Vývoj programové skladby Radiojournalu – Josef Maršík

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Podle původních představ Miloše Čtrnáctého a ing. Eduarda Svobody měl být Radiojournal především stanicí zpravodajskou. Hudba měla plnit „jen“ doplňkovou funkci. Proto se také v úředním názvu rozhlasové společnosti objevila formulace „československé zpravodajství radiotelefonické“ a ve společenské smlouvě byl účel společnosti na prvním místě vyjádřen slovy: „…rozšiřování zpráv hospodářských, meteorologických, bursovních, sportovních a zpráv rázu všeobecného…“. Již z tohoto vymezení je zřejmé odlišné chápání rozhlasu ve srovnání s dneškem – rozhlas byl vnímán nikoli jako tvůrce, ale především jako „šiřitel“, tj. zprostředkovatel obsahů, které sám nevytvářel. Funkce reproduktivní převažovala nad funkcí produktivní.

Toto prvotní chápání poslání rozhlasu bylo ovšem determinováno i reálným zhodnocením úrovně technického zařízení, které měl Radiojournal k dispozici. To zpočátku zdaleka nezajišťovalo potřebnou kvalitu rozhlasového hudebního i slovesného projevu. Prvním mikrofonem byl běžný telefonní mikrofon, který byl pro vysílání slovesných i hudebních pořadů zcela nevhodný.

Sama kbelská vysílačka byla stanicí telegrafní, jež musela být před vysíláním nejprve technicky upravena, a neposkytovala programovým pracovníkům příliš možností pro náročnější rozhlasový program. Až do konce roku 1924, kdy se studio přestěhovalo do Poštovní nákupny, resp. až do zahájení provozu stanice ve Strašnicích v roce 1925, lze hovořit o pouhé improvizaci vysílání, které probíhalo živelně, bez jasné programové koncepce. První programoví pracovníci museli zápasit nejen s technickými a finančními problémy, ale také s nedostatkem zkušeností, s minimálním zájmem posluchačů a také s malým zájmem účinkujících, pro které nebylo vystoupení před mikrofonem tak atraktivní, jako před obecenstvem divadelního nebo koncertního sálu.

Hudební program

Oproti původním předpokladům se ukázalo, že nejpřitažlivější programovou složkou pro posluchače je hudba. Od samého počátku ve vysílání převažovala, a to i přes její nedokonalou reprodukci. První „studia“ ve skautském stanu a v domku vysílací stanice ve Kbelích nebylo možné akusticky upravit, nebyly ani přístroje, kterými by bylo možné provádět kontrolní měření rozhlasového signálu a jeho kvalitu. Při hledání nových výrazových prostředků musela jen nevelká skupina rozhlasových techniků a programových pracovníků pracovat velmi často metodou „pokus – omyl“. Dojem z poslechu hudebního díla v rozhlasu se proto přirozeně ani zdaleka nemohl srovnávat s estetickým zážitkem v koncertní síni. Přesto byli posluchači okouzleni a s nadšením sledovali nové a nové pokusy v hudebním vysílání – od vysílání nejjednodušších instrumentálních skladeb pro sólové nástroje a sólový zpěv až k hudebním produkcím menších komorních souborů a přenosům rozsáhlých hudebních děl z koncertních síní a divadel. „Hudba nabývá tudíž v rozhlase zvláštního výsadního domovského práva ještě dříve, než se mikrofonu zmocnil zpravodaj, reportér, básník a dramatik“, píše A. J. Patzaková. „Hudební zvuk v přenosu nejvíce překvapoval, byl nejdokonalejším, protože jemně diferencovaným zvukem pro zkoušení a ověřování prvých vysílacích a přijímacích stanic.“

Prvními účinkujícími v hudebních pořadech byli hudebníci orchestru kina Sanssouci; první zpěvačka, Růžena Topinková, byla členkou hudebního odboru Osvětového svazu. Získat renomované umělce z Národního divadla nebo jiných velkých orchestrálních těles nebylo zpočátku jednoduché. Proto se vedení Radiojournalu často obracelo na žáky hudebních a pěveckých škol v Praze, kteří se zpravidla vysílání ochotně účastnili. Po sólových vystoupeních jednotlivých nástrojů se začínaly zkoušet jejich kombinace – hlavně tria. Pro početnější soubory nebylo ve stísněných prostorách prvních „ateliérů“ místo, a také rozhlasový mikrofon nebyl schopen více hudebních partů současně dostatečně věrně reprodukovat.

Postupně se na produkcích začali podílet také profesionální operní zpěváci (zejména z bývalé opery v Olomouci a z Národního divadla), kteří nejprve vystupovali sólově, posléze v duetech z nejznámějších a nejpopulárnějších domácích i zahraničních oper.

