Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Koule (2010, 2011)

David Drábek.  Původní rozhlasová hra. Rozhlasové anabolikum. Hudba Ladislav Železný. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Milena, atletická královna (Pavla Tomicová – Malá), moderátor (Jan Vondráček), asistent (Jan Hušek), zvukař (Miroslav Hanuš), posluchači (Jiří Knot, Dana Reichová, Daniel Rous, Dana Batulková), pátý posluchač, Štrougal, Husák (Pavel Tesař), otec (Jan Szymik), matka (Zdeňka Sajfertová), teta (Apolena Veldová), strýc (Milan Kačmarčík), Jaroslav Hácha, trenér (Rostislav Novák), Mirka, kolegyně z repre (Lucie Polišenská), Janka, kolegyně z repre (Kamil Halbich) a Radmila, nedostižná legenda (Johanna Tesařová).

Natočeno 2010. Premiéra 25. 1. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:45 h.; 62 min.) v cyklu Hra pro třetí tisíciletí. Repríza 3. 12. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 16. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra; 28. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 21:00 h) v cyklu Současná hra a Projekt 100; 31. 12. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).

Bylo připravováno vydání CD v Radioservisu, zprvu nerealizováno; vydal Radioservis 25. 11. 2011 (1 CD; CR0583-2 – EAN 8590236058323).  Slovenská premiéra 30. 10. 2011 (Rádio Slovensko).

Pozn.: 25. 10. 2012 se konal pořad Dramatické momenty I. / David Drábek – Koule. Pořadem provázela Lenka Jungmannová. Hovořil dramatik David Drábek. „V návaznosti na umělecký odkaz Václava Havla, Knihovna představí současné dramatiky a dramatičky, kteří se svým dílem vztahují k problematice lidské identity.“ Konalo se v Galerii Montmartre 25. 10. 2012 (19:00 – 21:00 h.). Záznam diskuse na Youtube.

Text in: Drábek, David: Koule. Příběh vrhačky. Praha: Akropolis, 2011, 24 s. (scénář). – Cit.:Rozhlasové hry nevyvolávají skandály. Drábkova Koule však vzbudila pozornost už před svým uvedením (na ČRo 3 – Vltava měla v režii Aleše Vrzáka premiéru 25. 1. 2011) a po něm rozpoutala doslova mediální při. Dotýká se totiž nedávné minulosti, k níž stále ještě nejsme schopni postavit se čelem. Drama je fiktivním portrétem zestárlé československé atletky Mileny, která lásce ke sportu obětovala všechno: stát jí vnutil doping, zbavil ji soukromí, vybíral jí přátele, rozhodoval o její účasti na závodech v zahraničí i o možnostech založit rodinu. Není až tak důležité, koho nebo co které faktografické okolnosti mohou připomínat. Jednak Drábkova hra není doslovná, jednak je pro její pochopení nutné vnímat ji jako celek. Milenina zpověď je totiž formulována jako rozhlasový rozhovor s ukázkami a zasazena na pozadí běžného vysílání. Kus se tak vysmívá rozhlasové maše, kýčovitosti některých pořadů, mindrákům jejich tvůrců, úrovni volajících, nostalgii po socialismu i rozpatlanému vyjadřování. A takový obraz společnosti je skutečně nelichotivý. Sama Milena je pak postavou spíše tragikomickou. Autor ji ukazuje jako oběť, která si neuvědomuje svůj díl viny, i jako člověka, který má potřebu pomáhat druhým.

Text in: Drábek, David: Aby se Čechům ovary zachvěly : Hry 2003–2011. Praha: Akropolis, asi 2011.

Lit.: Velíšek, Martin: Nové původní rozhlasové hry na Vltavě. In Čtvrtletník Klubu Vltava 4/2010, s. 27 (článek). – Cit.: Tato hra vznikla v rámci projektu Hra pro třetí tisíciletí. Její hlavní hrdinkou je bývalá slavná atletka, která v rozhlasovém studiu rekapituluje svůj dosavadní život plný  komických, trapných, ale i bolestných protikladů.

David Drábek vystudoval na Filozofické  fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor filmová a divadelní věda. Ještě v době univerzitních studií založil spolu s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy, pro které své hry psal a také je režíroval. V letech 1996–2001 pracoval jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci. V letech  2001–2003 vedl nově vzniklou alternativní scénu Hořící dům. Jako autor a kmenový režisér pak působil v pražském divadle Minor a pohostinsky spolupracoval s řadou dalších českých divadel (Divadlo Na Vinohradech, Divadlo Na Zábradlí, Národní divadlo Brno). Od sezony 2008/2009 je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové.
Na svém kontě má několik ocenění, například dvakrát jeho hry zvítězily v soutěži Cen Alfréda Radoka. Ve stejné soutěži byly oceněny i inscenace jeho her. Také jeho rozhlasový debut Vykřičené domy získal Cenu Prix Bohemia Radio v roce 2008.

Lit.: Machalická, Jana: Koule – bolestný příběh atletky Heleny Fibingerové. In web Lidovky, 20. ledna 2011 (anotace). – Cit.: Dnes si chrastí s náramky, na krku má činčilu, na Moravě pekárnu a jihoamerickou haciendu. A v ní sedm set sošek prasátek – „jo, sarapatičky, to je moje“. Také sedí v televizní radě, ale nemá čas se na televizi dívat, má frmol.

V nové hře Davida Drábka Koule, která bude mít premiéru příští úterý na rozhlasové stanici Vltava, vzpomíná fiktivní koulařka Milena na svůj bolestný život sportovkyně. Režisér Drábek téma rozkošatil do nejbizarnějších poloh. Milenu, která nápadně připomíná někdejší československou koulařku a současnou členku televizní rady, jistou Helenu F., v rozhlase i na divadle ztvární Pavla Tomicová.

Jedno velký dynamo (citace ze hry)

„Milena: Ale smutek je taky z kořenky života, abych tak řekla…

Moderátor: Ale vy s ním dokážete zacvičit ajncvaj, nebo ne?

Milena: Ale tak zaklepu to… Já jo, já jsem jedno velký dynamo. Zvedám lidičky, co jsou pohozený u silnice jak hadroví panáčci, zdvíhám je, takhle jim fouknu do peříček a povídám -vzlétni zpátky do života, je krásný den… Nikdo přeci nevíme, na jak dlouho to tady máme vyměřený, může mě před rozhlasem srazit tirák, já nevím, tak se herdek radujme z každý pěkný písničky nebo upečený housky, ne?“

Bývaly to krušné časy, když ještě házela koulí a musela s ostatními kámoškami zobat anabolika, vzpomíná ve hře Milena. Jedna měla bíbr jako Matuška, druhá zase basovala jako Laufer. Ale Milena vydržela a vydobyla „tý naší zemičce“ respekt. „Těch kydů různejch chytrolínů já si už vyslechla, že bych z nich upletla futrál na kombajn. A kdo byl v mý zmučený kůži? Jen já.“

Lit.: Machalická, Jana: Gumáky od bahna, zlato na prsou. In web Lidovky, 20. ledna 2011 (článek). – Cit.: Koule je nová hra Davida Drábka, která pojednává o díle a životě atletky Mileny. Vznikla pro rozhlas a bude mít premiéru v úterý na stanici Vltava. Zároveň autor chystá ve svém domovském Klicperově divadle i inscenaci. V obou verzích se v hlavní roli představí Pavla Tomicová.

Hra má podtitul rozhlasové anabolikum a přivádí slavnou koulařku do rozhlasového studia, kde ji čeká životní zpověď. Milena vstoupí nekompromisně, chrastíc náramky. „Co? Cože dělám? Chrastím? Náramkama? No nesundám, v těch je maljant, mi to tady čórne někdo.“ Milena si ze stejných důvodů odmítá sundat i činčilovou štólu. Jak se ale ukazuje, nemá příliš času a nahrávání se musí přerušit, neboť dáma spěchá do televize na radu. Ještě předtím dá pokyn, aby byl vyhozen neuctivý asistent režiséra. Inu ty „její nalakovaný pařáty“ sahají daleko.

V další části hry volají posluchači a Milena odpovídá na dotazy, někteří jí ale telefonují, že je „obyčejná řimbaba a rudá carevna, co házela kusem šrotu do dálky“, Milenu to nerozhodí a poslednímu posluchači věnuje půlroční odběr mazanců z vlastní pekárny. Koule, kterou v rozhlase režíroval Aleš Vrzák, je poměrně lidnatá. Tíhu textu ovšem nese na svých bedrech postava Mileny a rozhlasového moderátora, kterého hraje Jan Vondráček. Pak jsou zde další rozhlasoví pracovníci, pětice posluchačů, celá atletčina rodina, trenér Hácha, Lubomír Štrougal a Gustáv Husák. A samozřejmě bývalé kolegyně z reprezentace – Mirka a Janka. A nedostižná legenda, smutná atletka Radmila.

Drábek je jako vždy jazykově vynalézavý a ve zvoleném námětu si vysloveně libuje a košatí jej do nejbizarnějších poloh. Ale i v nich udrží satirickou linku, kde si bez pardonu utahuje z minulosti, současnosti, poměrů ve sportu, z národní hrdosti – prostě všeho, co mu přijde pod ruku. A činí tak dost trefně. V hlavní části hry nastupuje spolu s nadženou Milenou na „škuner její biografie“. A že to jsou, panečku, zátočiny, kterými musel proplouvat. „Já byla odmala jako hora, jako skřiňa, jak říkala babička. Dneska jsem na váhu pes, ale jako dítě jsem hodně papala,“ vzpomínná koulařka na dětství. A jak začala házet? Na lyžařském výcviku byla zdrojem posměchu, a tak se namíchla a jednoho takového posměváčka hodila do závěje, což uviděl trenér Hácha…

Milena se brzo dostala do reprezentace a začala zobat anabolika. Ona i její kamarádky ale z toho měly noční můry, jí se třeba zdálo, že je King Kong a v tlapách drží Štrougala, který na ni piští – ty kisno, ty děvko tlustá, dovez zlato. Kamarádky na tom nebyly lépe, jedna měla bíbra jako Matuška, druhá chlupatá ramena. Ale Milena nepovolila. „Já se v potu a krvi dostala na první místo na světě. Já začínala s gumákama od hnoje a skončila se zlatem na prsou.“ Milena dál rekapituluje svůj život plný trapných okamžiků a bolestných prozření. Ještě se setká se smutnou Radmilou, která o ní viděla v televizi pořad a „byl pěknej“. Zato Milena ho neviděla: „Já se na televizi skoro nedívám… a to bych měla, když jsem v radě, že? Já ale mám takovej frmol, že nestíhám.“ Nakonec učiní hrdinka, která nikdy „nenechala naše lidi ve štychu“, objev. A nesluší se prozrazovat jaký. Snad jen to, že si konečně uvědomí, čím vlastně je a kde je její místo.

Lit.: Tachecí, Barbora: Hrou o dopující koulařce si se mnou vyřizují účty, míní Fibingerová. In web IDnes, 25. ledna 2011 (článek). – Cit.: Český rozhlas uvede tento týden hru o fiktivní dopující koulařce, která je členkou televizní rady. Cílí tím na bývalou reprezentantku Helenu Fibingerovou. Ta zůstává v klidu a říká, že to je jen jeden z dalších útoků, které s ní nic nedělají.
Bývalá koulařka Milena, členka Rady České televize, je fiktivní osoba. Koho ale napadne, že se nápadně podobá Heleně Fibingerové, nebude daleko od pravdy. Hru Koule – o Mileně – bude tento týden vysílat Český rozhlas 3 – Vltava.

„Zavání to posttotalitním vyřizováním účtů. Nedělá to se mnou nic. Jen jeden z dalších útoků,“ komentuje uvedení hry ve veřejnoprávní stanici Fibingerová.     Bývalou koulařku překvapilo spíš to, že jí volali lidé, kteří se ptali, zda s uvedením hry hodlá něco dělat. „Spíš mne ochromuje ta míra nenávisti vůči mně. Prý se ta hra má týkat taky toho, jak jsem užívala doping. Nikdy jsem neměla žádnou dopingovou aféru,“ hájí se koulařka.

Milena totiž podle scénáře rozhlasové hry konzumovala anabolika pro zvýšení výkonnosti. Užívání zakázaných prostředků je vyčítáno i Fibingerové. Podle svých slov ale žádnou další aktivitu vyvíjet nehodlá. „Jsou věci, se kterými si zásadně ruce nematlám,“ řekla MF DNES.

Někdejší reprezentantka Fibingerová nicméně přiznává, že z uvedení hry má obecně „strašně špatný pocit“. „Děsí mě to a nevím, proč se to děje. Děje se to zřejmě – soudím podle stížností – i v České televizi, i když ne v takové míře,“ říká.(…)

Lit.: Urban, Petr a jiní: Sprosťárna. In web ČRo, 26. 1. 2011 a d. (diskuse o premiéře). – Cit.:  Škoda, že mi nezbyly síly k hodnocení kvality hry, přestože jsem (alespoň doposud byl) nadšený posluchač rozhlasových her. Urážet zcela bezostyšně paní Fibingerovou dokáže jen naprostý chudák, jenž se nedokáže vyrovnat nejen s minulostí, ale ani sám se svými komplexy. Jak se asi vyrovná s budoucností? Zklamali mě tak všichni, co se podíleli na této špíně. Hra svědčí o tom, že se změnila pouze doba, ne charaktery lidí.

raději anonym – RE: Sprosťárna: Helenu Fibingerovou znám osobně ještě z doby její závodní činnosti. Mám k ní a jejímu muži velmi negativní vztah od doby, kdy bezprostředně po hádce s nimi zemřel mi velmi blízký člověk na mozkovou mrtvici. Na Šmída již došlo – i když bohužel po smrti další nevinné osoby – byl odsouzen. Na Helenu dojde taky – boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Její vystupování v Radě sleduji jako dobrou grotesku. Hra se mi velmi líbila a byla pro mne dobrým zadostiučiněním …

Renata Šádová – Koule: Chtěla bych moc poděkovat tvůrcům i aktérům hry Koule. Byl to krásný zážitek a musím se smát, pokaždé když si na ni vzpomenu.Stanici Vltava poslouchám každé dopoledne, ale po včerejší hře jsem si už zapsala do kalendáře termíny všech jedenácti dalších. Díky!

Lit.: ČTK: Novinky v éteru – Rozhlas rozjíždí sérii her, inspirací té první byla Fibingerová. In web Týden, 25. 1. 2011 (článek). – Cit.: Tucet rozhlasových her od stejného počtu autorů připravila pro letošní rok stanice Vltava Českého rozhlasu. Sérii zahájila v úterý komedií Davida Drábka Koule. Bývalou slavnou atletku, která v rozhlasovém studiu rekapituluje dosavadní život plný komických, trapných ale i bolestných protikladů, ztvárnila Pavla Tomicová. Ve stejné roli se objeví v inscenaci, kterou autor chystá pro příští sezonu na domácí scéně Klicperova divadla v Hradci Králové.

V únoru přijde na řadu komedie zkušeného rozhlasového autora Pavla Brycze s názvem Karla, v níž autor těžil ze své zkušenosti pedagoga. Dalšími rozhlasovými dramatiky se prostřednictvím svých textů do konce roku stanou například filmový scenárista Marek Epstein, divadelník Petr Kolečko a držitel ceny Josefa Škvoreckého za román Milostný dopis klínovým písmem Tomáš Zmeškal. Podle dramaturga Martina Velíška účast v tomto projektu přislíbili též Martin Františák, Bogdan Trojak, Marek Horoščák, Lenka Lagronová, Magdalena Frydrychová a Emil Hakl.

Podle Velíška se v rámci předchozího projektu Hra pro třetí tisíciletí, ve kterém stanice iniciovala vznik původních rozhlasových dramatických textů, zrodila řada her například od Arnošta Goldflama, Milana Uhdeho, Antonína Přidala nebo Hany Slavíkové. „Loni připravila Literárně dramatická redakce ve spolupráci s Producentským centrem a literární redakcí Českého rozhlasu v Brně pokračování projektu pod názvem Vinohradská 12. Na jeho konci jsou nové původní hry, které Vltava odvysílá postupně vždy poslední úterý v měsíci,“ oznámil Velíšek s tím, že většinu nových her tvoří komedie.

Drábek působil jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci, v letech 2001-2003 vedl alternativní scénu Hořící dům. Pak působil v pražském Minoru a pohostinsky spolupracoval s řadou dalších českých divadel. Od sezony 2008/2009 je uměleckým šéfem Klicperova divadla. Na kontě má několik ocenění. Například dvakrát jeho hry zvítězily v soutěži o Ceny Alfréda Radoka a byly v ní oceněny také inscenace jeho her. Jeho rozhlasový debut Vykřičené domy získal v roce 2008 Prix Bohemia Radio. Ve své hře Koule se Drábek inspiroval někdejší československou koulařkou a současnou členkou rady České televize, přičemž upozorňuje, že v podání Tomicové je spíše koulařkou-dobračkou.

Lit.: Jirkovský, Pavel a jiní: Koule. In web ČRo 3 Vltava, 26. 1. 2011 a d. (diskuse o hře Koule). – Cit.: Milada Fialova: Koule – Hra Koule se mi velice libila. Chytrá, vtipná, a přitom nezesměšňující, a to bych podtrhla. Písničky Karla Hály taky vybrány skvěle. Smála jsem se strasně, potom jsem přemýšlela o tíži té doby, o tíze povahy a schopností, jak pro me přesvědčivě předvedla tato hra. Paní Tomicová zahrála výborně. Jsem ovšem pamětnice. Těsím se na další hry Vinohradské 12, tohle byl skvělý začátek.

pavel jirkovský: koule – Nějak jsem se zařek, že nebudu reagovat na bulvarizaci stanice Vltava. Ale dnešní rozhlasová hra – Koule – mě přiměla, resp. její zpracování či výsledný tvar, k reakci. Z médií (myslím tím ve shodě s idiotským krácením prostředky komunikace) užívám už pouze Vltavu. Díky panu Lukáši Hurníkovi je z této stanice oáza pro rozum a nejmíň dva smysly (sluch a fantazii, spíš obraznost). Ale nemůžu se smířit s takovou pitomou agitkou, jakou byla dnešní hra: KOULE. Nevím, jestli ten text byl tak přiblbě prvoplánovej, nebo se vo jeho přiblblou prvoplánovitost postaral pan réžísér. A výkon hlavní představitelky, spočívající v halasném chechtotu … to bych, s dovolením, nekomentoval. Proč takovej nesmysl vůbec stanice Vltava vyrobila? A asi je marný se ptát, proč ho vysílala. Mám svoje, jistě neodpověditelný otázky: Proč se musím na jedný straně klanět a radovat nad pořady pánů Hlaváče, Rejžka, Kamena a dalších, paní Stárkové zejména nevyjímaje, taky třeba pana Lukáše Hurníka, které mám v mimořádný oblibě? Mám trpět nebo vypínat rádijum při bulvárních a pitomejch „zprávách“ o módě páně Tůmy, jehož termíny typu „oděvní dysajnér“ mně příjdou tak hloupý a nepatřičný … Zkrátka: Dovolím si poznamenat, že úroveň stanice je na její spodní hranici, blábolení pana Tůmy nebo přiblblé agitky pana režisseura Vrzáka tu úroveň snižují dost citelně.

