Stabilizace vysílání (1926-1929) – Josef Maršík
Z technické hříčky se stal uznávanou společenskou autoritou. Pronikl do divadel a koncertních síní a etabloval se jako významná kulturní a vzdělávací instituce, poskytoval posluchačům sportovní přenosy a reportáže a vstoupil do jejich soukromí pravidelnými informacemi o aktuálním dění doma i ve světě, a to mnohem rychleji než tisk.
Rozhlasové publikum bylo okouzleno neustále se zdokonalujícími výrazovými možnostmi nového typu komunikace, která, ač vázána „jen“ na auditivní, akustickou rovinu, byla schopna přiblížit mu třeba během jednoho dne kulturní, sportovní nebo společenské události probíhající nejen v Praze, Brně, Bratislavě, Moravské Ostravě a Košicích, ale daleko za hranicemi země.
Rozhlas objevuje tzv. simultánní vysílání, které se stává základem bohaté domácí i mezinárodní programové výměny. Vedle hudební složky se rozvíjí také specifická slovesná tvorba – zpravodajská, publicistická, literárně dramatická a vzdělávací.
Vysílání zahajují tzv. odborné rozhlasy – zemědělský, dělnický a rozhlas pro průmysl obchod a živnosti. Úspěšný rozvoj náhle brzdí nastupující světová hospodářská krize.
Programová skladba
Rozhlasový program byl na konci roku 1926 již strukturovaný do celého dne. Vysílací doba se zdvojnásobila, a posluchači proto měli možnost sledovat program od ranních až do pozdně večerních hodin. Programová skladba vysílacího dne byla následující:
8:30 hod. – Zemědělský rozhlas (neděle a svátky).
9:30 hod. – Přenos z kostela v Karlíně nebo ze Smíchova (neděle a svátky).
10:00-11:00 hod. – Rozhlas pro školy (všední dny).
10:30 hod. – Koncert (neděle).
11:00 hod. – Polední koncert (všední dny).
11:00 hod. – Matiné (neděle).
12:00 hod. – Časový signál.
14:00 hod. – Burzovní zprávy.
16:30 hod. – Odpolední koncert (každý den).
17:30 hod. – Burza. Německý, dělnický nebo dětský rozhlas.
17:45 hod. – Dětské besídky.
18:15 hod. – Zemědělský rozhlas.
18:35 hod. – Německé vysílání. Loutkové divadlo (středa a sobota).
18:45 hod. – Německý rozhlas.
19:00 hod. – Dělnický rozhlas.
19:15 hod. – Zemědělský rozhlas.
20:00 hod. – Předpověď počasí. Koncerty, divadlo nebo přenosy.
21:00 hod. – Časový signál.
22:00 hod. – Poslední zprávy.
22:15 hod. – Taneční nebo reprodukovaná hudba.
Zvýšení rozsahu vysílání bylo umožněno zlepšujícími se ekonomickými podmínkami Radiojournalu. Každý měsíc mu přibývalo osm tisíc platících koncesionářů, jejich počet přesáhl na konci roku 1926 již 150 tisíc. Zvyšující se příjem z prodeje koncesí dovoloval nákup kvalitnějšího a modernějšího technického zařízení, realizaci náročného programu hudebních a slovesných přenosů a reportáží, angažování významných hudebníků, zpěváků a herců pro hudební a slovesné dramatické vysílání a renomovaných odborníků pro přednášky. Rozhlas měl poprvé ve své historii dostatek finančních prostředků pro vytvoření a provoz vlastního orchestru, pořádání veřejných koncertů a vysílání pro děti, úhradu nákladů Československé tiskové kanceláři za zpravodajské relace, rozvoj simultánního vysílání a vstup do sítě evropských rozhlasových společností.
