Portrét zabitého samovraha (Příběh zabitého sebevraha, 2009)

Přidal: Přemek |

Listopad 5, 2010

Vicen Dušan. Původní rozhlasová hra s podtitulem „J. K., človek, ktorý akoby nebol“. Dramaturgie Vanda Feriancová. Hudební dramaturgie Roman Žiaran. Zvuk Peter Hájek. Produkce Silvia Matovská. Režie Ladislav Kerata.

Osoby a obsazení: J. K. (Juraj Hrčka), matka (Lena Košická), herečka (Milena Minichová), žena (Zuzana Skopálová), matčin druh (Jozef Benedik), moderátor (Ladislav Konrád), přítel (Igor Krempaský).

Nastudovala Bratislava v roce 2009 (43 min.). Česká premiéra 4. 11. 2010 (ČRo 3 Vltava, 20:00-20:45 h.).

Lit.: Němec, Ivan: O mrtvých jen dobře. In Týdeník Rozhlas 48/2010 (recenze). – Cit.: Je to dobrý nápad pořádat „slovenský týden na českých vlnách“. Ve Dnech slovenské kultury můžeme poslouchat zajímavé dokumenty a seznámit se s osudy slovenských osobností, jež předlistopadový režim odvál do ústraní, ale také očekáváme, s kterými novými hrami se Slovenský rozhlas pochlubí. Letos to byla i hra Dušana Vicena Portrét zabitého samovraha, kterou uvedla Vltava ve čtvrtek 4. listopadu.

Slovenský režisér, dramatik a prozaik Dušan Vicen patří k pozoruhodným osobnostem dnešního divadla; i ten, kdo nezná žádnou z jeho inscenací ani povídek, si možná vzpomene, že v minulosti byl za svá dramata již dvakrát oceněn Cenou Alfréfa Radoka a že obdržel i slovenskou Cenu Ivana Kraska za prózu. V řadě svých povídek a her pohlíží na dnešní svět značně skepticky a s peprnou příměsí cynismu i černého humoru zobrazuje rozpad společnosti, rodiny, přátelství i lidských vztahů vůbec.

Fabule se začne odvíjet po pohřbu jakéhosi J. K., o jehož podobě, charakteru, ale i důvodu, proč zvolil dobrovolný odchod ze života, se dozvídáme postupně z řečí, které o něm vedou blízcí z jeho okolí. Tyto výpovědi jsou zarámovány rozhlasovou anketou, která působí jako „zcizovací efekt“ ne nepodobný postupům brechtovského epického divadla. Postava Moderátora (Ladislav Konrád) totiž pravidelně přeruší směsici plytkých drbů, frází, polopravd i vážných sdělení o mrtvém slovy: „Posloucháte Portréty – dokumentární pásmo o lidech, kteří jako by nebyli.“ Tato forma, byť se jeví jako poněkud „překombinovaná“, však přidává Vicenově dramatu další rozměr. Jako černohumorná nadsázka se ironicky pošklebuje určitému „druhu dokumentů“ a je i dokladem toho, jak se dokumentárnost mixuje s fikcí. Ukecané hovory o mrtvém nakonec daleko více vykreslí tváře a pokřivené charaktery vzpomínajících vypravěčů než podobu onoho J. K., který sice „dával dost signálů, že to udělá“, ale přesto byl od všech ponechán sám sobě. Poslední zpravodajský vstup oznamuje, že se „dnes na náměstí upálil mladý muž“.

Je to smutná i krutá výpověď o lidech, kteří se s klopotným úsilím snaží naplnit přísloví „o mrtvých jen dobře“, aby se tak očistili sami před sebou, leč marně se tak pokoušejí zakrýt trpkou pravdu o svém životě, který ve skutečnosti žijí jinak, než jak ho předvádí.

Z režie Ladislava Keraty a výkonů všech účinkujících (Juraj Hrčka, Lena Košická, Milena Minichová, Zuzana Skopálová, Jozef Benedik, Igor Krempaský) bylo zřejmé, že na rozhlasové inscenaci pracovali se značným zaujetím. Přesně a zřetelně vypracované postavy, živé tempo a dramatický spád, kdy replika stíhá repliku, dobrá práce s hudbou, která v podkresu vytváří atmosféru, aniž by rušila slovo, to vše pomohlo vyrovnat se s nelehkou a místy překombinovanou kompozicí nekonvenčního Vicenova dramatu.