Už to bude. Odnaučte se milovat! (2010)

Přidal: Přemek |

Listopad 8, 2010

Sibylle Berg. „Ano, po lásce toužím vlastně jen tehdy, když se nudím. Jinak totiž mám co na práci.“ Překlad a úprava Tereza Semotamová. Dramaturgie Hana Hložková. Hudba Jiří Kučerovský. Režie Hana Mikolášková.

Osoby a obsazení: Žena 1 (Zuzana Slavíková), Žena 2 (Ivana Plíhalová), Univerzální muž (Pavel Vacek), Plačka (Drahomíra Hofmanová).

Nastudovalo Brno v roce 2010. Premiéra 7. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:22 h.; 50 min). Veřejná přehrávka 15. 7. 2011 v 17:30 h. v rámci cyklu Měsíc autorského čtení – Audiokabinet.

Lit.: Hložková, Hana: Už to bude. Odnaučte se milovat! (anotace). – Cit.: Dvě atraktivní, inteligentní, avšak osamocené ženy v produktivním věku jsou hlavními aktérkami komediálního dramatu Už to bude. Odnaučte se milovat! Obě dvě přestalo bavit věčné hledání dokonalého muže a prožívání spousty milostných zklamání, které příliš komplikují jejich snahu po dosažení úspěšného a krásného žití, proto se rozhodnou zásadně změnit svoje životy. Zaplatí si speciální kurz, probíhající na Silvestra, v němž se na hlubinných terapiích mají odnaučit milovat, neboť za veškeré jejich neúspěchy můžou romantické sny a idealistické představy.

Německá prozaička a dramatička žijící ve Švýcarsku – Sibylle Berg je proslulá kousavou ironií, která je patrná i ve hře Už to bude. Odnaučte se milovat!. Zde se vysmívá přehnaným romantickým představám a nereálným požadavkům žen na muže, ale také stereotypům ve vzájemných vztazích a vlivu masmédií na nespokojenost obou pohlaví. Výrazné feministické smýšlení, obsažené nejen v této hře, nebrání autorce, aby vůči svým postavám zůstala nestranná a komentovala jejich konání s velkou dávkou sarkastického humoru.

Sibylle Berg (1962) vystudovala loutkoherectví na slavné Scuola Teatro Dimitri ve švýcarském Tessinu. Poté se navrátila do rodného Výmaru, kde pracovala jako statistka v divadle, prodavačka slovníků či jako kuchařka a u toho v každé volné chvíli psala. V roce 1984 opustila tehdejší NDR a usadila se ve Švýcarsku. Hned její první román, který vyšel v roce 1997 s názvem Ein paar Leute suchen das Glück und lachen sich tot (Pár lidí hledá štěstí a uřehtá se k smrti) zaznamenal velký čtenářský úspěch a vzápětí vznikla i jeho divadelní verze. Následovaly další knižní tituly např.: Sex II., Amerika, Das Unerfreuliche zuerst. Herrengeschichten (Nejdříve to nepříjemné. Povídky o mužích), Die Fahrt (Jízda) a divadelní hry Helges Leben (Helgův život), Hund, Frau, Mann (Pes, žena, muž), Die goldenen letzten Jahre (Poslední zlaté roky), Nur Nachts (Jen v noci) aj. Za román Der Mann schläft (Muž spí), ve kterém už konečně nepolemizuje o existenci lásky – což je ústředním tématem její literární tvorby, byla nominována na Deutsches Buchpreis 2009. Berg je v Německu známá také svými sloupky pro časopis Allegra a reportážemi pro Zeit Magazin. V současné době ji živí zejména psaní her na zakázku např. pro Burgtheater nebo Deutsches Theater. Žije v Curychu a u svého manžela v Izraeli.

