Spící princ (2010)

Přidal: Přemek |

Duben 30, 2010

Původní rozhlasová pohádka. Napsala Ana Ripka. Hudba Jiří Stroher. Dramaturgie Václava Ledvinková. Režie Vladimír Gromov.

Účinkují Bohuslav Kalva, Pavel Soukup, Milena Steinmasslová, Jiří Suchý, Jindřich Hinke, Ladislav Županič, Anna Suchánková, Zdeňka Sajfertová, Jiří Klem, Karel Vlček, Simona Vrbická-Koptová, Zuzana Kajnarová, Petr Halíček, Jiří Litoš, Jiří Knot, Tomáš Pergl, Petr Šplíchal, Kristýna Reichová a Jana Knappová.

Natočeno v roce 2010. Premiéra 9. 5. 2010 (38 min.).

Pozn.: Příběh o začarovaném princi, který spolu s celým královstvím upadne do stoletého spánku, však nekončí vysvobozením královského syna, ale nachází své pokračování a rozvinutí zápletky právě po sto letech. A za tu dobu se svět pořádně změnil. Z toho pramení i řada nedorozumění, údivů a úsměvných příhod. (anotace)

Lit.: Němec, Ivan: Šípková Růženka naruby. In Týdeník Rozhlas 22/2010 (recenze). – Cit.: Dramaturgyně Václava Ledvinková připravila pro stanici Praha původní rozhlasovou pohádku Spící princ (premiéra 9. května), jejíž autorkou je rumunská dramatička Ana Ripka. Název napověděl a počátek děje potvrdil, že budeme poslouchat adaptaci známé Šípkové Růženky. Autorka v ní role hrdinů otočila, pojala po svém a rozšířila čas děje. Přizpůsobí-li se původní struktura díla novému uměleckému záměru, pak obvykle očekáváme, že adaptovaný tvar přinese novou, ba třeba i vyšší uměleckou kvalitu.
Pohádka Spící princ vskutku přinesla leccos nového, ale nejsem si jist, zda se tím příběh, který kdysi zapsali bratři Grimmové, posunul k vyšším estetickým hodnotám. Místo dcerky se královským rodičům narodí chlapec. Příznivé proroctví sudiček přeruší čaroděj kletbou, že se princův život završí v den jeho sedmnáctých narozenin, kdy si do prstu vbodne ostruhu. Třetí sudička pak v duchu klasické předlohy věštbu poopraví; hrdina bude jen spát, než ho polibkem probudí krásná dívka. Královský otec zakáže nošení ostruh a později přitvrdí, když kočáry místo koní musí tahat voli. Mezitím princ Filip dospívá a ukáže se – bůhví proč – že miluje ženské práce a kuchařské knihy. Marně se dcera barona Šetřila, bohatá Korunka, snaží dohnat ho ke sňatku, jímž by rozšířila svůj majetek. Filip prchne ze svatební hostiny, potká čaroděje s koněm a ostruhami, píchne se do prstu a máme za sebou rozsáhlou expozici příběhu. Poté vypravěč oznámí, že uplynulo sto let a do pohádky vstoupí nové postavy. Krásná princezna, milující archeologii, touží prozkoumat tajemný hrad. Přemluví k výletu i svého přítele, barona Pavla, jenž po vzoru gamblerů prahne jen po hernách. A když pak princezna nalezne krásného prince a svým polibkem všechny vzbudí, když Pavel objeví Korunku a zasnoubí se s ní kvůli penězům a když král pochopí, že bláznivá hudba charakterizuje dvacáté století, do něhož se právě probudil, netřeba ani zvonec a pohádky je náhle konec.
Autorka Spícího prince se nepochybně snažila posunout pohádku do „aktualizované“ humorné polohy a režisér Vladimír Gromov se tomu snažil pomoci, jak jen to šlo, i když mu text příliš inspirace nenabídl. Pomyšlení, že existuje ještě spousta klasických pohádek, které by se, nedej bože, mohly podobným způsobem rozšiřovat a „stavět na hlavu“ jen kvůli pár vtipům, mě poněkud děsí.

Rozhlasové hry