Malba na dřevě (2005)
Ingmar Bergman. Legenda o lidech v čase moru. Přeložil Bohumil Sobotka a Priska Ochová. Rozhlasová úprava Bohumil Sobotka. Hudba Petr Mandel. Zvuk Milan Křivohlavý. Hudební a zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Záznam a střih Alena Vejsadová. Produkce Dagmar Podlešáková. Dramaturg Pavel Minks. Režie Vlado Rusko.
Osoby a obsazení: vypravěč (Luděk Munzar), děvče (Věra Slunéčková), Jons (Jiří Lábus), rytíř (Ladislav Frej), kovář (Zdeněk Žák), Marie (Miroslava Pleštilová), herec (Michal Pavlata), Líza (Ilona Svobodová), Karin (Milena Steinmasslová), Nejpřísnější pán (Josef Somr) a čarodějka Tyan (Barbora Hrzánová).
Natočeno v roce 2005. Premiéra 14. 3. 2006 (Vltava, 21:30 – 22:45 h.; 56 min). Repríza 29. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.) k 10. výročí úmrtí Ingmara Bergmana.
Pozn.: Nová inscenace textu, realizovaného v roce 1966 (režie Josef Henke); v roce 1980 Henkeho nahrávka smazána.
Lit.: anonym: Ingmar Bergman: Malba na dřevě. In web ČRo 3 Vltava, 29. červenec 2017 (článek). – Cit.: Malba na dřevě švédského filmového režiséra Ingmara Bergmana je inspirována středověkými malbami a příběhy z časů křižáckých výprav. Přitom však klade otázky, kterými se trápí i moderní člověk. A možná víc než jeho středověký předobraz.
Ingmar Bergman je znám především jako filmový režisér a scenárista, ale znamenal mnoho i pro švédské a evropské divadlo. Jako divadelní režisér připravil řadu pozoruhodných inscenací, a to nejen na scénách rodného Švédska, ale i v zahraniční. V několika divadlech také působil jako ředitel, umělecký šéf nebo režisér, pro divadlo psal. V neposlední řadě byl i významným divadelním pedagogem. A právě v kontaktu se studenty, uprostřed 50. let, vznikla hra Malba na dřevě. Se studenty ji i poprvé inscenoval. Na základě této hry vznikl později scénář slavného filmu Sedmá pečeť.
Film i hra vyprávějí příběh rytíře Antonia Blocka, který se se svým sluhou vrátil po letech strávených na křižácké výpravě do vlasti postižené morem. Podle Bergmana je téma hry prosté: člověk, jeho hledání víry, Boha, smyslu života. Přitom jedinou jistotou zůstává smrt. (…)
Lit.: Pavlovský, Petr: REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY – Velikonoční nadílka stanice Vltava. In Týdeník Rozhlas 19/2006 (15. 2. 2006) (recenze). – Cit.: Letošní Velikonoce zahájil Český rozhlas 3 – Vltava už večer na Škaredou středu, a to přirozeně – křesťanskožidovsky. (…) Když jsme 14. 3. na Vltavě poslouchali Ruskovu novou inscenaci Bergmanovy Malby na dřevě, mohli jsme jen s lítostí vzpomenout její české rozhlasové premiéry z roku 1966. Jejímu tvůrci Josefu Henkemu, který pět dní nato (19. 3.) zemřel, se totalitní režim pomstil za posrpnovou vzpurnost také tím, že jeho dílo nechal smazat. Režisér ale bohudík totalitu přežil, a tak jsme mohli na téže stanici k beckettovskému výročí (13. 4.) slyšet jeho interpretaci Žhnoucího popela (1991), rozhlasové hry zvláštního osudu: bývá občas hrána i v divadlech, ale dle závěti svého autora pouze „rozhlasově“ – herci musí být od publika odděleni neprůhlednou oponou. Dramatikovi záleželo na rozhlasové intencionalitě jeho díla a obával se, že posun z jedné funkční oblasti (fonografie) do druhé (divadla) by je mohl vážně poškodit, protože divák by nebyl udržován v potřebné vizuální nejistotě ohledně vedlejších postav.
