Nevděčné děti (2010)

Přidal: Přemek |

Červen 1, 2010

Daniela Fischerová. Původní rozhlasová hra české dramatičky, ve které hrdinům přijdou v poslední vteřině života vystavit účet jejich dvacetiletá „mladší já“. Zvuk Ladislav Reich. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Šárka Aplová (Dana Syslová), Eduard Helebrant (Bořivoj Navrátil), Edita Helebrantová (Jitka Smutná), mladá Šárka (Lucie Pernetová), mladý Eda (Kryštof Hádek), mladá Edita (Magdaléna Borová), Mini (Klára Sedláčková-Oltová) a vypravěč (Lukáš Hlavica).

Natočeno květen – červen 2010. Premiéra 30. 11. 2010 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 30. 8. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h); 12. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h); 12. 10. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 17. 7. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: 3.cena na festivalu Prix Bohemia Radio 2011 – Královská disciplína.

Pozn.: Už vás už někdy dostihla vlastní minulost? Smutným hrdinům rozhlasové hry Nevděčné děti se to přihodí nejen obrazně. V časové smyčce, v níž se ocitnou na jednom místě, kde dožívají svoje neurovnané životy, k nim přijdou na návštěvu jejich skutečné dvacetileté protějšky. Povědět sobě samým, byť o půlstoletí mladším, jak v životě naložili s ideály a nadějemi svého mládí, bude těžší, než se zdálo… (anotace)

Lit.: Pekárek, Hynek: Nevděčné děti Daniely Fischerové. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2010 (září 2010), s. 20-21 (rozhovor s autorkou a režisérkou).

Pekárek, Hynek: Fotografie z natáčení (6 fotografií).

Pekárek, Hynek: Daniela Fischerová: Nevděčné děti. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2011 (článek). – Cit.: Už vás někdy dostihla vlastní minulost? Smutným hrdinům nejnovější rozhlasové hry Daniely Fischerové Nevděčné děti se to přihodí nejen obrazně. V časové smyčce, v níž se ocitnou na jednom místě, kde dožívají svoje neurovnané životy, k nim přijdou na návštěvu jejich skutečné dvacetileté protějšky. Povědět sobě samým, byť o půlstoletí mladším, jak v životě naložili s ideály a nadějemi svého mládí, bude těžší, než se zdálo….

Spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová (narozena 13. 2. 1948 v Praze) absolvovala v roce 1971 studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU; od roku 1972 působila ve Filmovém studiu Barrandov, v letech 1973–74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis a poté ve svobodném povolání. Je členkou výboru Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, jako pedagožka působila externě na DAMU.

Jako dramatička se v roce 1979 představila hrou Hodina mezi psem a vlkem, řešící ve fiktivním procesu s básníkem Françoisem Villonem nadčasový konflikt umělce a společnosti (pro alegorické paralely s dobovou realitou byla hra po čtyřech reprízách zakázána a autorčina díla se po sedm let nesměla provozovat). Jinotajný kontext měly i pozdější hry (Princezna T., 1986 a Báj, 1987; Pták Ohnivák, 1999; Náhlé neštěstí, 1993). Daniela Fischerová je autorkou řady rozhlasových her (Čeho se bojí mistr, 1978; Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži, 1989; Neděle, 1991; Velká vteřina, knižně 1997; Andělský smích, 1994), scénářů krátkých, animovaných i celovečerních filmů (Neúplné zatmění, 1982; Vlčí bouda, 1986 – s Věrou Chytilovou), spoluautorkou vědecko-populární publikace (Hvězdy a osudy, 1993), učebnice (Občanská výchova pro 6.–9. ročník, 1993); povídek (Prst, který se nikdy nedotkne, 1995; Duhová jiskra, 1998) a knihy aforismů (Přísudek v této větě je podmět, 1996) a pozoruhodného románu Happy end (2005). Za svoji divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění. Mezi její záliby patří jóga, astrologie a psychoterapie. Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Co jsme to provedli se svými životy? In Týdeník Rozhlas 48/2010 (článek). – Cit.: V českém tvůrčím prostředí je skutečně málo autorů, kteří by se tak soustavně věnovali rozhlasové hře jako Daniela Fischerová. Debutovala sice hrou divadelní (Hodina mezi psem a vlkem), napsala román (Happy End) a knihy povídek, podílela se na hodnocení několika generací recitátorů na Wolkerově Prostějově, nejvíce se však s jejím jménem setkáváme v rozhlasovém archívu.