Tomáš Němec:  koule – Mně se hra Koule velmi líbila. Zajímavá kombinace dvou témat – ukázka nešvarů tzv. proudového vysílání, které se vyskytuje více u soukromých stanic, ale bohužel poslední roky zasahuje i do vysílání stanic Českého rozhlasu a zároveň osud zestárlé vrcholové sportovkyně, která si začíná uvědomovat, že už dlouho není obdivovaná jako vývozní státní artikl. Její jednoduché myšlení je konfrontováno se sportovní souputnicí, která si uvědomuje svou osamělost, protože byla povinnou konzumací anabolik odsouzena k bezdětnému životu. Také podtitul hry – rozhlasové anabolikum – vede k zamyšlení ve smyslu obou témat, které jsem zmínil výše. Na Facebooku ve skupině „Český rozhlas – rozhlasová hra“ jsme si hned po skončení hry Davida Drábka Koule vyměnili s recenzentem Jakubem Kamberským své pozitivní zážitky z poslechu.

Martin Velíšek: RE: koule – Vážený pane Jirkovský, mrzí mě, že se Vám včerejší hra nelíbila, tím spíš, že je vidět, že jste naším stálým posluchačem. Já myslím, že režisér volil adekvátní prostředky k nadsázce obsažené v textu. Snad se Vám bude některá hra z připravované serie líbit víc. S pozdravem Martin Velíšek

Getz: RE: koule – Koule pobavila,je to malé dílko nic víc,nic míň.Tomicová do role sedla akorát ten chechtot byl na mne trochu moc.Moc bych se nidivil,kdyby se dílko ocitlo v nějakém dalším pořadu,protože jeho ohlas je veliký/Prima,Idnes aj../

Dvořák, Jan: Konečně se to dá poslouchat! In web Česká média, 27. 1. 2011 (článek). – Cit.: Posluchač Českého rozhlasu si po úterku může s úlevou říct, že se dočkal toho, po čem dlouhá léta volal marně, stejně jako odborná veřejnost či Rada ČRO, totiž skutečné demokratizace tohoto média, které zabředlo do intelektuálského bahna.

Zejména stanice Vltava se za poslední desetiletí, ředitel neředitel, propracovala do totálního odtržení od reálného života. Zařazovala vyumělkované literární či dramatické kousky či příliš vážnou hudbu, kterým při nejlepší vůli tzv. obyčejný člověk – a o toho jde – vůbec nerozuměl.

O to víc Vltava překvapila jakýmsi pochlapením, když 25. ledna zařadila každému srozumitelnou – tedy i pro posluchače jindy komerčních rádií či lidí odkojených bulvárem – lidovou komedii o dvou slavných sportovkyních minulosti. Ani jiná jména ve hře nemohla zastřít věrný předobraz postav – paní Mildu (!) - koulařku a slečnu Heluš – běžkyni.

Byla při tom velká, až troškovská legrace. Snad nejpovedenější hláška je ta, když atletka říká, že po smrti by chtěla věnovat své orgány k transplantaci a někdo na to konto zavtipkuje, že třeba koule, ne?  Tak to je vskutku kameńák, až takový vltavín.

Úterní počin zřejmě započal novou éru širokého zpřístupnění i ČRO masám. Veřejnoprávní rozhlas se konečně emancipoval a nikdo už nemůže zapřít, že nemá Koule. Věřme, že časem dojde i na mozek nebo aspoň na mozeček.

Rejžek, Jan – Just, Vladimír: Kritický klub Jana Rejžka. In web ČRo 6, 27. 1. 2011 (recenze, zvukový záznam).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Koule na noze veřejnoprávnosti? In web Panáček v říši mluveného slova, 26. 1. 2011 (polemika). Vyšlo také na Neviditelném psu (31. 1. 2011), webu Česká média a v Týdeníku Rozhlas.

Lit.: Balada, Petr: David Drábek – Koule … 100% … (ČR3 Vltava, 25.1.2011). In web Kult.mix, 26. 1. 2011 (článek). – Cit.: Projekt „Vinohradská 12″ nemohl odstartovat lépe. David Drábek pro něj napsal hru, která se obsahem i žánrem pohybuje na pomezí reality a fikce. Obsahem tím, že známé reálie rozvinul o smyšlenou nadstavbu a žánrem díky zasazení „Koule“ do rozhlasového studia. V příběhu atletické královny Mileny bilancující v rozhovoru s rozhlasovým moderátorem svůj život Drábek dokonale zpracoval mediální image, kterou kolem sebe šíří i sám reálný předobraz této postavy. Autorovi se ovšem podařilo nejen skvostně odvyprávět její barvitý osud, ale díky době v níž se odehrává, ho zároveň zobecnit v určitém typu české povahy. Typu vyznačujícího se lehce kolaborantským způsobem života, který je jím samým omlouván tím, že někdo tu práci přece dělat musel a taková už zkrátka byla doba.

Drábek navíc našel naprosto ideální představitelku hlavní role. Pavla Tomicová-Malá ve své roli žila. Bylo snadné ji uvěřít každé slovo. To, jak odměřovala jednotlivé polohy od rozšafné paňmámy po uraženou celebritu domáhající se Karla Hály, bylo strhujícím zážitkem. Její výkon si udržoval i vnitřní inteligenci a soustředěnost, díky které nikdy nesklouzl k zesměšňující karikatuře, což se díky textu několikrát nebezpečně nabízelo.

„Koule“ je komedie plná úžasných hlášek a nezapomenutelných obrazů včetně toho, kdy Milena popisuje následky braní dopingu projevující se špatnými sny, ve kterých se proměnila v King Konga šplhajícího po americkém mrakodrapu s malým Štrougalem či Husákem v tlapě. Vedle jednoznačně komických výstupů ale občas Drábek zařadil trochu tíživější scény, jako je setkání Mileny a Radmily, ve kterých jde komika přes hodně silný mráz. A nejednoznačnost tuhnoucího úsměvu zůstává i po závěrečném vyznání Mileny zachraňující jako matka národa všechny ovce sešlé z cesty vynesením na Sněžku, protože ta je větší než Říp.

David Drábek zkrátka napsal další divadelní hit. Je dobře, že se počítá s jeho uvedením v příští sezóně na prknech Klicperova divadla v Hradci Králové, protože rozhlasový archív je tomuhle kusu prostě malý. A především je dobře, že si tam Milenu opět zahraje Pavla Tomicová-Malá, pro kterou to dost dobře může být i její role životní.

Epilog ke „Kouli“ pak vyšel v dnešní MF DNES. V neuvěřitelném rozhovoru, který s Helenou Fibingerovou vedla, v případě otázek ohledně této hry soudnost ztratící, Barbora Tachecí. Aniž by jedna z dam „Kouli“ slyšela, pouštějí se společně do odsuzování počínání nejen Davida Drábka, ale rovnou i programového ředitele celého Českého rozhlasu. Vzhledem k absurdnosti použitých slovních výlevů, bych hlasoval pro jejich dodatečné začlenění do chystané divadelní inscenace. Například lamentování Barbory Tachecí: „A dneska je to Fibingerová, kdo to bude zítra? A bude to jeden člověk, nebo skupina lidí?“ by si převedení na prkna s patřičně rozmáchlým gestem a patosem rozhodně zasloužilo.

Lit.: Skořepa, Pavel – Vacek, Patri: Šokující hra Koule: Fibingerová brala doping! In web Sport Blesk, 27. 1. 2011 (článek). – Cit.: Měla to být komedie, ale pro posluchače to byl spíš šokující úlet! Stanice Českého rozhlasu Vltava v úterý odvysílal hru Koule. Hlavní hrdinkou téhle frašky je bývalá slavná atletka, která rekapituluje svůj dosavadní život. Z představení je patrné, že se autor díla David Drábek ostře pouští do koulařky Heleny Fibingerové (61).

Na paškál si vezme i atletku Jarmilu Kratochvílovou (60). Dialog často překračuje meze slušnosti a je urážlivý.

Autor David Drábek napsal fiktivní hru, která ale stojí na skutečných osobách. Hlavní postavou je »smyšlená« koulařka Milena, žena nápadně podobná koulařce Heleně Fibingerové.

Ve hře se například přizná k dopování. „Přišlo nařízení a musely se užívat tyhlety prostředky,“ řekla postava Mileny.

Přitom Fibingerová se k dopování nikdy nepřiznala. Tvrdý zásah dostane ve hře i Jarmila Kratochvílová.

V postavě fiktivní běžkyně Radmily je označena za Golema s rozpíchaným zadkem od anabolik, které kolegyně říkaly jeptiška kulturistka (pozn.: Světová rekordmanka na trati 800 metrů se nikdy nevdala a byla známá tím, že extrémně posilovala).

Hodně drsná je i pasáž, kdy Milena (Fibingerová) vypráví příběh o Radmile (Kratochvílová). „Přijela ke mně na návštěvu a ptala se: Mileno! Stálo to všechno za to? Povídám jí: Vždyť já jsem v jednom kole jako tryskomyš! Radmila reaguje: Ty děti, že nemáme, že to potom nešlo…“

Kratochvílová skutečně dodnes lituje, že děti nikdy neměla. A taktéž bezdětná Fibingerová na toto téma nemluví.

Členka Rady České televize Fibingerová se ještě před premiérou hry vyslovila pro to, aby nebyla odvysílána.

„Zavání to posttotalitním vyřizováním účtů. Je to jen jeden z dalších útoků!“ řekla Fibingerová pro MF Dnes. Blesku včera bývalá koulařka napsala: „Každý sám posoudí, zda toto dílo je hodné veřejnoprávního rozhlasu, který je placený z peněz všech občanů, koncesionářů.“

Lit.: -red-: Koule pozlobila. Nejsem King Kong! Fibingerovou rozhlas nepotěšil. In web Týden, 27. 1. 2011 (článek). – Cit.: Stanici Vltava se povedlo po čase přilákat pozornost nejen jejích skalních posluchačů. Rozhlasová hra Koule Davida Drábka byla inspirována někdejší československou koulařkou a současnou členkou rady České televize Helenou Fibingerovou a tu nepotěšila, přestože tvůrci dopředu zdůrazňovali, že v podání Pavly Tomicové je hlavní hrdinka spíše koulařkou – dobračkou.

„Já i moje kamarádky z reprezentace jsme měly děsivé sny. Byla jsem King Kong a lezla po americkým paneláku a v ruce jsem měla malého Štrougala!“ říká ve hře například koulařka Milena se zkušenostmi s dopingem. Fibingerová však nikdy doping nepřiznala a již před úterní premiérou se podle MF Dnes vyslovila proti odvysílání hry. „Zavání to posttotalitním vyřizováním účtů,“ řekla tehdy prý slavná sportovkyně s tím, že jde o další útok proti ní. Podle Českého rozhlasu je to ale rozhodně jinak.

„Jednoznačně (…) musíme odmítnout výrok paní Fibingerové, že jde o útok na její osobu a že hra má souvislost s jejím členstvím v Radě ČT,“ cituje dnes Blesk ředitele komunikace veřejnoprávního rozhlasu René Zavorala. „Přišlo nařízení a musely se užívat tyhlety prostředky,“ cituje zároveň list ze hry pasáž, kde prý Milena mluví o dopingu. „Radmila má rozpíchanej zadek (od anabolik). Čechoslováci stvořili golema!“ říká dál.

Lit.: -nit-: Hra Koule je ponižující, zlobí se Kratochvílová. In ISport, 28. 1. 2011 (článek). – Cit.: Mezi dvěma oslavami svých šedesátin se legendární běžkyně Jarmila Kratochvílová musela vyrovnat i s nemilou událostí. I její osud je zmíněn v rozhlasové hře Davida Drábka Koule, jejíž hlavní hrdinkou je fiktivní koulařka Milena, jejíž charakteristika pasuje na koulařskou mistryni světa Helenu Fibingerovou.

V éteru umělecká licence provokuje, její nadsázka ale ve skutečném světě zasahuje dvě reálné postavy české sportovní historie. Osobnosti slavných atletek Heleny Fibingerové a Jarmily Kratochvílové jsou v divadelní hře Koule předmětem drsných žertů.

„Já k tomu ani nemám slov. To je urážející a ponižující,“ řekla Sportu světová rekordmanka na 800 metrů Jarmila Kratochvílová.

Dvojnásobná mistryně světa se ve středu dožila šedesátky, má za sebou oslavu s příbuznými doma v Golčově Jeníkově a zítra se v Čáslavi sejde s kamarády z atletického klubu. Zatímco během týdne poskytovala rozhovory novinářům z celého světa, Drábkova hra k ní není příliš uctivá.

„Radmila má rozpíchanej zadek. Čechoslováci stvořili golema,“ zaznívá v inscenaci například.

„Nikdo takhle člověka v životě neurážel. Ale jsou v životě horší věci. Abych se tím trápila a zabývala…“ reagovala Kratochvílová. „Neznám toho pána, nevím, co s tím zamýšlel. Ale pro nás obě to dobré není. Je to trošku ujetý.“

CO TAKÉ ŘEKLA VE HŘE „FIBINGEROVÁ“

„Po smrti klidně nechám darovat své tělo. Orgány, které lidé potřebují (reakce na ohlas z publika): Cože? Koule?“

„Já dělala do sportu a teď podnikám, krapet se také starám o naši zemičku.“

„V dětství jsem hodně papala, měla jsem pořád hlad.“

„Kdybych nebyla ze žuly, tak kydám na statku a ne tady do mikrofonu.“

„Já a moje kamarádky z repre jsme měly po použití dopingu noční můry. Dokola se mi zdálo, že jsem King Kong, kterého odstřelují imperalistické stíhačky.“

„Já jsem tlama hubatá. Moje mamka my vždycky říkala: Do všeho se musíš vrtat, ty musíš být v každém hovně, kvrdlačko.“ (! sic – správně je „… v každým hovně kvedlačkou“)

Drábek je respektovaným dramatikem mladší generace, jeho hry zvítězily v soutěži Cen Alfréda Radoka a byly v ní oceněny také inscenace jeho her.

Jeho Koule je první inscenací série rozhlasových her Vinohradská 12, kterou od úterý uvádí Český rozhlas 3 – Vltava.

Fiktivní koulařku Milenu ztvárnila Pavla Tomicová, která se má ve stejné roli objevit i v příští sezoně na scéně Klicperova divadla v Hradci Králové, kde je Drábek od sezony 2008/2009 uměleckým šéfem.

Bývalá koulařka Helena Fibingerová, jíž se podobá hlavní hrdinka hry, považuje inscenaci za osobní útok ve spojitosti se svým členstvím v Radě České televize.

„Pokud by tato forma měla být formou nátlaku na moji osobu, abych slevila ze svých cílů a zásad, považuju ji za velmi ubohou,“ řekla Fibingerová. „Volali mi z rozhlasové rady a byli znechuceni. Já osobně si kladu otázku, jestli by se veřejnoprávní médium mělo k tomuto uchylovat.“

Ředitel komunikace Českého rozhlasu René Zavoral vysvětlil, že cílem hry měla být témata státem řízeného dopingu, angažovanost sportovců jako exponentů komunistického režimu, schopnost společnosti se s touto minulostí vyrovnat a s tím spojená úloha médií.

Pokorný, Tomáš: Zaremba o hře Koule: Tenkrát dopovali všichni. In web Sport Blesk, 29. 1. 2011 (článek). – Cit.:  Ota Zaremba se zastal Heleny Fibingerové. Zavolal do redakce Blesku a rozčileným hlasem povídal: „To, jak urazili Helenu a Jarmilu, to je skandál! Za to by měl někdo dostat aspoň mastnou pokutu!“ Ota Zaremba (53), bývalý vzpěrač a olympijský vítěz z Moskvy 1980, takhle reaguje na kontroverzní rozhlasovou hru Koule stanice Českého rozhlasu Vltava, v níž se autor tvrdě pustil do dvou legendárních českých atletek, koulařky Fibingerové a běžkyně Kratochvílové.

Výrazným tématem smyšleného díla je doping, k jehož užívání se přiznává hlavní postava, koulařka Milena, která se nápadně podobá Heleně Fibingerové.

„Přišlo nařízení a musely se užívat tyhlety prostředky,“ říká postava Mileny. Fibingerová i Kratochvílová ve skutečnosti odmítají, že by doping braly.

Paradoxní je, že právě Zaremba se k užívání zakázaných látek otevřeně hlásí.

„My jsme se prostě narodili v té době, a když jsme chtěli být nejlepší a porážet Sověty, co jsme měli dělat? Přišel trenér s tím, že kdo chce, ať si vezme prášek nebo injekci. Já bral. Věděl jsem, jak na to, abych byl za sedmnáct dnů při závodech čistej,“ líčí Zaremba.

„Já na to mám svůj názor. Tenkrát brali všichni, vzpěrači, atleti, lyžaři,“ naznačuje.

„Ale jestli ony říkaj, že nebraly, tak asi ne. Já je dopovat neviděl, tak nemůžu říkat, že dopovaly.“

Nejvíc ovšem Zarembovi vadí narážky ve hře, že Fibingerová a Kratochvílová nemají děti.

„Jak si z nich někdo může dělat takovou srandu? To je potupa! Vždyť to jsou dvě legendy českého sportu! Ony musely mít ohromnou vůli, aby něco dokázaly.“

Chuchma, Josef: Helena a Jarmila, koule a bobule. In web IDnes, 29. 1. 2011 (fejeton). – Cit.: Běžkyně Jarmila Kratochvílová oslavila v minulých dnech šedesátiny. Její vrstevnice Helena Fibingerová si totéž jubileum odbyla už v červenci 2009, ale tenhle týden se o ní rovněž mluvilo. Ještě ani nedozněl rozsudek posílající jejího manžela za mříže, protože usmrtil autem cyklistu, a někdejší koulařka se nechtěně znovu ocitla na scéně. V komedii Davida Drábka Koule, kterou v úterý odvysílala stanice Vltava coby první díl nového cyklu původních rozhlasových her Vinohradská dvanáctka, rekapituluje slavná atletka Milena svůj dosavadní život.

Rozpoznat, že předobrazem Mileny byla Helena Fibingerová, je víc než lehké. Stejně jako to, že kolegyně Radmila, o níž Milena v Kouli hovoří, odkazuje na Kratochvílovou. David Drábek si v Kouli utahuje z „dopingovaného“ zjevu atletek Mileny a Radmily – jedna měla bíbra, druhá mužský hlas. Kratochvílové a Fibingerové se ta rozhlasová hra nelíbí. První říká: „Tyto úvahy a spekulace jsem vždy odmítala. Trenér Kváč, který mě zatěžoval velice tvrdým tréninkem, přiznal, že mně dával injekce s vitaminem B 12, který měl sice anabolický efekt, ale zakázaný nebyl.“ A Fibingerová: „Nikdy jsem neměla žádnou dopingovou aféru.“

Budu nyní velmi osobní a pamětnický. Lehkou atletiku jsem sledoval od šedesátých let. Dodnes si pamatuji, jak jsem na stadionu pražské Slavie coby hošík stál vedle koulařského kruhu a udiveně sledoval nezřízenou radost mladé koulařky, která tehdy poprvé přehodila, pokud se nemýlím, šestnáct metrů. To byla Fibingerová. Obdobně divoce oslavovala, byť sportovně se pohybovala už ve zcela jiných výšinách, když na mistrovství světa v roce 1983 získala zlato. Jen zjev téže koulařky Heleny byl o dost jiný, silně zmužnělý. Obdobně tomu bylo u Jarmily Kratochvílové. Když se vžívám do svých tehdejších pocitů a mínění, vybavuji si docela jasně, že jsem byl přesvědčen, asi jako každý, kdo atletiku soustavně sledoval, že atleti dopují, že prostě „berou“. Patřilo to jaksi k věci – jak uspět proti šíleným východním Němcům a nebrat, to bylo dilema tehdejší doby, a nejen pro československé a jiné socialistické, ale i pro západní sportovce.

