Tři životy Dmitrije Šostakoviče 1/3 (2019)

Pavel Molek. Původní rozhlasový seriál Tři životy Dmitrije Šostakoviče vypráví o vzestupech a pádech geniálního skladatele na vlnách totalitní moci.  Hudební spolupráce Jakub Rataj. Použitá hudba Dimitrij Šostakovič, na klavír hraje Ondřej Brousek.  Dramaturgie Klára Novotná.  Zvuk Jitka Kundrumová. Režie Lukáš Hlavica.

Osoby a obsazení: Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (Ondřej Brousek), Nina, jeho žena (Magdaléna Borová), Aram Chačaturjan (Petr Lněnička), Chrennikov (Kamil Halbich), Ždanov (Igor Bareš), Michoels (Hanuš Bor), Stalin (Jaromír Meduna), dirigent (Lukáš Hlavica), maršál Tuchačevskij (Vasil Fridrich) a další.

Natočeno 2019. Premiéra 1. dílu 15. 12. 2019 (Český rozhlas Vltava, 11:00 h.); 2. dílu 22. 12. 2019 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.); 3 dílu 29. 12. 2019 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.). Repríza 1. dílu 12. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál.

Obsah:  Život první: Chaos místo hudby -  Život druhý: Blokáda – Život třetí: Velké přátelství.

Pozn.: Seriálu byl věnován díl cyklu Mozaika.

Lit.: Novotná, Klára: O střetu umění a moci. Přečtěte si rozhovor s Pavlem Molkem. In web ČRo 3 Vltava, 13. prosinec 2019 (článek). – Cit.: Hru Tři životy Dmitrije Šostakoviče napsal autor rozhlasových her a soudce Nejvyššího správního soudu Pavel Molek. Vypráví příběh sovětského skladatele, klavíristy a pedagoga Dmitrije Šostakoviče, který většinu života osciloval mezi přízní a nepřízní mocenských kruhů. Jak slovy zachytil hudební osud? Přečtěte si následující rozhovor.

„V Sovětském svazu potřebuje skladatel aspoň tři životy!“ konstatuje Šostakovič na počátku roku 1948, kdy začíná závěrečný díl trilogie. Je váženým profesorem i držitelem státních cen, má za sebou devět symfonií, slávu a uznání, ale i nenávist, politický nátlak a smrtelný strach během stalinského teroru i zoufalou bezmoc za leningradské blokády. A neví tehdy, kolikrát se kola osudu ještě otočí, aby znovu drtila jeho talent i křehkou povahu. Přízeň i zatracení se ve skladatelově životě prudce střídají a odrážejí se v mohutné, mnohovrstevné hudební výpovědi. O tom, jak slovy zachytit hudební osud jsme si povídali s autorem Pavlem Molkem. (…)
Pamatuješ si na své první setkání s Šostakovičem? Bylo hudební, nebo se vztahovalo k událostem skladatelova života?

Určitě bylo hudební a odhaduji, že to byla jeho Leningradská symfonie, ta k člověku pochopitelně doputuje nejdřív, byť si na to první setkání s ní nepamatuji. Zato si vybavuji, jak jsem jako kluk jednou při přebírání borůvek doma poslouchal jeho Druhou symfonii, tedy jedno z děl jeho velmi „odvázaného“ futuristického období, kde znějí tovární sirény a jiné nestandardní věci, a když se rodiče vrátili domů a slyšeli tuhle symfonickou divočinu, byli dost překvapení, co to zní jejich jinak poklidným domem. Zato moje milá žena už je za ty roky na podobné zvukové radosti zvyklá, ostatně právě ona je i první kritickou posluchačkou mých her, a to se musí spokojit s tím, že pro ni sám hraji všechny postavy, včetně ženských, a přitom ještě pouštím nahrávky plánovaného zvukového doprovodu.

Jak a kde se zrodil nápad na dramatické zpracování Šostakovičova osudu?

Pro mě je téma střetávání umění a totalitní moci dlouhodobé. Ještě když jsem studoval politologii, tak moje diplomová práce byla právě o vztahu československých spisovatelů a nastupující komunistické moci po roce 1945. A je to vážně pestrý vztah, u spisovatelů i skladatelů! Někteří umělci byli umlčovaní a věznění, pro některé, často průměrné byla moc naopak výtahem ke slávě, někteří se přizpůsobili požadované formě nebo ji autenticky přijali a my můžeme konfrontovat díla, která psali ve svobodě s těmi, kterými se pokusili vecpat do nějaké formy, kterou jim předepsal režim. A musí se uznat, že někdy se jim to povedlo tak, že to dodnes člověka nenechá chladným, je to dobře udělaná služba režimu. A Šostakovič je fascinující právě tím, že si vyzkoušel všechny tyhle polohy a to ještě okořeněné tou zkušeností blokády Leningradu, které se týká druhý díl seriálu. Proto jsem ostatně chtěl, ať v seriálu zazní i ta dobová prorežimní díla, ať si může posluchač v tom dobovém kontextu sám na sobě zkusit, jestli ho Šostakovičova Slavnostní předehra nebo Alexandrovova hymna Sovětského svazu z roku 1944 nedostane do pozoru… Ostatně, byli bychom dneska proti téhle podprahové propagandě odolní?

