Dvojí zákon (1968, 2017)

Přidal: Přemek |

Leden 18, 2006

Karol Sidon. Apokryfní rozhlasová hra. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Jidáš z Iškariotu (Rudolf Hrušínský), Kaifáš, velekněz (Josef Patočka), Ježíš Nazaretský (Radoslav Brzobohatý), Sestra Ježíšova (Jana Štěpánková), Žena Jidášova (Jana Andresíková) a hlas (Zdeněk Ornest). Dále účinkují Ladislav Kazda, Artuš Kalous a Artur Šviha.

Natočeno 1968. Premiéra 4. 3. 1969 (Třetí program, 19:00 h.). Repríza 10. 5. 1969 (Třetí program, 16:00 h.) v cyklu Ze soutěže ministerstva kultury k 50. výročí Československa. Za normalizace smazáno, 1991 rekonstruováno z amatérských nahrávek. Repríza 13. 9. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) k úmrtí Radoslava Brzobohatého; 30. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h); 10. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.); 29. 3. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) na Velký Pátek.

Vydala Radiotéka, únor 2017 (MP3).

Pozn.: Dvojí zákon byl v roce 1968 odměněn první cenou v celostátní umělecké soutěži k padesátému výročí republiky. – Evangelia a texty Nového zákona byly inspiračním zdrojem dramatika Karola Sidona pro rozhlasovou hru Dvojí zákon. Stejně jako v esejistických pracích pojímá Sidon život Ježíše Krista polemicky a zaujímá odvážné originální postoje. (anotace)

Text hry in: Svět a divadlo 3/1991.

Lit.: Ochová, Sheila – Hořká otázka. In Rudé právo, 12. 3. 1969, s. 5 (recenze).

Lit.: Heřman Zdeněk: Dva mínus jedna rovná se nula. In: Scéna, 26. 3. 1992, roč. 17, č. 6, s. 6. (recenze)

Lit.: Kosková, Helena: Iniciační cesta za vnitřním prozřením 1. K šedesátinám Karola Sidona. In web Chůdové kořeny II/2003, č. 3. (10. 10. 2003) (článek). – Cit.: Dvojí zákon byl v roce 1968 odměněn první cenou v celostátní umělecké soutěži k padesátému výročí republiky. V roce 1991 byl autorem nově redigován pro vydání v časopise Svět a divadlo 1991, čís. 3. Podle zasvěceného znalce Sidonovy dramatické tvorby, Luboše Pistoria, patří tato hra k nejlepšímu, co Sidon napsal.

Je zajímavá už svým námětem, který je jednou z prvních dochovaných a dostupných variací tématu, které zůstalo i nadále předmětem Sidonova uměleckého i odborného zájmu. Je to složitá postava Ježíšova, ve které se střetává a rozchází židovská a křesťanská náboženská tradice. Formálně tvoří převážnou část hry dialog „Hlasu muže“ (Jidáše) a „Hlasu starce“ (Kaifáše). Jidáš přivádí Kaifáše k mrtvému tělu Ježíšovu, které odnesl z jeho hrobu. V retrospektivě líčí Jidáš své první setkání s Ježíšem, který přicházel z pouště ve chvíli svého prozření a přinášel Nový zákon. V Jidášově pojetí Ježíš zradil své učení ve chvíli, kdy od hlásání radostné zvěsti, že není vyvolených a zavržených, že všichni jsou předmětem Boží lásky a milosrdenství, se z vnitřního království Božího, jehož se může každý účastnit vnitřním prozřením, obrátil k vnějšímu světu boje o moc. V této chvíli se z proroka Světla, Ježíše nazaretského, mění ve falešného Mesiáše, Syna Božího. Literárně je zajímavé, že zcela v duchu šedesátých let je selhání Ježíšovo důsledkem snahy převést nesdělitelné do zjednodušených, známých jazykových symbolů: „S těma lidma nemůžu mluvit o světlu… Nerozuměli by… A chci k nim mluvit v synagogách… napadnout Zákon a povinnost a bídu… tam, kde je nesmysl domovem… A v synagogách musím mluvit o Bohu.“10

Ježíš chce „napadnout Zákon a povinnosti a bídu“. Kaifáš obhajuje starozákonní tradici: „Snad zničí království… Ale dokud se držíme Zákona, dokud jsme věrni svému Bohu, dokud jsme vnitřně pevní… nemohou zničit národ, ne! A i když nás rozeženou, až na sám konec světa… přece budeme žít jako národ… poněvadž máme Boha svých otců nad sebou a dodržujeme jeho Zákon.“ (str. 111).

Dobová atmosféra vzniku hry se odráží i v Kaifášově pojetí světa: „Někdy vidím veliké jeviště, kde hrají herci, kteří si myslí, že je někdo vede… ale nevede je nikdo a oni se milují a odskakují od sebe a potom se zabíjejí… Někdy jeden z těch herců na okamžik vypadne ze hry… rozkřikne se a volá: Nechte už toho, nikdo vám nic nepředepsal… Tu se všichni vyděsí… že není Boha? A co ty hromady páchnoucích mrtvol?… Co má dělat ten nešťastník, který poznal, že není herec, že je svobodný, ať už je nebo není Bůh?“ (str. 123)

Jak autor sám později konstatoval, jeho vlastní cesta k náboženskému prozření byla složitou cestou od dobového ateismu, přes vyrovnání se s křesťanskou tradicí až k judaismu.