A teď od vzpomínek a dojmů k faktům. Jarmila Kratochvílová dodnes drží světový rekord v běhu na 800 metrů, vytvořila jej v roce 1983. Její největší sokyně (východo)Němka Marita Kochová dodnes drží svěťák na 400 metrů – je z roku 1985. Platné světové rekordy na 100 a 200 metrů žen pocházejí z roku 1988 -je pod nimi podepsána Američanka Florence Griffithová-Joynerová. Rekord na 100 metrů překážek žen je ve vlastnictví Bulharky Jordanky Donkovové – rovněž rok 1988. Mužský disk: Jürgen Schult (NDR), rok 1986; kladivo: Jurij Sedych (SSSR), také 1986. A to výčet dodnes platných atletických rekordů z osmdesátých let není konečný! Ostatně v hale dodnes žádná z žen nevrhla dál než Helena Fibingerová roku 1977 v Jablonci (22,50 metru, jenže halové výkony se neevidují jako oficiální světové rekordy).

Samo sebou, že nabízející se otázka zní: Znamená to, že všichni tihle světoví rekordmani pouze a jen trénovali usilovněji a kvalitněji než všichni ti, kteří přišli po nich? Proč se například rekordu Kochové na 400 metrů žádná žena dosud ani jen nepřiblížila – vyjma Jarmily Kratochvílové v roce 1983?

Balada, Petr: Subjektivně to nejlepší z Koule D. Drábka … I.část, II. část. In web Kult.mix, 30. 1. a 2. 2.  2011 (citace z textu hry D. Drábka). – Cit.: Milena v debatě o svém kožichu: „Ne, mně mrtvý zvířata nevaděj. Když jsou jednou mrtvý, tak prděj na kožich, abych tak řekla.“

Rozzlobená Milena: „Já byla svého času česká královna, za to vy jste umolousaný nuly u čudliků!“

Vlastenecká Milena: „Já jsem pro tuhle zemičku dřela do úmoru a nikdy s tím nepřestanu.“

Milena vzpomíná na dětství: „Já jsem měla ty nejdelší lyže na světě … předek zatáčel a zadek měl ještě půl hodiny čas.“

Na ožehavé téma
Redaktor: „Odpusťte, Mileno, můj další všetečný dotaz. Jste hodně impulsivní, tak snad se neurazíte“
Milena: „To nemám v povaze“
Redaktor: „Vy jste byla ve straně docela hodně aktivní, nemyslíte?“
…dlouhé ticho…
Hlas z režie: „Mám pustit Dívko, dívko toulavá?“

Milena plamenně obhajuje svou aktivitu ve straně: „Když jste na vrcholku hory, všichni na vás vidí a jste tam sám a fouká tam, sychravo tam je a jelikož jste tak trochu královna, jako já byla, tak vzbuzujete hafo závisti a jste terčem brutálních pomluv. …

… Já vydobyla týhle malý zemičce respekt, víte. Němčoury i Rusáky jsem nám držela svejma vypěstovanejma pažema v uctivý vzdálenosti. …

… Jasně, dějou se u nás svinstva a disidenti a knězové jsou popotahovaný a nepouštěj lidi ven, a doma se mluví jinak než venku a některý lidi nemůžou na školy a debilové, jak Bilak a Jakeš se pakujou, jasný, jasný, ale když mě vyzvali, abych zvedla svůj hlas a nejenom kouli, tak já to udělala, já se stala symbolem poctivý lopaty, síly a světovosti. Chtěla jsem otočit vzor pro mládež zdravým sportovním směrem k hodnotám. Já jsem tehdy Masaryka neznala, ale věřím, že by mě dneska pochopil.“

Milena o své podpoře: „Lidi mi fandili, celý rodiny volali: Mílo, házíš i za nás.“

Rozněžnělá Milena: „Já jsem jedno velký dynamo. Zvedám lidičky, co jsou pohozený u silnice, jak hadrový panáčci, zdvihám je, takhle jim foukám do peříček a povídám: Vzlétni zpátky do života. Je krásný den!“

Sotonová, Jana: Atleti si stěžují na hru Koule. Rozhlasoví radní si hru musí poslechnout. In web Lidovky, 31. 1. 2011 (článek). – Cit.: Rozhlasová hra Koule, inspirovaná kariérou atletky Heleny Fibingerové, udělala „díru“ do jindy umírněného vysílání Českého rozhlasu. Radní budou zkoumat, jestli nebyl humor v komedii Davida Drábka pro veřejnoprávní stanici přehnaný.

Hru o fiktivní dopující koulařce Mileně odvysílal Český rozhlas 3 – Vltava minulé úterý večer. O dva dny později už ji řešili členové Rady Českého rozhlasu (ČRo).

„Jenom se o tom asi pět minut volně diskutovalo a padly subjektivní názory, žádný závěr z toho ale nevyplynul,“ řekl LN prozatímní ředitel ČRo Peter Duhan. Tím ovšem diskuze o hře Koule neskončila, radní ji pouze přehodili na pozdější termín. Budou se totiž věnovat stížnosti Českého atletického svazu, ve kterém působí i sama Fibingerová.

Někdejší sportovkyně a současná členka Rady ČT ale v neděli odmítla stížnost svazu komentovat. Odpovědět nechtěla ani na otázku, zda rozhlasovou hru, kterou už před jejím odvysíláním veřejně kritizovala a označovala za útok na svoji osobu, vůbec celou slyšela. „Nejsem povinná se zodpovídat, jestli jsem ji slyšela, nebo neslyšela. Tím to pro mě končí,“ řekla LN Fibingerová.

Radní mohou rozhlas, v případě, že shledají hru v rozporu s etickým kodexem, za její uveřejnění pokárat. Zda o něčem takovém už nyní uvažují, ale zatím nechtějí říct. „Nechci hodnotit něco, co jsem neslyšel. Proto jsme se dohodli, že v rámci řešení stížnosti si tu hru na příštím jednání pustíme,“ řekl LN člen rady Milan Badal.

Kouli vysílala Vltava v rámci dvanáctidílného cyklu rozhlasových her od dvanácti autorů současnosti. Bývalou slavnou atletku, která v rozhlasovém studiu rekapituluje dosavadní život, ztvárnila Pavla Tomicová.

„Hra byla součástí toho cyklu a já do tvůrčích procesů nebudu zasahovat. Od toho jsou dramaturgové a šéfredaktor stanice,“ komentoval kritické ohlasy hry Duhan. V únoru přijde v rámci cyklu na řadu komedie rozhlasového autora Pavla Brycze s názvem Karla.

Co také zaznělo ve hře

Do rádia volá divák a říká Mileně (fiktivní postava, nápadně podobná bývalé koulařce Heleně Fibingerové):
„Podle mě jste rudá carevna, co házela kusem šrotu do dálky a držela ty bolševický grázly u moci. A rekordy neplatěj! Stejně jste dopovali všichni!“

Milena si stěžuje, že na ni děti ve škole pokřikovaly: „Milena, Milena, přefikla i jelena.“

Milena mluví o dopingu: „Přišlo nařízení a musely se užívat tyhlety prostředky.“

A o účincích dopingu: „Já i moje kamarádky z reprezentace jsme měly děsivé sny. Byla jsem King Kong a lezla po americkým paneláku a v ruce jsem měla malého Štrougala!“

O postavě běžkyně Radmily (nápadně podobné atletce Jarmile Kratochvílové): „Radmila má rozpíchanej zadek (od anabolik). Čechoslováci stvořili golema!“

„Já se na televizi nedívám… To bych ale vlastně měla, když jsem v televizní Radě,“ říká Milena se smíchem Radmile.

Peňás, Jiří: Okraje – Hra Koule -pocta Fibingerové. In web Lidovky, 31. 1. 2011 (fejeton). – Cit.: Rozhlasová hra je umělecký žánr, jenž se jen málokdy dostává na stránky novin, což je škoda. Většinou jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je způsobit pobouření. To se kdysi podařilo Orsonu Wellesovi, který vyděsil posluchače inscenovaným náletem Marťanů na New York, takže vybíhali na ulice a chystali se na válku světů.

Naštvat leckoho se podařilo i Davidu Drábkovi, jenže na rozdíl do Wellesovy hry, tu jeho právě ti naštvaní, pobouření a uražení neslyšeli. Kdyby ji totiž slyšeli, nemohli by reagovat tak popuzeně, nesmyslně, ba slabomyslně. Jim stačilo pouze to, že se jmenuje Koule a je o Heleně Fibingerové, maximálně si přečetli pár ukázek. Z toho usoudili, že půjde o hru, v níž se bude koulařka ostouzet čili bude se z ní dělat prča. Protože přece Helena Fibingerová není pro nic jiného, než pro ostouzení a legraci vhodná, myslí si ti lidé, na něž by se měla slavná sportovkyně především zlobit. Kdyby si totiž tu hru poslechli, museli by uznat, že ona Milena, která vskutku má mnohé rysy naší milé atletky, je postava sympatická, spravedlivá a veskrze lidská. To za prvé. Za druhé by uznali, že autor k ní přistupoval se citem, soucitem a empatií. Že si z ní dělal trochu i legraci, je správné, protože ani Heleně Fibingerové nikdy nechyběl humor. Až si to poslechne, uzná to i ona.

Tachecí, Barbora: Názor – Tečka za rozhlasovou Koulí aneb kdo přijde na řadu po Fibingerové. In web IDnes, 1. 2. 2011 (reakce). – Cit.: Na bázi několika otázek, které jsem položila Heleně Fibingerové v souvislosti s rozhlasovou hrou Koule na stránkách MF DNES, sdělil autor hry národu, že jsem si „očividně chtěla vypořádat své křivdy s Českým rozhlasem a televizí“ a naznačil, že mi „asi ujela ruka s prášky“. Tím také velmi pregnantně, myslím, ilustroval své intelektuální zázemí a zálibu v kopání, nikoliv myšlení. U vzteklých kobylek se to stává.

Zapomeňme na autora oné diskutované rozhlasové hry o Heleně Fibingerové, ten tu totiž – ať se mu to líbí nebo ne – vůbec není důležitý. Každý autor ať si tvoří, co chce.  Za důležité pokládám to, co za mé peníze rozhlas veřejné služby kupuje a posléze vysílá. V tomto případě koupil a odvysílal rozhlasovou hru, která:

1. je o Heleně Fibingerové, přesněji má evokovat, že je o Heleně Fibingerové

2. přináší řadu okamžiků, ve kterých je Helena Fibingerová zesměšňována, karikována, podle mého soudu i urážena

3. kombinuje fakta ze života Heleny Fibingerové s uměleckou fikcí

Nic z ostatního, co hra může přinášet či přináší (např. upozornění na problematiku státem kontrolovaného dopingu, stranické minulosti atletky   atd.), neeliminuje tři výše uvedené body. A dovoluji si znova a znova ptát se: kdo bude příští na řadě? A kdo to bude rozhodovat? Je nutné k tomu, aby byl člověk urážen a veřejnost kombinací fakt a fikce manipulována, mít zlatou medaili? A být spojen se státem regulovaným dopingem? A být členem televizní rady? Proč nestačí třeba mít hnědé vlasy a řídit magistrát? Není snad téma veřejných zakázek na pražském magistrátu pro médium veřejné služby stejně důležité, jako doping? Nebo třeba problematické řízení České armády v minulosti, které nás všechny stálo miliardy? A pak třeba komunistická minulost soudců? Očividně tu máme důležitých témat habaděj, zajímavých lidí, kteří k takovým tématům mají co říct, ještě víc.

Aby bylo úplně jasno: nejsem fandou paní Fibingerové ani televizní rady a pokládám státem regulovaný doping za zlo. A velmi  přivítám, když Český rozhlas odvysílá analýzu minulosti i současnosti každého televizního a rozhlasového radního, neb jejich moc je obrovská a řada jejich kroků, které nás, koncesionáře, stojí hromadu peněz, velmi diskutabilních.

Jen si vůbec nejsem jista, že mi k větší orientaci pomůže jakákoliv rozhlasová hra vydávaná za komedii, která míchá fakta, fikci, karikování a nadávky do jednoho pytle.

Ještě tento týden si chce Rada Českého rozhlasu poslechnout hru Koule. Jak znám fungování rozhlasové rady, zvrhne se nejspíš v ohnivou diskusi o tom, jestli výroky typu „Milena, Milena přefikla i jelena“ či „Dovez zlato, ty kysno“ mohou někoho urazit. A jeden si bude myslet, že ano a druhý, že ne zas tolik a tím to celé skončí.

Rada Českého rozhlasu by mne velmi mile překvapila, kdyby se vykašlala na slovíčka a šla k meritu věci: bude Český rozhlas formou obdobných her nadále manipulovat s veřejností a zesměšňovat jednotlivce, které si vybere? Nebo se u tak zásadních témat, jako je státem  regulovaný doping či stranická minulost radních v médiích veřejné služby bude věnovat na analytické bázi? Nechci Radu k tomu všemu ještě  zatěžovat úvahami na téma lidská slušnost, etika či veřejná služba – takové úvahy obtěžují a zdržují. Doporučuji jí proto si jen představit, jak ČT 2 vysílá hru o Janě Paklové, která má dlouhé, nazrzlé vlasy, léta sedí v rozhlasové radě a jejím bývalým mužem je současný tajemník prezidenta republiky. Autor si poskládá výroky Jany Paklové jak týdny, měsíce a roky šly a dozvíme se tak mnohé nikoliv o dopingu, ale o zákulisí české veřejné služby rozhlasovým vysíláním. Myslím, že to by mohla být výborná komedie.

Nožička, Josef: Koule – ubohost ze strany veřejnoprávního rozhlasu. In web Nožička Blog IDnes, 1. 2. 2011 (článek). – Cit.:Český rozhlas 3 – Vltava zařadil minulý týden do svého vysílání rozhlasovou hru Koule. Tuto skutečnost by nejspíš zaregistrovalo jen minimum lidí, kdyby této hře neudělaly velkou reklamu některá média, zejména pak Lidové noviny. Hra totiž pojednává o Heleně Fibingerové.

Bývalá mistryně světa a dlouholetá reprezentantka ve vrhu koulí je dnes některými lidmi kritizována zejména za svou angažovanost v Radě České televize a dle některých novinářů je to ona, kdo má největší zásluhu na tom, že si často kritizovaný Jiří Janeček udržel křeslo generálního ředitele ČT i na další funkční období. Těžko říct, zda je to pravda, faktem ovšem je, že Česká televize a především její hospodaření se řeší v médiích velmi často a Jiří Janeček má nejen mezi novináři hodně nepřátel.

Vraťme se ale ke hře Koule. Pojednává o bývalé slavné atletce – koulařce Mileně, která dnes vlastní pekárnu a je členkou televizní rady. Podobnost s Helenou Fibingerovou je tedy více než zjevná a tvrzení autora hry Davida Drábka, že hra nikoho konkrétního nepředstavuje, tak mohou věřit nanejvýš malé děti. Největším a nejdiskutovanějším problémem této hry je líčení koulařky jakožto sportovkyně, která v době závodění pravidelně brala doping. Stejně tak je zde líčena běžkyně Radmila (nápadně připomínající neméně známou atletku Jarmilu Kratochvílovou), o níž hlavní hrdinka Milena mimo jiné říká, že „má rozpíchanej zadek od anabolik.“

Téma dopingu je samozřejmě velkým problémem a za jeho zlatou éru bývá nejenom v československém období považována právě doba, kdy závodily Fibingerová i Kratochvílová. Samozřejmě, že především některé atletické výkony z této doby daným spekulacím nahrávají. Například světový rekord Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 metrů již nikdo nepřekonal 27 let, zhruba stejně starý je i světový rekord na 400 metrů, který drží její tehdejší velká soupeřka z bývalé NDR Marita Kochová. A nejlepší světové koulařky dnes vrhají zhruba o 2 metry méně než Fibingerová a její tehdejší soupeřky. Faktem ovšem také je, že Fibingerové ani Kratochvílové narozdíl například od koulaře Machury či diskařky Šilhavé nikdy doping odhalen nebyl a proto by měla být v jejich případě ctěna presumpce neviny. Mimořádný výkon totiž ještě sám o sobě nic neprokazuje – to bychom zákonitě museli podezírat i Jana Železného, jehož světovému rekordu v hodu oštěpem se také není nikdo schopen ani přiblížit, Martinu Sáblikovou, Zdeňka Štybara a všechny další, kteří své soupeře běžně válcují rozdílem třídy.

Navíc je trochu liché i označování dopingu ve sportu jakožto domény socialismu. Například ve zmiňované atletice měli v posledním desetiletí nejvíce pozitivních nálezů běžci z USA (Jonesová, Whiteová, Montgomery …), v cyklistice bychom museli asi dlouho vzpomínat, kdy naposledy byla slavná Tour de France bez dopingového skandálu.

Ne každý musí mít k vrcholovým sportovcům pozitivní vztah , což ovšem neznamená, že by David Drábek či kdokoliv jiný měl při líčení jejich osudů používat tak vulgární texty, kdy například koulařka ve zmiňované hře líčí své sny slovy „že je King Kong a v tlapách drží Štrougala, který na ni piští – ty kisno, ty děvko tlustá, dovez zlato.“

Jestli pan Drábek něco takového považuje za hodnotné umělecké dílo, tak je mi ho spíše líto, ale když už nemá soudnost on, tak by ji měli mít aspoň lidé z vedení Českého rozhlasu. Kydání takovéto špíny na veřejnoprávní rozhlasovou stanici opravdu nepatří.

Hašek, Martin: Autor hry Koule: Měla to být obojživelná domina. In web ISport Blesk, 2. 1. 2011 (rozhovor s autorem). – Cit.:  Za bulvární humbuk považuje dramatik a režisér David Drábek rozjitřené reakce na svou hru Koule, ve které vystupují postavy nápadně se podobající bývalým atletkám Heleně Fibingerové a Jarmile Kratochvílové a jsou prezentovány jako sportovkyně poznamenané státem řízeným dopingem. Drábek si za svým dílem stojí. „Nejsem nezkušený uličník, co nastříkal na zeď kosočtverec,“ říká.

„Šlo mi ale daleko víc o to vytvořit příběh vskutku obojživelné české dominy, symbol toho, co je na Češích křupanské a zoufalé, ale i zvláštně neodolatelné a vlastně životné,“ vysvětluje.

