Urfaust (1979, 1984, 2013)

Přidal: Přemek |

Srpen 17, 2005

Johann Wolfgang Goethe. Hra o věčném hledání smyslu života. Překlad Jaroslav Bílý. Rozhlasová úprava a dramaturgie Jaroslava Strejčková. Scénická hudba Jiří Smutný. Zvuk Jitka Borkovcová. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Faust (Eduard Cupák), Mefistofeles (Rudolf Hrušínský st.), Markétka (Klára Jerneková), Marta (Dana Medřická), Duch země (Rudolf Pellar), Wagner (Jiří Pleskot), Žák (Vítězslav Jandák), Frosch (Jan Faltýnek), Alten (Jaroslav Cmíral), Brander (Ivo Gübel), Siebel (Vladimír Hrubý), Valentin (Viktor Preiss), Líza (Daniela Hlaváčová) a kolovrátkář (Jiří Bruder).

Natočeno v roce 1979 (96 min.). Repríza 17. 4. 2010 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.), 1. 1. 2011 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.), 22. 11. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 17. 10. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) k 100. výročí narození R. Hrušínského v cyklu Sobotní drama; 12. 3. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 11. 3. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Vydal Supraphon 1984 (2 LP) a Radioservis v roce 2013 (2 CD).

Lit.: Hruš, Tomáš: Urfaust. In web Tomáš Hruš, 17. 4. 2010 (postřeh). – Cit.: Shodou okolností jsem měl dnes čas i dostatek soustředění a vyslechl jsem po dlouhé době rozhlasovou hru. Stanice Vltava vysílala Goethova Urfausta. Nastudování pochází z roku 1979 a titulní postavu ztvárnil Eduard Cupák, Markétku pak Klára Jerneková. Je fantastické, s jakou bravurou se tehdy herci dokázali vypořádat s textem ve verších, řeč plyne přirozeně jako voda a je rozkoš je poslouchat. Nejsilnějším zážitkem však pro mne byl Rudolf Hrušínský coby Mefistofeles. Každá jeho věta je perla a každá promluva zasluhuje aplaus. Právě takový totiž musí být ďábel. Ďábel není primitiv, šířící hrůzu, není to ani směšná postavička z našich pohádek. Je to inteligentní muž, kterého stále neomrzel svět, přestože ví, jak věci dopadnou. Naopak – protože ví, má odstup, má moc a především má ironii. Ví, že stačí počkat a Faust mu sám a dobrovolně splní svou část kontraktu. Tedy čeká a baví se. Navíc je (ve svém chápání věcí) optimista, přestože se mu ne vždy daří, jak přiznává Faustovi v jejich prvním dialogu. Mefisto nemá lidské slabosti. Faust, sebevědomý, domnívající se, že všechno poznal, je však stále jen člověk. Domnívá se, že má sebe i svého sluhu pod kontrolou. Ale citová vyprahlost se nemůže rovnat suverenitě skutečné převahy, dané tím, jak jsou od začátku rozdané karty. Ďáblu se nemůže vyrovnat a podlehnout zkrátka musí. Hrušínský jako Mefistofeles triumfuje velkolepě, přesto jaksi samozřejmě… Markétku je bohužel (smí ďábel -byť v mé parafrázi- vůbec použít takové slovo?) nutné odepsat, to se zkrátka stává, ale Faust, Faust je náš…

