Ifigenie v Aulidě (1987)
Euripides. Překlad Josef Topol. Filologická spolupráce na překladu Karel Hubka. Hudba Petr Skoumal. Dramaturg Jan Vedral. Spolupráce na rozhlasové režii Vladimír Tomeš. Režie Jan Kačer. Zkrácená verze Simona Vrbická.
Účinkují František Husák, Jana Preissová, Simona Vrbická, Vladimír Dlouhý, Jan Přeučil, Bořík Procházka, Jiří Bartoška, Oldřich Vlach, Helena Lehká, Michaela Mišková, Soňa Novotná, Jitka Vašutová, Eliška Vitanovská, Renata Becerrová, Eliška Sírová.
Natočeno 1987. Premiéra 14.6.1987 (Praha 19:15 h.; 119 min., zkrácená verze 86:04 min.). Repríza 29. 1. 2000 (Vltava, 14:30 h.); 30. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 25. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h., 119 min.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 26. 5. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) k úmrtí Jana Kačera.
Pozn: Hra je rozhlasovou rekonstrukcí představení pražského Divadla Na zábradlí. Pamětníci si jistě vzpomenou na velký úspěch této vynikající interpretace antického textu v překladu Evy Stehlíkové a režii Jana Kačera. A na skvostnou Janu Preissovou v roli královny Klytaimnéstry, matky, která se odmítá podřídit osudu i králi Agamemnonovi a obětovat svou dceru Ifigenii pro úspěch válečné výpravy proti Trójanům. Rozhlasová studiová rekonstrukce inscenace činohry Divadla na Zábradlí. Natočeno pro cyklus „Divadlo před mikrofonem“.
Lit.: Velíšek, Martin: SERIÁL. Letní kurz dějin českého divadla (slyšených rozhlasem). 8) Euripidés: Ifigenie v Aulidě. In web ČRo 3 Vltava, 25. srpen 2018 (článek). – Cit.: Studiová rekonstrukce pozoruhodného představení činohry Divadla Na zábradlí v Praze, které se kromě řady skvělých hereckých výkonů pyšní i překladem Josefa Topola. Poslouchejte on-line do 31. srpna 2018.
Euripidés, nejmladší ze slavné trojice dramatiků antického Řecka, nebyl za svého života coby autor příliš úspěšný. V souvislosti s jeho dílem se zpravidla hovoří o hrdinkách, které na první pohled často ukazuje z jejich horší stránky, a některé dokonce nechává páchat zločiny. Jak upozorňuje Eva Stehlíková v předmluvě ke knize Trójanky a jiné tragédie, dramatik ovšem tyto ženy současně hájí, ženám dobře rozuměl a chápal i jejich těžké postavení a neradostný život.
Děj je spojen se třemi stěžejními postavami – Agamemnonem, Klytaimnéstrou a Ifigenií. Agamemnon, bratr Meneláa, ponížený únosem manželky Heleny, nemůže dál skrývat rozhodnutí bohů, které mu sdělil věštec. Děj se odehrává v přístavu Aulida, kde je shromážděné řecké vojsko a čeká na příznivý vítr k výpravě proti Tróji. Kvůli tomuto příznivému větru má ale mykénský král Agamemnon obětovat svou dceru – bohyni Artemis. Ifigenie se má stát obětí křížících se zájmů dospělých, kteří se zaštiťují nadosobními zájmy.
Pro inscenaci zvolili inscenátoři v čele s Janem Kačerem překlad Josefa Topola, který vzniknul v 80. letech minulého století za filologické spolupráce Karla Hubky. Do programu se tehdy Topolovo jméno nedostalo, ale překlad svou divadelní kvalitou otevřel této hře dveře na současnou scénu. Od jeho premiéry v roce 1984 byl použit v profesionálních i amatérských divadlech celkem devětkrát a jedenkrát v naší v rozhlasové rekonstrukci. Tu zařadil Jan Vedral do vysílání v roce 1987.
Hra v tomto překladu byla poprvé uvedena v roce 1984 v Divadle Na zábradlí v režii Jana Kačera. Ifigenie představovala člověka, který je ochoten se obětovat za vyšší ideály. V roce 1984 mladá herečka mluvila o tom, že existuje ještě něco důležitějšího, než jen vlastní zájmy, a to je třeba ideál svobody. Za tento ideál svobody bojovali studenti, když v roce 1989 šli proti policejním obuškům. Tyto okamžiky nás upozorňují na to, že člověk svou existencí ručí za víc, než jen za své pohodlí a za své blaho. Jan Vedral
Poslechněte si, co k inscenaci Eurípidovy Ifigenie v Aulidě řekl sám Josef Topol v Pátečním večeru, který stanice Vltava vysílala v dubnu 2015.
Divadlo Na zábradlí, léta sedmdesátá a osmdesátá
Na počátku sedmdesátých let se zdejší činohry ujal jako umělecký šéf Jaroslav Gillar. V několika inscenacích naznačil leccos zajímavého – a emigroval. Po něm se vedení ansámblu ujal režisér Jaroslav Chundela. Ne na dlouho – emigroval taky. Do čela souboru postoupil dosavadní dramaturg Karel Vondrášek – a do roka se nevrátil z cesty do Spolkové republiky Německo. Vladimír Vodička
… tak rekapituloval 70. léta ředitel divadla Vladimír Vodička v roce 1990. Aby zajistil uměleckou úroveň divadla v době, kdy většina tehdejších výrazných režisérských osobností byla diskriminována, zval k pohostinské spolupráci filmové režiséry tzv. české nové vlny, kteří nesměli pracovat na Barrandově – Herz, Menzel, Jireš, Kačer (kromě Ifigenie zde v roce 1985 inscenoval hru Rogera Vitraca Vlkodlak), Rajmont. Tlaku normalizace se ale divadlo podvolilo po dramaturgické stránce. Původně autorská scéna, která se za éry Vyskočila a v další podobě za éry Grossmana programově hlásila k divadlu společenského apelu, začala uvádět tzv. klasický repertoár.
K pozitivnímu obratu došlo až s příchodem dalšího režimem diskriminovaného filmového režiséra Evalda Schorma. Ačkoliv zůstal jen externím spolupracovníkem divadla, podařilo se mu v letech 1976–1987 vytvořit další éru, která se nesmazatelně vryla do historie divadla. Divácký zájem přitahovala i řada vynikajících hereckých osobností, např. Jana Preissová (tehdy Drchalová), Oldřich Vlach, Václav Sloup, angažmá přijal Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček či Ladislav Mrkvička a další.
Na konci 80. let došlo díky postupnému politickému uvolňování k návratu některých dosud „zakázaných“ osobností. Do DNz přišel dramatik a dramaturg Karel Steigerwald, který zde v roce 1988 uvedl svoji – devět let zakazovanou – Tatarskou pouť. V roce 1989 se vrátil i režisér Jan Grossman, který v roce 1991 nakrátko vystřídal Vladimíra Vodičku po jeho neuvěřitelných 33 letech ve funkci ředitele. Jan Grossman zemřel náhle v roce 1993.
(Zdroj: Historie a současnost Divadla Na zábradlí)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Trvání 119:00, zkrácená verze 86:04 (zkr. verze – S. Vrbická)
Prem. 14.6.1987, Praha 19:15
Reprízy Praha 4.7.1999 – zkr. verze
Vltava 8.10.1988, 31.10.1992, 1.11.1997, 29.1.2000