Jistý den daleké minulosti (1965, 2019)
Jaromír Ptáček. Dramatická koláž, ve které autor vytvořil působivý obraz lidských osudů z doby Protektorátu. Scénář Jaromír Ptáček a Jiří Horčička. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: konfident (Jaroslav Marvan), neárijec (Ladislav Boháč), konfident 2 (Rudolf Hrušínský), árijec (Valtr Taub), židovští manželé (Zdeněk Štěpánek, Olga Scheinpflugová), odsouzený (Jiří Adamíra), komisař (Karel Höger), spoluvězeň (František Smolík), mladík (Jaroslav Kepka), dívka (Gabriela Vránová), ženský hlas (Julie Charvátová), dále účinkují Bořivoj Navrátil, Václav Krška, Josef Šulc, Lída Otáhalová, Jaroslava Drmlová, Štěpánka Holečková, Ladislav Kazda, Václav Bouška, Jaroslav Konšal, Věra Šlahounková, Václav Vorlíček a Artur Šviha.
Natočeno 1965. Premiéra 8. 5. 1965 (Československo I, 19:00 – 20:10 h.; 63 min.). Repríza 6. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h).
Vydala Radiotéka 28. 5. 2019 (MP3).
Pozn.: Při vytváření koláže použil Ptáček texty různých autorů (Adolf Hoffmeister, Vítězslav Nezval, Jiří Orten, Julius Fučík).
Text in: Ptáček, Jaromír: Nepromlčené případy Jaromíra Ptáčka. Brno : Větrné mlýny, 2006, 1. vyd., 356 s.
Lit.: Czech, Jan: O rozhlasové hře, 1988, s. 56 – 60.
Lit.: anonym: Jistý den daleké minulosti. In Čs. rozhlas a televize 19/1965 (27. 4. 1965), s. 12 (anotace).
Lit.: Faltýnek, Vilém: Jaromír Ptáček (Poznámky k tématu). In Divadelní revue 2/2002 (část studie). – Cit.: Hra Jistý den daleké minulosti (1965) se skládá ze sedmi částí. Pět z nich jsou mikrodramata s vlastními příběhy a dvě části jsou koláže zvuků a hlasů v úvodu a závěru.
Části nespojuje ani vývoj aspoň jedné z postav, ani bezprostřední kauzalita situací. Spojující je pouze historický kontext: druhá světová válka v Čechách od nástupu fašismu až po jeho porážku. (Hra vznikala k dvacátému výročí konce války.) Každá část spěje k vlastnímu dílčímu sdělení. Tato dílčí sdělení teprve všechna dohromady staví sdělení dramatu.
Jaromír Ptáček pětkrát vytváří variaci na ústřední téma (nejen této hry), jímž je člověk v ohrožení. Hrdinové jednotlivých epizod se dostávají do situace, kdy nad nimi má někdo jiný moc a může rozhodovat o jejich životě. Každý z nich ovšem reaguje jinak. Epizody nespojuje příběh. Přesto zde souvislý děj v jistém smyslu probíhá. Z. Hořínek v jedné ze svých studií upozorňuje na Jungův pojem synchronicity: Jemu odpovídá v oblasti dramatu forma schopná zobrazit tuto nekauzální významovou spojitost mezi jevy – montáž. Aby zmnožení tématu pěti konkrétními případy bylo zdůvodnitelné, musí každý nový v nějakém smyslu předchozí obohacovat, doplňovat.
Hru lze chápat jako obraz válečné Prahy, jako vyprávění o proměňující se a narůstající úzkosti ve společnosti, nebo jako metaforu lidského osudu, který začíná pomyšlením na útěk ze země (2.), v případě setrvání přichází ohrožení základních svobod a nejhlubší ztráty blízkých (3., 4.), a graduje skutečným ohrožením vlastního života ve vazbě (5. a 6.) – nejprve s reakcí mladíka, který se nedokáže srovnat s náhlou ztrátou perspektivy, a potom zralého muže, jehož činy jsou pevné a vědomé. Hra končí zvukovým znakem konce války.
Lit.: anonym: Jaromír Ptáček: Jistý den daleké minulosti. In web ČRo 2 Praha, 6. 5. 2018 (anotace). – Cit.: Vedle Zdeňka Štěpánka ve hře uslyšíte Olgu Scheinpflugovou, Karla Högera, Františka Smolíka, Jaroslava Marvana… Hvězdně obsazená dramatická koláž osudů z protektorátu. (…)
Hra Jistý den daleké minulosti skládá skrze pět dramatických zastavení obraz válečné Prahy a lidských osudů poznamenaných ztrátou svobody a narůstající společenskou úzkostí. Vysíláme u příležitosti výročí květnových událostí roku 1945. (…)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Lit.: Faltýnek, Vilém: Jaromír Ptáček (Poznámky k tématu). In Divadelní revue 2/2002 (část studie). – Cit.: Hra Jistý den daleké minulosti (1965) se skládá ze sedmi částí. Pět z nich jsou mikrodramata s vlastními příběhy a dvě části jsou koláže zvuků a hlasů v úvodu a závěru.
Části nespojuje ani vývoj aspoň jedné z postav, ani bezprostřední kauzalita situací. Spojující je pouze historický kontext: druhá světová válka v Čechách od nástupu fašismu až po jeho porážku. (Hra vznikala k dvacátému výročí konce války.) Každá část spěje k vlastnímu dílčímu sdělení. Tato dílčí sdělení teprve všechna dohromady staví sdělení dramatu.
Jaromír Ptáček pětkrát vytváří variaci na ústřední téma (nejen této hry), jímž je člověk v ohrožení. Hrdinové jednotlivých epizod se dostávají do situace, kdy nad nimi má někdo jiný moc a může rozhodovat o jejich životě. Každý z nich ovšem reaguje jinak. Epizody nespojuje příběh. Přesto zde souvislý děj v jistém smyslu probíhá. Z. Hořínek v jedné ze svých studií upozorňuje na Jungův pojem synchronicity: Jemu odpovídá v oblasti dramatu forma schopná zobrazit tuto nekauzální významovou spojitost mezi jevy – montáž. Aby zmnožení tématu pěti konkrétními případy bylo zdůvodnitelné, musí každý nový v nějakém smyslu předchozí obohacovat, doplňovat.
Hru lze chápat jako obraz válečné Prahy, jako vyprávění o proměňující se a narůstající úzkosti ve společnosti, nebo jako metaforu lidského osudu, který začíná pomyšlením na útěk ze země (2.), v případě setrvání přichází ohrožení základních svobod a nejhlubší ztráty blízkých (3., 4.), a graduje skutečným ohrožením vlastního života ve vazbě (5. a 6.) – nejprve s reakcí mladíka, který se nedokáže srovnat s náhlou ztrátou perspektivy, a potom zralého muže, jehož činy jsou pevné a vědomé. Hra končí zvukovým znakem konce války.