Nový programový typ – tematické večery

Zatímco v prvních měsících vysílání byl program tvořen víceméně podle nabídky účinkujících, které se podařilo k vysílání získat, v průběhu roku 1924 jde o koncepčnější přístup, jenž se již mohl opírat o spolupráci s renomovanými divadelními zpěváky a hudebními tělesy, zejména s Osvětovým svazem (připravil do vysílání deset koncertních večerů) a členy a jednotlivými skupinami České filharmonie (od dubna 1924; někteří její členové stáli u zrodu tvořícího se prvního stálého rozhlasového orchestru). To umožnilo rozšířit programovou skladbu o tematické hudební večery, věnované buď významné osobnosti nebo určitému hudebnímu žánru – např. hudbě starých českých mistrů, významných zahraničních skladatelů, moderní klasické hudbě atd. Nezřídka byla využívána i výročí narození nebo úmrtí vynikajících osobností hudebního života (např. Antonína Dvořáka – pořad byl vysílán 1. května 1924), doprovázených někdy také tematickou přednáškou. V létě roku 1924 již bylo možné spojovat jednotlivá „hudební čísla“ do větších komponovaných celků – árie se např. spojovaly do celovečerních ukázek jednoho operního díla, sólová instrumentální vystoupení se doplňovala na tria, kvarteta a vystoupení menších souborů.

Tematické hudební večery byly s oblibou věnovány opeře – jednak ukázkám jednotlivých árií, jednak větším dramaturgickým celkům. Zejména s příchodem prvního stálého kapelníka M. A. Nademlejnského se počet operních večerů zvýšil – na pravidelné tři až pět v měsíci. Během roku 1924 tak byly odvysílány třicet dva tematické operní večery českých i zahraničních skladatelů. Dne 16. listopadu 1924 bylo poprvé posluchačům předvedeno ze studia v klavírním provedení celé představení Prodané nevěsty.
Dvouhodinový program byl již tematicky členěn: první vysílací hodina byla věnována slovesnému programu (literárnímu a zpravodajskému), druhá programu hudebnímu. V době propagačních koncertů na Václavském náměstí (květen 1924) jsou večerní koncerty přesunuty do dopoledních hodin a nahrazeny hudebními matiné – pestrými pořady operní, operetní a populárnější hudby a zpěvu, doplněnými i slovesnými příspěvky (např. pohádkami Marie Hübnerové).

Kapelník Nademlejnský vyšel vstříc četným žádostem posluchačů a zavedl do vysílání vedle operních i operetní večery, od srpna večery šansonů a také večery dechové hudby (svého dechového orchestru). Pro „lehkou“ hudbu byly dále vyhrazeny podvečerní pořady, vysílané od října mezi 17. a 18. hodinou (v době módních „čajů o páté“). V nich se také v říjnu poprvé objevila jazzová hudba, vysílaná od listopadu pravidelně jeden den v týdnu. Vstup populární hudby do vysílání Radiojournalu však byl jen velmi pozvolný, hudba vážná mnohonásobně převažovala. Byl ale dokladem vytvářející se hudební specializace programu, začínající respektovat přání i požadavky rozhlasových posluchačů. Také slovesný program prošel od počátku vysílání do konce roku 1925 významnými proměnami. Zatímco v roce 1923 se víceméně omezoval jen na drobná programová hlášení, zpravodajství, pokusy s recitací a improvizované pohádky v podání Emmy Tučkové, jeho význam, rozsah i kvalita neobyčejně vzrostla s příchodem Adolfa Dobrovolného. Vynikající recitátor zařazoval přednes básní nejprve obvykle improvizovaně podle okamžitých programových potřeb, od července 1924 vždy pravidelně půl hodiny před zahájením vysílání v době mezi 19,15 a 20,00 hod. A. Dobrovolný též do programu zavedl pravidelné literární večery, věnované každé úterý a pátek zejména četbě z knih a recitaci. Od srpna jsou tyto literární večery vysílány každý den (jen v první hodině, v druhé se vysílala opět hudba), kromě středy a soboty, jež byly vyhrazeny besídkám pro děti.

Podle vzoru operních večerů byly od září 1924 zavedeny do programu také večery dramatické, v nichž byly odvysílány buď celé kratší dramatické útvary (nejprve jednotlivé dramatické scény a jednoaktovky) nebo rozsáhlejší ukázky z divadelních her (např. Romeo a Julie). Do konce roku 1924 bylo připraveno pět dramatických večerů, při kterých účinkovali zejména herci Vinohradského divadla.

