Hra snů (2010)

Dne 13. prosince 1894 uvedlo pařížské divadlo Théâtre de l’Oeuvre hru švédského dramatika Augusta Strindberga Otec. Hra napsaná v duchu tehdy divadlu vládnoucímu naturalismu byla přijata víc než dobře. Konečně mohl být Strindberg spokojen, konečně úspěch, konečně v Paříži. Paradoxně právě v této chvíli se autor Slečny Julie obrací k divadlu a ostatně i umění zády. Nastává snad nejtěžší období jeho života, které se později, podle jednoho z jeho děl, bude nazývat případně Inferno. Pro několik příštích let se bude Strindberg velmi svérázným (mírně řečeno amatérským) způsobem věnovat přírodním vědám, ale také okultismu a alchymii.

K literatuře se vrací pomalu, nejprve pracemi psanými ve francouzštině. Teprve když se mu, jak sám říká, „dostane milosti psát pro divadlo“, vrátí se i k dramatické tvorbě. O tom, co vše v období své krize Strindberg zažil, panuje mnoho dohadů. Jisté je, že z ní vyšel jako jiný člověk. Dokládá to i věta, kterou provází svou hru Do Damašku v dopise svému nakladateli: „Zde je hra, o jejíž hodnotě nemám ani tušení. Pokud Vám bude připadat dobrá, předejte ji divadlu.“ Jaký rozdíl proti sebevědomému manifestu, který provázel Slečnu Julii v roce 1888.

„Autor se ve Hře snů, navazující na jeho předešlou snovou hru Do Damašku, pokusil napodobit nesourodou, ale zdánlivě logickou formu snu. Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas a místo neexistují, fantazie přede a tká na bezvýznamném podkladě skutečnosti nové vzory: směsici vzpomínek, prožitků, nespoutaných nápadů, absurdit a improvizací. Osoby se štěpí, zdvojují (v původním vydání neexistuje seznam osob, pozn. red.) zdvojnásobují, mizí, zhušťují, rozplývají, sdružují. Nad všemi vědomími však stojí jedno jediné, snílkovo – neexistuje totiž žádná tajemství, žádná nedůslednost, žádné skrupule, žádný zákon. Snílek nesoudí ani nevysvobozuje, pouze vypráví, a jelikož sen je většinou bolestný a jen málokdy radostný, vine se celým rozkymáceným vyprávěním teskný tón a soucit se vším živým. Spánek osvoboditel, přináší často utrpení, ale když muka dosáhnou vrcholu, dostaví se probuzení, jež trpícího smíří se skutečností, byť by byla sebetrýznivější – v tom okamžiku je ve srovnání s mučivým snem přímo požitkem.“

To jsou slova, která Strindberg vepsal do úvodu „své nejmilovanější hry“ v roce 1901. Tematicky a částečně i formálně navazuje na předchozí třídílný opus Do Damašku. Také zde jde o cestu labyrintem světa. Vypraví se na ni Indrova dcera. Logika snu jí umožňuje volně putovat místy i časem a prožívat v metaforických zkratkách základní lidské situace.

Hra, kde se jedna situace volně prolíná do druhé, kde postavy proměňují svou identitu, kde se lípa mění ve věšák a zámek rozkvete, je jistě výzvou pro divadelní, myšleno scénické uvedení. Zároveň je to ale hra, která je o zvucích, již svou představou božského ucha, které zachycuje stížnosti a modlitby lidí. Jak ve své studii Strindbergova postinfernální dramatická tvorba píše Hans-Göran Ekman: „Hra je plná neúplných dialogů. Postavy vysílají sdělení, nouzová volání, a doufají, že jimi dosáhnou nějakého neviditelného posluchače.“ A Ingmar Bergman o ní napsal, že obsahuje hned celou fugu lidských hlasů.

Hru snů psal Strindberg pro svou ženu (celkem byl Strindberg ženatý třikrát, měl pět manželských dětí) mladičkou norskou herečku Harriet Bossovou. Zrovna se k němu, načas, vrátila a Stridberg ji obdaroval postavou Dcery boha Indry. Pravděpodobně větší radost jí udělal o něco později hlavní rolí ve hře Královna Kristina, kterážto role se stala jednou z nejzajímavějších a hlavně herečkami nevyhlíženějších postav světového repertoáru. Strindberg bývá občas nazýván nepřítelem žen. Snad to nebylo jen jeho okamžitým stavem, ale v obou těchto hrách nahlíží na mužský svět velmi kriticky.

Hra poprvé vyšla v roce 1902, ale na jeviště se dostala až v roce 1907 – ve stockholmském Švédském divadle s Harriet Bossovou v hlavní roli. Dvakrát se k této hře vrátil slavný Max Reihardt. U nás měla premiéru v roce 1936 v Zemském divadle v Brně v režii Karla Meinharda. Hra snů, ostatně jako větší část Strindbergovi tvorby (s naprostou výjimkou Slečny Julie a Tance smrti) nepatří k nejuváděnějším číslům světových jevišť, avšak vliv Strindberga cítíme v dílech O’Neilla, Williamse, Albeeho. Jeho komorní hry napsané právě v tomto období jsou považovány za předchůdkyně děl anglického a francouzského divadla absurdity.

Hru snů pro rozhlas upravil Jan Vedral, inscenaci nastudovala režisérka Kateřina Dušková. V početném hereckém obsazení najdete například Janu Strykovou, Miroslava. Etzlera, Martina Fingera, Jaroslava Achaba Haidlera, Marii Málkovou, Lucii Vondráčkovou, Karla Pospíšila a Norberta Lichého. Hudbu pro inscenaci složil Petr Kofroň, mistrem zvuku byl Tomáš Gsöllhofer.