Co říkáte na pozornost, kterou uvedení vaší hry vyvolalo a na reakce Heleny Fibingerové a Jarmily Kratochvílové?
„Myslíte ten bulvární humbuk? Ten je otravný a trapný, jak to u takových humbuků bývá. Senzacechtivost a potřeba vycucat z věci nesmyslně konfl ikt. Neskutečnou personou v této kauze je Barbora Tachecí. Jestli jste viděli její rozhovor s Helenou Fibingerovou pro MF DNES, třeba vám taky spadly čelisti úžasem jako mně. Pokud té dámě ujela ruka s prášky, je to jediné vysvětlení jejího bizarního novinářského výkonu.“

Jak to myslíte?
„Tachecí s Fibingerovou vedly rozhovor o ,skandální, hře, aniž ji jedna četla nebo slyšela. Tachecí si očividně chtěla vypořádat své křivdy s Českým rozhlasem a televizí. Výsledkem je to, že o rozhlasové hře píše Blesk a zlověstně funí moloch jménem ČSTV. Reakce Heleny Fibingerové mě nepřekvapila. Pokud si nenechá vysvětlit, že ta hra není žádnou její neautorizovanou biografi í, či dokonce spiknutím vůči její osobě, je to její problém. Vtažení Jarmily Kratochvílové do celé věci mě mrzí a štve daleko víc. Neboť si její osoby a práce odjakživa vážím. Je to slušný a skromný člověk.“

Jak nápad napsat hru s takovou tematikou vznikl?
„Rozhodně ne z potřeby dehonestovat legendy atletiky, to mi může podsunout jen zaujatý pitomec. Takhle málo mi k napsání hry opravdu nestačí. Chtěl jsem napsat text pro mou oblíbenou herečku Pavlu Tomicovou, jež mimochodem taky v dětství chodila do koulařského oddílu.“

Inspirace bývalou reprezentační koulařkou Helenou Fibingerovou je ale zjevná…
„To nepopírám, ale šlo mi daleko víc o to vytvořit příběh vskutku obojživelné české dominy, symbol toho, co je na Češích křupanské a zoufalé, ale i zvláštně neodolatelné a vlastně životné. Směs kýče a podivného smutku tohohle plebejského národa. I s jeho trumfem v podobě smyslu pro humor.“

Co bylo vaším soukromým cílem?
„Napsat dobrý, silný a nesmlouvavý satirický text. Na mnoha místech se posmívám sám sobě, Milenina dětská rozežranost či zkušenost s lyžemi je mou autobiografi í. Chlapec Alan přenášený Milenou je zase příběhem mého bratra, kterého takhle ve školce nosila narostlá holčička jménem Růžena.“

Nelitujete zpětně některých vět, které si mohly obě nejmenované sportovkyně vzít osobně?
„Ne. Nejsem nezkušený uličník, co nastříkal na zeď kosočtverec. Vím, co jsem chtěl napsat, jsem satirik a nesu si za text plnou zodpovědnost.“

Proč jste se ve scénáři tak zaměřil na problém státem řízeného dopingu?
„Je to strašidelné téma. Sportovcům bylo dávkováno takové množství svinstev, že jim to nevratně poškodilo zdraví a plodnost. Nepřijde vám tohle jako daleko zajímavější skutečnost? A že do tohohle ďábelského bolševického projektu byla zapojena i spousta lékařů, kteří tak prohráli zápas se svým svědomím a přísahou. O tom je hra Koule víc než o čemkoliv jiném.“

Vaše hra naznačuje, že obě sportovkyně ve skutečnosti dopovaly, jak se stavíte k faktu, že ani jedna z nich se k tomu nepřiznala?
„Nejsem Tachecí, nebudu tady žvanit o tom, co dámy neudělaly, či co by měly. O svých životech vědí víc, než vím já. A já vím o své hře víc než různí patetičtí obránci atletek z bulváru. Ti, co je příště budou šmírovat při nějakém bolu, nezdaru či žalu a s hranou účastí o tom špehování referovat.“

Má pro vás význam, že se někteří sportovci k dopingu otevřeně přiznali?
„Myslíte například Otu Zarembu? Našel odvahu promluvit o své bolesti a o té zločinné lumpárně. Za to je třeba si ho vážit.“

Podle vyjádření Českého rozhlasu měla být jedním z témat hry i tenká hranice mezi tím, jestli byli špičkoví sportovci oběťmi, nebo exponenty tehdejšího režimu. Kde tuhle hranici vidíte vy?
„Existuje takové krédo: Nebýt hajzl. O moc víc k tomu nedokážu říci. Nezbývá než spolehnout se na svědomí každého dotyčného člověka.“

Lit.: -pet-: Zdeptaná Bernášková dramaticky změnila vzhled. In Blesk, 2. 2. 2011 (článek o ukončení vztahu D. Drábka s J. Bernáškovou). – Cit.: Zvláštní, že článek o Janě Bernáškové vyšel zrovna v den, kdy se Blesk zaobírá jejím bývalým přítelem a kritizuje ho za novou rozhlas.hru Koule. (příspěvek nicku zlatyploutvaryba v diskusi ke článku)

Chuchma, Josef: Polemika: Barbora Tachecí vrhá Kouli mimo výseč. In web IDnes – Kavárna, 4. 2. 2011 (polemika). – Cit.: Josef Chuchma si na iDNES.cz přečetl názor Barbory Tachecí na rozhlasovou hru Koule, a protože si Kouli poslechl, poněkud konsternovaně na text paní Tachecí zíral. Pak to nevydržel, sedl a napsal reakci.

Rozhlasová hra Davida Drábka Koule, kterou poslední lednové úterý odvysílal Český rozhlas na stanici Vltava coby první díl dramatického cyklu Vinohradská 12, hluboce zasáhla, respektive zranila Barboru Tachecí. Nejprve v rozhovoru s někdejší koulařkou Helenou Fibingerovou pro MF DNES paní Helenu politovala, co si to vůči ní Český rozhlas dovolil. Vzápětí napsala pro iDNES názor, v němž rozvedla své argumenty proti Drábkově hře. Barbora Tachecí se ve svém zmateném textu chtě i nechtě dotýká několika důležitých témat.

První citace z názoru paní Tachecí:
„Za důležité pokládám to, co za mé peníze rozhlas veřejné služby kupuje a posléze vysílá. V tomto případě koupil a odvysílal rozhlasovou hru, která:
1. je o Heleně Fibingerové, přesněji má evokovat, že je o Heleně Fibingerové
2. přináší řadu okamžiků, ve kterých je Helena Fibingerová zesměšňována, karikována, podle mého soudu i urážena
3. kombinuje fakta ze života Heleny Fibingerové s uměleckou fikcí
Nic z ostatního, co hra může přinášet či přináší (např. upozornění na problematiku státem kontrolovaného dopingu, stranické minulosti atletky atd.), neeliminuje tři výše uvedené body.“

Na to lze odpovědět takto:
1. Drábkova hra je očividně inspirovaná Helenou Fibingerovou, potažmo i Jarmilou Kratochvílovou. Ale to neznamená, že vše, co je v Kouli řečeno o Mileně a Radmile, můžeme přímočaře vztahovat k Fibingerové a Kratochvílové.

2. Hra přináší nejen řadu okamžiků, v nichž koulařka Milena (pro Barboru Tachecí Helena), je zesměšňována a karikována (podle mě není Milena urážena). Hra Koule totiž přináší i řadu okamžiků, v nichž je postoj koulařky Mileny, která se aplikaci dopingu na sobě podvolila, podán s pochopením pro situaci, jíž byla v Husákově Československu špičková atletka vystavena. Tlaku, v němž sport byl nástrojem a projevem studené války; tlaku, který drtil a křivil duše většiny lidí.

3. Formulace, že hra „kombinuje fakta ze života Heleny Fibingerové s uměleckou fikcí“ je nefér. Hra Koule kombinuje fakta podobná faktům ze života Heleny Fibingerové s fikcí a vytváří spektrum postav, z nichž všichni hlavní aktéři mají fiktivní jména a reálná jména zůstala jen papalášům Štrougalovi či Husákovi. To není slovíčkaření, nýbrž důležitý rozdíl. To, o čem píše Barbora Tachecí, by znamenalo, že hra nezastíraně a primárně je o Heleně Fibingerové a její osudy byly posunuty, zkresleny či přímo znásilněny fikcí. Hra Koule není tenhle případ.

Totiž: Barbora Tachecí na hře kritizuje vlastně nikoliv obsah jako takový, ale už samu formu té hry, respektive – právo tohoto typu hry na samu existenci! Ale to se paní Tachecí dostává na velmi tenký argumentační led, propadá se skrze něj a „šlape vodu“. Pro ilustraci stačí drobný exkurz. Inspirace reálnou postavou, a to i žijící, je vcelku běžný postup u prozaiků, dramatiků, filmařů. Ba co víc: existuje dlouhá řada děl, v nichž tvůrci neschovávají nějakou „Helenu“ za „Milenu“, nýbrž přímo a jasně jmenují žijící postavy veřejného života. Za příklad toho mohou posloužit vloni vydané Krutopřísné povídky Miloše Čermáka.

Nadto paní Tachecí vadí, že takovou hru vysílá veřejnoprávní rozhlas. („Za důležité pokládám to, co za mé peníze rozhlas veřejné služby kupuje a posléze vysílá.“) Ale stanice Vltava je zaměřena, má to přímo v popisu práce, mimo jiné na dramatickou tvorbu. A to mají dramaturgové na Vltavě hlídat, aby náhodou někdo z autorů nenabídl hru, v níž postava připomíná nějakou veřejně známou osobu a dávat pozor, aby se tato osoba náhodou necítila hrou dotčena? Kdo taková kritéria bude stanovovat?! Rozhlasová rada? Nebo nějaký super-garant přes estetiku a etiku?? Nevíme… Barbora Tachecí prostě uplatňuje jakousi svoji zpravodajskou představu o veřejnoprávní službě i na rozhlasovou dramatickou tvorbu. Dá se říct, že tento její postoj reprezentuje převažující postoj současných vedoucích pracovníků veřejnoprávních médií, kteří se bojí satiry jako čert kříže. Bývaly lepší doby, například když Českou televizi řídil Ivo Mathé…

Druhá citace z názoru paní Tachecí:
„A dovoluji si znova a znova ptát se: kdo bude příští na řadě? A kdo to bude rozhodovat? Je nutné k tomu, aby byl člověk urážen a veřejnost kombinací fakt a fikce manipulována, mít zlatou medaili? A být spojen se státem regulovaným dopingem? A být členem televizní rady? Proč nestačí třeba mít hnědé vlasy a řídit magistrát? Není snad téma veřejných zakázek na pražském magistrátu pro médium veřejné služby stejně důležité, jako doping? Nebo třeba problematické řízení České armády v minulosti, které nás všechny stálo miliardy?“

To je ale kumulace dramatických znějících otázek! Ve skutečnosti se lze s povytaženým obočím podivovat právě těmto znělým otázkám paní Tachecí. Výmluvná je formulace „kdo bude příští na řadě“. Ta prozrazuje pisatelčino poněkud paranoidní chápání dramatické tvorby coby vyřizování si účtů, jako selektivně-vypočítavé konání s cílem veřejné diskreditace, jako manipulaci s veřejností (posluchači silně menšinové Vltavy zřejmě nerozeznají fikci a reportáž? – to má tedy o nich paní Tachecí velmi mizerné mínění).

Dramatik David Drábek si zkrátka vybral koulařku, a nevybral asi ani primátora, ani armádní generály. Prostě se rozhodl tak, jak se rozhodl. Dramatik dokonce ani ve hře pro veřejnoprávní rozhlas nemusí být vyvážený. Naprosto stačí, když budou řádně vyvážení k tomu určení veřejnoprávní novináři.

Sonotová, Jana: Rozhlas čeká žaloba. Kvůli hře Koule o atletce Fibingerové. In web Lidovky, 6. 2. 2011 (článek). – Cit.: Dunění, které vyvolala v Českém rozhlasu hra Koule, inspirovaná kariérou atletky Heleny Fibingerové, ještě nedoznělo. Český atletický svaz plánuje žalobu na veřejnoprávní stanici.

Cyklus her ze současnosti, kterým chtěla stanice Českého rozhlasu 3 – Vltava obohatit své vysílání, může vyjít veřejnoprávní rádio draho. Už brzy zřejmě dopadne na stůl vedení žádost o náhradu škody za odvysílání hry Koule dramatika Davida Drábka.

Dílo, jehož hlavní hrdinka Milena a její životní osud se nápadně podobají kariéře bývalé koulařky Heleny Fibingerové, se nelíbí Českému atletickému svazu (ČAS), ve kterém současná radní České televize sama působí.

„Byl jsem svazem požádán, abychom se tím zabývali. Budeme zvažovat podání stížnosti k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a kompenzaci újmy, která vznikla, v penězích,“ řekl LN Radek Pokorný z advokátní kanceláře Pokorný/Wagner a spol. Fibingerová už před odvysíláním hry, kdy o jejím obsahu informovala média, dílo kritizovala a označila ho za útok na svoji osobu.

Hrou a stížností ČAS se už zabývala tento týden i Rada ČRo. Radní si hru poslechli a rozhodli, že stanici nemohou za odvysílání Koule nijak napomenout. „Neshledali jsme kolizi se zákonem ani statutem a víc nám nepřísluší hodnotit. Nemáme nástroj na to, abychom řešili věci, které jsou uměleckého rázu,“ řekla LN předsedkyně rady Dana Jaklová.

Advokátní kancelář, která bude atletický svaz zastupovat, má ovšem jiný názor. Podle Pokorného mohl rozhlas odvysíláním hry poškodit osobnostní práva, což je v rozporu se zákonem i v případě uměleckých a žurnalistických děl.

„Obrátíme se na Český rozhlas s návrhem dohody o odškodnění. V případě, že se nedohodneme, podáme žalobu,“ říká Pokorný. Prozatímní ředitel ČRo Peter Duhan ale naznačil, že příště bude stanice zřejmě opatrnější, protože se s radními dohodl, že se „zvýší pozornost při dramaturgických postupech na jednotlivých hrách“. Duhan ale slibuje, že to nebude znamenat cenzuru toho, co je a není ve vysílání přípustné. „To určitě ne, to bychom nemohli hry ze současnosti vůbec vysílat. Budeme v tom cyklu pokračovat,“ řekl Duhan.

Kouli vysílala Vltava v rámci dvanáctidílného cyklu rozhlasových her autorů současnosti. Bývalou slavnou atletku, která v rozhlasovém studiu rekapituluje dosavadní život, ztvárnila Pavla Tomicová.

Just, Vladimír: Jde o každý milimetr svobody. In Divadelní noviny, 8. 2. 2011 (článek). – Cit.: Novou hru jednoho z nejoceňovanějších a toho času nejhranějších českých dramatiků Davida Drábka, uměleckého ředitele renomovaného Klicperova divadla v Hradci Králové, nazvanou KOULE, jsem shodou okolností četl v předstihu již na podzim 2010, kdy jsem pro studenty Divadelní vědy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v rámci přednášky Současné české drama uspořádal sérii besed s nejvýznamnějšími soudobými dramatiky. A už tehdy vyznělo zcela jednoznačně, že právě satirická hra KOULE v odborném hodnocení studentů dopadla jako jedna z nejlepších v rámci celého podzimního semináře. S o to větší zvědavostí jsem očekával její premiéru v rozhlasové podobě, už proto, že hlavní hrdinku této satiry hraje tatáž herečka, jež bude hrát i v její chystané scénické verzi v Klicperově divadle. Mé očekávání nebylo zklamáno: Pavla Tomicová byla vynikající. Dokázala pouze hlasovými prostředky (smíchy, pláče, náhlé změny intonace) své hrdince, bývalé vrcholové sportovkyni, nyní radní v mediální sféře, kromě nespoutané, divoké, nakažlivé „lidové“ bezprostřednosti a bodrosti, hraničící občas až s arogancí, dodat i rozměr smutku, jakousi odvrácenou tvář vrcholového sportovce a oběti nemilosrdné fabriky na úspěch.

Čermák, Miloš: Rozhlas natočil dobrou, byť kontroverzní hru. To je asi tak vše, co lze ke Kouli seriózně říct. In web Blog Extra, 5. 2. 2011 (polemika). – Cit.: Rozhlasová hra Koule se mi líbila. Je místy hodně zábavná a vtipná, zkušeně napsaná. Není zlá, jen jedovatá. Je to satira, což není lehký žánr, který může fungovat jen tehdy, pokud se dobrý autor trefuje do dobrého terče.

V tomto případě to měl usnadněno, protože Helena Fibingerová – zjevná předloha fiktivní hlavní postavy – je ohromně dobrý terč.

Vždyť žena, která dřív házela koulí, a teď je zamilovaná do své důležitosti (nehledě na to, že chodí ověšená zlatými šperky, na zahradě má trpaslíky a v domě plyšové slony), si přímo říká o to, aby se stala literární postavou. A tak může být ráda, že se toho ujal někdo s talentem a smyslem pro humor.

Zároveň rozumím jejímu rozčílení. Hru jsem slyšel a není pravda, že by hlavní hrdinka měla také sympatické či milé polohy. Ne, ta hra je sžíravě krutá a nemilosrdná. Ono se lehce řekne, že by Helena Fibingerová měla být nad věcí. Ale člověk se na to jinak dívá, když se ho to osobně týká.

Proto bych vcelku chápal, kdyby třeba autora vyhledala a hvízdla mu facku, případně výchovný pohlavek. Vzhledem ke dlouhé svalové paměti sportovců by to pro satirika nemuselo být příjemné. Ale bylo by to solidní řešení. Na rozdíl od toho, které se rýsuje, a totiž že se Koulí budou zabývat všemožné instituce, počínaje atletickým svazem a konče rozhlasovou radou.

Heleně Fibingerové to nevadí, možná to i podporuje. Myslí si, že jí k zadupání autora i jeho kompliců do země bude stačit pár telefonů, případně zase jiné zvednout, asi jako když se domlouvalo zvolení Jiřího Janečka ředitelem České televize.

Není však sama, kdo nechápe žánry. Je komické, když třeba rozhlas oficiálně nabízí kritickou analýzu hry (prý jsou v ní čtyři seriózní roviny, včetně „zkoumání role médií“!).

Anebo když se autor rozčiluje na bulvár, že nastartoval „otravný a trapný humbuk“. Co čekal, prokristapána? Usnadnil si cestu k posluchačově pozornosti tím, že si jako předlohu zvolil ženu, která se často chová komicky a která zároveň mnoho lidí irituje. To je stejně snadné, jako v politice dělat satiru například na Paroubka nebo Klause (o obojí jsem se sám pokoušel, tak vím, o čem mluvím).

Autor zkrátka vypustil Krakena mediální pozornosti, a teď se tváří překvapeně, že ho bulvár obdivně neplácá po rameni, jaký je vtipný divadelní taškář.

Že bulvár dělá skandály, je asi stejně překvapivé, jako že si satirik dělá z lidí legraci. Jistě, humor i vkus můžeme vážně zkoumat. Lze k tomu svolat i nějaké komise a schůze. Ale není to moudřejší než žonglovat s koblihami koňského trusu. Párkrát je hodíte i chytíte, ale nakonec se od toho jen zamažete.