Ve druhé polovině 20. let byl spojen telefonickými nebo zvláštními linkami s řadou významných míst v Praze a Brně, které mu umožnily vysílat pravidelné nebo aktuální mimořádné přenosy. Vedle divadel, hudebních síní, muzeí a některých restaurací a kaváren mohl vysílat z Pražského hradu, parlamentu, Staroměstské radnice, karlínského a smíchovského kostela, Radiopaláce, Lucerny, Varieté, Výstaviště, Wilsonova nádraží a dalších míst. Úspěšně se rozvíjely sportovní přenosy a reportáže, zejména z fotbalových stadionů. Rozhlas se tak postupně stal důležitým zdrojem informací, pomáhal uspokojovat rozmanité kulturní potřeby, přinášel poučení z nejrůznějších oblastí, a postupně také začal přispívat k zábavě, odpočinku a relaxaci duševních sil posluchačů. Stal se proto vyhledávaným průvodcem a každodenní potřebou posluchačů všech věkových, a zejména středních a vyšších sociálních kategorií.
Na počátku roku 1926 nebyla ještě značná část území Československé republiky pokryta rozhlasovým signálem. Program pražského studia Radiojournalu nebylo možné sledovat na většině území Moravy, Slezska a samozřejmě ani na Slovensku. Posluchači na těchto územích, a také v pohraničních oblastech Čech, byli odkázáni na poslech silnějších zahraničních stanic. Proto jedním z prvních úkolů pro rok 1926 bylo uvést do provozu připravovanou vysílací stanici, která měla desetkrát vyšší výkon, než stávající stanice ve Strašnicích, a zahájit vysílání v Brně a Bratislavě. Byla objednána ministerstvem pošt a telegrafů již v létě 1925 u americké společnosti Western Electric a od srpna byly ve Strašnicích konány přípravy k její instalaci.
Na ně vzpomíná Karel Koníček: „Nejdříve museli jsme zhotovit řádné uzemnění, protože používala se až dosud tzv. protiváha. Kilometry měděného drátu byly zaorány do hloubky přes půl metru na ploše šesti tisíc čtverečních metrů. Zem kolem celé budovy s vysílačem byla takto přeorána a budova sama omotána sítí a znovu omítnuta. Během jedné noci přemístili jsme starý vysílač do akumulátorovny, odkud jsme vystěhovali baterie před budovu pod střížku. Dynamo a agregát jsme dali do chodby a provoz nerušeně pokračoval.
Koncem listopadu přijel z Londýna ing. Emis od Western Electric, otevřel bedny a začali jsme s instalací přístrojů. K výstroji patřila i strojovna a agregáty, které dodávaly proud o napětí 14 a 22 voltů pro žhavení lamp, 250 voltů pro mřížky lamp a 1 500 voltů pro anody lamp vlastního vysílače. Dále byla postavena pumpa a chladič na vodu pro chlazení lamp koncového stupně. Všechny stroje byly namontovány dvakrát, aby bylo možno hned zapnout stroj rezervní. Montáž pokračovala dobře, a tak již 20. prosince v noci jsme připojili anténu a zem ze starého vysílače na nový a začala první zkouška. Dopadla dobře.“
Neoficiálně začala nová stanice pokusně pracovat o Vánocích roku 1925; od 27. prosince na nové vlně 360 m. Svým výkonem a moderním technickým řešením byla srovnatelná s jinými výkonnými evropskými rozhlasovými vysílači. Oficiálně byla uvedena do provozu pro veřejnost 7. února 1926 na slavnostním shromáždění za přítomnosti ministra pošt a telegrafů, primátora Prahy, vedoucích pracovníků ČTK, tisku, zástupců Radiojournalu a jeho řídících orgánů.
Stávající půlkilowattová vysílačka byla demontována a připravena pro plánované vysílání v Bratislavě. Bylo pokusně zahájeno 3. srpna 1926 z nové budovy policejního ředitelství v Bratislavě, pravidelný provoz probíhal od 23. října 1926.
