Salomena (1986)

Přidal: Přemek |

Leden 12, 2006

Bohumil Adámek. Jazykový přepis a rozhlasová úprava Jaroslav Vostrý. Hudbu složil a řídí Jaroslav Krček. Dramaturg Jan Vedral. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Salomena (Daniela Kolářová), Zoan da Ponte, sochař, její muž (Josef Somr), Hroznata z Vrby, důstojník stavovského vojska (Viktor Preiss), Lobkovic, královský vojenský komisař (Vladimír Brabec), Ottilus, dvorní básník (Josef Kemr), Ferrabosco, stavitel (Eduard Cupák), Berka z Dubé, nevyšší hofmistr Království českého (Martin Růžek). Dále účinkují Karel Houska, Jaroslav Cmíral, Růžena Merunková, Jolana Maurerová, Ladislav Potměšil, Jan Vlasák, Jan Teplý, Jiří Samek a Jan Hartl.

Natočeno 1986. Premiéra 26. 12. 1986 (85 min.). Repríza 30. 3. 2013; 13. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Rozhlasová úprava hry, která zvítězila v soutěži o původní českou hru pro otevření činohry Národního divadla v Praze r. 1883.

Lit.: Svačina, Jan: Rozhlasová dramatická nadílka. In Tvorba 1/1987 (7. 1. 1987), s. 8 (článek).

Lit.: Boková, Marie: Dvakrát z vánočního rozhlasu. In Scéna 1987 (recenze). – Cit.: (…) A teď něco zkoušení z dějepisu. Čím bylo otevřeno Národní divadlo roku 1883? Smetanovou Libuší přece, odpovídají jistě (téměř) všechna dítka. A v činohře, den poté?

Pokus o českou historickou veršovanou tragédii byl takovou veřejnou ctižádostí, že byla vypsána soutěž a vítězný kus si získal slavnostním uvedením v ND mimořádné postavení. Milován herci, obdivován publikem, přivítán Vrchlickým — zapadl poté skoro na sto let. Bohumil Adámek, SALOMENA – tak zní správná odpověď, která se ozvala málem jako výzva našim divadelníkům právě z rozhlasu.

Příběh Salomeny se odehrává na pražském habsburském dvoře po nezdařeném odboji stavů v roce 1547. Individuální drama se prolne do obrazu české společnosti, váží se politika a etika, láska a zrada, Čechy a cizina. Salomena přináší navíc emancipační téma, předjímajíc „prodané nevěsty“ naší dramatiky, hrdinky Preissové a Mrštíků. Uvědomění si lásky k vlasti přes vztah k Hroznatovi z Vrtby je Salomeně impulsem k věrnosti, odvaze i největší oběti.

Umělý jazyk, který literáti sklonku 19. století pro drama vytvořili, bylo třeba přeložit — a vyložit. Úprava je tedy záležitostí autorskou, zvláště je-li pod ní podepsán Jaroslav Vostrý. Mnohaletá práce (určená původně Roku českého divadla a jevišti!) se obráží v hlubokých, poučených a citlivých zásazích: od nutného krácení, přes akcentování nadčasových témat, až po převedení pětistopého jambu do srozumitelné češtiny v témže metru.

Díky dramaturgovi Vedralovi a režiséru Melčovi se konečně širší okruh zájemců měl možnost seznámit s tímto dílem a s úžasem zjistit, že je živé a vzrušující. Maximální péče byla věnována herecké tvorbě.“Bez efektů, v plné důvěře v kultivované hlasy, tlumočící složité city a vztahy, se odehrála v prostředcích střídmá činohra (chce se říci), provokující fantazii.

Daniela Kolářová byla ideální Salomena: zpočátku chladná, pak živá a aktivní, posléze hrdě dotčená, ale neztrácející energii a ženskou důstojnost. Citlivé byly její dialogy s Hroznatou, jemuž dal Viktor Preiss mužnou ušlechtilost, ale i osudné zaváhání. Velký výkon podal Josef Somr jako sochař Zoan dá Ponte, Salomenin muž, silná osobnost zmítaná žárlivostí. Brabcův Lobkovic, Vlasákův Doupovec, Cupákův Ferrabosco, Růžkův Berka z Dube, Teplého Lebron, Kemrův Ottilus, Merunkové Peisserová… všichni svými přesvědčivými výkony, opřenými o velké rozhlasové, ale i divadelní zkušenosti, vytvářeli dramatické napětí. Z nejsilnějších byly scéhy nočního přepadení, dvorního plesu a závěr tragédie.
Je velmi namístě přát si reprízy tohoto příkladného počinu (jen pár slov úvodem chybělo). Bylo by aktuální seznámit s ním zejména divadelníky. Aby rozhlasová Salomena nezapadla jako kdysi ta divadelní.