Stačí připomenout jen několik titulů – Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži (1989), Andělský smích (1994) nebo strhující mikrohru Velká vteřina (1992). Hlavní postavy těchto her jsou jemní, senzitivní lidé, kteří jsou postaveni před zkoušku, kterou zpravidla není v jejich silách zvládnout. Ať už je to malý Albert, který ve světě spoutaném lží řekne jedinou pravdivou větu a odsoudí tím tři lidi na smrt nebo nešťastná Julie, která připoutána k invalidnímu vozíku a zbavena své hlavní opory – svého otce – musí odolávat všem nebezpečím nastupujících padesátých let. A koneckonců, patří sem i ona mladá žena, která se v jediné – titulní – velké vteřině musí rozhodnout mezi životem a smrtí malého dítěte.

Ve hře Cesta k pólu (2007) již Fischerová ubrala ze své nekompromisnosti, aby se k ní opět vrátila v nejnovějším rozhlasovém opusu – Nevděčné děti.

Téma hry nám nejlépe přiblíží úryvek z rozhovoru, který Daniela Fischerová poskytla magazínu Klubu Vltava: „Minulost je batoh, který nemůžeme sundat. To, že něco takzvaně zapomeneme, ještě neznamená, že to nepůsobí dál. Působí, ale zezadu a ze tmy. V šedesáti věříme nesmyslům, které nám namluvili, když nám bylo pět. Snažíme se zavděčit rodičům, kteří jsou desítky let mrtví.“ Co se může stát, když na konci našich životů, v poslední vteřině před posledním nadechnutím přijde s námi účtovat naše mládí, naše staré ideály, které jsme desítkami let praktického života zašlapali do nejzazších hlubin svého podvědomí? Účtování se životem, rekapitulace našich životů pohledem našich mladších já – to je to, co autorku zajímalo. Vznikl tak opět dějově, filozoficky a stylisticky bohatý text, plný jemných nuancí, vzájemných dějových i myšlenkových vazeb.

Hru uslyšíme v režii Hany Kofránkové, dvorní režisérky Daniely Fischerové. V obsazení překvapí především Jitka Smutná – herečka spíše drobných rolí zde získává velký tvůrčí prostor v postavě, která svou inteligenci programově topila v alkoholu a která je autorkou charakterizována jako „buchtička se šodó“. Množství hereckých proměn nabídl text i dalším obsazeným, ať už jde o vynikajícího Bořivoje Navrátila či Danu Syslovou, Lucii Pernetovou, Kryštofa Hádka nebo Kláru Ottovou-Sedláčkovou.

Pozn.: Nová hra Daniely Fischerové je „záznamem“ poněkud zvláštní návštěvní hodiny v lepším domově důchodců. Jeho obyvatelé – pan Eduard a jeho žena Edita a osamělá paní Šárka, Editina starší sestra, očekávají své hosty v obvyklých půtkách. Ve chvíli mezi tím, kdy u dveří penzionu zazvoní pošťák s balíkem a než si Šárka zásilku převezme, se opravdu dostaví návštěvníci, ale my teprve postupně pochopíme, že tu něco nehraje: ti, kdo za starými lidmi přicházejí, nejsou totiž jejich děti, ale oni sami ve své mladé podobě – mladí lidé se svými plány, předurčeními i předsudky. Sportem žijící Eduard, který netuší, že se ožení s emancipovanou a vzdělanou Editou, Edita, která
netuší, že ona, se svými nároky, přece jen zůstane se svým nedovzdělaným manželem Eduardem, a Šárka, která se právě zotavuje ze sebevraždy z nešťastné lásky a neví, že se jednou stane slavnou literátkou. „Nevděčnými dětmi“ těchto mladých zarputilců tu paradoxně jsou oni sami ve své zralé lidské podobě. Nad vzájemnými výčitkami jejich různých já se vznáší otázka po smyslu snažení trojice postav – i kompromisů, které musely v životě udělat.
Jistý smysl ve hře reprezentuje jiná návštěva: Eduardova a Editina dcera Mini, jež se nakonec smíří se svými rodiči, i když největší pochopení nalezne u Šárky. Závěrečným akordem hry je smrt, která přichází reálně i metaforicky jako časovaná bomba. A s ní nalezne smysl svého života i bezdětná Šárka.

Švejda, Martin J.: Kontext – Co s literární ekvilibristikou? In Divadelní noviny 22/2010 (recenze). – Cit.: 30. listopadu uvedl Český rozhlas 3 – Vltava v režii Hany Kofránkové premiéru nastudování nové hry Daniely Fischerové Nevděčné děti. Autorka v ní klade otázku Jak bychom žili, kdybychom věděli, co nás čeká – žili bychom jinak, lépe? Prostřednictvím (poněkud nadbytečného) zpravděpodobňujícího rámce hry, který představuje bombový útok, při němž se „cosi“ stane s časem, autorka nechává potkat trojici starých lidí se svými mladými alter egy, konfrontujíc jejich přítomné rozpoložení s dobou, kdy tyto osoby stály na počátku životní cesty. Respektive je konfrontuje s uzlovými okamžiky jejich životů, které předurčily další osud těchto osob (nad nímž si nyní zoufají).

Rozhlasové hry