Olga Zezulová (1922 – 2001)

Tuhle výtečnou paní jsem ještě zastihl, když jsem připravoval svou seminární práci o rozhlasových hrách Ludvíka Kundery (tak, teď víte, proč je ho tu všude plno). Byla tehdy už skoro slepá, s pamětí už to také nebylo valné – však jsem se také ptal na inscenace třicet let staré! – , ale pořád měla dost chuti a energie mi pomoct. Režijní knihy už neměla, všechny prý vyházela už dříve, nechala si jen rozsáhlý archív po svých příbuzných: po manželu, malíři Zezulovi, po otci Rudolfu Walterovi i po dalších – Ladislavu Peškovi, Emě Pechové, Ladislavu Pechovi…

Když jsem se asi rok poté dozvěděl o jejím úmrtí, dostalo se mi také svědectví o tom, jak onen archiv dopadl; zmocnila se ho jakási její sousedka (Zezulová neměla děti) a za žádnou cenu ho nechtěla vydat brněnskému Divadelnímu oddělení MZK..

Za pár měsíců se prý znovu ozvala: plakala odpovědné paní do sluchátka, že prý ta Zezulová měla v bytě jen bižu… Já sám jsem pak na Lidické za korunu nakoupil několik režijních knih Rudolfa Waltera (vedl na konzervatoři herectví, tuším) i diplomovou práci o jeho komorních hrách… I tak končí archívy…:-(

Mnoho pozdravů Mluvenému panáčkovi a doplnění k tomu poněkud tíživému Přemkovu komentáři.
Divadelnímu oddělení MZM se nakonec téměř zázrakem podařilo zachránit alespoň část archivu celého rodinného klanu Pechů, Pešků, Waltrů a Zezulů (fotografie, archiválie, rukopisy, knihy, čestné diplomy aj.). V roce 2008 byly zpracovány rukopisy, které čítají na 300 kusů. Do fondů byla také uložena alespoň torzovitá část režijních knih Rudolfa Waltra (mj. Blatného Ko-ko-ko-dák atp.).
Ta poznámka o „laskavé paní sousedce“, která za směšnou částku rozprodala, co mohla, je bohužel pravda…