 Jaké tvůrčí období zpracovávají jednotlivé epizody?

Přelomové, tedy to, kdy se z mladého Šostakoviče jako geniálního a do značné míry hýčkaného skladatele, který má velkou tvůrčí svobodu, stal zralý muž, jehož tvůrčí svoboda narazila na limity Stalinova hudebního vkusu a v jeho životě nastala ta osudová krize, vlastně tři krize, a při každé z nich šlo doslova o život.

Tři životy – tři příběhy ve dvanácti letech, během kterých prošel skladatel i svět zásadní proměnou. Existuje přesto nějaký jednotící moment, přes který je možné osudy číst a ze kterého jsi vycházel?

Je to právě ten paradox, že skladatel v éře stalinismu je jako hodně dobrý plavec na moři a jeho schopnosti mohou být sice úctyhodné, ale když se moře rozbouří, stejně mu nepomohou, stačí jedna velká vlna, která se neptá na genialitu… To je zároveň ohromně vděčná dramatická situace: Šostakovič má ve svých třiceti letech pocit, že všechno dokáže, všechno může, všichni ho obdivují, tleskají mu, materiálně je víc než zabezpečen… ale stačí jedno Stalinovo „zamračení“, jedno lusknutí prstů a náhle je v nemilosti, která ho přivede k měsícům bez práce a bez spánku, v očekávání, že i on se stane jedním z těch statisíců občanů SSSR, kteří některé noci prostě náhle zmizí…

Šostakovičův tvůrčí i lidský zápas byl zmapován řadou odborníků, některé skutečnosti však dodnes zůstávají nevyjasněné. Z jakých zdrojů jsi při psaní vycházel?

Když chce někdo psát o Šostakovičovi subjektivně, nevyhne se samozřejmě Svědectví Solomona Volkova. Ale snažil jsem se je prokládat i objektivnějšími pracemi Laurel E. Fay a Elisabeth Wilson, které jsou mnohem víc podložené dokumenty. Ale kromě knih o Šostakovičovi mi pomáhaly i knihy o té době, která je pro dnešního člověka tak těžko pochopitelná a uvěřitelná. Takže důležité byly i knihy o atmosféře doby stalinismu a velkého teroru, včetně beletrie. Takže ano, nebýt téhle hry, asi bych si nikdy nepřečetl ikonický sovětský román Jak se kalila ocel Nikolaje Alexejeviče Ostrovského. A právě z těchhle děl dobře vystupuje ten protiklad stalinismu jako éry, která přinesla spoustu lidského utrpení, nad kterým se ale vznášelo to oficiální a mnohými sdílené přesvědčení a hrdost, že právě Sovětský svaz buduje „novou dobu“, „nového člověka“, „nový stát“, který zabírá tu proklamovanou šestinu světa. A právě v Šostakovičově hudbě jako by se střetávaly obě tyhle protichůdné polohy: teror, strach a smrt, stejně jako to Stalinovo: „Žijeme lépe, žijeme radostněji!“

Klíčovým bodem každého uměleckého zpracování historické látky je vztah faktů a fikce. Jak jsou provázány v novém seriálu?

V tomhle směru je Šostakovič dost nevděčné téma, právě proto, že se toho o něm tolik ví, tolik bylo napsáno, nemluvě o tom, kolik těch informací je navzájem protichůdných… A já se vždycky snažím, abych s tím, co je známo, zdokumentováno, zacházel jako s takovou viditelnou částí ledovce a autorsky dopisoval jen to, co nevíme, co zůstalo skryto pod vodou. V tomhle bylo vděčné, když jsem v minulé hře psal o svatém Vojtěchovi, protože těch pár legend z desátého století, které už samy o sobě byly programově upravené, autora tolik neomezuje. Naopak u Šostakoviče je toho „nad vodou“ až nepříjemně mnoho a já to musím respektovat. Proto se taky většina situací v seriálu odehrává v soukromí, kde nikdo přesně neví, co si kdo s kým řekl, a žádný historik, muzikolog nebo protokolující úředník jim k tomu nesvítil. (…)

Lit.: Novotná, Klára: Pavel Molek: Tři životy Dmitrije Šostakoviče. O vzestupech a pádech geniálního skladatele na vlnách totalitní moci. In web ČRo 3 Vltava, 15. prosinec 2019 (článek). – Cit.: Poslední tři nedělní dopoledne roku 2019 přenesou posluchače vltavského Rozhlasového seriálu ke kořenům fascinujících hudebních děl Dmitrije Šostakoviče. Tvůrčí cestu geniálního skladatele i jeho střet s totalitní mocí dramaticky zpracoval Pavel Molek a pro rozhlas nastudoval Lukáš Hlavica s Ondřejem Brouskem v hlavní roli. (…)

