Mnoho povyku pro nic (2010)

Přidal: Přemek |

Duben 20, 2010

William Shakespeare. Komedie o intrikách dobrých a zlých, o prostořekosti, vtipu a o lásce. Překlad Jiří Josek. Rozhlasová úprava Ivan Chrz. Zvukový design Michal Rataj. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: Don Pedro (Aleš Procházka), Don Juan (Martin Myšička), Claudio (Jaroslav Plesl), Benedik (David Novotný), Leonato (Rostislav Novák), Antonio (Karel Pospíšil), Boracio (Radek Holub), Otec Francisco (Miroslav Táborský), Dagobert (Miloš Hlavica), Virgil (Jiří Havel), Strážník Šukal (Martin Zahálka), Strážník (Václav Neužil), Hera (Martha Issová), Beatricie (Simona Babčáková), Margareta (Klára Melíšková), Uršula (Jana Holcová), sbor (Nataša Trmalová a Milan Chrdle).

Natočeno 2010. Premiéra 29. 5. 2010 (ČRo 3 Vltava, 14:00 – 15:00 h.). Repríza 14. 10. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h).

Pozn.: Natáčelo se v nejrůznějších prostorách Dejvického divadla, v jeho okolí, v garážích Českého rozhlasu na Vinohradech, v diskotéce Karlovy Lázně, v kostele Panny Marie Sněžné i v restauraci U Jelínků.

Záznam z natáčení hry Mnoho povyku pro nic. Natáčení scény z banketu.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Mnoho povyku pro Shakespeara. In Týdeník Rozhlas 25/2010(recenze).- Cit.: Poslední květnovou sobotu jsme na Vltavě vyslechli „nového Shakespeara“ – premiéru komedie Mnoho povyku pro nic. Vynikající vhled do inscenace již v tomto časopise předložil Martin Velíšek (TR 21/2010), věnujme se tedy realizaci samotné.

Tvůrci inscenace se nechali okouzlit technickým řešením – přenesení Shakespearovy komedie do současných reálií je podtrhováno kontaktním zvukovým řešením prostoru; nenatáčí se ve studiu, ale v reálech (na divadelní scéně, v garážích Českého rozhlasu na Vinohradech, v kostele Panny Marie Sněžné i v restauraci U Jelínků). Řešení je to vtipné, ale přináší jeden velký problém: zahlušuje zvukový prostor množstvím ruchů a realistických zvuků, které máme někdy problém rozpoznat – a občas v nich ztěžka rozeznáme hlasy herců a Shakespearův text.

Inscenace režiséra Ivana Chrze má proti své předchůdkyni z roku 1976 výhodu ve své nesterilnosti, přístupnosti, hravosti. Herecky i inscenačním způsobem připomíná televizní sitcom, ale i vážnější filmové pohledy na život současné mládeže (Děti noci). Ukazuje hrdiny Shakespearovy komedie jako lehce povrchní návštěvníky bujarých diskoték, kteří se snadno nechají zmanipulovat a ve chvíli odvrhnou toho, koho milovali.

Nevýhodou se stává přílišné „zklipování“ Shakespearova textu. Tvůrci před premiérou zmínili, že původní text seškrtali o polovinu a skutečně – inscenace se vešla do šedesáti minut. Je to jistě radostné zjištění pro sestavovatele rozhlasových programů, které děsí jakákoli delší stopáž. Ne však pro Shakespearovu komedii, jejíž kouzlo je založeno na slovních hříčkách a ne na dějových zvratech. Nová inscenace tak vypadá jako na dřeň obroušená dějová kostra.

Mnoho povyku pro nic tvůrců Velíška a Chrze přesto není uměleckou prohrou. Vedle velmi dobrých hereckých výkonů (dramaturgickému výkladu vyhovující Simona Babčáková a David Novotný v „hlavní druhé“ milovnické dvojici) inscenace potěšila i skvělým načasováním premiéry; kdy jindy než v hodinu uzavření volebních místností odehrát hru o síle pomluvy a vrtkavosti lidských citů…

Lit.: Venclová, Renata: Mnoho povyku pro nic na Vltavě. In web ČRo, květen 2010(anotace + reportáž ke stažení). – Cit.: Na samém konci měsíce května, o kterém se říká, že je měsícem lásky, bude mít na Vltavě premiéru inscenace hry Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic. Režisér Ivan Chrz a jeho spolupracovníci zvolili netradiční způsob natáčení, který přiblíží reportáž Renaty Venclové.

Lit.: Velíšek, Martin: Mnoho povyku pro nothing. In Týdeník Rozhlas 21/2010 (článek). – Cit.: „Snad nějaký klam zmátl ty tři muže…“ Tuto repliku pronáší Otec Francisco po nepovedené svatbě hlavní hrdinky komedie Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic. Ve finále se konají svatby dvě, když je překonáno mnoho intrik a vyznáno spousta lásky. Jestli tím „nic“, kvůli kterému se onen povyk strhne, je intrika, či láska, je ale těžko říct. Hru Mnoho povyku pro nic nyní nově nastudoval Český rozhlas 3 – Vltava a v premiéře ji uvede v sobotu 29. května ve 14 hodin.