Dne 18. dubna 1926 byla oficiálně uvedena do provozu také výkonná vysílačka v Brně (2,4 kW, vyrobila ji anglická firma Marconi), i když pokusné vysílání v Brně probíhalo již od roku 1922. Pravidelné vysílání bylo zahájeno od května 1924 prostřednictvím původně telegrafního vysílače přímo z jeho budovy v Komárově. První rozhlasové studio bylo zřízeno 1. září 1924 v malém přístavku na střeše Zemského domu v Brně.
Přímé přenosy
Kvalitnější technické vybavení Radiojournalu a získání prvních zkušeností z rozhlasové tvorby umožnilo uplatnit ve vysílání nové, progresivnější metody rozhlasové práce. V dosavadním převažujícím hudebním programu, vysílaném ze studia, doplněném četnými přednáškami a účelovým zpravodajstvím začal totiž nabývat na významu přímý přenos. Nebyl to však již „jen“ přenos operních či koncertních představení z divadel a koncertních síní, ale rozhlasový mikrofon si stále více všímal aktuálních kulturních a společenských událostí na nejrůznějších místech Prahy. „Hlavní snahou RJ bylo zachytit pokud možná vše, co posluchače zajímá z denního života. Přenos stává se nejaktuálnějším technickým problémem a atelieru užívá se jen z nouze, když už se nic mimo atelier neděje.“ I když v programovém věstníku nalezneme u některých přenosů označení „reportáž“, nešlo stále o žánr rozhlasové reportáže, jak jej chápe dnešní teorie rozhlasové publicistiky.
Chyběl ještě reportér, který by posluchače uvedl do souvislostí a přiblížil jim to, co nemohou vnímat z „pouhého“ zvukového záběru události, chyběly další kompetentní osoby, které by v rozhovoru s reportérem jeho popis doplnily dalšími informacemi, názory a komentáři. Šlo stále především o zachycení zvukového obrazu události, bez doplňujícího výkladu, popisu a hodnocení.
Radiojournal však poskytoval posluchačům příležitost aktuálního dění se zúčastnit a „…vyslechnout v rozhlase řeči státníků a politiků, projevy ze slavnostních shromáždění, sjezdů a výstav atd.“ Po Národním divadle, Variété, Smetanově síni, Lucerně, karlínském kostele a kavárně Passage zapojuje RJ počátkem března (1926 – pozn. J.M.) Ellnerův restaurant v paláci Riunione Adriatica na rohu Jungmannovy a Národní třídy pro přenos černošské kapely, 3. dubna 1926 Parlament, 23. května basiliku sv. Václava na Smíchově, 24. května Stavovské divadlo, 25. května Pantheon Národního musea. „V době půl roku rozmnoženo bylo přenosové zařízení asi o deset linek, pro něž v místnosti pražské stanice musel být zřízen zvláštní rozváděč pro kabelové spoje a linky, které sloužily přenosům a dorozumívání.“
Vznik a vývoj rozhlasové reportáže
Významným kvalitativním krokem v rozvoji rozhlasové tvorby byl posun od přímých přenosů k rozhlasové reportáži. Za její zrod v dnešních chápání se považuje přímé vysílání z události, která byla ve středu pozornosti celé republiky na konci června a začátku července 1926 a která se již několik měsíců připravovala. Byl to VIII. všesokolský slet v Praze.
Vedení Radiojournalu rozhodlo, že rozhlas nemůže zůstat stranou a že sletové události se budou přenášet posluchačům v přípravném období i ve všech sletových dnech. Už tedy nešlo „jen“ o informaci o události, ale o zvukový přenos události samotné. „Slet na krystal“ se stalo po několik týdnů nejdůležitějším heslem pro všechny pracovníky Radiojournalu; ale také posluchači s napětím očekávali, jak se podaří úkol zvládnout. Všichni si uvědomovali, že přenos sletových událostí bude znamenat dosud nejsložitější organizační a technickou zkoušku rozhlasového vysílání v jeho historii.