Stanice Vltava Urfausta dnes zařadila namísto jiné hry vzhledem ke dni smutku po smrti polského prezidenta. Marně přemýšlím, co chtěli dramaturgové ČRo 3 volbou této hry svým posluchačům sdělit.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Urfaust (booklet, 2013). – Cit.: Příběh učeného Fausta je jeden z nejslavnějších příběhů našeho světa. První historky o doktorovi, který v touze po vědění a požitcích zaprodal svou duši ďáblu, se v literatuře objevily už v šestnáctém století. Autoři vycházeli z příběhů, které kolovaly o skutečném doktoru Faustovi, jenž žil v letech 1480(?)-–1540. Drama o osudu doktora Fausta napsal Shakespearův současník Christopher Marlowe, z tradičních loutkových her, které do našich zemí přišly z Anglie, vychází i loutkohra Johanes doktor Faust od Matěje Kopeckého. V próze se tématu věnoval Michail Bulgakov (Mistr a Markétka), Thomas Mann (Doktor Faustus) nebo Stanisław Lem (Solaris). Nejslavnějším zpracováním je však Faust Goethův. Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) se tématem touhy po znalosti a neschopnosti člověka vměstnat do tak krátce vymezeného času, jako je život, veškeré vědění světa, začal zabývat již v mládí. Urfausta, jehož nahrávku uvádíme, napsal již v letech 1772–1775. Další zpracování vyšla v letech 1790 (fragment 1. dílu), 1808 (první verze 1. dílu, revidováno 1828–1829). Druhou část dopsal Goethe v roce 1831, vydání příštího roku se však již nedožil. Rozhlasová dramaturgyně Jaroslava Strejčková sáhla v roce 1979 po prapůvodní, mladické Goethově verzi v překladu Jaroslava Bílého. Pečlivý a nesmlouvavý režisér Josef Melč pro tuto inscenaci získal skvělé obsazení: zoufale hledajícího Fausta ztvárnil Eduard Cupák, bezvýhradně milující Markétku Klára Jerneková, zemitou Martu Dana Medřická, Wagnera Jiří Pleskot. A vedle nich – civilní, nenápadný strejc, pivní kumpán jako každý jiný. Mefisto Rudolfa Hrušínského. O této postavě napsal na začátku minulého století Vojtěch Kristian Blahník toto: „Postavil-li Goethe ve Faustovi svého Mefista jako figuru humornou, můžeme v tom viděti pozůstatek prvotního příchodu čerta na jeviště v pololiturgických hrách, v nichž byl nejen negací dobra a odpovědníkem božím, ale i představitelem komického elementu.“ První dojem však klame, během poslechu postupně zjistíme, že za touto fasádou se skrývá vyhaslá a bezskrupulózní inteligence, bažící jen po jednom cíli: po moci nad Faustovou duší. Tragický příběh doktora Fausta a jeho nenaplněných tužeb (po lásce i po vědění) si můžete poslechnout ve skvělém nastudování. Snad vám potvrdí slova Oscara G. Brocketta, autora knihy Dějiny divadla: „Tato dramatická báseň, nezamýšlená pro jeviště, zobrazuje lidskou touhu po naplnění, a naznačuje, že lidé dojdou spasení právě jeho hledáním. … I když Goethe později nazval romantismus „churavým“, jeho Faust svým obrovským záběrem, svým obrazem věčného lidského snažení a jako pokus zachytit nekonečnou rozmanitost lidské existence je vtělením značné části romantického myšlení.“

Lit.: anonym: Johann Wolfgang Goethe: Urfaust. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2010 (článek). – Cit.: Téměř šedesát let pracoval Johann Wolfgang Goethe na svém mistrovském díle, Faustovi. Než k němu dospěl, předcházela mu první verze z mládí, pro niž se vžil název Urfaust.

Dvacetiletého Johanna Wolfganga Goetha fascinovala postava historického doktora Fausta, samozvaného filosofa, který cestoval Německem v první polovině šestnáctého století, vydělával si převážně magií a záhadně zemřel někdy kolem roku 1540. Mladý Goethe, nejvýznamnější reprezentant literárního hnutí Sturm und Drang, pojal úmysl napsat o Faustovi drama. Tak vznikla první verze později světově proslulého díla, pro niž se vžil název Urfaust. Hru o věčném lidském hledání smyslu života dokončil pak Goethe až po šedesáti letech. Přesto se na jeviště často vrací i Urfaust, který patří do autorova romantického období. I tato kratší verze gigantického dramatu má svoje kvality.

Posluchači Českého rozhlasu 3 – Vltava si ji mohou poslechnout v nastudování Josefa Melče z roku 1979, který do role Markétky obsadil Kláru Jernekovou, do role Fausta Eduarda Cupáka a pokušitelského ďábla Mefistofela svěřil Rudolfu Hrušínskému. Drama o nezkrotné lidské touze po poznání, zpupnosti i pokoře, lásce a smrti otevře 1. ledna ve 14.00 hodin německý rok na stanici Vltava, v jehož průběhu vám budeme přinášet nové i archivní pořady z děl slovesných i hudebních autorů, které spojuje jeden z největších evropských jazyků – němčina.

Lit.: -ob- (= Bezdr, Ondřej): AUDIO: Poslechněte si, jak hráli Cupák s Hrušínským Fausta a Mefista. In web IDNes, 25. 3. 2013 (článek). – Cit.: V dramatizaci Jaroslavy Strejčkové a režii Josefa Melče natočil Československý rozhlas v roce 1979 inscenaci Urfaust podle Goethova zpracování faustovské legendy. Radioservis nyní vydává tuto hru na dvou CD a iDNES.cz přináší několik ukázek.

