Průkopníci rozhlasového vysílání (1923 – 1925) – Josef Maršík

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Zahájení pravidelného rozhlasového vysílání dne 18. května 1923 oznámil jeden z našich prvních časopisů, který se soustavněji věnoval popularizaci amatérského rozhlasového vysílání a radiotelefonie, měsíčník Radioamatér, slovy:

„Od poloviny května máme pravidelné české rozesílání mluvy a hudby, český broadcasting. Jsou to prozatím jen zkoušky, ale jsou pořádány pravidelně a hlavně něco již se konečně děje, co jest patrno navenek a čemu mohou být svědky obyčejní smrtelníci. Firmy, které se ucházejí o získání výhradního práva na dovoz a výrobu radiopřístrojů, získaly na svou stranu obezřetně Spolek českých žurnalistů, jakožto činitele, který může určitým záměrům přispěti příznivými novinovými referáty, je-li sám přímo ve věci zainteresován. V Praze v kinu Spolku českých žurnalistů |“Sanssouci“ byla instalována přijímací stanice, která zachycuje a v hledišti bia hlasitě reprodukuje hudební přenosy, vysílané zprvu z poštovní stanice kbelské…“

Počátky rozhlasového vysílání byly neobyčejně složité. Kbelská stanice totiž nebyla pro každodenní vysílání hudebního a slovesného programu vůbec vhodná. Jednak byla poměrně daleko od kulturního a společenského centra – Prahy – a spojení hromadnou dopravou bylo poměrně komplikované, což ztěžovalo účast prvních účinkujících ve vysílání. Jednak byla zřízena na kbelském letišti jako telegrafní vysílačka pro vysílání tzv. „meteorů“ (meteorologických zpráv) pro leteckou službu a jako stanice pro radiofonii mohla být používána jen po technické úpravě. I pak byl ale poslech programu nepříjemně rušen stálým tónem ve výši 500 Hz. Tato technická závada byla vyvolána nedostatečnou filtrací usměrněného proudu a byla odstraněna až v listopadu 1924, kdy byl vysílač rekonstruován a v dalším období definitivně určen výhradně pro radiotelefonický provoz. Pro potřeby pravidelného rozhlasového vysílání byla využívána od 18. května 1923 do února 1925, kdy její funkci převzala vysílací stanice ve Strašnicích.

Stanice byla umístěna v dřevěném domku, který poskytoval jen nejnutnější prostor pro technické pracovníky (Vlacha a Jandla), pro programové pracovníky a první účinkující v rozhlasových přenosech v něm nebylo dostatek místa. Když se dne 16. května na místo dostavili Eduard Svoboda a Miloš Čtrnáctý, aby vysílání připravili, byli právě pro nedostatek místa odmítnuti. V nouzi jim vypomohl skautský stan, který byl u stanice shodou okolností postaven o den dříve – 15. května. Toho dne, jak již bylo uvedeno, pořádala Osvětová beseda další přednášku ing. Josefa Strnada o radiofonii s ukázkou vysílání, jež tvořil přenos hudebního vystoupení z kbelské stanice. Protože pro účinkující nebylo ve stanici místo, vypůjčila si Osvětová beseda u pražské Prázdninové péče o mládež stan, který byl postaven v těsném sousedství stanice, a z něho se názorná rozhlasová hudební produkce uskutečnila. Tento stan se zapůjčeným klavírem a kobercem, který byl původně zřízen pouze pro jedinou ukázku rozhlasového vysílání, se nakonec stal na několik letních měsíců prvním studiem Českého rozhlasu.

Programové počátky

Program prvního „vysílacího dne“ zajišťovali pod vedením ing. Eduarda Svobody členové orchestru bia Sanssouci: houslista Josef Hašek, kornetista Emil Čermák a cellista František Voženílek, který zahrál Sicilianu z opery Sedlák kavalír od Pietra Mascagniho. Sólisty doprovázel na klavír prof. Karel Sergej Duda, bývalý profesor carské konzervatoře v Kyjevě. V programu vystoupila také operní pěvkyně Růžena Topinková, která zazpívala Malátovy písně.