„Fatální je, že jsem se nemohl křesťanství a tím i Ježíšovi slušně vyhnout a zabývat se rovnou tím, co jsem podvědomě hledal. Je to stejně fatální jako fakt, že jsem se jako školák místo angličtiny musil učit rusky anebo že jsem si místo hebrejských modliteb osvojil pionýrské písně. Žil jsem prostě v prostředí, kde mi v cestě k náboženství stálo v cestě křesťanství s přitažlivou a současně odpuzující postavou židovského rebela a odpadlíka. Když jsem teď po více než dvaceti letech četl Dvojí zákon, uvědomil jsem si, jak málo se mi podařilo naplnit obsahem původní záměr, postavit proti Ježíšově a Jidášově rebelii v postavě Kaifáše zástupce konzervativní tradice s celým jejím oprávněním a velikostí. Jednak to bylo dáno mým věkem a prvními pochybami o smysluplnosti rebelie, jednak ale velmi povrchními informacemi stran židovské náboženské tradice“.

Už Dvojí zákon však má pro Sidonovu poetiku typické téma sváru mezi vnitřním a vnějším světem. Duchovní prozření je vždy záležitostí jedince a vnitřního světa. Osobní svědomí se nesmí nikdy umlčet službou falešným surogátům Boha. Člověk nemá hrát roli, o níž se domnívá, že je mu předepsána, ale hledat vlastní identitu.

„Víra je něco, co každý živý člověk má. Velice pěkně to vyjádřil Teilhard de Chardin už názvem jedné své knížky. Chuť žít. Proč má člověk chuť žít, takřka za každou cenu? Proč je schopen položit život za nějaké dobro, když ho v něm mnoho nepotká? Je tu víra ve smysluplnost života, již v sobě nosí každý, kdo žije, ale právě proto, že je tak hluboká a nepochopitelná, tak ji zaměřuje často nesprávným směrem a k věcem, které jí nejsou hodny, i když samy o sobě nejsou nijak špatné. Hledáme objekt své víry tam, kde není.“

Lit.: anonym: Vltava si připomíná Radoslava Brzobohatého hrou Karola Sidona Dvojí zákon. In web ČRo 3 Vltava, 13. září 2012 (článek). – Cit.: Den před svými osmdesátými narozeninami náhle zemřel významný český divadelní a filmový herec Radoslav Brzobohatý. Na stanici Český rozhlas 3 – Vltava si jeho umění připomeneme 13. září ve 20:00 rolí Ježíše v inscenaci hry Karola Sidona Dvojí zákon.

Atentát Jiřího Sequense, Ucho Karla Kachyni a Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného, to jsou filmy, se kterými si ho diváci asi nejvíce spojují. V televizi získal zaslouženou popularitu díky seriálu F. L. Věk, z dlouholetého angažmá v Divadle na Vinohradech jmenujme alespoň hlavní role v inscenacích Král Krysa či Goethova Fausta.

Řadu interpretačních příležitostí mu nabídl i Český rozhlas. Například spolu s Rudolfem Hrušínským se podílel na četbě na pokračování z Rollandova románu Dobrý člověk ještě žije, byl Jeanem Valjeanem v rozhlasovém seriálu Bídnici nebo Rytmistrem v Povídkách z Vídeňského lesa.

Na stanici Český rozhlas 3 – Vltava si Radoslava Brzobohatého připomeneme v roli Ježíše v inscenaci hry Karola Sidona Dvojí zákon. Sidonovu apokryfní rozhlasovou hru parafrázující biblické motivy režíroval v roce 1968 Jiří Horčička. Vedle Radoslava Brzobohatého v inscenaci uslyšíte Rudolfa Hrušínského, Josefa Patočku, Janu Štěpánkovou a Zdeňka Ornesta.

Lit.: Čípek, Martin: Dvojí zákon… In Facebook, 13. 9. 2019 (status). – Cit.: „Dvojí zákon má pro Sidonovu poetiku typické téma sváru mezi vnitřním a vnějším světem. Duchovní prozření je vždy záležitostí jedince a vnitřního světa. Osobní svědomí se nesmí nikdy umlčet službou falešným surogátům Boha. Člověk nemá hrát roli, o níž se domnívá, že je mu předepsána, ale hledat vlastní identitu,“ píše Helena Kosková ve svém článku o rozhlasové hře Karola Sidona Dvojí zákon (1968). Sidonova polemika s křesťanským výkladem biblického ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského nachází oporu v pádných argumentech – ať už z pohledu Jidáše z Iškariotu, který zradil, protože byl ke své zradě předurčen, tak i samotného Ježíše, jehož snaha převést nesdělitelné do zjednodušených, srozumitelných jazykových symbolů naráží na nepochopení druhých. Režisér Jiří Horčička využívá dynamických střihů – Jidášovy flashbacky nechává záměrně prolínat s právě probíhajícím rozhovorem mezi Jidášem a veleknězem Kaifášem; posluchač tím získává neobyčejně plastický obraz celé události, aniž by se tím vytrácely souvislosti. Velkou zásluhu na tom, že Sidonova hra rezonuje ještě dlouho poté, co dozněla její poslední slova mají samozřejmě herečtí interpreti – Rudolf Hrušínský (Jidáš), Radoslav Brzobohatý (Ježíš) a Josef Patočka (Kaifáš). Silné téma, silný zážitek.