Komedie Mnoho povyku pro nic byla napsána pravděpodobně na konci roku 1698 či na začátku roku 1699. Shakespeare měl už za sebou komedie Zkrocení zlé ženy, Marná lásky snaha a Sen noci svatojánské a před sebou hořké komedie Konec dobrý, všechno dobré, Oko za oko nebo romance Zimní pohádka a Cymbelín. Nejen v chronologii tak tato hra tvoří jakýsi předěl v Shakespearově komediální tvorbě.

Námět jako v mnoha jiných případech dramatik čerpal z literatury. Příběh dívky, kterou záměrná pomluva přivede téměř do záhuby, mohl číst kupříkladu v povídce Mattea Bandela nebo v Ariostově Zuřivém Orlandovi. Jako v mnoha jiných případech však není důležité, co hru s využitými díly spojuje, jako spíš to, co Shakespeare přidal. A že toho nebylo málo, dokládá fakt, že se hra po více než čtyřech stoletích těší možná ještě většímu věhlasu než v době svého vzniku.
Mnohé, co tehdejší popularitu komedie přiživovalo, dnes odpadlo. Už sám titul – Much Ado about Nothing – měl pro alžbětince pikantní příchuť. Nic, tedy No-thing, byl slangový termín pro dámské přirození (thing se užívalo pro pánské). Zároveň se nothing vyslovovalo jako noting, tedy pozorování, sledování. A sledování, pozorování je jedním z hybných momentů. Tehdejší divák daleko víc ocenil nejrůznější narážky, vychutnal si s jiným gustem rituál spílání, který s nasazením všech sil provozují Benedik a Beatricie. Právě jejich peprné slovní přestřelky a vůbec celá jejich dějová linka je přínos Shakespeara. Návštěvníka dnešního představení se známí budou ptát, kdo hrál tyto dvě postavy, a nikoliv kdo ztvárnil Claudia a Heru, de facto hlavní postavy hry.

Ale Benedik a Beatricie jsou zrcadlem hlavní milenecké dvojice a stejně jako oni jsou objekty i aktéry – jak píše ve své studii Martin Hilský – zápletky zla i zápletky dobra. Všichni snadno podlehnou intrikám, ať už jsou myšleny dobře, či jsou vedeny zlým úmyslem. A začínají konat. V jednom případě to skončí málem tragicky, ve druhém to má za následek lásku jako trám. Zdá se vám to naivní? Ano, Claudio překvapivě rychle vzplane láskou a snadno se v ní nechá zviklat, Benedik a Beatricie ochotně opustí své pozice hašteřivých zastánců svobody a uvěří vymyšleným zprávám o lásce toho druhého. A všechno je to tak snadné, vše v tak dokonale se zrcadlící symetrii, že člověka musí napadnout, zda za tím není spíš autorův usměv nad nestálostí našich zásad a citů, naší důvěry v druhé i v sebe sama. A nenecháme se i my dnes, paradoxně navzdory přemíře informací, ovlivnit zprávami z druhé ruky a nejsme připraveni na jejich základě vynášet absolutní soudy, podléhat extrémům a činit více či méně zásadní rozhodnutí?

Tyto otázky byly klíčem k nové inscenaci Českého rozhlasu 3 – Vltava. Jako základ posloužil překlad Jiřího Joska. Režisér a autor úpravy Ivan Chrz si ke spolupráci přizval převážně herce z pražského Dejvického divadla – v ústřední „vedlejší“ dvojici tak posluchači uslyší Davida Novotného a Simonu Babčákovou. Natáčelo se v nejrůznějších prostorách Dejvického divadla a v jeho okolí, v garážích Českého rozhlasu na Vinohradech, v diskotéce Karlovy lázně, v kostele Panny Marie Sněžné, ale i v proslulé pivnici U Jelínků.

Lit.: Gregor, Jan: Klasika na baru. Česká rozhlasová hra chytá druhý dech. In web Respekt, 20. 6. 2010 (článek). – Cit.: (…) Extrémní podobu, jak lze v rozhlase pracovat s formou, nabízí například adaptace frašky Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic,která měla premiéru na konci května. „Vidíte, v pětašedesáti letech jsem se dostal nechtěně do role experimentátora, ale to nevadí, protože se cítím duchem mladý a pořád prožívám tak trochu pubertu,“ říká její režisér Ivan Chrz. Text klasické komedie omylů zkrátil a děj zasadil do reálného prostředí. Herce pocházející většinou z Dejvického divadla snímal štáb na jejich domovské scéně, v garážích Českého rozhlasu na Vinohradech, v kostele Panny Marie Sněžné, v restauraci U Jelínků nebo třeba „za plného provozu v davu patnáctiletých Italek“ na diskotéce v Karlových Lázních.

„Jasně, že pak přicházejí ohlasy typu ,hudba tam řvala tak, že hercům nebylo rozumět, a to mě naštvalo‘, ale aspoň to posluchače nějak zasáhlo,“ vysvětluje dlouholetý rozhlasový dramaturg a režisér, který prý nerad dělá kompromisy a na kvalitní snímání zvuku v exteriérech si dokonce musel půjčit technické vybavení od soukromého studia, protože v rozhlase nebylo k dispozici. Pocit, že českým tvůrcům ujel ve vývoji uměleckého slova vlak, získal Chrz na různých evropských přehlídkách rozhlasových dramatických formátů. „Jde mi o popření principu onoho nádherného rádia, v němž co slovo, to učiněná perla,“ vysvětluje. (…)

Rozhlasové hry