Základy zpravodajského programu

Do hudebního programu byly zařazovány krátké zpravodajské relace. Zpravodajství se ovšem ani zdaleka nepodobalo zpravodajskému programu, který je prezentován ve zpravodajských relacích dnešního Radiožurnálu. Bylo tvořeno denními povětrnostními zprávami státního meteorologického ústavu (od 20. června 1923) a sportovními zprávami (od 24. června 1923).
Od 3. září 1923 zahájil Radiojournal také vysílání burzovních zpráv z domácí i zahraniční burzy. Jako stálého burzovního referenta angažoval ing. Josefa Brabce, redaktora hospodářské rubriky Národní politiky, kde měl na starosti právě burzu. Burzovní zprávy měly vzbudit zájem o rozhlas zejména v podnikatelských a obchodních kruzích a Radiojournal postupně rozšířil frekvenci jejich vysílání až na pět relací denně (v 11,30; 13,00; 13,45; 16,45 a 18,00 hod.). Burzovní zpravodajství mu dodávaly peněžní ústavy zdarma. Pro předplatitele, kteří si zaplatili zvláštní příplatek (50 Kč měsíčně), je vysílal šifrovaně.

„Aby své zpravodajství co nejvíce zdokonalil, vyžádal si Radiojournal koncesi na přijímací radiotelegrafní stanici od ministerstva pošt a telegrafů. Ministerstvo koncesi udělilo a pověřilo přijímáním zpráv bývalého radiotelegrafistu Velíka. Podmínky koncese byly dosti přísné: tak např. nesměly být šířeny event. zaslechnuté zprávy politické, vojenské atd. Nám však šlo hlavně o zprávy bursovní, pro jejichž dešifrování opatřil klíč ředitel inž. Svoboda. Zachycovaly se radiotelegrafické zprávy hlavně z Ameriky severní a jižní (Annapolis, New Brunswick, Long Island, New Orleans atd.) na vypůjčený přijímač S.F.R. (superhet s rámovou anténou). Vše se dařilo…“

Až do té doby, než Jan Velík zachytil telegram z Francie, že v listopadu 1923 při příležitosti návštěvy prezidenta Masaryka ve Francii bude vysílat stanice v Saint Assise, kde bylo francouzské rozhlasové centrum, poselství francouzského prezidenta Milleranda československému lidu. Poselství bylo zachyceno, operativně přeloženo a i s vědomím porušení koncesních podmínek je Adolf Dobrovolný přečetl do mikrofonu. Dříve, než Československá tisková kancelář! Tento aktuální zpravodajský čin, v němž se snad poprvé ukázala jedna z největších předností rozhlasu – rychlost, pohotovost, aktuálnost – byla „odměněna“ odnětím koncese Radiojournalu pro příjem radiotelegrafických zpráv. Jen na základě příznivého posudku ministerského rady dr. Otto Kučery nebyla na radiotelegrafistu podána ministerstvem pošt a ČTK žaloba.

Ve zpravodajství tedy zpočátku převažovaly především zprávy účelové, praktické, tzv. politické zpravodajství nemělo ve vysílání místo. Vedení Radiojournalu se shodlo s ministerstvem pošt a telegrafů, že rozhlasový program má být nepolitický, tj. že informace o každodenním politickém dění doma i v zahraničí do vysílání nepatří, že rozhlas nemůže do politického dění jako kulturní a vzdělávací instituce vstupovat a k politickým událostem se vyjadřovat. Proto se také ve vysílání téměř neobjevovala publicistika analytického typu (komentáře, poznámky apod.), která byla až později zastoupena zejména recenzemi a kritikami uměleckých děl. Burzovní zpravodajství však nesplnilo původní očekávání, příliš zatěžovalo program, a proto bylo postupně redukováno a nahrazeno jinými zpravodajskými formami.

Dohoda s ČTK

V dubnu došlo k dohodě Radiojournalu s Československou tiskovou kanceláří o spolupráci při tvorbě zpravodajských relací. Znamenala v podstatě postoupení tvorby zpravodajství do kompetence ČTK (podle požadavku státu), která zprávy nejprve dodávala telefonicky hlasateli ještě během vysílání, později byly zprávy interpretovány přímo z budovy ČTK jejími redaktory. Zprávy měly ještě po dlouhé období „pečeť“ tiskové agentury – byly spíše určeny pro tisk (tedy čtení) než pro rozhlas (tedy poslech). Proto bylo zpravodajství ČTK vysílané rozhlasem předmětem časté kritiky jak ze strany posluchačů, tak také odborné veřejnosti a tisku. Vedle povinného odebírání zpráv z ČTK, bez možnosti úpravy zpravodajských relací, mohl Radiojournal připravovat jen zprávy kulturní a přehledy tisku.

Rozhlasové hry