s nímž vytvořil i své opus magnum – četbu Jeruzalémské bible. Ale také proto, že Aljoša nejvíce odpovídal Melčově touze po prostotě a čistotě charakteru. Však také Aljošovým – Hartlovým hlasem zaznívá vstupní a mnohokrát se pak jako refrén opakující věta: „Jedině utrpení je klíčem k pochopení všeho.“

Lit.: Kamberský, Jakub: Klíčem k poznání je bolest a utrpení. In web Na poslech, 10.1.2015 (recenze CD). – Cit.: Vedle Supraphonu je Radioservis jediným nakladatelstvím, které může čerpat z bohatého zvukového archivu a je jen dobře, že posluchače průběžně seznamuje s klenoty tuzemské a světové rozhlasové dramatiky. V listopadu 2014 se tak na trhu objevila dvoudílná dramatizace Dostojevského románu Bratři Karamazovi v úchvatné režii Josefa Melče z roku 1996.

Uchopit tento román myšlenkově a citově není rozhodně snadné, proto si pomozme větou, která se nahrávkou táhne jako červená nit: „Klíčem k poznání je bolest a utrpení.“ Dvou a půl hodinová kompozice je totiž přehlídkou veškerého utrpení a veškerých tužeb, které lidstvo sužují – od bolu z nešťastné lásky, až k chamtivosti a touze zabíjet.Hlavní dějovou linií dramatizace Jana Strejčka je vyšetřování smrti starého Karamazova – hledání pachatele a jeho pohnutek. V prvním díle je rozehráno drama psychologické, které posluchače seznamuje s komplikovanými charaktery postav, druhý je pak pojat jako tzv. soudní drama. Každá ze dvou částí má díky citlivé a precizní Melčově práci, jinou dynamiku – zatímco v první je vše s patřičnými emocemi rozehráváno, v druhé se dostáváme na samotnou dřeň osudů hlavních protagonistů.V případě rozhlasových Bratrů Karamazových lze jednoznačně mluvit o silném posluchačském zážitku, umocněném navíc kvalitním výběrem herců. Strhující výkony zde předvádí Ladislav Frej, jehož Dimitrij je rozervanec hnán temperamentem a vší nenávistí k otci a všem, kteří stojí v cestě jeho zdánlivému štěstí. Gruša Marty Vančurové se jeví jako poživačná mrcha, zároveň i jako dívka, hledající lásku a pochopení. František Němec představuje Ivana Karamazova jako zcela chladného člověka, kterého ale všemožné spekulace, do kterých se zaplétá, nakonec dovádějí k šílenství. Scéna jeho noční můry, kdy se mu zjevuje svědomí v podobě ďábla, patří k nejsilnějším momentům nahrávky. Také Dana Syslová v roli Kateřiny Ivanovny má možnost rozehrát více poloh, od oddané milující trpitelky, až k rozhodné, touhou po pomstě zmýtané ženě. Nelze nezmínit Melčova oblíbeného herce Jana Hartla, jehož Aljoša je předobrazem lidské prostoty a čistoty, jako by se bratrům ani nepodobal. Díky rozhlasovému archivu máme možnost slyšet i hlasy těch, kteří nás již opustili – Bronislava Poloczka, Rudolfa Pellara, či Věry Galatíkové, která má zde sice pouze malou, nikoli však zanedbatelnou roli chóru.Právem se o Josefu Melčovi říká, že byl mistrem pauz. Platí to notnou měrou i v Karamazových, kde každá pauza mezi větami má své místo, je nedílnou součástí děje. Za povšimnutí jistě stojí i další zajímavý prvek dramatizace – totiž jak se úvodní a poslední kapitola prvního dílu střetávají v jediný celek. Na místě je zde i drobná výtka: snad nedopatřením se stalo, že ve druhém díle jsou dva úseky spojeny v jeden track. Rozhodně to ale nijak nekazí dojem z mimořádně silné a ponuré inscenace.

Při jejím poslechu si lze znovu uvědomit, jak v dnešní době civilního herectví a dynamicky natáčených inscenací chybí trochu té stylizace klasických dramat, kdy herci měli co hrát, kdy mohli něco předvést. O časové rozsáhlosti dřívějších her, která vyvstává zejména v kontrastu s dnešními sotva hodinovými pořady, ani nemluvě. Jistě, výjimky se tu a tam najdou, opravdu ale už jen tu a tam.