Lit.: {Minks, Pavel}: Malba na dřevě. In web ČRo, březen 2006 (anotace). – Cit.: Malba na dřevě – to je název hry, jejímž autorem je švédský režisér Ingmar Bergman, hra která je inspirována středověkými malbami, příběhy z časů křižáckých výprav. Přitom však klade otázky, kterými se trápí i moderní člověk. A možná víc než jeho středověký předobraz. Premiéru hry Malba na dřevě si můžete poslechnout v nastudování režiséra Vladimíra Ruska 14. března ve 21.30 hodin na stanici Český rozhlas 3 – Vltava.
Ingmar Bergman je jednou z nevýraznějších uměleckých osobností 20. století. Je znám především jako filmový režisér a scénárista. Natočil přes čtyři desítky filmů, řada z nichž formovala světovou kinematografii. Ale znamenal mnoho i pro švédské a evropské divadlo. Jako divadelní režisér připravil řadu pozoruhodných inscenací a to nejen na scénách rodného Švédska, ale i v zahraniční. V několika divadlech také působil jako ředitel, umělecký šéf nebo režisér, pro divadlo psal. V neposlední řadě byl i významným divadelním pedagogem. A právě v kontaktu se studenty, uprostřed padesátých let, vznikla hra Malba na dřevě. Se studenty ji i poprvé inscenoval. Na základě této hry vznikl později scénář slavného filmu Sedmá pečeť.
Film i hra vyprávějí příběh rytíře Antonia Blocka, který se se svým sluhou vrátil po letech strávených na křižácké výpravě do vlasti postižené morem. Podle Bergmana je téma hry prosté: člověk, jeho hledání víry, Boha, smyslu života. Přitom jedinou jistotou zůstává smrt.
Lit.: Bergman, Ingmar: Sedmá pečeť. In Ingmar Bergman (Ljubomír Oliva), Praha 1966 (kniha). – Cit.: Připadl jsem na myšlenku natočit Sedmou pečeť při pohledu na motivy středověkých kostelních maleb: potulní kejklíři, mor, flagelanti, Smrt hrající v šachy, čarodějnice na hranicích a křižácké výpravy. Tento film nezamýšlí poskytnout reaIistický obraz života v středověkém Švédsku. Je to moderní básnický pokus tlumočící prožitky moderního člověka, ale je velmi volně utvářen ze středověké látky. Rytíř se v mém filmu vrací z křižácké výpravy jako se v naší době vrací voják z války.
Ve středověku žili lidé ve strachu před morem. My dnes žijeme ve strachu před atomovou bombou. Sedmá pečeť je alegorie, jejíž téma je prosté: člověk, jeho věčné hledání Boha, přičemž jedinou jistotou je Smrt.
Jako dítě jsem provázel otce po jeho cestách, když chodíval kázat do malých venkovských kostelů v okolí Stockholmu. Tyto výpravy, podnikané na kole jarní krajinou, byly pro mne vždy svátkem. Otec mě učil jménům květin, stromů a ptáků. Strávili jsme spolu vždy den bez dotěrných zásahů rušného života.
Malému chlapci, jako jsem byl já, se zdálo kázání něčím, co je jen pro dospělé. Zatímco otec promlouval z kazatelny a shmomáždění věřících se modlilo, zpívalo či naslouchalo, já jsem upínal pozornost k tajemnému světu kostela, vytvořenému z nízkého klenboví, tlustých zdí, vůně věčnosti a zbarvenému slunečním světlem, jež se chvělo na podivném rostlinstvu středověkých maleb a na sochách vytesaných na stropě a na stěnách.
Bylo tam všechno, co si jen fantazie mohla přát: andělé, světci, draci, proroci, ďáblové, děti. Byla tam nesmírně úděsná zvířata: had z ráje, Balaamův osel, Jonášova velryba, orel z Apokalypsy. A to vše obklopovala nebeská, pozemská i podmořská krajina vzdálené a přitom důvěrně blízké krásy. V lese seděla Smrt a hrála v šachy s Rytířem. Nahá bytost s dokořán rozevřenýma očima se křečovitě držela na větvi stromu, zatímco Smrt pod ní vší silou podřezávala peň pilou. Po mírně se svažujících pahorcích vedla Smrt závěrečný tanec do končin stínů.