Němec, Ivan: O atletce, která si „sáhla na tep doby“. In Týdeník Rozhlas 8/2011 (recenze). – Cit.: Potlesk na otevřené scéně si zaslouží nápad uvést cyklus dvanácti původních rozhlasových her, jímž se na stanici Vltava představí každé poslední úterý v měsíci nové dílo současného dramatika. Budou-li pak všechny tyto hry tak odvážně a dráždivě napsané, budou-li navíc i skvěle zrežírované a zahrané, jako byla ta první – komedie Davida Drábka Koule (premiéra 25. 1.) –, máme se na co těšit.
David Drábek osvěžuje svou osobitou tvorbou česká jeviště již víc než patnáct let a sklidil za to nejedno ocenění. Dávno již vyrostl v uměleckou osobnost, která v současné české dramatice zanechává výrazné stopy. Hyperbolické obrazy dnešního světa jsou v jeho modelově tvarovaných hrách většinou pichlavé, hořkosladké, šklebivé, plné smutnosměšných detailů a trapných banalit. Je tomu tak i v jeho komedii Koule, jejíž podtitul – Příběh vrhačky – napovídá, že hlavní hrdinkou je bývalá atletka. Setkáváme se s ní ve chvíli, kdy v rozhlasovém studiu natáčí s moderátorem rozhovor, v němž se ohlíží za svou sportovní kariérou i osobním životem.
Postava atletické královny Mileny je mimořádně pravdivá, byť je stylizovaná do nadsázky jako ostatně celá hra. Tato sebevědomá dáma (vynikající Pavla Tomicová), která nezapomíná neustále zdůrazňovat, co její velké reprezentační výkony znamenaly pro náš maličký stát, může mluvit o čemkoliv, neboť rozumí všemu na světě. Nezadržitelně kecá, takže dialog přechází do dlouhých monologických pasáží, v nichž lehce přeskakuje z dětství do současnosti a pak zase zpátky, prošpikovávajíc to neustálými radami a moudrostmi všeho druhu, z nichž nepřestává trčet vlastní JÁ. S „pestrostí“ vyprávění souvisí i neustálá proměnlivost jejího projevu. Bývalá koulařka, chřestící zlatem po celém těle, rázem sklouzne z bujného chlapáckého řehotu do sebelítostného pofňukávání, její vzlyk se v mžiku změní v utlachanou žoviálnost, její slizká laskavost se jedním polknutím zvrátí do autoritativního poučování plného banalit. I rozhlasový moderátor (výborný Jan Vondráček) je postavou vystřiženou ze života. Oddané přitakávání autoritě, kterou podlézavě zpovídá, z něho dělá rektoskopa, jenž vlhne blahem, dočká-li se opakované pochvaly: „To jste řekl nádherně!“
Vynalézavý režisér tak zužitkovává i příležitost zašťourat do některých zažitých způsobů projevu a hloupoučké komunikace v rozhlasových diskusích a „dotazovnách“.
Komedie vrcholí, když se Milena, zastávající nepřehlédnutelnou pozici ve společnosti, vyjadřuje k užívání dopingu a své oddané příslušnosti ke straně, s nimiž byla její kariéra spojena. Z vodopádu jejích demagogických výmluv se dozvíme, že se nedopustila ničeho nemorálního, neboť „byla jiná doba“ a „já jsem za to národu něco dala!“ V té chvíli už dávno nejde jen o jednu konkrétní celebritu s chorobně zbytnělým sebevědomím, která nabízí posluchačům „půlroční odběr mazanců z mé pekárny“. Je to postava překypující typickými vlastnostmi mnohých dnešních mocipánů, kteří odmítají brát na vědomí traumata minulosti a z tribun nás přesvědčují o své lásce podobně prázdnými frázemi, jako když atletická královna Milena volá: „Jsem máma vás všech…“
Obdivuhodná rozhlasová inscenace hry Davida Drábka, vyvolávající oprávněně nebývalou pozornost, stojí nejen na skvělém a detailně propracovaném hereckém výkonu Pavly Tomicové-Malé, ale i na promyšlené práci režiséra Aleše Vrzáka, jenž do komedie vnesl mnohé své nevšední nápady a zesílil tak i její další významy.

Weiner, Vlastimil: Koule v divadle. In Události České televize, 17. 2. 2011 (reportáž).

Režisér David Drábek: Rozhlasové hry 21. století. In Před půlnocí České televize, 16. 2. 2011 (rozhovor).

-mis-: Drábek: Fibingerová nemá důvod se vztekat. In web ČT24, 20. 2. 2011 (článek). – Cit.: Praha – Stojaté vody povětšinou umírněného vysílání Českého rozhlasu rozčeřila kontroverzní hra Koule, inspirovaná kariérou dvou českých atletek, Heleny Fibingerové a Jarmily Kratochvílové. Obě olympioničky, jejichž jména ve hře sice přímo nepadnou, avšak jména hlavních hrdinek se těm jejich nápadně podobají, teď žádají rozhlas o soudní satisfakci. Ve hře se totiž uvádí, že pobíraly státem organizovaný dopink. O žalobě uvažuje i Český atletický svaz, který se cítí být celou hrou dotčen. Autor hry David Drábek podle svých slov takové haló kolem hry nečekal: „Ten záběr je daleko silnější a neměl jsem nejmenší potřebu si něco s olympioničkami vyrovnávat,“ brání se. Drábek je zároveň dramaturgem a režisérem Klicperova divadla v Hradci Králové, které hru začne zkoušet na jaře příštího roku.

Kontroverzní hra Koule se naváží do Fibingerové

Hru Koule režiséra Davida Drábka o fiktivní dopující koulařce Mileně odvysílal Český rozhlas 3 – Vltava v rámci dvanáctidílného cyklu rozhlasových her od současných autorů. Bývalou slavnou atletku, která v rozhlasovém studiu rekapituluje dosavadní život, ztvárnila Pavla Tomicová. Právě pro ni chtěl Drábek napsat říznou hru, což bylo hlavním motivem ke vzniku Koule. Autor tak popírá, že by chtěl napsat biografii Heleny Fibingerové, jedná se podle něj o satiru.

Inspirace je očividná

„Ta inspirace je patrná, že je někdo koulařka, má pekárnu a je členkou televizní rady… To bych byl opravdu pitomec, kdybych se tvářil, že nevím, o co jde, že předlohou byla Dáda Patrasová. Ta inspirace je očividná. Ale to všechno ostatní, ten záběr, to je o nás, co jsme v téhle poťouchlé době byli,“ komentuje inspiraci bývalou atletkou Helenou Fibingerovou Drábek.

„Vybírám si osoby opravdu něčím poťouchlé, protivné, otravné, svým způsobem i třeba nebezpečné a hloupé. Ale když to jméno padne, je to všechno veliká nadsázka.“

Jak uvedl režisér rozhlasové podoby hry Aleš Vrzák, materiál je velmi provokativní, není tedy divu, že vyvolal prudké reakce. Kromě nevole českých olympioniček a atletického svazu vzbudila tato satira i obrovský ohlas posluchačů a odborné veřejnosti. „Ten ohlas je veskrze pozitivní, řekl bych z nějakých 85 procent. A to je pro mě možná šokující daleko víc, protože jsem čekal, že to bude tak padesát na padesát,“ říká Vrzák.

Ukázka ze hry:

Němky na nás hleděly spatra. A Rusky? Monstra! Tam už nebylo z lidí skoro nic, to byly stroje.

Nad Drábkovou hrou se teď však vznáší hrozba sankcí za statisíce korun. Hra podle Fibingerové a Kratochvílové hrubě porušuje jejich práva a překračuje uměleckou licenci. „Jim to ubližuje. Můžeme se také obrátit na soud s žádostí o předběžné opatření, kterým by hraní této hry bylo zakázáno,“ říká advokát olympioniček Radek Pokorný. „Myslím si, že se to ještě obrátí proti nim, a taky bych jim to nepřál, protože se pak všichni budou ňahňat v tom, jak to s tím dopinkem tenkrát bylo,“ oponuje Drábek.

Takové haló kolem Koule Drábek nečekal

Drábek podle svých slov rozruch kolem Koule a rozhořčení atletek nechápe. „Milena je v něčem velmi životná a velmi sympatická postava. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že když to porovnám s obrazem, jaký v poslední době Helena Fibingerová má, jaký pocit vzbuzuje, tak si myslím, že není vůbec žádný důvod žárlit a vztekat se kvůli obrazu Mileny. Ten je, řekl bych, velmi milý… O to méně ten vyrvál kolem chápu,“ diví se Drábek.

Zpověď koulařky Mileny a běžkyně Radmily, které přiznávají, že dopovaly, plánuje v příštím roce uvést hradecké Klicperovo divadlo. A to i přesto, že Český rozhlas, který ji vysílal první, čelí žádosti o finanční odškodnění a omluvu od obou atletek. Jejich advokát divadlu pohrozil, že může žádat, aby soud představení zakázal. Ředitel divadla Ladislav Zeman tvrdí, že k tomu nevidí důvod: „Zatím za 21 let, co to dělám, se to nestalo, “ dodal Zeman pro ČT.

Hvížďala, Karel: Forman pobouřil hasiče, Švejk se nelíbil vojákům… A Koule? In Blog Karla Hvížďaly, 21. 2. 2011 a Neviditelný pes, 24. 2. 2011 (článek). – Cit.: V dnešní poznámce bych se chtěl vrátit ke hře Koule, která byla velmi volně inspirována životem sportovkyně Heleny Fibingerové. Napsal ji David Drábek a odvysílala ji v rámci cyklu her ze současnosti stanice Vltava, Český rozhlas 3. Paní Fibingerová je dnes velmi aktivní členkou Rady České televize a zároveň funkcionářkou Českého atletického svazu, kterému se hra nelíbila a požádala advokátní kancelář Pokorný/Wagner, aby ji ve věci zastupovala.

Už jen tato zpráva je jak z jiné planety a pamětníkům připomíná stížnost požárníků z šedesátých let minulého století na Miloše Formana a jeho film Hoří, má panenko či první reakce na vydání Osudů dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška na počátku dvacátých let, kdy se cítila dotčená armáda či útlocitné dámy. Vzhledem k tomu, že rozhlasová hra stejně jako film či román jsou uměleckými díly, nepřísluší v demokratickém světě žádnému státnímu úřadu, aby je posuzoval, protože hlavní postavou jsou vždy fiktivní figury, v tomto případě sportovkyně Milena. Reálná jména mají ve hře jen papalášové, aby hra byla časově přesněji zařaditelná. Chce-li se někdo s touto postavou ztotožňovat, nebo pokud někomu taková postava někoho připomíná, je to pouze a jen jeho osobní problém. Rusové by mohli v této postavě vidět třeba Annu Avdějevovou a Američané třeba Lisu Misipekovou. Fiktivní postava v uměleckém zpracování nemůže nikdy zasahovat do něčích osobních práv. Teprve kdyby kvůli tomu soudnímu sporu došlo, budou osobní práva žalující strany, tedy paní Fibingerové poškozena, protože se tím ve veřejnosti zesměšní.

S podivem tedy je, že se vůbec Rada Českého rozhlasu stížností zabývala, že o ní dokonce hlasovala, i když návrh díky jednomu hlasu neprošel. Všem podobným radám by mělo být a priori jasné, že o umělecké kvalitě díla se nedá hlasovat: tu posoudí vždy jedině čas, pokud nepropagují fašismus či jiné extrémistické organizace a pak se tím zase může zabývat jen soud. A jak víme z historie, většinou právě ta nejkontroverznější díla bývají s odstupem času vysoce hodnocená. Což zrovna platí jak o Osudech dobrého vojáka Švejka, tak o Hoří, má panenko, ale i o malířství Pabla Picassa či třeba o tvorbě Leoše Janáčka, ale i o všech hrách rakouského dramatika Thomase Bernharda. Dříve asi nejtvrdšího kritika Rakouska, dnes klasika.

Ještě smutnější je ale postoj vedení Českého rozhlasu, který se rázně a jednoznačně za tvůrce nepostavil a připustil, že bude jeho stanice opatrnější a že zvýší pozornost při dramaturgických postupech. Takovéto prohlášení má totiž vždy velmi devastující důsledky na vnitřní poměry v každé stanici (nakladatelství, divadle, atd.) a je svým způsobem horší, než zákaz, proti kterému se vždy alespoň někdo rovněž rázně postaví, což většinou vyvolá veřejnou debatu. U nás zatím došlo jen k okrajovému střetu Josef Chuchma versus Barbora Tachecí na stránkách idnes. Opatrnost vždy vede jen k vystrašenosti, zatímco velké umělecké výkony naopak musí čeřit hladinu, bourat vžité konvence, zostřovat pohled na společnost a její protagonisty: vyvolávat neklid a živou otevřenou diskusi.

Na přesně nedefinované a permanentní vystrašenosti byl postaven úspěch normalizace sedmdesátých let a ta vedla k tomu, že něco jiného se říkalo veřejně a něco jiného v soukromí: společnost ztratila dynamiku šedesátých let, byla umrtvená. Zdravá společnost se pozná podle toho, jak v ní lidé veřejně umí bojovat za své názory a jak jsou k tomu vychovávaní od malička. Dodnes si pamatuji na scénu z Německa z pískoviště, kde se jedna malá holčička rozplakala, když jí cizí chlapeček vzal lopatičku a maminka ji okřikla slovy: „Neplač, slzy patří jen do pokojíku pro služky. Když něco chceš, musíš si to vybojovat“. Tak je vychovávaná měšťanská vrstva ve staré Evropě. Pokud takhle nebudeme vychovávat děti a dospělé, budeme je v práci vést k vystrašenosti, bude naše společnost stále vykazovat velmi nízké výkony: nebudeme schopní konkurence. Neobsazení místa generálního ředitele v Českém rozhlase již dlouhodobě tento nebezpečný stav uměle prodlužuje.

Zasedání Rady ČRo 24. 2. 2011. In Česká média, 24. 2. 2011 (přepis záznamu schůze). Zvukový záznam – část 1, část 2. – Cit.: Rada ČRo také diskutovala na téma vysílání rozhlasové hry Koule. Zatímco Milan Badal kritizoval uvedení hry ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu, Tomáš Ratiborský a Antonín Zelenka v hře nespatřují nic urážejícího. Podle nich je hra spíše důvodem k zamyšlení, jaká byla doba před listopadem 1989. Dana Jaklová uvedla, že hru považuje za velmi dobrou, ale díky některým slabším pasážím, které se dotkly osobností vrcholového sportu Heleny Fibingerové a Jarmily Kratochvílové, byla celková kvalita devalvována.

Badal – Hikelová:  Debata o Kouli. In konkurz na generálního ředitele ČRo, 24. 2. 2011 , cca 19. minuta (radní Badal se H. Hikelové ptá na její názor na Kouli, ta ji označuje místy za neetickou).

-jp- : Legendární Helena Fibingerová končí v Radě ČT. In web Novinky.cz, 26. 5. 2011 (článek). – Cit.: Fibingerová, bývalá československá šampiónka ve vrhu koulí, patří ke kontroverzním osobám. Mnohokrát byla obviněna z dopingu. Zatímco jiní sportovci o dopingu za socialismu otevřeně promluvili, Fibingerová se o tom odmítá bavit. Naposledy se proslavila tím, že ostře vystoupila proti hře Davida Drábka Koule, kterou odvysílal Český rozhlas. Dramatik Drábek napsal příběh fiktivní atletky Mileny, která dopuje. Odmítá, že by šlo o autobiografii Fibingerové či spiknutí proti ní. Fibingerová to však takto chápe.

Lit.: Filip: Koule. In web ČRo, 27. 1. 2011 (reakce posluchače). – Cit.: Hru jsem si poslechl až po článku v některém deníku a musím uznat že je SKVĚLÁ! Válel jsem se smíchy. Škarohlídi by měli pochopit, že jde o nadsázku ač samozřejmě vím že se zobalo o sto šest. Byl jsem profesionální sportovec v oddílu spadajícm po MV a vím své. Vltavo díky F.

Jirkovský, Pavel – Koule, ale čí? In web ČRo 3 Vltava, 31. 1. 2011 (názor posluchače). – Cit.: Hm, to jsem si početl. A s radostí (ale kurva hořkouú) konstatuji, že mám pravdu! Ze stanice, jejíž redaktoři jsou evidentně podpláceni ikonami normalizace, Vondráčkovou, Gottem etc.,se přesunula bulvarizace na Vltavu. Formálně ta hra byla blbá, obsah dost slabomyslnej. Nebo snad by ti, kteří oslavují takovou srágoru našli i nějaký skutečný klad, kromě pitomé adorace? Ta nána, myslím tím tím představitelku hlavní role, se dokáže chechtat jako poslední přestárlá šlápota v přístavní krčmě, ale co víc? A to podstatné, o čem byla ta slabomyslná ušní feerie? Jaký příběh nebo jaký nový objevný pohled na Fibingerovou to přineslo? Jen melete hovna, bohužel i za moje peníze.

anonym: U Klicperů chystají osm premiér. In Hradecký deník, 30. 6. 2011 (článek). – Cit.: … Klicperovo divadlo v Hradci Králové připravuje pro novou divadelní sezonu osm premiér, což je o dvě více než v nyní končící sezoně. Divadlo například nabídne divákům premiéru kontroverzní hry Davida Drábka Koule.(…) Zřejmě největší ohlasy vyvolá Drábkova tragikomedie Koule, která vzbudila velký rozruch už po svém lednovém uvedení v Českém rozhlase. Hlavní postavou hry je bývalá koulařka Milena obviňovaná z dopingu, která vykazuje rysy podobné s někdejší výbornou atletkou Helenou Fibingerovou.
Bývalé atletky Fibingerová a Jarmila Kratochvílová před časem oznámily, že budou po Českém rozhlasu požadovat kvůli odvysílání hry Koule finanční kompenzaci. Podle nich byla porušena práva na ochranu osobnosti.

„David zřejmě napíše rozšířenější divadelní verzi, takže můžeme očekávat další vlnu výhrad,“ řekla k plánovanému uvedení hry Davida Drábka Koule Jana Slouková.

Lit.: ČTK: Rozhlasové ceny má Vondráčková, Munzar a hra, která štve Fibingerovou. In IDnes, 22. 10. 2011 (článek). – Cit.: Lucie Vondráčková a Luděk Munzar zvítězili v 15. ročníku ankety Neviditelný herec o nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu. Cenu dostala i hra Koule. Výsledky vyhlásil moderátor Aleš Cibulka v sobotu v pražském Divadle U hasičů v přímém přenosu pořadu Tobogan.

Nominováno bylo 31 herců a hereček za role v rozhlasových hrách či četbách na pokračování, jejichž premiéry proběhly v sezoně 2010/2011. V anketě hlasovalo 5465 čtenářů Týdeníku Rozhlas. Lucie Vondráčková se vyhlášení nezúčastnila, protože je právě v Kanadě.

„Rozhlas byl vždy mým snem, dostala jsem se k němu až teď. Byl to pro mě rok plný učení za pochodu a nádherných zážitků,“ řekla v telefonickém rozhovoru herečka, oceněná za výkon v trilogii Bílá košatinka, Černé korálky a Cár papíru autorky Mileny Mathausové v režii Vlada Ruska. Druhá skončila Pavla Tomicová a za ní Blanka Bohdanová.