Původně divadelní hra Už to bude. Odnaučte se milovat! (Das wird schon. Nie mehr Lieben!), poprvé uvedená režisérem Jürgenem Goschem v roce 2004 ve Schauspielhausu Bochum, získala u německých diváků takovou oblibu, že už v roce 2006 vznikla pro Norddeutscher Rundfunk stejnojmenná rozhlasová inscenace v režii Svena Strickera a úpravě Wolfganga Stahla, která byla vzápětí prohlášena Německou akademií múzických umění za „Rozhlasovou hru měsíce července 2006“.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Jít na Silvestra na workshop. In Týdeník Rozhlas 1/2011 (recenze). – Cit.: V brněnském studiu se už nějakou dobu děje něco zajímavého. Dramaturgyně Hana Hložková zde buduje zajímavou novou tvář rozhlasové hry, jejíž hlavní kouzlo spočívá ve dvou aspektech: získávání nových rozhlasových tvůrců pro cyklus Hry a dokumenty nové generace a seznamování českého posluchače s moderním světovým dramatem, začasté feministického zaměření. Díky ní jsme mohli vyslechnout hru Pavla Mašky Blbouni, České kuchty – superbuchty Radmily Adamové, vtipný pokus Barbory Vaculové o horor pod názvem Kočičí jazýčky, Štít Tomáše Syrovátky nebo hru Romana Sikory Smrt talentovaného vepře (a natočen je další Sikorův opus – Největší Básník). Ze světové scény zaujala Plíseň Marit Tusvik a především Bazén (bez vody) Marka Ravenhilla.

Tentokrát sáhla dramaturgyně Hložková (a překladatelka a upravovatelka Tereza Semotamová) po rozhlasové hře německé autorky žijící ve Švýcarsku Sibylle Bergové pod názvem Už to bude. Odnaučte se milovat! Na půdorysu jednoho „hlubinného psychologického kurzu“ odehrávajícího se na Silvestra sledujeme snahu dvou žen (Zuzana Slavíková, Ivana Plíhalová) zbavit se velké životní zátěže – schopnosti zamilovat se, toužit po soužití s partnerem. Kurz vede mladík (Pavel Vacek), nemající absolutně žádný zájem na štěstí obou žen; jde mu samozřejmě jen o peníze, o gáži, kterou za provedený kurz získá. Navíc je zcela osamělý a nepříliš šťastný, proto vnímáme jeho kurz jako znouzectnost. Tento manažer ne-vztahů (v textu zvaný jako Univerzální muž) o své práci říká „Vyslal jsem do světa spousty hajzlů, co nejsou schopní mít vztah. Osamělost jako nejvyšší forma civilizace.“ Představuje frekventantkám svého kurzu jejich bývalé partnery, předehrává nejdůležitější situace vztahů. Jeho spolupracovnicí je Plačka (vynikající Drahomíra Hofmanová), nesnesitelně cynická osoba, starající se o stimulaci negativního postoje vůči mužům a vztahům obecně. Na mnoha konkrétních příkladech nefungujícího soužití s různými typy mužů (intelektuál, sportovec) se ilustruje ona vyčerpávající zbytečnost navazování vztahů.

Celá tato hra je samozřejmě plná ironie až sarkasmu, a to na obě strany: muži jsou tu neschopní, nepraktičtí a do sebe zahledění, ženy k uzoufání pitomé a nemožné. Zároveň je však přeplněna módním balastem, jako je nadužívání „trendy“ slov. To, že se posluchač zcela neutopí v závějích vět a odstavců, je zásluhou dramaturgyně a pak také editorky textu, která vynechala několik písniček a odstranila zbytečné dialogy. Vše je zcela groteskní, inscenace režisérky Hany Mikoláškové je však v tomto směru až příliš umírněná, a tak situace hry často nevycházejí, jak by mohly. Ne že by tu nebyly pokusy o silnou až provokativní nadsázku – ale použít k vytvoření prototypu intelektuálského žvanila a necitelného founi žijícího mimo realitu a z peněz své ženy zrovna hlasovou parodii Václava Havla mi přišlo poněkud nefér.

Přes všechny tyto výhrady je nutno napsat, že cesta moderní světovou dramatikou, kterou brněnská dramaturgie volí, je správná. Dokazuje to ale spíše vydařená a mrazivá inscenace Ravenhillova Bazénu (bez vody), než právě recenzovaná hra Sibylle Bergové.