Téma číslo jedna (1990)

Přidal: Přemek |

Leden 12, 2006

Jaromír Ptáček. Stereofonní rozhlasová hra-litanie. Dramaturg Jan Kolář. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Prolog (Zdeněk Řehoř), Kronikář (Josef Kemr), Soudce (Jiří Holý), Svědci (Ferdinand Krůta a Petr Čepek), svědkyně (Zuzana Fišárková), Účastníci akce (Svatopluk Beneš, Petr Svoboda, Miloš Hlavica, Viktor Preiss, Josef Velda, Ladislav Mrkvička a Zdeněk Ornest), Ženské hlasy (Nina Divíšková, Slávka Budínová, Alena Vránová, a Ivanka Devátá), Matka (Marie Marešová).

Premiéra 11. 4. 1990 (Vltava, 19:15 h.). Repríza 14. 6. 1990 (Vltava, 20:00 h.); 29. 9. 1992 (Vltava, 20:00 h.). Obnovená premiéra 14. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry.

Lit.: Kolář, Jan: Základní téma: člověk a moc. In Rozhlas 15/1990 (2. 4. 1990), s. 4 (článek).

Lit.: nez: Přelakování formy. In Tvorba 25/1990 (20. 6. 1990), s. 24 (recenze).

Lit.: Ptáček, Jaromír – K tomu „přelakování“ formy. In Tvorba 31/1990 (1. 8. 1990), s. 7 (reakce na recenzi).

Lit.: anonym (Faltýnek, Vilém?): Jaromír Ptáček – Téma číslo jedna. In web ČRo, prosinec 2010 (článek). – Cit.: Jaromír Ptáček patřil mezi nejvýraznější osobnosti rozhlasové dramaturgie. Jeho rozhlasové hry měly ohlas i v zahraničí, kde více jak desítka z nich byla přeložena a natočena.

U příležitosti nedožitých pětaosmdesátin Jaromíra Ptáčka uvádí Český rozhlas 3 – Vltava 14. prosince ve 21.30 hodin rozhlasovou hru Téma číslo jedna, v níž krátce po pádu komunismu pojednal události, které poznamenaly alespoň zprostředkovaně život všech, kteří žili v období komunistické diktatury. V centru Ptáčkovy dramatické litanie stojí skupina lidí, jejichž osudy poznamenala příslušnost ke komunistické straně. Ve hře z roku 1990 uslyšíte mimo jiné Josefa Kemra, Slávku Budínovou nebo Petra Čepka.

Jaromír Ptáček
7. 12. 1925 Německé na Moravě (dnes Sněžné) – 23. 12. 2003 Praha
dramaturg, spisovatel

Jaromír Ptáček jako vysoce senzitivní osobnost s bohatou imaginací byl po celý svůj zralý život, jako vnímatel i jako tvůrce, spjat s uměním. Ačkoliv byl bytostně svázán s rozhlasovým médiem, svou tvůrčí aktivitu započal těsně po válce jako grafik, tvůrce knižních obálek. Vystudoval obor estetika – divadelní věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, doktorát získal v r. 1952. Vzápětí nastoupil do Čs. rozhlasu v Praze, kde působil postupně jako dramaturg a vedoucí oddělení Divadla u mikrofonu (1952–1954), dramaturg redakce rozhlasových her (1954–1959, 1963–1977), vedoucí redakce rozhlasových her (1962–1963), dramaturg rozhlasových seriálů (1977–1985), dramaturg HRLDV (1990–1991) a Audiostudia (1991–1993). Jako dramaturg Filmového studia Barrandov pracoval v letech 1959–1962.

Ptáčkova rozhlasová dráha začíná rokem 1952 vstupem do oddělení Divadla u mikrofonu. DUM se pokoušelo nahradit po sovětském vzoru původní rozhlasovou hru přejímáním divadelních inscenací – v rozporu s naší dřívější úspěšnou praxí i zvyklostmi evropskými. Byl to právě J. Ptáček, kdo významným činem pomohl dostat se z tohoto neblahého sevření. Rázným tvůrčím vkladem při dramatizaci románu M. Pujmanové Lidé na křižovatce Kazmar-Šaty-Jafeta (1960, režie J. Horčička) pomohl rozbít navyklá schémata dramatizačních postupů. Navázal tak na originální, o dva roky starší zakladatelskou dramatizaci Čapkovy Války s mloky (1958, J. Strejčková – J. Horčička).

Šedesátá léta jsou obdobím prudkého rozvoje původní české rozhlasové hry, o nějž se zasloužili všichni dramaturgové v Praze a Brně. Pro J. Ptáčka je to nejplodnější tvůrčí údobí. Vznikly jeho původní rozhlasové hry Dívej se k černému nebi (1964), Před prahem ticha, Pláč pro pana Jeremiáše, A kdo by chtěl opustit město babylonské (všechny 1967) a další. Mají zhruba shodné téma – zejména psychické důsledky, jež stíhají jedince v obklíčení mocí a pod diktátem společnosti. Vstupujeme do atmosféry existenciální tísně člověka v ohrožení, nenacházejícího porozumění ani odpovědi na svá tázání. Autor potlačil dramatický děj a popisné vnější jednání. Téma hry je vyjadřováno vnitřním životem postav, proudem vědomí jednotlivce a jeho myšlenkovým činem. Ptáček zde mísí dramatické, epické a především lyrické prvky. Významné místo určuje vnitřnímu monologu. Rozbíjí kauzalitu a časovou následnost. Impulzy svých učitelů (mimo jiné Kafka, Beckett, Joyce, Proust, němečtí představitelé „snové“ rozhlasové dramatiky Eich, Aichingerová, Bachmannová, z našich Linhartová) přetvořil po svém, a vytvořil tak osobitou podobu původní rozhlasové hry, jež nemá napodobitele. Dvanáct Ptáčkových rozhlasových her bylo uvedeno v Západoněmeckém rozhlase v Kolíně nad Rýnem.

