Století ryb (2010)

Ödön von Horváth. „Země se dostává do znamení Ryb. Lidská duše bude nehybná jako tvář ryby“. Na pozadí kriminální zápletky sledujeme zápas středoškolského profesora s fašizující se společností, ale především se sebou samým.  Přeložila Lucy Topoľská. Dramatizace a režie Ivo Krobot. Hudba Lubor Šonka. Dramaturg Martin Velíšek.

Osoby a obsazení: Učitel (Vladimír Javorský), jeho matka (Růžena Merunková), jeho otec (Karel Pospíšil), žák B (Jiří Suchý z Tábora), žák N (Vojtěch Hájek), ředitel + sluha (Zdeněk Maryška), Nelly (Miroslava Pleštilová), Caesar (Alois Švehlík), farář (Jan Hartl), šikovatel (Miroslav Táborský), komisař (Martin Zahálka), obhájce (Aleš Procházka), předseda soudu (Petr Pelzer), stařec z trafiky (Rudolf Pellar), sedlák + vrátný (Ivo Kubečka), stařena z trafiky (Blanka Bohdanová), matka Z (Lenka Skopalová), žák T (Lukáš Příkazký), paní kominická mistrová (Marcela Nohýnková), mamá (Simona Postlerová) a další.

Natočeno 2010. Premiéra 16. 10. 2010 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 77 min.). Repríza 5. 4. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 23. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 77 min.); 6. 5. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Rozhlasový debut Ivo Krobota. Natáčení zahájeno 17. 5. 2010.

Lit.: Velíšek, Martin: Ödön von Horváth: Století ryb. In web ČRo 3 Vltava, duben 2012 (článek). – Cit.: První díl souboru Století ryb, próza Mládež bez boha obsahuje sice kriminální zápletku, ale podstatnější je příběh jejího hlavního hrdiny, středoškolského profesora, který v sobě najde odvahu a vnitřní sílu k odpovědnosti za sebe i dění ve společnosti. Pro známého divadelního režiséra Ivo Krobota byla jeho režie vlastní dramatizace románu Století ryb v roce 2010 rozhlasovým debutem. (….)

„Pokud se mě ptáte po mé vlasti, pak vám mohu říct následující: narodil jsem se ve Fiume, vyrůstal jsem v Bělehradě, Budapešti, Bratislavě, Vídni a Mnichově a mám maďarský pas – ale vlast? Tu neznám! Já jsem typický starorakousko-maďarský mišunk: maďarsko-chorvatsko-německo-český; jméno mám maďarské, rodnou řeč němčinu. Daleko nejlépe píšu německy, píšu nyní už jenom německy, náležím tedy k německému kulturnímu okruhu, k německému lidu. Ovšem pojem otčina (Vaterland) národnostně zfalšovaný, je mi cizí. Mojí otčinou je Volk.“ napsal Ödön von Horváth.

To, že se čím dál tím víc cítil a byl světoobčanem, nepramenilo jen z jeho povahy a vůle. V roce 1929, kdy psal předchozí řádky, žil a úspěšně psal v Berlíně, který byl v té době považován za hlavní město evropského divadla. Ale jeho konflikty s nacisty se množily. V restauraci například žádá, aby byl vypnut rozhlasový přijímač, který vysílal vůdcův projev, u soudu svědčí proti provokatérům, kteří vyvolali rvačku. V únoru 1932 prohledaly jeho dům SSmani a v dubnu byly jeho knihy demonstrativně spáleny na Královském náměstí v Mnichově. Jeho žádost o občanství byla opakovaně zamítnuta. V roce 1934 odjíždí do Vídně a stává se světoobčanem de-facto.

Horváth je znám především jako dramatik. V jeho svérázných „lidových hrách“ skrze vrstvu kolorovaného realismu vyvěrá nemilosrdná ironie a groteska. Nicméně za pozornost stojí i jeho próza. Franz Werfel o ní napsal, že převyšuje všechno, co vytvořil.

Ivo Krobot si pro svou dramatizaci vybral první díl souboru Století ryb – Mládež bez boha, který Horvath napsal v roce 1937 ve Vídni a vyšel poprvé v nakladatelství Allert de Lange v Amsterdamu. To, že musel román vyjít za hranicemi není náhodou – popisuje velmi jasně nástup fašismu. Obsahuje kriminální zápletku, ale podstatnější je příběh jeho vypravěče, středoškolského profesora, který v sobě najde odvahu a vnitřní sílu k odpovědnosti za sebe i dění ve společnosti. Horváth tak znovu zpracovává téma víry a spravedlnosti jako před tím například v dramatu Soudný den. Druhou část diptichu tvoří próza Dítě naší doby (1938).

