Strom, pod nímž spočívá mrtvý (1962)

Přidal: Přemek |

Červen 1, 2010

Raúl Gonzáles de Cascorro. Drama z kubánské revoluce. Překlad Vladimír Hvížďala. Rozhlasová úprava Jan Kaván. Hudba Zdeněk Pololáník. Režie Miroslav Nejezchleb.

Osoby a obsazení: matka (Dagmar Pistorová), Rolando, její syn (Josef Husník), Noel, její syn (Otakar Prajzner), Teresa, její dcera (Růžena Michalová), otec (Otakar Dadák), policista (Ladislav Suchánek), žena ve smutku (Stanislava Strobachová), Felipe, Rolandův přítel (Jiří Hanák).

Nastudovalo Brno v roce 1962. Premiéra 20. 5. 1962 (Praha – RPD, 20:00 – 21:00 h.) v cyklu Nedělní večery. Repríza 3. 1. 1973 (Praha, 19:15 – 20:15 h.).

Lit.: anonym: Raúl Gonzáles de Cascorro – Strom, pod nímž spočívá mrtvý. Kubánská divadelní hra. In Československý rozhlas a televize 20/1962 (květen 1962), s. 2 (anotace). – Cit.: (…) Titul je částí věty kubánského národního klasika, básníka a bojovníka za svobodu a demokracii Martího: „Nejlepší plody dává strom, pod nímž spočívá mrtvý.“

Příběh hry se odehrává v dusném předrevolučním ovzduší Batistovy diktatury, jež všemi prostředky, drasticky potlačovala sílící hnutí národní revoluce a především vraždila národní inteligenci, jež v té době působila a rozšiřovala svůj vliv mezi vrstvami pracujících. Ústřední postavou je matka, žena z nižších vrstev, jejíž synové jsou stále více angažováni v zápase o svržení prolatifundistické a proimperialistické diktatury. Základní dramatický konflikt mravní – je její zápas: zápas mezi mateřským pudem, ubránit před „neklidnou, nebezpečnou dobou“ své děti stůj co stůj a za každou cenu – a mezi poznáním a přijetím vyšší společenské nutnosti.

Cascorrova hra je především svědectvím – o době zrání národní revoluce – a zároveň o určité, dnes již minulé fázi ve vývoji kubánské literatury, do revoluce silně poznamenané cizími vlivy, skepsí, pasivní kontemplací a velmi často pesimismem.

„Až do vítězství revoluce – píše kubánský literární kritik Virgilio Pinera – stál kubánský spisovatel stranou národního života. Ne však z vlastní vůle, nýbrž vinou vládní politiky. Povolání umělců bylo na Kubě po dlouhá léta vystaveno téměř posměchu. Nuceni prodávat svá díla za nepatrný peníz, žili spisovatelé bezmála z veřejné dobročinnosti. Mimo to si museli sami financovat náklady kniha nebyli chráněni žádnými autorskými právy. Je pochopitelné, že za takové situace nemohli plně rozvinout svůj talent a že jejich díla byla naplněna pesimismem… Po 1. lednu 1959 se začala situace v kulturní oblasti měnit. Když se stát ujal řízení veškerého národního života, nemohl pominout ani kulturu. Literární život se začal pozvolna konsolidovat, spisovatelé se navrátili opět ke svému povolání a mají nyní stejná práva a povinnosti, jaké má kterýkoli rolník či dělník. Dnes už kubánský spisovatel, ví, proč píše a pro koho píše: je pěvcem revoluce, umělecky vyjadřuje její poslání.“

A nejen to: Kuba se pozvolna i v kulturní oblasti, zejména v oblasti vydavatelské, stává jakýmsi nevyhlášeným, ale všeobecně uznávaným centrem pro spisovatele celé Latinské Ameriky, jak o tom svědčí činnost vydavatelství La Casa de los Américas.

Jestliže Cascorrovu hru bezděky srovnáváme s Gorkého Matkou a Matkou Čapkovou, nezapomínejme nejen na dřívější podmínky, ale i na ladění, postupy a konvence, jež kubánská literatura z minulosti zdědila. Určitý rys elegičnosti se projevuje u všech starších spisovatelů, u Cascorra jako u Felipeho nebo Barralta. Dramatická tvorba posledních dvou – tří let však už přinesla nová, svěží díla, jako Krádež vepře od J. Estorina, Šťastná vdova od A. Arrufata, Medeu v zrcadle od J. Triany, Kompas od G. Parradové, Klepny od N. Dorra aj.

Rozhlasové hry