Ale na jiné klenbě kráčela Panna Maria růžovou zahradou, za ruku držela Ježíška, prsty měla jako venkovanka, tvářila se vážně a hlavu ji obklopovala ptačí křídla.
Středověcí malíři to všechno znázornili s velkou vnímavostí, velkou uměleckou dovedností a velkou radostí. Na mou mysl to zapůsobilo bezprostředně a přitažlivě, a onen svět se pro mne stal právě tak skutečný jako každodenní svět s otcem, matkou, bratry a sestrami.
Naproti tomu jsem se vzpínal pochmurnému dramatu, jež jsem tušil, že se odehrává na obraze ukřižování, umístěném na kůru. Moji mysl zarážela tato krajní krutost a utrpení. Teprve později se staly víra i pochyba mými věrnými společnicemi.
Mým záměrem bylo líčit stejně jako středověký malíř, s týmž objektivním zaujetím, s touž vnímavostí i potěšením. Moje postavy se smějí, pláčí, křičí, mají strach, mluví, odpovídají, hrají, trpí, sužují se. Jejich strachem je Mor, Poslední soud, Hvězda zvaná Pelyněk.
Naše hrůza je jiného druhu, ale slova jsou táž.
Naše tázání pokračuje.
Tento text vyšel v pařížském časopise Art, č. 667, 23. dubna 1958.
Lit.: Hanáčková. Andrea: Tanec smrti ve zvukovém obrazu. In: A2, 2006, č. 12 (recenze) – Cit.: „Příštím tahem ti dám mat, Antonie Blocku.“ Vzpomínáte? Bergmanovská ikona rytíře a Smrti, skloněných nad šachovou partií ve filmu Sedmá pečeť. Tuhle větu z rozhlasového zpracování stejné látky neuslyšíte. Obrazů je v něm ale dost.
Hra Ingmara Bergmana s názvem Malba na dřevě vznikla před čtyřiceti lety ve Stockholmu. Bergman potřeboval několik plnohodnotných rolí pro své absolventy herectví. Tak vzniklo podivné společenství Rytíře, jeho sluhy, nevěrou zkormouceného kováře, čarodějnice Tyan, potulného herce s loutnou, Marie s děťátkem a mladé dívky-sirotka. Náhodná setkání zinscenoval strach, děs a útěk před morem.
Základní situaci, kterou pregnantně popisuje sluha Jons slovy: „Pojď s námi a setkáš se s morem. Běž jinou cestou a setkáš se s morem. Jestli tě předtím nesklátí mor.“, převzal Bergman později i do filmového zpracování námětu (1956). Změnil však rámec, motivy jednotlivých postav i vyznění odpovědi na otázky po smyslu života a smrti v hledání Boha.
Zatímco v Sedmé pečeti je Smrt od počátku přítomná a jednající figura, v Malbě na dřevě k ní Rytíř a ostatní zbloudivší po celou dobu neodvratně míří k Nejpřísnějšímu pánu. Tam, kde má Bergman filmař vizuálně silný obraz šachové partie, vystačí Bergman divadelník s vypravěčem a postupnou evokací obrazu, jenž ho fascinoval už v dětském věku při mších ve venkovských kostelících jižního Švédska.
Realizační tým rozhlasové verze Bergmanovy hry zachoval výrazný vizuální akcent předlohy. Režisér Vladimír Rusko zvukem ohmatává prostor jednotlivých figur a prostřednictvím vypravěče (Luděk Munzar) bezpečně vede posluchače akusticky nesnadno uchopitelným terénem od mořského pobřeží na rozcestí cest, přes přízračně mrtvolný les až k místu setkání s Nejpřísnějším pánem.
Režie permanentně sleduje tři roviny vizualizace náročného textu. Expozice situací obstarává vypravěč v hutných momentkách, postihujících aktuální místo té které figury na obraze. Jednající postavy zintimňují děje šíleného makrosvěta, prolezlého morem, do svých drobných příběhů, ať prožitých důstojně, či v pokroucené ukňouranosti. Pečlivou práci se slovem pak umocňuje zvuková a hudební vertikála inscenace. Zatímco zvuky kosy, větru, řetězů, vozu, nočního ptáka apod. v mírné stylizaci plně slouží příběhu (zvukový mistr Milan Křivohlavý), snaha vytvářet atmosféru ve velkých hudebních plochách v podkresu celku místy škodí. Jakkoli autor hudby Petr Mandel tvrdí, že k realizaci byly použity jen dřevěné nástroje (Mozaika, ČRo 3, 14. 3. 2006), zní pod slovy často elektronický šum, který nuance v osudech figur spíše stírá, než diferencuje.