První pořad uváděl technik Vlach, který ještě před ohlášením vstoupil do éteru při ladění stanice svým hlubokým – áááááá -. Vysílání později zahajoval slovy: „Haló – haló – zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu, která vysílá na vlně 1 025 m zprávy a program.“ Pak nahlásil jednotlivá hudební čísla a nakonec se s posluchači rozloučil pozdravem „na slyšenou“.

Počasí prvnímu vysílacímu dnu nepřálo, a tak účinkující trnuli obavou, že silný vítr a prudký déšť improvizované stanové studio odnese a znemožní vysílání programu. Při vystoupení pěvkyně Topinkové dokonce jakýsi pes podlezl stěnu stanu, aby se ochránil před nepohodou a doprovodil zpěvačku svým štěkotem. Naštěstí mikrofon nebyl tak citlivý, aby jeho projev zachytil, přesto si všichni oddychli, když byl pes chycen a ze stanu odveden.
Program byl přenášen do licencovaného kina Spolku českých žurnalistů Sanssouci. Zde jej z jediného přijímače, zapůjčeného firmou Radioslavia, na který bylo napojeno osm reproduktorů, sledoval Miloš Čtrnáctý a shromáždění posluchači. Podle vyjádření M. Čtrnáctého „ani raději na tento večer nevzpomíná, ví jen, že byl šťasten, že bylo vůbec něco slyšet a že hlavně kornet Čermákův, jenž první v čsl. rozhlase zatroubil naši hymnu, přemohl všechny ty šramoty a poruchy, které aparát zachycoval a ampliony rozšiřovaly.“

Národní politika ze dne 19. května 1923 reagovala na zahájení pravidelného vysílání pro veřejnost bez většího vzrušení. Tisk vesměs zdůrazňoval spíše technickou stránku nového vynálezu, aniž by si přirozeně uvědomoval jeho společenské důsledky a souvislosti. Rozhlas byl chápán v době svého zrodu především jako zajímavá atrakce a technická novinka: „Zajímavé ukázky radiofonického koncertu předvádějí se za péče Spolku českých journalistů denně v bio Sanssouci� hudba vysílána je bez drátu z radiostanice v Kbelích, zařízené ovšem hlavně pro radiotelegrafii a pro radiotelefonii jen provizorně upravené, než bude postavena hlavní stanice pro hudbu a přednášky, a zaznívá v sále z osmi multiplikátorů umístěných na stěnách. První tyto pokusy mají vést k dalším zdokonalením a rozšíření radiofonie u nás.“

V kině Sanssouci byl program reprodukován čtvrt hodiny před zahájením filmového představení – vždy od 20:15 hod., kdy vysílání Radiojournalu začínalo. „Seděl jsem v šeru kanceláře biografu „Sanssouci“, který se stal na počátku důležitým opěrným bodem našeho rozhlasového podnikání, a naslouchal koncertu, jehož zvuky pronikaly z Pathé tlampače, stojícího na psacím stole… Zde kontroloval jsem jako šéf programu první naše relace, radoval se i zlobil, ale neztrácel naději, zatímco inž. Svoboda jako technický ředitel řídil vysílání ve Kbelích a inž. Hájek z Radioslavie nebo operatér Velík snažili se pod projekční kabinou a plátnem biografu zachytit slova a hudbu ze Kbel a jejich reprodukcí v hledišti biografu přesvědčit obecenstvo, že rozhlas je hudbou budoucnosti,“ vzpomíná Miloš Čtrnáctý. Tyto veřejné rozhlasové propagační produkce ale trvaly jen několik týdnů.

Svízelné počátky vysílání

Počátky pravidelného vysílání byly provizorní a svízelné, ale první průkopníci nejednou zažili i humorné situace. Karel Koníček např. vzpomínal na jedno z prvních rozhlasových vystoupení členky opery Národního divadla Míly Kočové: „Po ohlášení árie lesní žínky z Dvořákovy Rusalky převzala zpěvačka od hlasatelky Tučkové mikrofon a začala zpívat „mám zlaté vlásky, mám…“. Pojednou zbledla a dívajíc se vyděšeně na jednu bednu, zazpívala „svatojánské myšky slétají se k nim…“ Na bedně totiž pobíhaly dvě malé myši, které se sem uchýlily před nepohodou, a tak místo svatojánských mušek objevily se v árii myšky. Profesor Duda si toho povšiml, myšky rychle zapudil, a tak zpěvačka árii už hrdinně a správně dozpívala.“