 

Munzar se umístil v čele díky četbě z knihy Františka Hrubína Sázava, řeka dětství, mládí mého v režii Hany Kofránkové. Za ním se umístili Jan Vondráček a Josef Somr.

„Jsem dojat i proto, že si lidé vzpomněli na Hrubína. Je to rok, co jsme udělali pořad do Violy, kde vzpomínám na naše přátelství. Je stále vyprodán,“ řekl herec, který si v těchto dnech připomíná 59 let spolupráce s rozhlasem. Ocenil kvalitu textů, ke kterým se tu dostal. Stále častěji si uvědomuje, jak lidem dobré slovo schází.

„Rozhlas miluju jako jednu z nejlepších hereckých disciplín. Tam nemáte nic – jenom srdíčko, to, co si myslíte, a svůj hlas. Jste tam jen vy a mikrofon, ani gesta či mimika vám nepomohou. Je to velké duševní napojení na posluchače,“ řekl Munzar.

Hra, která málem skončila v trezoru

Za nejlepší hru zvolili čtenáři Kouli v režii Aleše Vrzáka, která však podle autora Davida Drábka není neautorizovanou biografií jedné atletky. „Je víc o nás,“ řekl k textu, který si někteří spojili s Helenou Fibingerovou.

Hra se vysílala v lednu. Bývalé atletky Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová pak po Českém rozhlasu požadovaly finanční kompenzaci, protože prý byla porušena práva na ochranu osobnosti. Hlavní postavou je bývalá koulařka Milena, která vykazuje podobné rysy s Fibingerovou: vlastní pekárnu a zasedá v Radě České televize. Objevuje se v ní i světová rekordmanka Radmila, obě jsou obviňovány z dopingu. Tomicová se za ztvárnění „atletické královny Mileny“ dostala v anketě na druhé místo.

„Hra Koule nám způsobila nejeden problém. Dokonce kroužila v mé kanceláři a málem mě trefila,“ poznamenal k tomu generální ředitel Českého rozhlasu Petr Duhan. „Celý rok jsem se touto kauzou dobře bavil. I když si myslím, že rozhlasoví kolegové museli odolávat většímu tlaku. Podvědomě se totiž všichni obáváme, že by nás nějaká vyšší neviditelná moc začala cenzurovat či nějakým způsobem uzurpovat,“ řekl Drábek ČTK. Jak uvedl, Heleně a jejím chlapcům vděčí za „píár“, jakému by se mu jinak nikdy nedostalo. Je rád, jak to dopadlo, a vítá, že se hra teď dostane mezi lidi.

 

„I když si myslím, že tu hvězdnou hodinu jsme si odbyli tím, jak jsme vůbec bojovali o to, aby Koule zůstala v éteru a nebyla soudně zakázána, což by skutečně byla velká bizarnost,“ dodal Drábek.

Lit.: Velíšek, Martin: Koule (sleeve-note k CD): Hlavní hrdinkou komedie je bývalá slavná atletka, která v rozhlasovém studiu rekapituluje svůj dosavadní život plný komických, trapných ale i bolestných protikladů. Uvedení inscenace v lednu 2011 vyvolalo nebývalý ohlas. O svých inspiračních zdrojích a motivacích pro napsání této hry tehdy David Drábek řekl: „Inspiraci reálnými postavami nepopírám, ale šlo mi daleko víc o to vytvořit příběh vskutku obojživelné české dominy, symbol toho, co je na Češích křupanské a zoufalé, ale i zvláštně neodolatelné a vlastně životné. Směs kýče a podivného smutku tohohle plebejského národa. I s jeho trumfem v podobě smyslu pro humor. A dál je tu strašidelné téma státem řízeného dopingu, kdy bylo sportovcům dávkováno takové množství svinstev, že jim to nevratně poškodilo zdrav. A do tohohle ďábelského bolševického projektu byla zapojena i spousta lékařů, kteří tak prohráli zápas se svým svědomím a přísahou – o tom je hra Koule víc než o čemkoliv jiném.“ Dodejme, že hra se zároveň vysmívá rozhlasové maše a kýčovitým talkshow plných jalového žvanění a falešného pochopení pro všechny ty hodné lidičky.Dvě hlavní role – atletka Milena a Moderátor se staly příležitostmi pro Pavlu Tomišovou a Jana Vondráčka. O tom, že je bezezbytku vyplnili svědčí i jejich umístění v anketě o nejoblíbenějšího rozhlasového herce Neviditelný herec za rok 2011. Samotná hra Koule se pak stala podle stejné ankety nejoblíbenějším pořadem roku. Inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák jako první příspěvek do cyklu původních rozhlasových her Vinohradská 12.

David Drábek vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor filmová a divadelní věda. Ještě v době univerzitních studií založil spolu s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy, pro které své hry psal a také je režíroval. V letech 1996 – 2001 pracoval jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci. V letech 2001 – 2003 vedl nově vzniklou alternativní scénu Hořící dům. Jako autor a kmenový režisér pak působil v pražském divadle Minor a pohostinsky spolupracoval s řadou dalších českých divadel (Divadlo Na Vinohradech, Divadlo Na Zábradlí, Národní divadlo Brno). Od sezóny 2008/2009 je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Na svém kontě má několik ocenění, například dvakrát jeho hry zvítězily v soutěži Cen Alfréda Radoka. Ve stejné soutěži byly oceněny i české premiéry jeho her. Také jeho rozhlasový debut – hra Vykřičené domy získal Cenu Prix Bohemia Radio v roce 2008.

Lit.: -ob- (= Bezr, Ondřej): Koule, rozhlasová hra „možná o Heleně Fibingerové“, vyšla na CD. In web IDnes, 28. 11. 2011 (článek). – Cit.: Rozhlasovou hrou roku se stal text Davida Drábka Koule. Jeho nastudování právě vydal na CD Radioservis Českého rozhlasu. Po uvedení začátkem roku vzbudila kladný ohlas i kontroverzní reakce.

Hrdinkou této komedie je totiž bývalá slavná atletka, která v rozhlasovém studiu rekapituluje svůj život plný komických, trapných i bolestných protikladů. Autor nezapíral, že ho reálné postavy ovlivnily, ale odmítl, že by šlo o neautorizovanou biografii jedné atletky. „Je více o nás,“ uvedl k textu, který si někteří spojili s Helenou Fibingerovou.

„Šlo mi víc o to, abych vytvořil příběh obojživelné české dominy, symbol toho, co je na Češích křupanské a zoufalé, ale i neodolatelné a vlastně životné. Směs kýče a podivného smutku tohohle plebejského národa – i s jeho trumfem v podobě smyslu pro humor,“ uvedl k textu, který obsahuje i téma státem řízeného dopingu, který sportovcům poškodil zdraví. „Do tohoto ďábelského bolševického projektu byla zapojena i spousta lékařů, kteří tak prohráli zápas se svým svědomím a přísahou. O tom je hra Koule víc než o čemkoliv jiném,“ zdůraznil Drábek.

Dvě hlavní role – atletku Milenu a Moderátora – ztvárnili Pavla Tomicová a Jan Vondráček. O tom, že se jim to podařilo, svědčí i jejich umístění v rozhlasové anketě Neviditelný herec za rok 2011. Koule se v ní stala nejoblíbenějším pořadem roku. Inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák jako první příspěvek do cyklu tuctu původních rozhlasových her.

Drábek vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor filmová a divadelní věda. Už v době univerzitních studií založil s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy. Pracoval pak jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci a vedl alternativní scénu Hořící dům.

Jako autor a režisér působil v pražském divadle Minor a spolupracoval s řadou dalších scén. Nyní je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Na kontě má ceny ze soutěže Alfréda Radoka, za svůj rozhlasový debut Vykřičené domy získal v roce 2008 Cenu Prix Bohemia Radio.

„Hra Koule nám způsobila nejeden problém. Dokonce kroužila v mé kanceláři a málem mě trefila,“ poznamenal při vyhlašování výsledků ankety v říjnu generální ředitel Českého rozhlasu Petr Duhan. Drábek tehdy uvedl, že se po celý rok touto kauzou dobře bavil.

Hra se vysílala v lednu. Bývalé atletky Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová pak po Českém rozhlase požadovaly finanční kompenzaci, protože prý byla porušena práva na ochranu osobnosti. Hlavní postavou je bývalá koulařka Milena, která vykazuje podobné rysy s Fibingerovou. Podobně jako ona vlastní pekárnu a zasedá v Radě České televize. Objevuje se v ní i světová rekordmanka Radmila, obě jsou obviňovány z dopinku.

Lit.: anonym: Hra Koule vychází na CD. Fibingerové navzdory. In web Lidovky, 28. 11. 2011 (článek). – Cit.:  Vydavatelství Radioservis obohatilo předvánoční trh nahrávkou, která rozčílila české atletky Helenu Fibingerovou a Jarmilu Kratochvílovou.

Komediální text Davida Drábka Koule se stal letošní rozhlasovou hrou roku. Jeho hrdinkou je bývalá slavná atletka, která v rozhlasovém studiu rekapituluje svůj život plný komických, trapných i bolestných protikladů.

Autor nezapíral, že ho reálné postavy ovlivnily, ale odmítl, že by šlo o biografii jediné atletky. „Šlo mi víc o to, abych vytvořil příběh obojživelné české dominy, symbol toho, co je na Češích křupanské a zoufalé, ale i neodolatelné a vlastně životné,“ uvádí autor. „Směs kýče a podivného smutku tohohle plebejského národa – i s jeho trumfem v podobě smyslu pro humor.“

Text obsahuje i téma státem řízeného dopingu, který sportovcům poškodil zdraví. „Do tohoto ďábelského bolševického projektu byla zapojena i spousta lékařů, kteří tak prohráli zápas se svým svědomím a přísahou. O tom je hra Koule víc než o čemkoliv jiném,“ zdůraznil Drábek.

Milena a Radmila

Bývalé atletky Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová přesto po odvysílání hry oznámily prostřednictvím advokátní kanceláře úmysl požadovat po Českém rozhlasu finanční kompenzaci. Podle atletek byla porušena práva na ochranu osobnosti. Podobnost s Fibingerovu je totiž více než zřetelná. Hlavní postavou je bývalá koulařka Milena, která podobně jako Fibingerová vlastní pekárnu a zasedá v Radě České televize. Ve hře se objevuje i světová rekordmanka Radmila, obě jsou obviňovány z dopinku.
David Drábek

Vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor filmová a divadelní věda. Už v době univerzitních studií založil s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy. Pracoval pak jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci a vedl alternativní scénu Hořící dům. Jako autor a režisér působil v pražském divadle Minor a spolupracoval s řadou dalších scén. Nyní je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Na kontě má ceny ze soutěže Alfréda Radoka, za svůj rozhlasový debut Vykřičené domy získal v roce 2008 Cenu Prix Bohemia Radio.

„Hra Koule nám způsobila nejeden problém. Dokonce kroužila v mé kanceláři a málem mě trefila,“ poznamenal při vyhlašování výsledků ankety v říjnu generální ředitel Českého rozhlasu Petr Duhan. Drábek tehdy uvedl, že se po celý rok touto kauzou dobře bavil.

Dvě hlavní role – atletku Milenu a Moderátora – ztvárnili Pavla Tomicová a Jan Vondráček. O tom, že se jim to podařilo, svědčí i jejich umístění v rozhlasové anketě Neviditelný herec za rok 2011. Koule se v ní stala nejoblíbenějším pořadem roku. Inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák jako první příspěvek do cyklu tuctu původních rozhlasových her.

Lit.: ČTK: Na CD vychází slavná hra Koule, která rozzuřila Fibingerovou. In web Novinky.cz, 28. 11. 2011 (článek). – Cit.: Rozhlasovou hrou roku se stala Koule Davida Drábka, kterou právě vydal na CD Radioservis Českého rozhlasu. Po uvedení začátkem roku vzbudila kladný ohlas i kontroverzní reakce.

Hrdinkou této komedie je totiž bývalá slavná atletka, která v rozhlasovém studiu rekapituluje svůj život plný komických, trapných i bolestných protikladů. Autor nezapíral, že ho reálné postavy ovlivnily, ale odmítl, že by šlo o neautorizovanou biografii jedné atletky. „Je více o nás,“ uvedl k textu, který si někteří spojili s Helenou Fibingerovou.

„Šlo mi víc o to, abych vytvořil příběh obojživelné české dominy, symbol toho, co je na Češích křupanské a zoufalé, ale i neodolatelné a vlastně životné. Směs kýče a podivného smutku tohohle plebejského národa – i s jeho trumfem v podobě smyslu pro humor,“ uvedl k textu, který obsahuje i téma státem řízeného dopingu, který sportovcům poškodil zdraví. „Do tohoto ďábelského bolševického projektu byla zapojena i spousta lékařů, kteří tak prohráli zápas se svým svědomím a přísahou. O tom je hra Koule víc než o čemkoliv jiném,“ zdůraznil Drábek.

Dvě hlavní role – atletku Milenu a Moderátora – ztvárnili Pavla Tomicová a Jan Vondráček. O tom, že se jim to podařilo, svědčí i jejich umístění v rozhlasové anketě Neviditelný herec za rok 2011. Koule se v ní stala nejoblíbenějším pořadem roku. Inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák jako první příspěvek do cyklu tuctu původních rozhlasových her.

Drábek vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor filmová a divadelní věda. Už v době univerzitních studií založil s Darkem Králem divadelní Studio Hořící žirafy. Pracoval pak jako dramaturg činohry Moravského divadla v Olomouci a vedl alternativní scénu Hořící dům. Jako autor a režisér působil v pražském divadle Minor a spolupracoval s řadou dalších scén. Nyní je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové. Na kontě má ceny ze soutěže Alfréda Radoka, za svůj rozhlasový debut Vykřičené domy získal v roce 2008 Cenu Prix Bohemia Radio.
Ochrana osobnosti?

„Hra Koule nám způsobila nejeden problém. Dokonce kroužila v mé kanceláři a málem mě trefila,“ poznamenal při vyhlašování výsledků ankety v říjnu generální ředitel Českého rozhlasu Petr Duhan. Drábek tehdy uvedl, že se po celý rok touto kauzou dobře bavil.

Hra se vysílala v lednu. Bývalé atletky Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová pak po Českém rozhlase požadovaly finanční kompenzaci, protože prý byla porušena práva na ochranu osobnosti. Hlavní postavou je bývalá koulařka Milena, která vykazuje podobné rysy s Fibingerovou. Podobně jako ona vlastní pekárnu a zasedá v Radě České televize. Objevuje se v ní i světová rekordmanka Radmila, obě jsou obviňovány z dopinku.

Lit.: Knopp, František: Odjinud. In web A2, 5/2011 (zpráva). – Cit.: Nebývalé pozornosti se těší hra Davida Drábka Koule. Pozornost vyvolala nikoli hra samotná, ale hrozba cenzurního postihu, jenž se nad ní a jejími tvůrci vznáší od chvíle, kdy ji Český rozhlas na stanici Vltava odvysílal jako zahajovací hru cyklu Vinohradská 12. O „kouli“ psali například Jiří Peňás v Lidových novinách 31. 1. 2011, Rudolf Matys, Přemysl Hnilička a René Kočík v Týdeníku Rozhlas č. 7/2011, Jan H. Vitvar dvakrát v Respektu (č. 6 – Hra, která má koule, č. 7 – Potrefená koulařka) a Vladimír Just v Divadelních novinách č. 3/2011 v obecněji zaměřeném komentáři Jde o každý milimetr svobody.

ČTK: Rozhlasová hra Koule vychází na CD. In web Literarky.cz (Literární noviny na síti), 28. 11. 2011 (článek). – Cit.: Hlavní hrdinkou rozhlasové komedie Koule je bývalá slavná atletka, která v rozhlasovém studiu rekapituluje svůj dosavadní život plný komických, trapných ale i bolestných protikladů. Hlavní roli ztvárnila Pavla Tomicová.

Uvedení inscenace v lednu 2011 vyvolalo nebývalý ohlas. O svých inspiračních zdrojích a motivacích pro napsání této hry tehdy David Drábek řekl: „Inspiraci reálnými postavami nepopírám, ale šlo mi daleko víc o to vytvořit příběh vskutku obojživelné české dominy, symbol toho, co je na Češích křupanské a zoufalé, ale i zvláštně neodolatelné a vlastně životné. Směs kýče a podivného smutku tohohle plebejského národa. I s jeho trumfem v podobě smyslu pro humor. A dál je tu strašidelné téma státem řízeného dopingu, kdy bylo sportovcům dávkováno takové množství svinstev, že jim to nevratně poškodilo zdraví. A do tohohle ďábelského bolševického projektu byla zapojena i spousta lékařů, kteří tak prohráli zápas se svým svědomím a přísahou – o tom je hra Koule víc než o čemkoliv jiném.“ Dodejme, že hra se podle dramaturga Martina Velíška zároveň vysmívá rozhlasové maše a kýčovitým talkshow plných jalového žvanění a falešného pochopení pro všechny ty hodné lidičky. Nyní hra vychází na CD.

Lit.: Fričová, Ivana: Režisér David Drábek: Jsem Willy Wonka, jedu v čokoládě. Pro přátele Karlík. In web Deník, 29. 2. 2012 (rozhovor). – Cit.: (…) V květnu bude mít u Klicperů premiéru vaše hra Koule: Příběh vrhačky. Hned po jejím loňském rozhlasovém uvedení na vás dotčená atletka podala žalobu.

Přijde mi zajímavé, že dotčená atletka v té žalobě nestála o omluvu, jak by se mohlo zdát, ale o prachy. Ten vývoj nijak zvlášť nesleduji. Spíš se těším na premiéru Koule v Hradci: 12. května v Besedě!

Lit.: Pokorný, Jaroslav: Příběhy, které baví a mrazí zároveň. In web Sedmička, 24. 4. 2012 (článek). – Cit.:  Klicperovo divadlo odhalilo trumfy pro závěr sezony. Špinarova Morgiana slibuje silný divácký zážitek. Na jeviště se chystá i kontroverzní a oceňovaná Drábkova Koule. (…)

Příběh o socialismu

„Příběh je o životě československých sportovkyň. Je taky hodně o socialismu. Dělá si z něj legraci, a skrze ní odhaluje jeho zrůdnost. A to, že ho pořád máme v sobě. Největší vtip Davidovy Koule pro mě ale spočívá nejen v tom, že je tak šťavnatě vtipná, ale i proto, že je taky mrazivě smutná a něžná,“ říká dramaturgyně inscenace Markéta Bidlasová.

Tvůrci divákům slibují explozivní story o mistrovství světa, o zvedání trakařů i prvních lásek, o osudovém lyžařském kurzu a hororovém soustředění v Horažďovicích, i o setkání s nedostižnou legendou Radmilou. K tomu všemu zazpívá Karel Hála, doktor Cvach bude míchat anabolické steroidy, Jiřina Švorcová zarecituje o pionýrském odznáčku v intimních partiích a Štěpánka Haničincová pomůže čertíku Bertíkovi odvelet do pekel soudruhy Husáka a Štrougala.

„Směr našeho vrhu zásadně určuje obsazení Koule – Pavla Tomicová, Jiří Zapletal, Zora Valchařová, Kamila Sedlárová, Isabela Smečková a Tomáš Lněnička,“ dodává Bidlasová. Premiéra je plánována na 12. května od sedmi hodin večer ve Studiu Beseda.

