Faethon (1962)

Přidal: Přemek |

Červen 7, 2006

Otakar Theer. Rozhlasová úprava Miloslav Jareš. Hudba Jiří Berkovec, hraje Pražský komorní orchestr. Technická realizace Karel Tiefrunk a Karel Forejt. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: Helios, Bůh Slunce (Vladimír Šmeral), Faethon, syn Heliův a Klyménin (Luděk Munzar), Prométheus (Otomar Korbelář), Tyfon, démon ohně (Otakar Brousek st.), Gigant 1. (František Hanus), Gigant 2. (Viktor Očásek), Klymené, choť krále Meropa (Marie Glázrová), Eurymedon, král Gigantů (Jiří Hurta), Hóry (Julie Charvátová, Ilona Kubásková, Ludmila Stambolieva), Heliady (Eva Klepáčová, Lída Otáhalová, Viola Zinková).

Natočeno 1962. Premiéra 26. 12. 1962 (Praha – RPD, 20:00 h.; 60 min). Repríza 9. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Pozn.: Úryvek zachycen v pořadu Páteční večer s Miloslavem Jarešem (2003).

Lit.: Štěrbová, Alena: Rozhlas a slovesné umění. Olomouc: Univerzita Palackého, 1991 (s. 16).

Alternativní název: Faethón, Faëthon.

Lit.: Pekárek, Hynek: Otakar Theer: Faëthón. In web ČRo, březen 2013 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Posledním dílem předčasně zemřelého a dnes pozapomnělého básníka Otakara Theera byla tragédie Faëthón. Starořeckou báji o vzpurném mladíkovi, který chtěl na nebeském spřežení doletět až ke Slunci, vyložil básník jako obraz vzpoury proti odvěkému řádu a touhy po svobodě.

V titulní roli legendární rozhlasové inscenace uslyšíte Luďka Munzara. Hru uvádíme k 90. výročí existence Českého rozhlasu (…).

Když se v roce 1962 připravoval k realizaci text hry již tehdy téměř zapomenutého básníka Otakara Theera, rodil se zásluhou dramaturga Jaromíra Ptáčka a režiséra Miloslava Jareše významný inscenační počin.

Theerovo drama nebylo od roku 1917 nikdy znovu uvedeno a z repertoáru Národního divadla bylo staženo po pouhých třech reprízách, přestože ve válečné atmosféře bylo publikem vřele přijato, jak napsal F. X. Śalda, „jako výzva k národně politické nesmluvnosti“.

Symbolistická hra je napsaná antikisujícím veršem, náročným na pozornost publika a téma vzpoury je místy vedeno účinnými, i když mnohdy statickými dialogy. Ve své době bylo také obtížně scénicky realizovatelné. Režisér Jaroslav Kvapil a scénograf Josef Wenig zvolili smělé řešení a nad jeviště Národního divadla umístili na speciálních podpěrách profil nebeského vozu do výše čtyř metrů. To však paradoxně vedlo k brzkému stažení inscenace, protože umělecká rada Národního divadla odmítla odpovědnost za bezpečnost účinkujících.

To, co bylo ve hře pro divadelní tvůrce nesnadno řešitelnou záludností, přislibovalo naopak rozhlasové realizaci vítanou možnost tvořivě využít jednu z podstatných specifik rozhlasového umění: zvukovou evokaci dramatického prostoru. Režiséra Miloslava Jareše pak dovedla jeho cesta ke hledání zvukového prostoru, který by adekvátně akusticky vyjádřil imaginaci Theerových veršů a sférickou rozpínavost dějiště druhé části dramatu, z neutrálního akustického prostředí rozhlasového studia do reálného prostoru chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře. Majestátní chrámová loď nabízela pozoruhodné akustické efekty a Jareš jich při natáčení tvárně využíval.

Neobvyklá realizační metoda byla výsledkem Jarešova hledání tvůrčích možností rozhlasové režie: vážně se zabýval myšlenkou, jak zvukově ztvárnit dramatický prostor rozhlasových her, aby působil autenticky. Řešení – a to nejen pro inscenaci Faëthóna – našel v nahrazení rozhlasového studia reálným prostředím.

O mnoho let později, v roce 1977 natáčel Štěpánkovu hru Pivovar v Sojkově v prostorách starobylého kutnohorského pivovaru.

Jarešův Faëthón je ojedinělý snímek, který dokládá nejen jednu z etap Jarešova tvůrčího rozmachu, ale především svébytnost rozhlasového inscenačního umění, a posouvá jeho možnosti za obvyklé hranice.

Rozhlasové hry