Nástin děje (poskytla Perly): Tragedie v pěti dějstvích, čas děje 1547

Adámkovo drama se odehrává, jak již bylo řečeno, v době šmalkaldské války, stavovského povstání roku 1547. Fabuli svého dramatu založil Adámek na vztazích mezi třemi protikladnými skupinami postav – českými vlastenci (zvonař Jaroš, Salomena, účastník stavovského povstání Hroznata), stoupenci Ferdinandovými (zemští úředníci Berka z Dubé a Volf z Vřesovic; historické postavy zachycené jak u Ottersdorfa, tak u Tieftrunka) a domácími i cizími vojáky (Hasištejnský a Ledron). Třetí skupinu představují cizí renesanční umělci, jako Salomenin manžel sochař Zoan Maria da Ponte, stavitelé letohrádku královny Anny Ferrabosco a Stella, německý řezbář Trost, Němec Peisser a jeho intrikářská manželka atd. V postavě grecisty Collina z Chotěřiny, který slouží svým sterilním básnickým uměním kruhu cizích umělců i mladému císařskému lancknechtovi Lobkovicovi, a v postavě Lobkovice samého provedl Adámek kritiku nenárodního umění jakožto projevu úpadku dříve životaschopné domácí kultury i politiky. Ahistoricky však autor vztahy mezi jednotlivými skupinami nezaložil na motivu konfesním (jen Zoan, odhaliv manželčinu účast na rebelii, si připomíná, že o jejím otci kolují zprávy, že je tajný „pikart“), ale na motivech boje za politická práva a svobodu a na motivech pomsty. Zápas za svobodu žene k činnosti skupinu českých povstalců. Jejich snažení však nevykazuje žádné pomstychtivé aspekty Čeští povstalci nezamýšlejí vyvolat občanskou válku, ani popřít Ferdinandova práva na český trůn, vojenskou demonstrací síly chtějí donutit panovníka respektovat stará práva a ústavu a počítají s rozhodující spoluúčastí stavů při své povstalecké akci. Umělecky je tu zobrazena legální a loajální podstata české opozice v druhé polovině 19.století. Oním citovaným „požitkem krutosti“ je naznačen jeden z hlavních motivů ženoucích skupinu Ferdinandovu, totiž – vedle snahy změnit poměr sil v zemi ve prospěch panovnického absolutismu – touha pomstít se těm silám, které vůli monarchově vzdorují. Pomsta Habsburků není tedy přímo pojmenována, je jen naznačena – i v této symbolické rovině však Salomena jednoznačně vyjadřuje český politický program a vztah k panovnické dynastii a jejímu současnému představiteli, který už několikrát nesplnil naděje Čechy do něho vkládané. Motiv pomsty je naopak zcela rozvinut v rovině vztahů soukromých. Chorobně žárlivý a paranoidně podezřívavý Zoan se chce pomstít Hroznatovi, kterého považuje za svůdce své ženy. Své pomsty přitom vymýšlí s neobyčejnou důmyslností a rafinovaností. Jeho „vzpouru mysli“ utiší jen smrt. Zoanův přítel Ferrabosco, který Salomeně vyloží princip krevní msty, se za otráveného hodlá pomstít – ale už mu není dáno mstitelský závazek splnit. Když Salomena vidí, že i milovaný Hroznata v ní vidí pouhou vražednici manžela, že jí hrozí zatčení – skončí se svým životem sama. Zoan umíraje proklel ji, Hroznatu i celou zem – a prokletím je výkon spravedlnosti odkázán pomstě boží. Salomena chránila Hroznatu především jako „svaté věci bojovníka“, láska k němu nebyla popudem hlavním. Proto jí Hroznata odpouští – na tomto světě ji soudit nelze – a závěr hry patří jeho slovům:
„Tak mře jen žena, jíž vina nad soud lidský povznešena.“

Čerpáno z komentáře L.B. publikovaného zároveň s textem divadelní hry – na webu Česká čítanka

Rozhlasové hry