Jisté meze původního Bergmanova zadání – klauzury pro studenty herectví – se projeví v dlouhých monologických pasážích. Postavy, jež postupně potkává unavený Rytíř a jeho sluha na cestě domů z křižáckých výprav, spolu vlastně nehovoří. Každý sám s vlastním strachem, bazální starostí o příští jídlo a panickou hrůzou z moru se přidává k volnému společenství ztracenců. Tak může zpětně vyvolat hrůzný dojem z obludného obřadu upalování čarodějnic mladičká Tyan (Barbora Hrzánová), tak zpřítomňuje obecnou noční můru dívka-sirotek (Věra Slunéčková), když v morbidních detailech popisuje vředy a nářek morem nakažených příbuzných i jejich šílený tanec v polích. Jen zdánlivé odlehčení přináší klasická komediální zápletka nevěrné ženy, muže paroháče a potrestaného milence. Ješitným monologem by herec děvkař rád povýšil svůj stav nad jiné, ale končí – stejně jako bývalá milenka a oklamaný manžel – v náručí Nejpřísnějšího pána. Zahlcení textem částečně ublížilo živelné kovářce (Ilona Svobodová), v přemíře slov tápe i panenská Marie (Miroslava Pleštilová) v prosvětleném zvukovém obrazu, v němž mladá matka vypráví o chvíli, kdy se jí v těhotném břiše poprvé probudil nový život.
Roli organizátora dění plní od počátku sluha Jons. To on vyzývá pocestné k společné pouti, to on je vede k vyprávění. Vynikající Jiří Lábus suverénně zvládá polohy středověkého prozpěvujícího šaška, přisprostlého poživačného skrčka i sanchopanzovského filosofujícího ironika, dobře vyvažujícího světlými odstíny tmavé kontury svého pána. Paradoxně tak působí ve svém svérázném hledání Boha autentičtěji než Rytíř v poněkud matném, zvnějšku akcentovaném výkonu Ladislava Freje. Prostor dostává až v samotném závěru hry, kdy zoufale opakuje své volání k Bohu: „K tvé poctě žiji!“, aniž slyší odpověď. Nejpřísnější pán nevyhoví jeho žádosti o odklad, bere jej s sebou k tanci Smrti. Film Sedmá pečeť tak vlastně začíná tam, kde divadelní a rozhlasové zpracování látky končí. Filmová Smrt Blockovi odklad poskytuje a ten své smíření s Bohem nalézá u herecké rodiny, v jejich klidné lásce k sobě i malému synkovi. Ani Malba na dřevě však nepostrádá naději. Zatímco v dálce mizí Smrt a její společníci v tanci, v popředí obrazu kojí Marie své dítě.
Bergmanovo rané dílo dostalo nejvyšší možnou péči rozhlasových tvůrců. Lze si tak oživit po letech ten filmový obraz měsíční noci a klidnou výzvu: „Jsi na tahu, Antonie Blocku.“
Lit.: Bojda, Tomáš: Druhá verze Malby na dřevě. In web RadioDock, 12. 4. 2018 (článek). – Cit.: „Otázka po smyslu Boha, smrti a strachu.“ Tak shrnuje vypravěč Luděk Munzar tematický motiv Malby na dřevě, jedné z nejproslulejších látek švédského filmaře, divadelníka i rozhlasového tvůrce Ingmara Bergmana. Od jeho narození letos uplyne sto let, není tedy na škodu si odkaz mimořádně všestranného a nadčasového díla připomínat. V tuzemském rozhlase vznikla adaptace Bergmanovy Malby již v roce 1966 (s Otakarem Brouskem, Martou Vančurovou či Radovanem Lukavským), za normalizace byl však záznam Henkeho inscenace smazán. Druhé zpracování pochází z roku 2005, v úpravě Bohumila Sobotky a dramaturgii Pavla Minkse novou verzi nastudoval režisér Vlado Rusko.