28. května 1938 se Ödön von Horvath sešel v Paříži s režisérem Robertem Siodmakem, který chtěl v Americe román Století ryb zfilmovat. Odpoledne před schůzkou shlédl v Cinema Marignan tehdejší filmový hit Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneye. Když se po sedmé hodině vracel pěšky do hotelu po Champs Elysées zastihla jej prudká bouře. Větev, která se ulomila z kaštanu, pod nímž se schoval, ho zasáhla do hlavy. Byl na místě mrtev.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Ryby v čase mezi psem a vlkem. In Týdeník Rozhlas 45/2010 (recenze). – Cit.: Divadelní režisér Ivo Krobot si zajistil proslulost inscenacemi v brněnské Huse na provázku (Rozvzpomínání, Taneční hodiny pro starší a pokročilé) a v pražském Činoherním klubu (Něžný barbar, Portugálie). Jeho rozhlasový režijní „křest“ se odehrál 16. října.

Krobotova dramatizace zpracovává první knihu diptychu Ödöna von Horvátha Století ryb – Mládež bez boha. Na příběhu středoškolského profesora (Vladimír Javorský) ukazuje onu „hodinu mezi psem a vlkem“, těch několik měsíců či let, během nichž se ustavoval v Německu nacionální socialismus. Morální přerod se tu zobrazuje na obyčejných lidech a na dospívajících dětech; profesor si musí dávat pozor na to, co přednáší, rodiče dětí to totiž bedlivě kontrolují, chlapci z jeho třídy až příliš rychle přejímají rasistické názory svých rodičů a sdělovacích prostředků nebo naopak vytvářejí „buňky“ čtenářů zakázaných knih. Tím vším se navíc proplétá až detektivní zápletka, spojená se smrtí jednoho ze studentů a prvním sexuálním vzplanutím druhého.

Ivo Krobotovi se podařilo vytvořit dramatizaci srozumitelnou a přehlednou, věnující se hlavnímu ději a nepomíjející hlavní smysl Horváthova textu. Děj jde víceméně lineárně, hlavní jednající postava je tu zároveň i vypravěčem, autorským subjektem, skrze něj se vše odehrává i vysvětluje. Zde měl šťastnou ruku i jako režisér – Vladimír Javorský je zcela jedinečný. Jeho profesor je hbitý v myšlenkách a v pozorování svého okolí, to vše pak dokáže vyslovit a popsat s nadhledem až cynickým. V hlasové rovině se tyto hlavní motivy zobrazují v dokonalém kontrastu monotónního hlasového gesta v protikladu k vnitřnímu napětí a zvídavosti až klukovské. Javorskému velká role sluší a nutno říci, že je to i velkou zkušeností z malých scén (Husa na provázku), kde docházelo k intimnímu kontaktu s publikem; není tedy pro něj problém hovořit na mikrofon.

Ani další obsazení nelze „přeslechnout“: ať už jde o výrazově robustního Aloise Švehlíka v roli Caesara, zupácký šikovatel Miroslava Táborského, ztišený kněz Jana Hartla nebo nedávno zesnulý Rudolf Pellar ve dvojroli stařečka z trafiky a Boha. I jednotlivé chlapecké role dávají znát talent (Jiří Suchý, Vojtěch Hájek, Lukáš Příkazský).

Století ryb bylo pro Ivo Krobota režijním debutem. Nutno říci, že se s novým médiem vyrovnal velmi dobře; vyhýbá se přílišnému kouzlení, spíše rozhlasový prostor prozkoumává. Věnuje se vedení herců a jak je poznat z předchozích řádek, dařilo se mu to dobře. Výtky bychom mohli mít snad vůči vedení hereckého sboru ve scénách u soudu, kde občas dojde ke zvukovému zmatení či nelogičnostem v reakcích diváků na proces, to jsou však jen drobné vady. Doufejme, že Století ryb bude první z mnoha Krobotových rozhlasových inscenací. Má totiž cit pro děj a pro slovo, a to je dnes velká devíza.

Lit.: Velíšek, Martin: Století ryb. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2010 (září 2010), s. 7 (článek).

Fotografie z natáčení

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)