Rockets Red Glare (Rudě planoucí rakety, 2005)

Přidal: Přemek |

Červen 25, 2010

Jerome Coopersmith. Příběh Jiřího Voskovce a jeho internace. Produkce Himan Brown.

Natočeno 2005. Premiéra 7. 10. 2005 (17:00 – 18:00 h.).

Lit.: anonym: 119th AES New Convention Release. In web AES, říjen 2005 (tisková zpráva). – Cit.: Broadcast legend, Himan Brown, producer of such classic radio programs as Inner Sanctum, Dick Tracey, and The CBS Mystery Theater, presents Rockets Red Glare, a recording session of a rare live audio drama at the 119th AES Convention at the Javits Center Friday, October 7th 5:00PM -6:00PM. Scripted by Jerome Coopersmith, this special AES Historical and Broadcast Event features esteemed film and stage actors Marion Seldes, (Chitty Chitty Bang Bang, Mona Lisa Smile), Paul Hecht (Rosencrantz and Guildenstern Are Dead, Miami Vice), Bob Kaliban (Seinfeld) and Russell Horton (Law and Order, Miami Vice).

Rockets Red Glare is an hour-long original drama focusing on the real life of George Voskovec, an actor and writer who escaped from the Nazis to a new life in America. The recorded performance will be made available on CD to AES members.

“This is a stirring story about one man’s search for freedom,” says Brown, whose foundation, Radio Drama Network, is funding this performance for the Audio Engineering Society as part of its Historical Program. “Jerome Coopersmith’s script poses some intriguing questions about freedom and democracy.”

Hi Brown, is one of the most influential producers in radio history. He has produced more than 30,000 shows over a span of 65 years. A member of the Radio Hall of Fame, he is also the recipient of The American Broadcast Pioneer and the prestigious Peabody Awards.

In recent years, through his non-profit educational foundation, Brown has created a series of radio theater biographies entitled, They Were Giants, dramatizing the lives of such literary figures as Walt Whitman and H.G. Wells. Additional projects include We, The Living, a series of reality dramas about the vibrant lives of senior citizens. He also teaches SVA and Brooklyn College audio drama production.

“We are honored to have Himan Brown produce this thought-provoking audio drama for the AES Historical Program,” says AES Historical Committee chair Harry Hirsch. “Broadcast Events Chair David Bialik has done a remarkable job in coordinating this event. Hi Brown is an amazing force in broadcasting and the performance promises to be a highlight of this years’ convention.”

Lit.: Just, Vladimír: Voskovec story po americku aneb Nikoli nejlepší hra psaná s nejlepšími úmysly. In Divadelní revue, 28.2.2007 (poznámka na okraj hry J. Coopersmithe). – Cit.: Bylo by jistě poněkud laciné začít profesorsky opravovat Coopersmithův “americky” přibarvený příběh Jiřího Voskovce a vypočítávat v něm jednotlivé historické a biografické lapsy, jichž se ve snaze po co nejefektnějším vyznění rozhlasové hry autor dopouští. (Od údajné Voskovcovy dobrodružné cesty Škodovkou přes Rakouské Alpy po celou rovněž vymyšlenou pařížskou sezonu s údajnou rolí Prospera v Shakespearově Bouři až po totální eliminaci jeho osudového uměleckého partnera a “dvojčete” Jana Wericha, s nímž – s výjimkou několika prvních dnů – absolvoval reálný Voskovec jak mezizastávku v Paříži, tak celou válečnou americkou emigraci až po úspěch v Bouři, kde excelovali v postavách Trincula a Stefana do značné míry opět jako dvojice; podobně je zamlčeno Voskovcovo původně zcela legální poúnorové vycestování coby oficiálního úředníka UNESCO atd.) Užitečnější bude namísto toho se ptát po umělecké, nikoli historické pravdě hry: nevypráví-li hra to, co se skutečně stalo (už od Aristotela víme, že to není a nikdy nebylo její povinností), zda tedy vypráví věrohodně to, co by se stát mohlo – podle zákonů dramatické pravděpodobnosti nebo nutnosti. Zda nelže umělecky, jako obraz charakterů a doby.
Obávám se, že odpověď nebude jednoznačná.
To základní – motivace, okolnosti, možné příčiny i průběh Voskovcovy internace podává Coopersmith vcelku zdařile (i s necitelně byrokratickou mentalitou a způsobem kladení otázek vyšetřovatelů, který je zřejmě společný všem funkcionářům jakýchkoli aparátů na zeměkouli). Stejně autenticky vyznívá i hluboká hořkost, bezmoc a tragikomika situace člověka v dobrovolné pasti na prahu ráje (rozuměj: amerického občanství), člověka, jenž rok málem umírá – kafkovsky řečeno – krok před Zákonem, do něhož jej z jemu nepochopitelných důvodů dveřníci ne a ne vpustit. Až potud jsou myslím ve hře obhajitelné, protože dramaticky funkční a vypovídající i všechny kafkovské paralely a motivace (byť, pravda, místy trochu polopatisticky podávané a v závěru Voskovcovými slovy “temné, mučivé, beznadějné – s tím jsem skončil!” odvržené málem jako v nějaké socrealistické agitce: Voskovec odvrhuje nakonec Kafku stejně primitivně a nelogicky jako Tylův Švanda své “zlořečené” dudy). Dokonce i fiktivní postavu nesympatického komunisty Homoly, ve hře de facto prapříčinu potíží hlavního hrdiny, můžeme v rámci dané poetiky zcela akceptovat – byť jako určité, vědomě zjednodušené a jen lehce načrtnuté schéma kariéristy, “záporného hrdiny” či “padoucha” – ovšem padoucha s četnými setsakra reálnými historickými předobrazy. Podobné – v rámci lehce načrtnuté hříčky jakž takž funkční – schéma, tentokrát kladné, představuje mazaný mladý právník, který před komisí vtipně přechytračí udavače málem jako bájný Nasredin. Horší je to s idylickým líčením předúnorových poměrů (podle Coopersmithova Voskovce to byla normální demokracie, podle autentického Voskovce z jeho dopisů i rozhovorů byl právě z nedemokratických předúnorových poměrů i postojů svých bývalých přátel šokován a zdisgustován). Paradoxně nejvíce schematicky nakonec vyznívají obě hlavní postavy – Voskovec a jeho věrná žena Anne. Coopersmithův Voskovec je představen nejen jako oběť, ale i jako vypravěč, který poměrně šťastnou “filmově” střihovou metodou vypráví svůj příběh, ale bohužel při tom všem postrádá Voskovcův slovník, ironii a humor. Didaktické, polopatistické věty jako “abych v zájmu demokracie otevřel divadlo v Praze, divadlo založené na svobodě myšlení, svobodě slova” nebo “chci svou budoucí ženu po svém boku – navždycky” – anebo do třetice osvětová přednáška o mccarthismu “byla to doba honů na čarodějnice, lidé byli očerňováni pro své názory a mnozí skutečně posláni do vyhnanství pro příslušnost k nějaké organizaci, tahle vlna čistek zničila mnoho nevinných životů”. – podobné věty by takhle nikdy reálný Voskovec nevyslovil. A i u toho fiktivního šustí papírem až až, jsou dramaticky nepravdivé. Přes všechny tyto a podobné estetické výhrady máme myslím před sebou dokument velké výpovědní hodnoty. Vypovídá nejen o samotném Voskovcovi a síle “amerického snu” (musíme si při častých nejapných paralelách se stalinismem stokrát říkat: z Ellis Islandu – na rozdíl od našich Jáchymovů – se mohl George Voskovec kdykoli svobodně vrátit jako plnoprávný občan do svobodného světa!), ale i o americkém pohledu na Evropu, nacismus, komunismus a divadlo – a také o míře a způsobech americké sebereflexe vlastních nedávných dějin.