„Pečlivý a nesmlouvavý režisér Josef Melč pro tuto inscenaci získal skvělé obsazení: zoufale hledajícího Fausta ztvárnil Eduard Cupák, bezvýhradně milující Markétku Klára Jerneková, zemitou Martu Dana Medřická, Wagnera Jiří Pleskot. A vedle nich – civilní, nenápadný strejc, pivní kumpán jako každý jiný. Mefisto Rudolfa Hrušínského,“ definuje postavy v průvodním slově Přemysl Hnilička.

Příběh učeného Fausta je jeden z nejslavnějších světových příběhů. První historky o doktorovi, který v touze po vědění a požitcích zaprodal svou duši ďáblu, se v literatuře objevily už v šestnáctém století. Autoři vycházeli z příběhů, které kolovaly o skutečném doktoru Faustovi, jenž žil v letech 1480(?)-1540.

Drama o osudu doktora Fausta napsal Shakespearův současník Christopher Marlowe. Z tradičních loutkových her, které do našich zemí přišly z Anglie, vychází i loutkohra Johanes doktor Faust od Matěje Kopeckého. V próze se tématu věnoval Michail Bulgakov (Mistr a Markétka), Thomas Mann (Doktor Faustus) nebo Stanisław Lem (Solaris).

Nejslavnějším zpracováním je však Faust Goethův. Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) se tématem začal zabývat již v mládí. Urfausta, jehož nahrávku Radioservis uvádí v překladu Jaroslava Bílého, napsal již v letech 1772–1775. Další zpracování vyšla v letech 1790 (fragment 1. dílu), 1808 (první verze 1. dílu, revidováno 1828–1829). Druhou část dopsal Goethe v roce 1831, vydání příštího roku se však již nedožil.

Lit.: Semelková, Jana: Jedinečná rozhlasová nahrávka Goethovy básně Urfaust. In web Naše rodina, 28. 7. 2013 (recenze CD). – Cit.: Příběh vědce, který za znalosti a možnost požitků je ochoten duši ďáblu upsat se táhne světovou literaturou od šestnáctého století. Fascinuje a láká spisovatele, básníky, skladatele, režiséry. Fascinuje a láká také čtenáře, diváky, posluchače…

První historky spojené s profesorem Faustem se objevily již za jeho života. Do našich zemí přišly v podobě tradičních loutkoher. Jimi se nechal audio Jedinečná rozhlasová nahrávka Goethovy básně Urfaustinspirovat i Matěj Kopecký ve svém díle Johanes doktor Faust. V próze se námětem zabývala celá řada spisovatelů: Michail Bulgakov (Mistr a Markétka), Thomas Mann (Doktor Faustus) nebo Stanislav Lem (Solaris).

Nejslavnější ze všech je však Faust Goethův. Johann Wolfgang Goethe zpracoval lákavý námět hned několikrát, poprvé v básni Urfaust z let 1772–1775. O ní se vyjádřil autor knihy Dějiny divadla Oscar G. Brockett takto: „Tato dramatická báseň, nezamýšlená pro jeviště, zobrazuje lidskou touhu po naplnění, a naznačuje, že lidé dojdou spasení právě jeho hledáním… I když Goethe později nazval romantismus ‚churavým‘, jeho Faust svým obrovským záběrem, svým obrazem věčného lidského snažení a jako pokus zachytit nekonečnou rozmanitost lidské existence je vtělením značné části romantického myšlení.“

Jedinečná rozhlasová nahrávka Goethovy básně UrfaustPrávě k prapůvodnímu Goethovu zpracování se přiklonila v roce 1979 dramaturgyně Jaroslava Strejčková a stvořila jedinečnou rozhlasovou dramatizaci. Pod vedením režiséra Josefa Melče vznikla nahrávka patřící k „rodinnému stříbru“ Českého rozhlasu. Eduard Cupák je opravdu zoufale hledajícím Faustem. Touží po krásné Markétce, tápe, přijímá rady našeptávače, neohlíží se na morální aspekty svých činů, je rozhodnuto, ztrácí duši! Zoufalství a strach vedle ukojení veškerých tužeb – vědeckých i milostných: to je Cupákův prokletý Faust. Vedle rozporuplného Fausta stojí bezvýhradně milující Markétka Kláry Jernekové, jíž „navádí“ – aby z toho cosi sama měla – zemitá Marta v podání Dany Medřické. Souběžně s nimi se skví civilní, nesmlouvavý, někdy nenápadný, jindy prostořeký kumpán – pokaždé jiný, vždy takový, jak situace vyžaduje – našeptávač Mefisto. Laskavý zpočátku, břitký vzápětí, hlasem hladící a jazykem sekající. Jemu propůjčil své umění Rudolf Hrušínský starší. Režisér s dramaturgyní namíchali tak v roce 1979, kdy byla nahrávka pořízena, posluchačům skvostný koktejl jedinečného herectví, který nás vede příběhem o touze a pochybení. Příběhem, jenž s věkem nestárne.