Syrová skandinávská legenda, jejíž dějový oblouk tvoří putování rytíře Antonia Blocka (Ladislav Frej), je zasazena do období křižáckých válek, morové epidemie a zároveň kompaktního auditivního tvaru. Režisér Rusko akcentuje výraznou obrazovou sugestivnost Bergmanova námětu, činí tak zejména plastickou zvukovou kompozicí, která vytváří pestrý auditivní časoprostor nelítostného středověku. Hned úvodní expozice předznamená temně mysteriózní rámec, jenž následně obklopuje v zásadě jednoduchý děj, totiž oživnutí námětu obrazu. Ten vypravěč objevuje v jednom stařičkém oprýskaném kostelíku na jihu Švédska. Obraz přitom nevisí v klasickém rámu, je vymalován na dřevěné kostelní zdi. Malbou znázorněné příběhy slouží jako rámec narace, jejímž hybatelem je Munzarův vypravěč, ale také silně imaginativní hudební ilustrace Petra Mandela.
Lyrická askeze či expresivní citová osudovost, jak je známe z Bergmanových filmů, ožívají v rozhlase v nebývale ostrých konturách. Vlado Rusko zásadně předurčil ladění své bergmanovské adaptace výběrem herců, kteří dokázali vytvořit záměrně silně individualizované charaktery, jakési archetypy, jejichž příkoří nalézají kořeny v úvodem zmíněných všelidských otázkách hledání smyslu Boha, smrti či strachu. V rámci herecké interpretace Rusko vsadil na hluboké témbry protagonistů, které v některých případech vedl částečně proti typu: za všechny zmiňme Jonse Jiřího Lábuse a jeho obvykle řezavě modulovaný projev, který se v Ruskové režii odklání od zažité komiky k dynamické naléhavosti, nebezpečné úlisnosti, jimiž vytváří silové pole nervózního napětí. Z ženských protagonistek zaujme Barbora Hrzánová jako čarodějka Tyan. Její chladnokrevné popisy věznění a mučení zavání vyšinutou exaltací. Hrzánové monology (podobně jako i Lábusovy) dovedně konvenují se zvukovou popisností, udržují neklidné tempo a zároveň obohacují žánr středověké freskovité legendy o mysteriózní expresi. Luděk Munzar jako vypravěč naplno využívá schopností hlasové melodiky i ocelové artikulace, procítěně, přitom tvrdě, s jakousi nevyhnutelnou osudovostí, doslova tesá jednotlivé repliky. Dnes již nepříliš využívaná klasická auditivní výstavba, stojící na vypravěčově partu a zároveň jednajících postavách uvnitř hudebně-zvukové skladby, v tomto případě potvrzuje prověřenou praxi inscenační metody, kterou Jiří Horčička etabloval již ve Válce s mloky (1958) a následně k dokonalosti dovedl v adaptacích prozaických předloh v sedmdesátých a osmdesátých letech (Vojna a mír, Tichý Don).
Ruskovo nastudování Malby na dřevě nabízí alternativu zpracování námětu, který posloužil jako východisko také jednomu z nejslavnějších Bergmanových filmů, Sedmé pečeti. V kontextu zničené Henkeho nahrávky z šedesátých let nám tak zůstává alespoň plnohodnotná druhá rozhlasová realizace.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Nutno přiznat, že inscenace je to vynikající, naprosto se vymykající všemu, co v posledních letech v rozhlase vzniklo. Podobným úspěchem byl ještě Řidičův útěk – a tady jsme u jádra věci: obě hry jsou napsány v padesátých letech, Malba inscenačně patří do let šedesátých… To znamená: současný režisér, současní herci, avšak duch je „šedesátkový“… To však není výtka, to už tak holt je.
Vlado Rusko je prostě vynikající režisér. A dokáže se obklopit vynikajícími interprety: obzvláště úvodní monoog Báry Hrzánové je skvost rozhlasového herectví. Obsazení Jiřího Lábuse do role Jonse může být diskutabilní, ale v rámci „svého“ herectví předvedl nadprůměr (podobně jako v Kafkově Zámku).
Nelze nezmínit také zvukovou stránku inscenace a tísnivě temnou hudbu.
Mohu jen doporučit.