Uloupený život (1938)

Přidal: Přemek |

Leden 10, 2006

Karel Josef Beneš. Hudba Miroslav Ponc. Scénář a režie Václav Sommer. Zvuk Brettschneider. Dramaturg Vladimír Müller.

Osoby a obsazení: Sylva/Marta (Sylva Kleinová). Dále účinkují Rudolf Deyl I., Vítězslav Boček, Otomar Korbelář, Anna Letenská a jiní.

Premiéra 3. 3. 1938 (Praha I., 20:25 – 21:55 h.). 1. repríza 24. 3. 1938, 2. repríza 26. 6. 1940. Část inscenace zachována a použita v pořadu Na cestách za rozhlasovou hrou (1963).

Lit.: Beneš, K. J.: K vysílání mé hry „Uloupený život“. In Radiojournal, únor 1938 (článek). – Cit.: „Podnět, abych zpracoval svůj román Uloupený život na rozhlasovou hru, dal mi vlastně ředitel literárního odboru československého rozhlasu dr. Miloš Kareš. Postavil mě tím před nemálo obtížný problém: zmoci rozhlasově podvojnou postavu dvou sester dvojčat, nerozeznatelně si podobných tělesně, avšak jak vnitřně, tak svými osudy zcela si protichůdných. Rozhlasová hra, jež je vlastně hrou pro slepce, neboť jediný její výrazový prostředek je slovo a zvuk, žádala si ovšem již touto svou podstatou zcela jiné koncepce dané látky, takže mezi románem a hrou jsou velmi podstatné rozdíly. Nešlo mi však o to, vystihnout román, nýbrž přetavit jeho látku do jiné, dramatické tvorby.
Tato práce byla mi značně usnadněna tím, že již román sám byl v zásadě koncipován dramaticky, čehož nejlepším důkazem je, že podnítil herečku světové pověsti, Elisabeth Bergnerovou, aby jej zfilmovala a sama v něm vytvořila úlohu dvojčat Martiny a Sylvy. Dostalo se mi tak cti, ale i velké odpovědnosti, že jsem prvním československým autorem, jehož dílo se dostane tímto jistě zvláště účinným způsobem na mezinárodní forum. A protože filmy Bergnerové byly až dosud vždy opravdovou uměleckou událostí, zvláště když libreto k tomuto anglickému filmu napsala tak vynikající spisovatelka, jako je Markéta Kennedyová.
A tak má dramatisace Uloupeného života ocitá se vzhledem ke Kennedyové v téže situaci, v jaké bude česká představitelka Martiny vzhledem k Bergnerové, jejíž film lze očekávati v Praze již na podzim, a v jaké bude český režisér dr. Sommer vzhledem k režiséru dru Czinnerovi. Je to těžká konkurence, ale podněcuje.“

Lit.: -vs- (= Sommer, Václav): Poznámky režisérovy. In Radiojournal, únor 1938 (článek). – Cit.: „1. Divadelní dramatisace románů jsou oblíbeny – z nedostatků původních divadelních her – u divadelních dramaturgů v takových případech, kdy jde o látku jevištně vděčnou, romanopiscem samým zpracovanou dialogickou formou. V takových případech excerpují se z románů původní dialogy a epické komentáře kolem nich rozpracují se v přímou řeč.
Rozhlasová dramatisace epických děl, nemají-li porušit charakter vypravovacího stylu, dávají obyčejně hlavní roli vypravěči, který na místě autorově vypravuje nám příběhy. Na vzrušených místech vypravování přechází pak vypravěčův monolog v dialogy jednajících osob. Benešův Uloupený život získal pozornost filmařů i rozhlasu. Ne náhodou. To proto, že má nejen napínavý děj, ale také zajímavou formu už v původním znění. Tento román je totiž montován z dialogů hlavních osob a z vnitřních monologů hrdinské (!) hry.
2. K. J. Beneš, významý příslušník naší vedoucí literární generace, přiřadí se touto svou rozhlasovou prvotinou jistě do přední řady nečetných ještě autorů rozhlasových her. Nezatížen divadelní rutinou, adaptoval svůj román podle potřeb rozhlasové režie. Použil románové předlohy spíše jen jako libreta, soustředil děj kolem jedné vedoucí osoby a vedl důsledně posluchačovu pozornost od sensačního vnějšího děje k vnitřním psychologickým stavům tragické hrdinky.
3. Dvojrole bývá pro divadelní herce příležitostí k virtuosním kouskům převlekového a hlasově žonglérského umění. Prokopírování dvou fotografií na jednu umožňuje filmařům efektní scény, ve kterých tentýž herec vystupuje ve dvou osobách. Rozhlasová technika za dnešního stavu by také hravě zmohla úkol, který jí dává autor historie o dvojčatech. Stačilo by opět prokopírování dvou gramofonových zápisů téhož hlasu, mluvícího dvě odlišné role. Protože však autor úrovně K. J. Beneše nestaví svou hru na technickém triku, nýbrž na psychologickém konfliktu, postavila si režie úkol obtížnější: rozlišit herecky, akusticky a technicky hlas reálný od hlasů neskutečných (ať už to nazveme hlasy svědomí, snu, horečky, záhrobí a pod.). Tím má se zdůrazniti, že nejde o výjimečně sensační případ, nýbrž o typicky tragický konflikt. Vydávat se za někoho jiného, než ve své nejniternější podstatě jsem – to není jen herecká dovednost pro fysického dvojníka, to je věčná problematika milujícího ženského srdce. Martina Oličová obětuje z lásky k milovanému muži svoje jméno, svoji pověst, svůj život, ale dojde smíru teprve tehdy, až najde sama sebe ve svém utrpení a ve svém dítěti.“

Lit.: Svět mluví, roč. 7, čís. 5. – „{S. Kleinová} od uštěpačné a tiše zatrpklé Martininy osamělosti jakoby se stále více nořila do proudu života, nabírala zkušeností, životní plnosti a lidsky vřelého a opravdového tónu. (…) Divně působily hlasy mrtvé Sylvy ze záhrobí, které technickým zkreslením zněly jak v polámaném telefonu.“

Text hry in: České rozhlasové hry (Sborník textů do roku 1948). Praha: Čs. rozhlas,1969, s. 71 – 135.

Rozhlasové hry