Pozn.: Zdá se mi neuvěřitelné, že už uběhlo 51 let ode dne, kdy mne producenti Armstrong Circle Theatre, televizní série hraných původních dramat založených výhradně na skutečných událostech, oslovili, abych napsal hru o českém herci jménem George Voskovec. Moje reakce na tuto nabídku byla nejprve negativní. Pod pojmem “český herec” jsem si totiž představil patetického bělovlasého staříka chrlícího úryvky z Krále Leara. Souhlasil jsem ale alespoň se schůzkou, a když jsem viděl štíhlého a pohledného herce z Prahy a vyslechl jeho příběh, naprosto jsem změnil názor. A obzvlášť se mi líbilo, že George Voskovec bude hrát sám sebe. Producenti mi řekli, že Voskovec utekl před nacisty v předvečer jejich invaze do Československa. Od George samotného jsem se ale dozvěděl že jeho osud je mnohem složitější: že o jeho svobodu usilovaly tři různé vlády, včetně mé vlastní! Byl opravdovým dítětem své doby, mužem lapeným do pasti a zkoušeným díky vzdorování ideologiím. A tak začala řada setkání, na kterých mi George osobně vyprávěl svůj příběh. Bylo jasné, že z právních důvodů budeme muset změnit jména i povahu některých osob a George sám vymýšlel taková jména, která by v takových případech vypadala uvěřitelně. George jsem měl rád, obdivoval jsem jeho inteligenci, vtip a štědrost. Když jsem se tehdy oženil, pozvali nás George se svojí ženou Anne na malou oslavu do jejich bytu v Greenwich Village. V jeden okamžik začali obcházet byt, otevírali zásuvky a vyndávali obyčejné domácí potřeby jako třeba ruční šlehač, dřevěnou lžíci, kapesní zrcátko a dávali nám je jako svatební dárky. Jsem přesvědčený, že tyto drobnosti jim byly symboly jejich šťastného manželství a tímto gestem nám chtěli trochu toho štěstí předat. Byl jsem obžalován bylo vysíláno na počátku roku 1956* a v létě jsem s potěšením zjistil, že za scénář k této televizní hře jsem získal Robert E. Sherwood Award. Cenu mi udělila Nadace pro republiku, odnož Fordovy nadace. Jednou z členek poroty byla dokonce Eleanor Rooseveltová. V roce 2005 mne producent Himan Brown vyzval, abych napsal rozhlasovou hru na téma svobody. Vzpomněl jsem si na příběh George Voskovce. Psaní pro ryze zvukové médium si samozřejmě vyžádalo jisté změny, takže Rudě planoucí rakety se nakonec od Byl jsem obžalován dost liší, nicméně základní příběh a poslání zůstávají stejné. Liší se samozřejmě i proto, že já jsem se za tu dobu změnil. Přidal jsem řadu nových prvků, jako například paralelu Voskovcova příběhu a osudu Josefa K., zkoušeného hrdiny Franze Kafky. Rudě planoucí rakety byly v roce 2005 předvedeny před živým publikem v newyorském Javits Center jako ukázka způsobu, jakým vznikají rozhlasové hry. V rolích George Voskovce a Anne Gerlette vystoupili významní broadwayští herci Paul Hecht a Marian Seldes. (Jerome Coopersmith)