Dmitrij Šostakovič, narozený roku 1906 v Petrohradě, hrál od útlého mládí na klavír, ve 13 letech, byl přijat na doporučení A. K. Glazunova na Leningradskou konzervatoř, kde studoval klavír a skladbu. Aby mohl druhý obor dostudovat, živil se po klavírním absolutoriu také jako interpret hudby k němým filmům v kině. V roce 1926 získal mezinárodní uznání i popularitu uvedením své 1. symfonie f moll. Do roku 1936 pak svou tvorbou intenzivně promlouval do formování nových směrů evropské hudby. Ve spolupráci s Vsevoldem Mejercholdem se angažoval také v oblasti divadla a píše hudbu k filmům. Nebývalý úspěch sklidil s operou Lady Macbeth Mcenského újezdu, jejíž moskevskou premiéru v roce 1934 následovala četná nastudování po celém Sovětském svazu i ve světě. Nečekaný zlom nastal v okamžiku, kdy počátkem ledna 1936 navštívil představení Josif Stalin.

A právě od tohoto momentu po dalších dvanáct let sleduje cesty skladatelova osudu Pavel Molek ve své dramatické trilogii. Ono lednové představení opustil Stalin ještě před koncem a časopis Pravda následně otiskl denunciační článek Chaos místo hudby, který dílo i skladatele tvrdě kritizuje. V prvním díle jsme tak svědky strmého pádu, který úspěšný skladatel zažívá po odsudku své opery. Bezmoc a obavy o osud dalších hudebních děl, především rodící se Čtvrté symfonie, střídá v čase sílícího politického tlaku strach o bezpečí rodiny i vlastní život. Druhý díl se odehrává na pozadí válečných událostí, v době leningradské blokády, kdy Šostakovič píše patrně svou nejslavnější skladbu, Sedmou symfonii. Sám později opakovaně upozorňoval na paradoxní skutečnost, že válka se svým hmatatelným nepřítelem a prostorem pro vyjádření emocí představovala po letech stalinského teroru náhlou svobodu. Dramatické události třetího dílu se dotýkají sovětské ideové konference z roku 1948, při které byl Šostakovič znovu označen za formalistu a jejíž dopady se odrazily ve skladatelově tvorbě hned v několika rovinách – na jedné straně hořce ironickou skladbou Antiformalistický jarmark, na druhé straně například prorežimním oslavným oratoriem Píseň o lesích.
Rozhlasové realizace Šostakovičových osudů se ujal režisér Lukáš Hlavica ve spolupráci se skladatelem a hudebním designérem Jakubem Ratajem. Jako mimořádně šťastné se ukázalo obsazení titulní role Ondřejem Brouskem. Nejen pro jeho spontánní, otevřený, a přitom řemeslně bravurně zvládnutý herecký projev, ale také proto, že jako klavírista mohl sám interpretovat všechny scénářem nárokované hudební vstupy. Navíc jako velký znalec i obdivovatel Šostakovičova díla dovedl opřít svou hereckou i hudební výpověď o pochopení skladatele a jeho tvorby v širokém kontextu. Svůj díl na působivém představení dramatického osudu však mají i další herci: Magdaléna Borová v roli Dmitrijovy manželky Niny, Vasil Fridrich jako maršál Tuchačevskij, Petr Lněnička jako Aram Chačaturjan, Jaromír Meduna v úloze Josifa Stalina a mnozí další. (…)

Lit.: Slívová, Hana – Fleyberková, Klára: Ondřej Brousek: K Šostakovičovi mám vztah od dětství. Na kazetě mi ho věnoval děda Otík. In web ČRo 3 Vltava, 12. prosinec 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Elien z Pelíšků, Amadeus z Divadla na Vinohradech, majitel sbírky nahrávek skladatele filmové hudby Johna Williamse a jedna ze součástek dobře namazaného stroje jménem Monkey Business – to je herec a hudebník Ondřej Brousek. Ve Vizitce s ním Klára Fleyberková mluvila i o zbrusu nové roli ve vltavském rozhlasovém seriálu Tři životy Dmitrije Šostakoviče.

Osmatřicetiletého Herce a hudebníka Ondřeje Brouska znají posluchači Českého rozhlasu Vltava pravděpodobně z prken Divadla na Vinohradech a také ze skupiny Monkey Business, které své funkové písně hraje už od roku 1999.

Brouskův hlas a také hra na klavír se ale aktuálně ponese i z rozhlasových přijímačů. Vltava totiž bude 15., 22. a 29. prosince vysílat seriál Pavla Molka Tři životy Dmitrije Šostakoviče. Čtvrteční host pořadu Vizitka ztvární právě ruského hudebního skladatele a odehraje také jeho klavírní party.

„K Šostakovičovi mám vztah od útlého dětství, na kazetě mi ho věnoval děda Otík. Od té doby ho mám moc rád. Vedle vážných, hlubokých symfonií psal i filmovou hudbu,“ komentoval Brousek svou první hudební ukázku, již vybral pro rozhovor ve Vizitce. (…)