Ing. Eduard Svoboda se zase věnoval ve svých vzpomínkách zejména technickým a organizačním problémům prvních týdnů rozhlasového vysílání:

„Rozhlasový mikrofon jsme neměli, a budete se proto jistě tázat, do čeho jsme tedy vlastně zpívali a hráli. Není to žádné tajemství. Do modulačního okruhu vysílačky se prostě zapojil týž uhlíkový mikrofon, do kterého mluvíte při telefonování, a po několika pokusech byl problém vyřešen. Pro malou citlivost tohoto mikrofonu bylo nutné umístit jej co možná nejblíže u zdroje zvuku, tedy zpěvákovi blízko úst a u klavíru pod resonanční desku. Horší již bylo, měl-li se zachytiti zpěv s doprovodem klavíru. Naši účinkující měli však pro tyto potíže velké pochopení, a stali se proto hotovými akrobaty. Jeden doktor… (tenorista dr. Dušánek – pozn. J.M.) ležel při zpívání vždy pod klavírem a sklízel tak největší úspěchy. Každý nástroj vyžadoval zvláštní způsob zachycení. Tak hrál například náš vyhlášený cellista, pan Berka, Dvořákovu Humoresku a mechanik Vlach klečel před ním a držel mikrofon těsně u můstku, aby zvuk byl věrně zachycen. Při houslovém sólu musel dokonce následovat pohyby houslistovy, a to nebylo tak snadné, byl-li houslista trochu temperamentnější. Dechovým nástrojům jsme proto dávali přednost, poněvadž vyvozovaly větší množství energie. Nedali jsme se však odstrašit a dělali další pokusy a vynálezy. Zvedli jsme klavír na tři vysoké bedny, takže zpěvák či houslista mohl pod ním rovně stát a zpívat při doprovodu do mikrofonu. Pro našeho oblíbeného pianistu Dudu jsme vybudovali pyramidu z beden, sloužících původně jako obal pro vysílací lampy. Jednou však hrál Pochod donských kozáků příliš temperamentně, a tu byl koncert náhle přerušen hřmotem, neboť trůn pod panem profesorem se zhroutil. Posluchači čekali trpělivě, až bylo opět všechno uvedeno do pořádku.“

Spojení z Prahy do kbelského „studia“ bylo pro účinkující zpravidla zajišťováno automobilem (taxislužbou jedné pražské firmy, která cenově vycházela Radiojournalu vstříc), zaměstnanci také jezdili tramvají na konečnou stanici do Vysočan a potom pokračovali ještě skoro půl hodiny pěšky.

Počáteční nedůvěra posluchačů k novému médiu

Překážkou byla i nedůvěra lidí k novému vynálezu. Technik Karel Koníček ve svých vzpomínkách na počátky rozhlasového vysílání uvádí:

„Vzpomínám si, jak jsme stavěli stanici u nějakého statkáře v jedné obci na Olomoucku. Došlo tam málem ke vzbouření na vsi, naše počínání vzbudilo u místního obyvatelstva velkou nevoli. Jedna babka vykřikovala na návsi: „Deť je to protivá páno Boho! Takový novote! Přenesó nám leda zkázo! Te dráte bodó chetat všecke hrome! Ovizete, že z teho jednó vehoři celá dědina!“ Nechtěla si dát říci, že to není žádný ďáblův vynález na zkázu Hanáků, dívala se na mě stále nevraživě, ale večer ke statku přece jen přišla. A s ní půl vesnice. Míla Kočová zpívala ten večer Mařenku z Prodané nevěsty. Otevřeli jsme okna i dveře, aby bylo venku slyšet. Byl pěkný, klidný večer. Zástup před domkem ani nedutal, kolem dokola bylo ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout. Po vysílání se nikomu nechtělo domů. Vyhledal jsem nedůvěřivou babku a zeptal se jí, jak se jí to líbilo. „No, hrálo to moc hezky,“ řekla, „ale já vám sténě nevěřím. Čert vi, co v tem vězijó za kozla.“ Takových a podobných příhod zažili jsme v těch dobách dost.“

Rozhlasové hry