Filip Druhý (1956, 2021)

Přidal: Přemek |

Leden 6, 2006

Mluvené slovo Émile Verhaeren: Filip II. Émile Verhaeren. Dramatická epizoda. Překlad Otokar Fischer. Úprava a dramaturgie Jaromír Ptáček. Hudba Miroslav Ponc. Technická spolupráce Jan Chalupský a Anna Polsterová. Asistent režie Eliška Ciklová. Režie Josef Bezdíček.

Osoby a obsazení: průvodní slovo (Antonín Zíb), Filip II., král španělský (Otomar Krejča), Don Carlos, infant, princ asturský (Václav Voska), hraběnka de Clermont, dvorní dáma (Vlasta Chramostová), Fray Bernardo, králův zpovědník (Miloš Nedbal), Don Juan de Austria (Bohumil Švarc), ??? (František Štrupl) a stráž (Jaroslav Synák).

Natočeno 1956. Premiéra 18. 11. 1956 k 40. výročí autorova úmrtí. Repríza 21. 6. 1964 (Praha, 20:00 h.). Obnovená premiéra 11. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.; 85 min.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Vydala Radiotéka 18. 6. 2021 (MP3, CR.ES.2021.206). Ukázka k poslechu zde.

Alternativní název: Filip II.

Lit.: Venclová, Renata – Ptáček, Jaromír: Émile Verhaeren: Filip II. Tragédie absolutistické moci, které se nesmí protivit ani následník trůnu. In web ČRo 3 Vltava, 11. duben 2021 (článek). – Cit.: Václav Voska, Otomar Krejča, Vlasta Chramostová a Miloš Nedbal v hlavních rolích známého příběhu z temného období španělských dějin 16. století, jak jej v jednom ze svých dramatických děl zachytil belgický autor Émile Verhaeren. Rozhlasovou inscenaci, která byla natočena v roce 1956, vracíme do vysílání v obnovené premiéře po více než 30 letech. (…)

Španělský infant don Carlos de Austria už příliš dlouho žije ve stínu svého absolutistického otce Filipa II. Tíživá atmosféra podezírání a strachu, kterou u dvora v Escorialu šíří královi rádci z řad inkvizice, se neblaze podepisuje na psychické konstituci mladého následníka trůnu. Okamžiky euforie a neohroženého odhodlání střídají záchvaty beznaděje a nevíry ve vlastní síly. Oporu nachází don Carlos v lásce k francouzské hraběnce, která ho povzbuzuje, aby se přihlásil o svá práva a uskutečnil své sny.

Příležitostí, jak vzít otci část panovnické moci, by se mohly stát nepokoje v Nizozemí, jejichž cílem je oslabení španělské nadvlády. Otec a syn stanou proti sobě v zápase, ze kterého může vzejít jen jediný vítěz.

Nejznámějším zpracováním temného období španělských dějin 16. století se stalo drama Friedricha Schillera Don Carlos (1787), z něhož vychází i libreto stejnojmenné opery Giuseppa Verdiho (1867). Belgický básník a dramatik Émile Verhaeren se k postavě a osudu nešťastného infanta vrátil v roce 1901 a v tragédii pojmenované po Carlosově otci, nabízí především bezvýchodný obraz absolutistické moci, která ničí všechno a všechny, kdo by ji mohli ohrozit.