Lit.: Michalová, Anna: Mefistofeles v rozhlasové inscenaci Urfaust. In web RadioDock, 18. 5. 2021 (recenze). – Cit.: Text vznikl jako výstupní práce z kurzu Rozhlasový seminář, který v letním semestru probíhal v rámci Katedry divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Autorka je studentkou prvního ročníku oboru Filmová studia – Televizní a rozhlasová studia.

Ve své analýze se budu zabývat postavou Mefistofela v rozhlasové inscenaci Urfaust z roku 1979. Jedná se o adaptaci dramatu německého spisovatele Johanna Wolfganga Goetha, který se středověkou legendou o doktoru Faustovi zabýval celý život. Název Urfaust (česky Prafaust) se vžil pro Goethovo prvotní zpracování, které napsal asi o třicet let dříve, než publikoval své vrcholné dílo Faust[1]. O rozhlasovou úpravu inscenace a dramaturgii se postarala Jaroslava Strejčková, režisérem byl Josef Melč.

Příběh sleduje učence Fausta, který v touze po vědění uzavře smlouvu s ďáblem. Fausta ztvárnil v rozhlasové inscenaci Eduard Cupák, ďábla Mefistofela Rudolf Hrušínský, kromě nich můžeme slyšet například Kláru Jernekovou v roli Markétky nebo Danu Medřickou v roli Marty. Ve své analýze budu literární předlohu komparovat s rozhlasovou inscenací, cílem textu je zjistit, jaké úpravy byly na trase drama – rozhlasová inscenace provedeny u postavy Mefistofela. (vycházím z českého překladu Urfausta od Jindřicha Pokorného, který byl publikován pod názvem Faust a Markétka[2]).

První setkání s ďáblem

V rozhlasové inscenaci posluchači Mefistofela poprvé uslyší zhruba ve dvacáté minutě: Faust si z procházky přivede domů černého psa, který se následně promění v Mefistofela, a dvojice poté mezi sebou uzavře dohodu, jejíž součástí je i skutečná psaná smlouva stvrzená krví. Ve Faustovi a Markétce tato scéna není. Mefistofeles se poprvé objeví ve scéně, kde v přestrojení za Fausta dává rady studentovi. Později je sice zmíněno, že Mefistofeles býval černým psem (Faust: Proměň ho, červa, můj nesmírný duchu, zas ve psa, co častokrát s takovou radostí po nocích pobíhal přede mnou, poklidným poutníkem, pletl se pod nohy…[3]), jeho přítomnost však není nijak dále vysvětlena. Jejich první setkání, které se v rozhlasové verzi přímo odehrává, je popsáno až v pozdějším Faustovi[4].

Vztah Mefistofela a Fausta není ve Faustovi a Markétce tak jasně stanoven jako v Urfaustovi. Zatímco v inscenaci je mezi nimi přímo uzavřena smlouva a Mefistofeles se na začátku dokonce sám označuje za Faustova služebníka až otroka, v předloze není nic takového explicitně řečeno. Jelikož na sebe postavy během jejich prvních společných scén nijak nereagují, jejich první interakce se vyskytuje až ve scéně s názvem U silnice[5], kde si Faust Mefistofela přátelsky dobírá, protože se vyhýbá kříži u cesty – Mefistofela lze tak zpočátku vidět spíše jako Faustova přítele nebo společníka.

Auerbachův sklep v Lipsku

Jedna z nejvíce zřetelných změn se objevuje ve scéně, kde Faust a Mefistofeles navštíví hostinec. V rozhlasové verzi se tato scéna vyskytuje hned po Mefistofelově dohodě s Faustem a následným rozhovorem se studentem. Je to tak první scéna, kde Mefistofeles může ukázat své ďábelské schopnosti. Faust dá pokyn návštěvníkům hospody, aby si poručili, jaké víno chtějí a lehli si pod stůl. Mefistofeles zazpívá zaklínadlo, vyčaruje víno, a když začnou být opilí návštěvníci agresivní, donutí je vidět před očima vinnou révu. Ve Faustovi a Markétce je tato scéna vylíčena jinak. Stejně jako v inscenaci začíná příchodem Fausta a Mefistofela do hostince, dvojice se poté chvíli baví s návštěvníky a Faust je vyzve, aby si poručili, jaké víno by chtěli pít. Následně je to ale sám Faust, kdo vyčaruje tekoucí víno ze stolu, zatímco Mefistofeles pouze přihlíží. Dále je to opět Faust, kdo kouzlem zažene oheň, který vytryskne z vína na podlaze, a kdo vyvolá návštěvníkům halucinace, když se na něj a Mefistofela rozzuřeně vrhnou. Mefistofeles byl tak v této scéně proměněn z původní role pouhého pasivního pozorovatele na ďábelského služebníka, kterého budou posluchači znát z legendy o Faustovi nebo kterého alespoň budou spíše očekávat po úvodní dohodě. Některé repliky Fausta a Mefistofela byly dokonce přímo prohozeny:

Scénář rozhlasové inscenace:

Alten: Tady nebudete provádět žádný pekelný kejkle!

Mefistofeles: Buď zticha, ty čuně!

Frosch: Mně budeš říkat čuně, ty – ty, tatrmane!

(…)

Siebel: Podřezat!

Mefistofeles: Dost! – Hleďte, pánové! Jste na vinici!

Siebel: Koukejte! Vinice!

(…)

Mefistofeles: To stačí! A teď jděte se vyspat z opice!

Jdem, Fauste?[6]

Faust a Markétka:

Siebel: Při satanášovi! Myslí si, že může všechno! Přitovaryšit se do počestné společnosti a v ní provozovat pekelnické kousky?

Faust: Mlč, ty čuně!

Siebel: Já a čuně? Kde máš koště, stará rašple! Vrhněte se na ně! Jen je bijte!

Všichni vytahují nože.

Čarodějník stojí mimo zákon! Podle říšských paragrafů stojí mimo zákon!

Řítí se na Fausta, ale na jeho pokyn se všichni náhle zastaví a udiveně se rozhlížejí.

Siebel: Vidím dobře? Vinohrad!

(…)

Faust: Dost už! – Alou, koukejte se vyspat z kocoviny!

Faust a Mefistofeles odcházejí.[7]

Urfaust a Faust

Jak už jsem zmínila v úvodu, rozhlasová inscenace Urfaust čerpá z prvotní verze Fausta, kterou Goethe napsal zhruba ve svých pětadvaceti letech. Je to verze, která původně nebyla vůbec publikována, ale která se dnes i přesto těší velké oblibě. Hanuš Karlach v doslovu Fausta a Markétky uvádí, že si dnešní doba k této zárodečné podobě Fausta nachází cestu pro její bezprostřednost a syrovost; její tvarově neuhlazené výstupy, seřazené bez hlubších souvislostí, vytváří podle Karlacha méně okázalou, zato realistickou lidskou dimenzi. Překladatel dodává, že prvotní Faust byl dnešními čtenáři a posluchači povýšen na text hodný textu definitivního, často přitom slouží jako text úvodní, po kterém se čtenář může zabývat obsáhlejším Faustem podle své síly či chuti.[8]

Rozhlasové adaptační úpravy literárního dramatu popsala ve své studii Praktická činnost dramaturga rozhlasových her[9] dramaturgyně Jaroslava Strejčková. Hovoří však převážně o změnách „řemeslných“, které se provádějí, aby měl posluchač stále přehled o tom, co se děje na scéně. Při rozhlasové adaptaci Urfausta ovšem nebyly provedeny jen tyto úpravy, Strejčková do scénáře zakomponovala také scény z Goethovy definitivní verze Fausta (procházka Fausta a Wagnera, ze které si Faust přivede domů černého psa; podepsání smlouvy mezi Faustem a Mefistofelem), některé scény z Urfausta pak upravila tak, aby postava Mefistofela svým chováním odpovídala spíše jeho pozdější literární typizaci.

Porovnáním scénáře rozhlasové inscenace Urfaust a její předlohy Faust a Markétka jsem zjistila, že během procesu adaptace byly provedeny změny v počínání postavy Mefistofela. Tyto změny ale nejsou jen běžnými dramaturgickými úpravami, které je nutné provést při každé adaptaci divadelní hry do rozhlasové podoby, jedná se o nezanedbatelné změny textového partu Mefistofela, jakkoli všechny změny přispívají k dramatickému jádru díla a jejich zakomponování do scénáře nepopírá intence Goethova záměru. Ačkoli tedy další postavy i děj inscenace zůstaly věrné literární předloze, postava Mefistofela byla upravena změnami textového partu a připsáním scén tak, aby více připomínala svoji podobu v Goethově pozdější verzi příběhu, se kterou jsou diváci pravděpodobně obeznámeni více. Výsledná rozhlasová inscenace tak vychází z kombinace úvodní a definitivní verze Goethovy hry.