Mrtvý přichází pro svou milou (1995)

Přidal: Přemek |

Leden 12, 2006

Svetlana Makarovičová. Překlad František Benhart. Zvuk Milan Křivohlavý. Záznam a střih Jitka Kundrumová. Hudební spolupráce Petr Mandel. Asistentka režie Lidmila Čáslavská. Dramaturgie Jana Weberová. Režijní spolupráce Vlado Rusko. Režie Aleš Jan j. h.

Osoby a obsazení: Micika 1. a 2. (Dana Černá), Anzeln (Jan Novotný), Mlynářů (Václav Vydra III.), matka (Marie Marešová), svatý Tadeáš (Ilja Racek), mlynářka (Jiřina Jirásková).

Natočeno 1995 (52 min.). Repríza 23. 6. 2009 (ČRo 3 Vltava) v rámci cyklu Evropská rozhlasová hra.

Pozn.: „Groteskně baladický příběh o lásce a smrti, končící zcela nebaladicky vidinou veselky a spokojeného života.“ – Hra slovinské básnířky získala v roce 1988 hlavní cenu na Prix OIRT ve Varšavě.

Lit.: Němec, Ivan: Ty mrtvý nevstávej a lež. In Týdeník Rozhlas 30/2009 (recenze). – Cit.: Tvorba letos sedmdesátileté slovinské autorky Svetlany Makarovičové je neuvěřitelně mnohostranná. Svou uměleckou dráhu začínala jako divadelní herečka, která se záhy stala také zpěvačkou vlastních šansonů; dnes má za se sebou řadu románů a dalších próz, několik básnických sbírek, více než třicet knih pro děti a takřka dvě desítky divadelních her. Nelze však říci, že by v českém literárním povědomí měla její přebohatá tvorba takový ohlas, jaký autorka požívá ve své vlasti.

Jestliže v její poezii nezřídka zaznívají motivy i melodie slovinského folklóru a zahaluje-li své verše často do ponuré baladické atmosféry, pak cítíme, jak tyto typické znaky jejich básní vyvěrají také z jejího dramatu Mrtvý přichází pro svou milou, které citlivě přeložil František Benhart. Inscenaci natočenou v roce 1995 vysílala stanice Vltava (23. 6.) v rámci cyklu Evropská rozhlasová hra. Drama o zmařené lásce mladé dvojice vyrůstá z kořenů letité pověsti, rozšířené v řadě slovanských zemí, která vypráví, jak se mrtvý milenec vrací ze záhrobí, aby se sešel se svou dřívější láskou. Je-li tato dějová nit ve známé Erbenově baladě v podstatě přímá a opakovanou triádou rychle vygraduje do hororového konce, pak linie básnického dramatu Svetlany Makarovičové je daleko komplikovanější a bohatší o další jednající postavy. Z kompozice se zpětným odhalováním vynoří náznaky, že strůjcem smrti mladého milence byl zřejmě jeho sok v lásce, jenž si tak s pomocí své matky připravil cestu k získání „ovdovělé“ dívky.

Orientaci v ději a vztazích postav neusnadní ani použité inscenační postupy. Režisér Aleš Jan, vědom si toho, že pracuje s nekonvenční, mýticky tajemnou hrou, v níž se střídá jazyk obřadný, metaforický i projev „realistický“, zvolil u většiny postav vysoce stylizovaný mluvní projev, jemuž odpovídala i řada dalších stylizovaných zvukových prostředků. Drama se například otvírá zvukem zvonů, do něhož se po chvíli prolne dívčí smích a přidají se nesrozumitelné hlasy; zvuky náhle ustanou a do dramatického ticha zaznívá opět nesrozumitelný šepot, jenž vyústí v dialog dvou ženských hlasů. Nelze popřít, že práce se zvuky a promluvami je sama o sobě docela poutavá (byť nikterak nová), neboť vytváří příslušnou atmosféru, ale co je to platné, když se prvních dvacet minut (z celkových dvaapadesáti) marně pokouším ve hře zorientovat. Po dvaceti minutách tápání se konečně chytám náznaků fabule a začínám chápat, že pro vyjádření básnického dramatu hledal režisér především ozvláštňující zvuková vyjádření, zatímco srozumitelnost a vývoj děje zůstaly záležitostí druhořadou.

Nutno dodat, že zkušení herci, které Aleš Jan dobře zvolil (Dana Černá, Jan Novotný, Václav Vydra, Marie Marešová, Ilja Racek, Jiřina Jirásková), zcela naplnili režisérovy požadavky stylizovaného projevu a svými jednotlivými výkony posluchače nepochybně upoutali. Přesto však režijní zpracování rozhlasové hry Mrtvý přichází pro svou milou, směřující v náznacích k jakémusi „rozhlasovému divadlu poezie“, vyvolává svým celkovým vyzněním otázku, zda tvůrce, mající značné umělecké ambice, nezapomněl kvůli onomu všelikému ozvláštňování tak trochu na své posluchače.

Rozhlasové hry