Jako dramaturg oslovoval Ptáček především autory, kteří mu byli blízcí uměleckým názorem nebo zastávali kritický postoj k tehdejším politickým a společenským deformitám (např. E. Valenta, K. Bednář, L. Smoček, K. Tachovský, M. Uhde, Z. Urbánek, K. Šiktanc, R. Ráž, K. Cop). V tomto období vznikla mj. Vyskočilova Cesta do Úbic, která zvítězila r. 1967 v mezinárodní soutěži Praha-Záhřeb-Varšava, nebo absurdní hra Václava Havla Anděl strážný (1968).

V normalizačních rozhlasových poměrech se Ptáčkův akční rádius podstatně zmenšil. Některé z jeho nových už natočených prací nebyly vůbec vysílány, starší smazány. Únikem z nepohody mu bylo výtvarno. Začal zhotovovat kresebné kompozice kolem otisků palce, dlaně a chodidla (část kartonů byla vystavena při posmrtném křtu knižního souboru třinácti Ptáčkových her v Divadelním ústavu). Jako člen oddělení rozhlasových seriálů se podílel dramaturgicky i autorsky na vzniku příběhů posluchačsky úspěšného seriálu Jak se máte, Vondrovi?, své dřívější estetické představy tu však už uplatnit nemohl. Určitým vzkříšením bylo pro Ptáčka v letech 1991–1993 působení v rozhlasovém Audiostudiu, jež mělo redakcím poskytovat literární, dramatické a hudební experimenty. Ptáček tu kromě svojí hry Bez názvu (1993) uvedl díla F. Peroutky, J. Koláře nebo V.Linhartové.

Jaromír Ptáček patřil k nejvýraznějším a nejplodnějším tvůrčím osobnostem rozhlasové dramaturgie. Soupis jeho vlastních rozhlasových dramatických děl zahrnuje 77 titulů (49 her, 14 dramatizací literárních látek a 14 úprav divadelních her). Z jeho dramaturgické péče vzešel neméně úctyhodný počet dalších 170 titulů, zejména adaptací divadelních her dramatiků nejrůznějších zeměpisných délek a šířek.

Lit.: Kamberský, Jakub: Téma číslo jedna i dnes. In Týdeník Rozhlas 2/2011 (recenze). – Cit.: Zařadit deset dnů před Štědrým dnem hru Jaromíra Ptáčka Téma číslo jedna si jistě žádá kus dramaturgické odvahy – a zaslouží si i obdiv. Takový krok si mohla dovolit právě jen kulturní stanice Vltava. Hra Téma číslo jedna z roku 1990 byla ve své době velmi žhavým ohlédnutím za dobou komunismu a totalitarismu obecně.

Režisérka Hana Kofránková obsadila herce zvučných jmen. Slyšíme tu Josefa Kemra, Zdeňka Řehoře, Svatopluka Beneše, Viktora Preisse, Ladislava Mrkvičku, Petra Čepka, Slávku Budínovou, Alenu Vránovou a další.

V prvním plánu sledujeme rekonstrukci soudního řízení z roku 1930 se sedmi studenty,členy komunistické strany,kteří pomalovali kostel protikřesťanskými hesly,a připojili se tak k sovětskému tažení proti církvi. Ve druhém plánu sledujeme jejich další osudy a vlastně osudy nás všech. Příběh je vyprávěn formou koláže,kdy se střídají výpovědi aktérů s výpověďmi jejich blízkých a dalších svědků. Z těch si posluchač může poskládat mozaiku nejen o nás samotných,ale hlavně má možnost seznámit se blíže s praktikami,jaké byly uplatňovány při vyšetřování v nacistické a komunistické totalitě,a praktikami,které vládly ve straně samotné. Při poslechu hry si člověk leccos uvědomí, například skutečnost,že nacistické vyšetřovací metody se od těch komunistických takřka nelišily. Dobře je to vidět na dvou svědectvích,která se sobě až nápadně podobají, a to ve chvíli,kdy se svědci zmiňují o zatčení – jeden ve druhé světové válce,druhý v padesátých letech.

Mnozí z nich mají snahu obhajovat to špatné,čeho se dopustili, schovávat se za vlastní zbabělost, za rozkazy „těch nahoře“,a obhajovat si tak vlastní kariérismus a prospěchářství,mít snahu považovat se za to,čím nikdy nebyli,za mučedníky a hrdiny. To krásně ilustrují snad nejsilnější místa hry,kdy se osudy některých ze sedmi aktérů střetnou. Jeden ze strachu o koryto nepomůže tomu druhému jen proto, že jeho otec byl socialista a navíc představitel tehdejší buržoazie. Další s vidinou vlastního prospěchu a posunu v kariéře vyšetřuje jiného za to,že se účastnil protifašistického odboje v západní zemi – přitom šlo o jejich společný „hřích mládí“. Ano,i tyhle bizarnosti Ptáček zobrazuje.

V době vzniku musela hra vyvolat bouřlivý ohlas.. Bohužel,je velmi aktuální i dnes,víc než dvacet let po revoluci,kdy jsme se s otázkami komunismu ještě nedokázali zcela vypořádat.

Rozhlasové hry