ČTK: Kontroverzní Koule teď v Klicperově divadle. Dorazí Fibingerová? In Týden, 6. 5. 2012 (článek). – Cit.: Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvede v sobotu 12. května v premiéře kontroverzní hru Davida Drábka Koule. V hlavní roli bývalé koulařky se představí Pavla Tomicová, která ji ztvárnila i v původní rozhlasové hře.

Hlavní postavou Drábkovy hry je bývalá koulařka Milena, která vykazuje podobné rysy se slavnou atletkou Helenou Fibingerovou. Podobně jako ona vlastní pekárnu a zasedá v Radě České televize. Ve hře se také objevuje světová rekordmanka Radmila a obě jsou obviňovány z dopingu.

Drábek hru napsal v roce 2010 pro Český rozhlas, hru odvysílala v lednu 2011 stanice Vltava, následovala lavina negativních i pozitivních ohlasů. Hrou se zabývala i Rada Českého rozhlasu, která uvedla, že neshledala kolizi se zákonem. Koncem roku 2011 byla Koule vyhlášena v posluchačské anketě nejlepší rozhlasovou hrou roku. Bývalé atletky Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová pak po Českém rozhlasu požadovaly finanční kompenzaci, protože prý byla porušena práva na ochranu osobnosti.

Drábek uvedl, že role koulařky Mileny je psaná přímo pro Pavlu Tomicovou. „Je to její benefice a divadelní pařba zároveň. Vycházím z jejího naturelu,“ uvedl Drábek.

Dramaturgyně Markéta Bidlasová dodala, že rozporuplné reakce hra vyvolala, protože se dotkla živého problému živých lidí. „Téma dopingu v socialistickém sportu je zřejmě pořád tabu. A jinak mi připadá, že většina takzvaně dotčených hru vůbec nečetla,“ uvedla.

Klicperovo divadlo v Hradci Králové na 127. divadelní sezonu připravilo osm premiér, poslední bude 19. května nová dramatizace oblíbeného humoristického románu Karla Poláčka Bylo nás pět, kterou divadlo připravilo jako poctu k 120. výročí narození tohoto českého spisovatele a novináře. Více informací je možné najít na www.klicperovodivadlo.cz.

ČTK: Koule v divadle. Hra o Fibingerové má premiéru. In Lidovky.cz, květen 2012 (článek). – Stejný text.

Lit.: Fričová, Ivana: Režisér David Drábek: Nechci předjímat, ale myslím, že dojde k urážce majestátu. In web Deník.cz, 8. 5. 2012 (rozhovor). – Cit.: Hradec Králové – O tom, že dvaačtyřicetiletý dramatik a režisér David Drábek je mimořádná osobnost, není pochyb už řadu let: jeho hry milují diváci i divadelní kritici. Koule způsobila, že zájem o jeho tvorbu má nově i bulvár a pražské advokátní kanceláře…  Klicperovo divadlo čeká v sobotu velký večer. Na programu je premiéra divadelní inscenace hry Koule, kterou David Drábek, umělecký šéf divadla, napsal pro Český rozhlas. Věci, které se okamžitě po jejím uvedení v éteru začaly dít, jsou známé i průměrnému konzumentovi denního zpravodajství. Pýchy československého socialistického sportu, Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová, chtějí za skloňování svých zásluh v souvislosti s dopingem a nedostatek bezbřehé úcty peníze a také „stopku“ pro Kouli. Anonymní lidé v internetových diskusích Davidu Drábkovi hnusně nadávají… S Davidem Drábkem jsme se k tomuto rozhovoru sešli v pátek odpoledne, po jedné z posledních zkoušek v divadle, a banální otázka „Jak se máte?“ nebyla vzhledem k okolnostem vůbec zdvořilostní. „Jsem teď pan Koule, snad bez souvislosti s mojí váhou. A zjišťuji, že aby se u nás divadelník dostal na přední strany seriózních deníků, pokud takové existují, i těch ostatních, musí se dotknout nedotknutelných… Víte, Helena Fibingerová, její život a dílo, mi samozřejmě byla při psaní velkou inspirací, nicméně Koule není její biografie, nic podobného. Já jsem především psal hru pro Pavlu Tomicovou, pro kterou to byla mimochodem první rozhlasová role. A v jejím podání, v tom rozhlasovém a teď i divadelním,  je ta žena s pekárnou z televizní rady naprosté nic proti té mnohovrstevnaté a zvláštní ženě, jak ji stvořila Pavla.“

Když jste psal Kouli na zakázku pro Český rozhlas, počítal jste s tím, že ji jednou budete inscenovat i v divadle?

Že bych psal takzvaně dva v jednom? To snad ani ne. Spíš mě k tomu přiměly ty neuvěřitelné reakce a taky výkon Pavly Tomicové. Byla a je jednoduše úchvatná.

Pokud jde o ty reakce – takových se snad nedostalo ani pověstným divadelním kusům inspirovaným Stanislavem Grossem nebo Kristýnou Kočí. Že se na vás zlobí majestát Heleny Fibingerové, se snad dá pochopit. Zaznamenal jste ohlasy, které vás překvapily?

Pokud si člověk chce totálně zkazit mínění o české populaci, tak se prostě začte do internetových diskusí. To je nepředstavitelná žumpa, ta snůška hnusu a odporností, které lidi píšou pod rouškou anonymity, a vy vidíte ten šílený výraz v ksichtě a zpocené ruce někde v internetové kavárně, když to můžou anonymně někomu nandat… Dozvěděl jsem se, že si chci namastit triko na někom jiném a podobně. Tím se nějak zvlášť nezabývám. Naopak mile mě překvapili novináři, kteří celou tu věc pochopili.

V tomto seznamu by neměla chybět ani Barbora Tachecí.

Ano, výživná a inspirující byla ta pozoruhodná žena Tachecí, která ve své televizní debatě rozebírala Kouli s Helenou Fibingerovou, aniž by tu hru viděla nebo slyšela… Tachecí vůbec předvádí neuvěřitelné výkony, a když mi někdo po téhle televizní show řekl: Doufám, že ji tam dáš! Já řekl: To asi ne, proč… No a už tam je! Její roli jsem svěřil Kamile Sedlárové, ta si přečetla text, na chvíli zmizela a pak ji dala takovým způsobem, že jsem se zlomil v pase. To trošku rozšiřuje pole těch, kteří nás třeba za Kouli ještě zažalují. Těch nášlapných min je v tom divadelním představení mnohem víc a nechci předjímat, ale na konci zřejmě dojde i k urážce majestátu… Ne, mně to přijde legrační, že jsme kvůli divadlu v takovémhle hledáčku. Vždyť jsme nikomu bezbrannému neublížili.

Říkáte legrační,  ale vždyť to není tak dlouho, kdy české soudy uložily trest člověku za to, že vyměnil skla za panáčky na semaforech nebo namaloval tykadla politikům na plakátech. Neobáváte se, v těchto souvislostech, že by i Koule mohla dojít k nějakým absurdním koncům?

Máte pravdu, dřív bych se téhle otázce asi smál, teď už se nesměju. Ono se úředníkům a politikům může ledacos nezdát a nelíbit, ale máme demokracii, a vedle žurnalistiky i divadlo by mělo dělat svoji práci ve chvíli, kdy se některé věci odchýlí od normálu, pojmenovat věci, které se dějí. Jenom takové divadlo má podle mě smysl. Já jsem si takhle pro sebe divadlo i definoval: nejen diváka pobavit, zaujmout slovem, pohledem a hudbou, ale také – řekněme – otevírat třinácté komnaty. Tesat do toho, co je právě živé. A diskutovat s divákem… Jinak to nemá valný smysl. Divadlo přece není jenom zážitková agentura.

Myslím si, že vám se v tomto ohledu velmi daří. Znám spoustu lidí, pro které divadlo obecně není životní vášní, ale na vaše hry chodí. A Jedlíky čokolády, Náměstí bratří Mašínů, Ještěry,  Noc oživlých mrtvol nebo Figarovu svatbu ve vaší režii znají víceméně zpaměti. Stejně jako spousta dalších diváků, kteří „na vás“ jezdí do Klicperova divadla z Prahy, Brna nebo Karlových Varů.

Tak teď jste mě dostala. Už mi nemusíte nic dávat k narozeninám, protože víc si nemůžu přát. K velkým darům tohoto typu řadím i nedávné vyprávění svého známého:  má syna ajťáka, který vypadá, že … vůbec  nic, kromě těch sítí, a on si v těch mých věcech docela jede… No a pak zvláštním fenoménem jsou babičky v Týništi nad Orlicí, odkud pocházím: když tam přijedu, tak mě objímají, což je úžasné. Často se teď objímám se staršími dámami.

Mluvil jste o tom, že divadlo by mělo dělat svoji práci ve chvíli, kdy se věci odchýlí od normálu. To, co nás v poslední době obklopuje, se podle mě od normálu odchyluje víc než dost: psychopati a psychopatky v politice pro představu docela stačí. Inspiruje vás tahle situace jako autora?

Samozřejmě. Ale třeba vám teď řeknu něco, co jste neměla na mysli. Svůj pohled na věci, o kterých mluvíte, jsem vtisknul i do jednoho z monologů ve Figarově svatbě: Jsme lepší než ti, o kterých mluvíme? Můžeme a umíme svoje děti vychovávat k něčemu lepšímu? Tenhle svět a jeho události jsou téma na dlouhé vyprávění. Kdybych to měl shrnout, tak můj pocit je, že jsme pesimisté. Věříme stále ve špatné konce a nemáme v sobě radost. Optimismus. Mám vikingské předky, ale jsem duší Jižan: byl bych rád, kdybychom našli nějakou schopnost rozvibrovat v sobě radost. Ano, zprávy nejsou dobré, ale v podstatě žijeme na dobrém místě, kde nejde o život a o životy našich dětí. Chybí mi tady ta jižanská schopnost užívat si života, uvědomovat si jeho krásné stránky, byť v drobnostech: jsme zdraví, naši blízcí jsou zdraví, je krásně, rozkvetla nám magnólie… Pevně věřím, že kdybychom v sobě  odbourali tu šeď, stres, chmurné myšlenky a strachy, neměnili by se někteří z nás v ty svině, které ničí život ostatním. Snad mi rozumíte.

Očima blízkých: Ladislav Zeman, ředitel Klicperova divadla

„Davida Drábka znám už od pradávna. Pečlivě ho sleduji ve vlastních službách, abych měl přehled o vývoji unikátního talentu, především autorského a režisérského.  Byl jsem osobně u Davidova prvního „Radoka“ v roce 1994 za Janu z parku, sledoval jsem všechny jeho hry a inscenace v olomouckém studiu Hořící žirafy i jinde, a hned od prvního festivalu Divadlo evropských regionů v roce 1995 byl na našich festivalových scénách trvale přítomen. Dnes už patří na „Radocích“ k nejfrekventovanějším autorům a tvůrcům svých autorských inscenací. Proto také postupně zdomácněl i v Klicperově divadle za dlouhé éry Vladimíra Morávka a vše naplno propuklo po jejím završení a kratší šéfovské epizodě s Ivo Krobotem, kde ale přesto zazářily Drábkovy režie Čapkovy hry R.U.R. a Shakespearova  Macbetha. Od sezony 2008/09 je u nás konečně uměleckým šéfem, autorem a režisérem, což se vzápětí naplno projevilo: především zabodovaly jeho autorské inscenace, za všechny: Ještěři, Náměstí bratří Mašínů, Noc oživlých mrtvol, Jedlíci čokolády a také zásadní autorská úprava slavné de Beaumarchaisovy komedie Figarova svatba. Nyní jsme těsně před světovou premiérou jeho divadelní hry Koule ve studiu Beseda a držíme všechny palce, aby jevištní podoba byla přinejmenším stejně úspěšná, jako její rozhlasový prolog. Za zatím tříleté éry se už objevily nominace na Radokovy ceny, na další, v pořadí už pátý titul pro Klicperovo divadlo v kategorii Divadlo roku! Těšte se spolu se mnou na příští sezonu 2012/13, pro kterou David Drábek připravuje další titul dlouholeté série „Bůh ochraňuj Williama Shakespeara“,  a sice vlastní autorskou úpravu Richarda III.  formou kabaretu o moci a její síle. Dalším  titulem bude Drábkova režie komedie Ladislava Smočka Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Uznejte, že je na co se těšit! A při tom všem bláznivém frmolu, co přináší divadelní život, David Drábek neustále píše… Jen z občasných letmých náznaků usuzuji, že to zase bude stát za to! Moc bych to jemu, našemu divadlu a všem divákům přál!“

Lit.: Mareček, Petr:  Hra Koule inspirovaná Fibingerovou je zpět. Málem skončila v trezoru. In web IDnes, 10. 5. 2012 (článek). – Cit.: Hra Davida Drábka Koule, která rozlítila Helenu Fibingerovou, se vrací. Autor ji 12. května uvede v královéhradeckém Klicperově divadle. Pavla Tomicová, která hraje hlavní postavu, sama dříve vrhala koulí. |

Moc nechybělo a inscenace skončila loni v trezoru. Český rozhlas Vltava naštěstí rozbouřil veřejnoprávní prostor. A rozhlasové anabolikum, které s humorem i soucitem vypráví o osudu vrcholové atletky v éře Gustáva Husáka a státem řízeného dopingu, se stalo nejoblíbenějším pořadem roku a vyšlo i na CD. A zpěnilo krev jak Heleně Fibingerové, tak atletickému svazu.

Nyní David Drábek, jízlivý gróf současné české dramatiky, režisér, komediograf a surrealista, chystá Kouli pro jeviště, na komorní scénu Beseda hradeckého Klicperova divadla.

 

 

 

Stejně jako ve vysílané verzi bude atletickou královnou Milenou Pavla Tomicová, jevištní podoba hry s podtitulem Skandální příběh vrhačky se však od rozhlasové v mnohém liší. Třeba anabolické steroidy bude míchat doktor Cvach a přibudou laboratorní myši, Štěpánka Haničincová nebo moderátorka Sára Tlachecí. K ní byl inspirací rozhovor v MF DNES, v němž Barbora Tachecí a Helena Fibingerová hru cupovaly.

Žaloby kolem hry

Umělecký šéf Klicperova divadla, čerstvý držitel Radokovy ceny za Jedlíky čokolády, je právě pro mnohé divadlem nezasažené občany hlavně autorem Koule. Předobraz hlavní hrdinky i její kolegyně Jarmila Kratochvílová podaly žalobu. Nikoli na autora, ale na rozhlas. „Boj o Kouli byl krásný způsob, jak strávit loňský rok. Pro mne je to úlevné i proto, že když si ji dnes znovu přečtu nebo pustím, přijde mi zaplať pánbůh docela dobrá. Představa, že jsem autor Koule a on je to zrovna kousek, který jsem odbyl levou zadní, se mi příčí. Bez uměleckých kvalit by šlo jen o odvahu a drzost, z čehož bych měl pachuť a velké pálení žáhy,“ říká David Drábek.

Skandály a jitření vášní k divadlu patří, ale autor a režisér se neobává, že by se inscenaci někdo pokusil zarazit. „Ani v rozhlase se zatím nic neděje, žaloby jsou podané, zastrašování nepomohlo. Když jsme za Kouli dostávali cenu, ředitel Duhan se přiznal, že paní Helenu měl i v kanceláři, kde mu vyhrožovala, aby se to nevysílalo. A tím to zhaslo. Helena Fibingerová jistě nezklame, to věru nejde, ale Jarmila Kratochvílová pravila, že to sice neslyšela, ale že její svěřenkyně si to v šatně pouštěly a smály se. Vlastně to vzala velmi sportovně,“ uvádí.

 

Celý spor pro něj ztratil etickou hodnotu. „A to v momentě, kdy paní Helena nechtěla od autora omluvu nebo posypání si hlavy popelem, že to přeťápl a ublížil, ale jenom peníze. Její právníci sice chtěli, aby se to na divadle nehrálo, nemůžou však zasahovat do svobody slova,“ podotýká Drábek a přiznává, že nejde o přesnou biografii legendární atletky. „Z mé biografie a mé rodiny je tam mnohem víc. Záchytné body jsou jen bývalá koulařka, členka televizní rady a majitelka pekárny. Není to žádné uličnictví, chci však být ostrý a adresný. Mám zvláštní, trochu nafrněný pocit, že moje hra možná přispěla k tomu, že paní Helena už v radě není,“ dodává.

One woman show

Rozhlasová Koule, jedna z nejstahovanějších na internetu, si už žije vlastním životem. Nynější bude beneficí a one woman show Pavly Tomicové. „I Pavla bývala v mládí koulařka. Zvolili jsme trochu model Hrdého Budžese,“ přiznává David Drábek. Inscenací se přidává k populárním politickým satirám tipu Standa má problém či Blonďatá bestie.

Tomicová dává své postavě až dojemný lidský rozměr. „Je daleko méně černobílá, není to jen směs kýče, marnivosti, mocichtivosti a měkkosrdcatosti, ale i lidskosti, lítosti, udatnosti a vitality. Milena a její kolegyně Radmila jsou vlastně osamělé a vyčerpané ženy bez dětí. Byly to špičky, které se někam dostaly, dosáhly slávy i satisfakce v podobě titulů a medailí. Zároveň tam jde o obrovskou bezejmennou masu lidí, kteří odpadli a na nichž se také páchal zločin. Anabolika se testovala nejen na zvířatech a vrcholových sportovcích, ale i v nejnižších patrech, v městských a okresních klubech. Je to sice ohromný materiál pro grotesku, ale nesmíme zapomínat, že za tím je obrovská hanba a zločin,“ vypráví Drábek.

 

 

Královéhradecké Klicperovo divadlo uvede hru 12. května. „Vím, že je to ostře sledovaný titul, mám i pocit, že některé recenze jsou už napsány. Že jednoduchá a čistá rozhlasovka zkošatěla. Pavla a Jiří Zapletal jako moderátor u stolečku by jistě celé představení utáhli, ale mně to přišlo málo. Chci vzpomínky a reminiscence udělat více vizuální, a hlavně zvýraznit problematický a přiznaný doping, konkrétní chemii i nařízení tehdejšího předsedy svazu tělesné výchovy Himla, aby se ukázalo, jak se moc chovala a jaké následky to mělo,“ prozrazuje Drábek. Milena na jevišti projde několika pořady, od klubu seniorů až po Sáru Tlachecí, aby Drábek ukázal několik způsobů žurnalistiky.

 

Kromě Tomicové a Zapletala se v dalších rolích objeví Kamila Sedlárová, Isabela Smečková Bencová, Tomáš Lněnička či Zdeněk Petrák. Autorem hudby je Darek Král, scéna je dílem Marka Zákosteleckého z Divadla Drak.

Lit.: Zahálka, Michal: Mírně bezzubá Fibingerová. Drábkova Koule je vydatně veselá, ale zcela neškodná zábava. In web Art.IHned, 14. 5. 2012 (recenze divadelní inscenace Koule). – Cit.: Kontroverzní rozhlasová hra Davida Drábka získala divadelní podobu. Z jedné z předních loňských kauz zbyl mírně bezzubý kabaret o koulařce, která nápadně připomíná Helenu Fibingerovou. Čechům se tentokrát ovar nechvěje.

