Legenda o ctnostné Dobromile (1998, 2021)

Přidal: Přemek |

Leden 12, 2006

Květa Legátová. Původní rozhlasová komedie o tom, jak může dobro zvítězit nad zlem. Stereoscénář Milan Křivohlavý. Hudební improvizace Michal Rataj. Natáčecí technik Daniela Sochorová. Spolupráce Norah Hronková. Zvukový mistr Milan Křivohlavý. Asistent režie Jana Knappová. Dramaturgie Jana Weberová. Režie Ivan Chrz.

Účinkují Václav Postránecký, Karel Pospíšil, Alois Švehlík, Alena Mihulová, Petr Šplíchal, Kateřina Kamarádová, Dana Reichová a Hana Matoušková.

Natočil Český rozhlas v roce 1998. Premiéra 9. 4. 1998 (45min.). Repríza 6. 2. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Vydala Radiotéka, srpen 2021 (MP3, CR.ES.2021.88). Ukázka k poslechu zde.

Lit.: Fiedlerová, Markéta: Čerti bez čerta v těle. In webový magazín Rozrazil Online, březen 2007.

Cit.: Po hře Pro každého nebe se Květa Legátová dotkla zásvětní tématiky ve hře Legenda o ctnostné Dobromile. Místo do nebe nás ale tentokrát zavedla do pekla.
Je to ovšem dost zvláštní peklo, nepodobné tomu, kterým se strašívají děti v době kolem 5. prosince. Žádné kotle ani chlupatí čertíci. Jejich úkoly převzali lidé, kteří jsou v oblasti týrání a ponižování i peklem uznávanými odborníky. Jejich činnost je ale provozována jen v jedné části pekla, která je v rozhlasové podobě reprezentována vzdáleně zaznívajícím nářkem a šíleným smíchem.
Druhou částí je jakési „nadpeklí“, sice tiché a klidné, v důsledku ovšem mnohem hrozivější než společnost surovců a násilníků. Jíra, jeden z hříšníků, který si místo podpeklí zvolí tento odlidštěný prostor, za chvíli prosí, aby mohl svou volbu změnit. Radši bude trpět, než být sám. Peklo jsou ti druzí, ale ještě horším peklem je být bez nich.

Ústředními postavami hry jsou dva čerti, Zubaj a Hadiboj. Jejich odlišné, vyhraněné charaktery (kultivovaný Zubaj a přízemní Hadiboj), i způsob vyšetřování modrého světla, které chrání jednoho z hříšníků, fungují nejen jako narážka na výslechové metody dob minulých, ale i coby bohatý zdroj vtipu. Bohužel v rozhlasové inscenaci Ivana Chrze je jejich chlapáckému špičkování osten ulomen. Místo výměny „komplimentů“ dochází pouze k slovnímu ohmatávání pekelného světa. Ten je sice myšlenkově zajímavý, ale bez výrazných čertovských postav poněkud bezbarvý a beztvarý. Z rozhlasové komedie, kterou by Legenda o ctnostné Dobromile mohla být nejen podle podtitulu, se tak stává monotónní sled dialogů bez rytmu, jiskry a vtipu.

Z tohoto proudu se podaří tvůrcům vystoupit až ke konci inscenace, kdy se Zubaj pokouší o svedení Jírovy snoubenky, ctnostné Dobromily. V tuto chvíli už není pohled čertů upřen pouze k popisu pekelného světa, ale jeho předmětem se stává děj – historky doprovázející svádění Dobromily. Inscenace v tomto momentu získává na dynamičnosti a čertovské postavy konečně ožívají. Svádění Dobromily ovšem velmi rychle vyústí v Zubajovu zamilovanost, která nakonec vyvede čerta z pekelného světa mezi lidi, po bok ctnostné a opravdově milující Dobromily.

Tato nečekaná pointa představuje šťastný konec nejen jednoho čerta, ale bohužel i celé inscenace, která teprve v tomto místě začínala získávat jiskru. Možná by se hrdinové, pokud platí, že láska do žil jiskru vlévá, měli zamilovávat ne na konci, ale hned na začátku rozhlasových inscenací.