„…Byl to velký problém nejen technický, nýbrž i zpravodajský a reportérský, jakého se dosud žádná zahraniční stanice neodvážila“, píše naše první rozhlasová historička A. J. Patzaková. „Největší dosud podnik londýnské stanice, která vysílala zahájení výstavy ve Wembley, představovala sotva čtvrtinu plochy a události, které měly být pro mikrofon připraveny a rozhlasově aranžovány, omezily se tam jen na zpravodajství. Sletiště představovalo 320 000 m plochy, největší délka sletiště byla málem jeden km a šířka na 500 m. Bylo celkem nutno užíti pěti až šesti mikrofonů, tří až čtyř amplifikací. Pro zachycení hudby postaven byl zvláštní sloup, vzdálený třicet metrů od středu hudebního pavilonu. Všechny spoje vedly do zvláštní kontrolní místnosti, která byla zároveň upravena na malý atelier. Tady seděl hlasatel František Havel u okna, ze kterého přehlédl celé sletiště. Hlasatel musel osvědčit své schopnosti a pohotovost redaktora reportéra. Technicky bylo třeba prováděti různé kombinace. Při hlášení tlumila se hudba jen na kulisu, aby řeč vystoupila, zapojovaly se různé mikrofony a mísily při reprodukci hudby ke cvičení a zase hluku a ruchu z hlediště. Zkoušelo se čtyři neděle napřed…“
Přenosům z hlavních sletových dnů předcházelo několik zkoušek – první proběhla 13. června z cvičení žáků ze stadionu na Strahově jako zatím neoficiální a předem neohlášené vysílání. Přinesla technickým pracovníkům velmi cenné zkušenosti, které byly uplatněny v hlavních přenosech. Další, již předem posluchačům ohlášené, proběhly 27. června ze Smetanovy síně Obecního domu, kde se uskutečnila beseda se sletovými dorostenci, a 29. června, kdy byl prostřednictvím rozhlasových vln přenášen jejich pochod Prahou. To již byla generální zkouška, která měla zároveň ověřit vhodnost míst pro umístění mikrofonů k přenosu hlavního sletového průvodu Prahou.
Zachytit dynamiku probíhající události v časovém i prostorovém vývoji bylo možné jen s použitím několika mikrofonů. (První zkušenosti byly již získány z přenosů z Pantheonu Národního muzea
a z Václavského náměstí 30. května.) Zatím existovalo jen improvizované zařízení, které umožňovalo jejich simultánní (souběžné) zapojení v různých místech, popř. prolínání a mixování různých zvukových modulací. Neexistoval ale reportážní magnetofon, který by umožňoval doplnit přenos záznamem z jiného místa události. Mikrofony musely být zapojovány postupně do vysílání jeden za druhým z různých míst a v krátkých časových intervalech, což kladlo mimořádné nároky na režijní přípravu a realizaci celé akce.
Bylo jasné, že zde již nestačí jen mikrofon zapojit a přenášet zvuky z okolního prostředí. Při tak zvukově rozmanité a náročné události zde již musel být zprostředkovatel, který pomůže posluchačům dešifrovat zvukově nesrozumitelné prostředí a doplní zvukový obraz události výkladem, v němž je bude informovat o dění, jehož je svědkem, a které posluchači nevidí. Věrně zachycený reálný zvuk doplněný komentářem reportéra, který v posluchačích vyvolá živou představu prostředí a objasní podstatu události, je základem rozhlasové reportáže.
Po sletových reportážích brzy následovaly další – 28. července z pietní slavnosti na Olšanských hřbitovech, uspořádané na paměť 70. výročí úmrtí Karla Havlíčka Borovského, a 28. září ze slavnosti kladení základního kamene hasičského domu na Vinohradech.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Komentáře bohužel nejsou v současné době povoleny.