S neplánovanou „reklamou“ vstoupila v sobotu na královéhradecké divadelní jeviště hra Davida Drábka Koule. Začátkem loňského roku se Drábkovi podařila nevídaná věc: o jeho rozhlasové hře Koule, kterou v režii Aleše Vrzáka uvedl Český rozhlas – Vltava, psala snad všechna tuzemská média včetně bulvárních i sportovních deníků.

Její hrdinkou je totiž Milena, bývalá koulařka, současná televizní radní a majitelka pekárny, která poněkud připomíná někdejší koulařku Helenu Fibingerovou, a jedním z témat hry je státem podporovaný doping sportovců v časech normalizace.

Divadlem ilustrovaný rozhlas

Mediální humbuk a několik žalob se tedy dalo čekat, zároveň ale spíš než o prvoplánové karikování Fibingerové šlo o úvahu nad neschopností a neochotou vyrovnat se s minulostí a nad přetrvávajícími relikty normalizační kultury.

Koule je hra bytostně rozhlasová – její velkou část tvoří fiktivní rozhlasový rozhovor, z nějž se občas vynoří nějaká odbočka či flashback. Dalo se tedy vcelku čekat, že když se ji autor rozhodl uvést ve vlastní režii v královéhradeckém Klicperově divadle, projde Koule jistou výraznou proměnou. Výsledek je ovšem překvapivě věrný – a zdá se, že skutečně funkční klíč k jejímu přenesení na divadlo Drábek nenašel.

King Kong

Doplácí svým způsobem na to, jak dobře se mu podařilo využít možnosti rozhlasu. Často jen bezradně ilustruje bizarní výjevy, kterým bylo lépe v imaginaci rozhlasového publika. Třeba Milenina trýznivá noční můra, v níž koulařka coby King Kong šplhá na vrchol mrakodrapu, odhání stíhačky a v náručí třímá maličkého Štrougala, v představivosti posluchače může být vskutku pozoruhodným obrazem, ovšem na divadle působí poněkud rozpačitě – ať už je loutka Štrougala sebelegračnější a kulisa mrakodrapu sebelépe namalovaná.

Aniž by vlastně k hodinové rozhlasové inscenaci cokoliv podstatného dodávala, bobtná jevištní Koule přes dvě a půl hodiny. Drábek se navíc sám zbavil rámce: místo jednoho celovečerního rozhovoru vystupuje Milena postupně hned v pěti různých pořadech, od besedy Klubu seniorů přes lifestylový magazín a publicistickou relaci po vlastní televizní show.

Všechny pořady mají své svérázné moderátory, kteří prozrazují Drábkův razantní příklon ke grotesce. Zatímco Jan Vondráček si v roli rozhlasového moderátora vystačil s jemným, přesně trefeným karikováním oduševněle žvanivého spíkra, hradečtí herci hrají ostře lomené typy.

Ovar se nechvěje

Vedle Jiřího Zapletala, který pojímá seniorského vedoucího besedy jako heroický souboj muže s vlastní koncentrací i s neposlušnými mluvidly, bezpochyby největší pozornost strhne Kamila Sedlárová v roli Sáry Tlachecí, modelované pochopitelně podle známé novinářky, která svým rozhořčeným rozhovorem s Fibingerovou loňskou rozhlasovou kauzu vydatně přiživila. I ona ovšem rozehrává zejména hysterické vyjadřování, nervózní tiky a řečovou vadu svého předobrazu.

Je to všechno vydatně veselé, ale kdesi v pozadí se ztrácí téma. Drábek se tak pohříchu rozchází s ambicí, kterou proklamuje název loni vydaného knižního souboru jeho her – totiž dělat divadlo tak, „aby se Čechům ovary zachvěly“. Hradecká Koule možná podruhé vyprovokuje Fibingerovou či Tachecí, jinak je ovšem zcela neškodnou zábavou.

A také samozřejmě přináší velký prostor pro mohutné komediální herectví Pavly Tomicové, která hrála ústřední postavu už v rozhlasové verzi. Její Milena je nemožná, hlučná, hyperaktivní a afektovaná – ale nikoliv nesympatická. Lze čekat, že zejména díky ní si Drábkova inscenace získá řadu příznivců, ovšem punc kontroverznosti a skandálnosti je pro ni zbytečný.

 

 

 

 

 

Z jedné z předních kauz loňského roku zbyl mírně bezzubý kabaret, který se občas pokusí cosi nakousnout, ale vzápětí to překryje další dávkou groteskního veselí. Potěší a pobaví – ale není to málo?

Lit.: Fričová, Ivana: Drábkův ďábelský koktejl Koule zvedl diváky ze sedadel. In Hradecký deník, 14. 5. 2012 (článek). – Cit.: Hradec Králové – Klicperovo divadlo uvedlo v sobotu 
v premiéře divadelní inscenaci hry, kterou David Drábek napsal před dvěma lety 
pro Český rozhlas. Hned po svém uvedení v éteru způsobila velkou mediální bouři a zaměstnala i několik advokátů.

David Drábek, který se v Klicperově divadle ujal také režie, uvedl na scénu mimořádný počin. Koule zřejmě přivede do hlediště Studia Beseda tisíce diváků. Hlavní hrdinkou Koule je vrhačka Milena, zjevně inspirovaná osobností někdejší pýchy socialistického sportu Heleny Fibingerové a informacemi o řízeném podávání dopingu vrcholovým sportovcům, které vyšly najevo v devadesátých letech.

David Drábek už před premiérou o této postavě řekl: „Roli jsem psal především na tělo Pavle Tomicové. Je to její benefice a divadelní pařba zároveň. Vycházím z jejího naturelu. Pavla vrhačce dala takovou hloubku, o jaké se oné atletce, majitelce pekárny a člence Rady České televize nemůže ani zdát.“

Divadelní podoba Koule je neuvěřitelný gejzír nápadů, gagů, odkazů, figurek, drsných i dojemných situací a skvěle vybrané dobové muziky. Bezmála tři hodiny Drábkova ďábelského koktejlu ozdobily především skvělé herecké výkony Pavly Tomicové a Jiřího Zapletala, kteří si v tomto kusu zahráli nejspíš jednu ze svých životních rolí na prknech Klicperova divadla.

Představení bez hluchých míst si diváci užívali s husí kůží i v slzách smíchu. V závěru ovšem David Drábek šokoval i otrlé: velké finále totiž patřilo show Petra Kotvalda. Ano, toho skutečného. David Drábek totiž slovo absurdní bere velmi, velmi vážně.

 

 

 

 

Kouli tleskala nadšená Beseda patnáct minut vestoje.

Lit.: Baroňová, Hana: Výběr z denního tisku, 15. května. In web ČRo, 15. 5. 2012 (výběr z denního tisku). – Cit.: Mladá fronta Dnes a Lidové noviny přinesly jedno společné téma. Hodnotí inscenaci Koule, která se hraje v režii Davida Drábka v Klicperově divadle v Hradci Králové.
David Drábek sepsal satiru, v níž zesměšňuje nejenom minulý režim, který dokázal zdeformovat i sport a proměnit jej v politickou záležitost. Především se ale zaměřuje na současný mediální svět a jeho falešné ikony, na absurditu, kterou společnost přijala jako normu.
Drábek převedl svou Kouli, jež se stala nejslavnější rozhlasovou hrou posledních let na jeviště.
Jana Machalická v Lidových novinách píše, že výsledek není tak jednoznačný jako v rozhlase. Báječnou zábavu, jíž dominuje jedinečný temperament Pavly Tomicové, střídají pasáže poněkud křečovitého humoru.

 

Petr Mareček v Mladé frontě Dnes píše, že režisér balancuje mezi publicistickým divadlem, kabaretem, parodií i groteskou v atmosféře retro stylu 70. a 80. let, k němuž Darek Král napsal muziku v duchu znělek normalizačních estrád, pouťového diska a nejpokleslejšího popu.
Pavla Tomicová jako koulařka Milena na začátku v kostýmku chrastí šperky, děsí okolí křupanskou arogancí i dlouhými prsty. Scénu od scény se mění v politováníhodnou osamělou ženu, kouzelnou směs sebelítosti, důležitosti a kýče, jež graduje s železnou logikou v sebeklam.

Lit.: Mareček, Petr: RECENZE: Komedie o koulařce našla mezi sebeklamem a kýčem i soucit. In web IDnes, 15. 5. 2012 (recenze). – Cit.: Po Jedlících čokolády a Figarově svatbě dal umělecký šéf hradeckého Klicperova divadla David Drábek své scéně další divácký hit. Původně rozhlasovou Kouli rozehrál ve studiu Beseda ve výbušnou satirickou komedii se znamenitými hereckými výkony. Ty povyšují sice vděčnou, ale už mnohokrát použitou parodii na vyprázdněné televizní show. K tomu slouží scéna Marka Zákosteleckého, rozblikaný a geometricky naporcovaný vnitřek atletického náčiní.

Výsměch známé olympioničce, majitelce pekárny a bývalé televizní radní, která byla počáteční inspirací, by byl pro Drábka málo, nejde o aktuální reakci, ale o hořkou zpověď, co jsme zač. Režisér balancuje mezi publicistickým divadlem, kabaretem, parodií i groteskou v atmosféře retro stylu 70. a 80. let, k němuž Darek Král napsal muziku v duchu znělek normalizačních estrád, pouťového diska a nejpokleslejšího popu.

Skvostná Pavla Tomicová jako koulařka Milena na začátku v kostýmku chrastí šperky, děsí okolí křupanskou arogancí i dlouhými prsty. Scénu od scény se mění v politováníhodnou osamělou ženu, kouzelnou směs sebelítosti, důležitosti a kýče, jež graduje s železnou logikou v sebeklam, že je „pro naši malou zemičku“ něco jako kněžna Libuše.

Ať už v klubu seniorů vzpomíná na mindráky dětství, vypráví, „o čem je koule“ v provinční tělocvičně, čelí kusadlům afektované Sáry Tlachecí nebo se v lifestylovém pořadu chlubí nevkusným domem. Stejně jako v rozhlasové verzi je však nejdojemnější setkání s běžkyní Radmilou, tiché a bolestné.

Koule nestojí jen na energické a nezaměnitelně tragikomické Tomicové, skvostné výkony v mnoha rolích podávají Jiří Zapletal, Kamila Sedlárová, Zora Valchařová-Poulová, Tomáš Lněnička, Zdeněk Petrák a Isabela Smečková Bencová. Když umírající obří laboratorní myš v jejím podání vypráví, kolik steroidů a dalšího dopingu do ní v laboratoři „naprali“, není daleko k slzám.

 

David Drábek v Mileně stvořil unikátní archetyp českého sebeklamu a kýče, s přesnou razancí, obdivuhodným humorem a nebývalým soucitem, ač jako režisér svůj stín nepřekročil.

Soprová, Jana: Drábkova Koule na jevišti – recenze. In web ČRo 3 Vltava, 15. 5. 2012 (recenze). – Cit.: Klicperovo divadlo Hradec Králové uvedlo v sobotní premiéře (12. května) dlouho očekávanou scénickou verzi Drábkovy Koule v autorově režii.

Koule Davida Drábka, hra inspirovaná životem nejmenované české koulařky z období totality, patrně vstoupí do dějin jako mediálně nejpropíranější rozhlasová hra. To, že se do kritiky a zasvěcených komentářů pustili mnozí, kdo text Koule ani nečetli ani neslyšeli, autorovi nahrálo a pomohlo mu shromáždit množství značně absurdního materiálu, kterého využil jako podkladu pro celovečerní verzi. Nicméně tato autorova snaha text hry rozšířit a vizualizovat jej, celou věc do značné míry žánrově posunulo, tak trochu rozplizlo a navíc ve scénickém ztvárnění obdařilo mnohdy zbytečně doslovnou ilustrací řečeného.

Zatímco v rozhlasové verzi se celý děj soustředil do jediného prostředí, kde partnerem paní Mileny byl jediný, poněkud frustrovaný moderátor-intelektuál, v scénické verzi se to nejrůznějšími partnery či přihrávači jen hemží, ať už jde o moderátory, stylizované diváky, seriálové postavy či figurky inspirované současnými VIP.

Dochází tu ke skutečně výrazné, až drastické parodizaci nejrůznějších podob moderátorů, od stresovaného televizního režiséra a jeho drzé asistentky, přes akční slovenskou reportérku, bizarního moderátora klubu důchodců až po obludně naddimenzovanou bláznivku Sáru Tlachecí.

Jistě, každý z herců vytvářejících tyto vedlejší postavy, se vyřádí v legračních detailech, které vzbuzují v diváckých řadách smích a potlesk na otevřené scéně. Na druhé straně toto zmnožení výrazných postav rozptyluje pozornost a ústřední příběh rozmělňuje. Celá záležitost se tak mění v regulérní politický kabaret, jakési pokračování zdejší Noci oživlých mrtvol. Z jeviště se doslova valí množství hlášek, gagů textových, mimických i pohybových, které vzbuzují bezprostřední diváckou reakci.

Herci, jak se zdá, se v těchto rolích a roličkách cítí jistě a dobře, a proměny si náležitě užívají. Ať už jde o Jiřího Zapletala, proměňujícího se ve statického Karla Hálu, roztřeseného moderátora Klubu seniorů, úlisného doktora Cvacha či divácky vděčného krále Václava Klauna I., Tomáše Lněničku v roli Tatínka, trenéra Háchy, režiséra či moderátora, či jejich ženské protějšky v provedení Zory Valchařové-Poulové, Isabely Smečkové Bencové či Kamily Sedlárové.

Přes veškerou, mnohdy prvoplánovou, legraci pro mě zůstal nejsilnější původní tragikomický příběh sportovkyň, které obětovaly život reprezentaci socialistické vlasti. Jak ve smutné postavě Radmily, atletické legendy (výborná Zora Valchařová), tak samozřejmě v paní Mileně živelné Pavly Tomicové, která do této tragikomické role vklouzla jako do dokonale padnoucího kabátku. Pochopitelně, můžeme se jí smát, ale zároveň svým patosem, bodrostí, sentimentem i energií síly atomové elektrárny vzbuzuje respekt i dojetí. Tomicová totiž dokáže dokonale udržet všechny valéry postavy, a v pravou chvíli navázat bezprostřední kontakt s diváky. S přehledem balancuje mezi ordinérností, kýčovitostí a na druhé straně schopností překonávat bez fňukání fyzické a psychické handicapy a zachovat si pozitivní životní energii, čímž dodává své postavě hluboce lidský rozměr. Domnívám se, že pro sportovkyni, která byla inspirací, je to spíše pocta než urážka. Urazit by se mohli spíše jiné předobrazy (což by ovšem nevypovídalo ani tak o hře, jako spíše o nich).

Text i jeho interpretace nijak výrazně nevybočuje z Drábkovy dosavadní tvorby. Jedná se o vysokou divadelní nadsázku, která je v závěru korunována vystoupením jedné skutečné pěvecké hvězdy z období totality (takový malý dotek s dobou jako Drábkovo pousmání ve stylu Stanislavského). Domnívám se, že tato inscenace, i bez přídechu mediální senzačnosti, najde jak v Hradci, tak i kdekoli jinde své vděčné diváky. A bezpochyby se najdou i tací, které urazí.

Lit.: Fričová, Ivana: Kotvald o tečce v divadle: ‚Pěkně to vymysleli, pazdráti’. In Rychnovský Deník, 4. 6. 2012 (rozhovor o účinkování v Kouli). – Cit.: Východní Čechy – Holky z naší školky by nejraději proklel do pátého kolena, nicméně tuší, že díky tomuto neuvěřitelnému hitu z osmdesátých let všichni jednou provždy vědí, kdo je Petr Kotvald.  Tahle nezapomenutelná věc mu také vynesla roli na prknech v hradeckém divadle. Hraje sám sebe.

Náš rozhovor s Petrem Kotvaldem vznikl docela zvláštně.  Zhruba půl hodiny před květnovou premiérou Drábkovy slavné Koule jsem čekala před studiem Beseda, než otevřou pokladnu, a vnímala hezkého chlapa v pruhovaném tričku a v extravagantních brýlích: stál opodál a  usmíval se na mě, jako bychom si nebyli cizí. Byl mi sice povědomý, ale znáte to: stav, kdy si zaboha nemůžete vzpomenout, odkud někoho znáte, se od určitého věku stane vaším věrným společníkem. Po třech hodinách v hledišti jsem byla v šoku. Na jevišti nastalo finále Koule, z mlhy se vynořil ten chlapík v pruhovaném tričku s mikrofonem v ruce a spustil… Byl to blesk z čistého nebe, protože jméno Petra Kotvalda jako velkého premiérového překvapení nebylo v programu.

Před lety jsme spolu v Praze často pracovali: ráda na něj vzpomínám jako na chytrého, vstřícného, zdvořilého člověka bez jakýchkoliv manýrů a nálad, se kterým byla radost mluvit o čemkoliv. Jeho současná civilní podoba mě prostě zmátla, Petr Kotvald je odjakživa chameleon. Pak už to šlo rychle: hned ráno jsem mu napsala, pomluvila svoji děravou paměť, on odpověděl a přesně za týden, když přijel na další představení, jsme i s jeho ženou Hankou seděli v Hradci u kávy.

Chci vědět všechno o vás a o Kouli. Jak jste vlastně k téhle roli přišel?
Oslovil mě Darek Král, který skládal muziku k této hře, s tím, že by byl rád, kdybych zazpíval závěrečnou písničku. Přiznám se, že jsem vůbec nic o Kouli nevěděl, tak jsme to pořád nechávali otevřené. Teprve čtrnáct dní před premiérou jsem od Darka dostal text a muziku, abych písničku zkusil nazpívat ve studiu. Písnička samotná, vytržená z kontextu té hry, mi tak úplně neseděla: měla zvláštní text, obraty,a přišla mi spíš jako nějaký refrén, než jako celistvá píseň. Byl jsem z toho trochu rozpačitý. Pak mi Darek s Davidem Drábkem poslali záznam rozhlasové Koule a pozvali mě do Klicperova divadla na Figarovu svatbu a Noc oživlých mrtvol, abych věděl co a jak vlastně David Drábek dělá…

Jak se vám představení líbila?
Okouzlilo mě to. Přiznám se, že divadlo není moje vášeň a pokaždé, když jsme se ženou na něco šli, tak jsem byl spíš zklamaný nebo otrávený. Drábkovy věci jsou ovšem mimořádné – mají skvělý jazyk, hloubku, ta hra s vámi stále komunikuje. A to rozhodlo. Řekl jsem si, že se na tom prostě chci podílet.

Čtrnáct dní před premiérou mít takhle otevřený konec, to muselo být docela o nervy…
Kdybyste viděla na zkouškách, jak spontánně, v jaké atmosféře to představení vznikalo, tak byste jim všem prostě důvěřovala. Já se Darkovi a Davidovi vložil do rukou a věděl, že to bude skvělá věc. Poprvé jsem si písničku vyzkoušel už na jevišti pět dní před premiérou a pak rovnou na páteční předpremiéře. A spadla mi čelist. Krásně to všechno vygradovalo, zapadlo do sebe… Nádhera. Pěkně to vymysleli, pazdráti!

Jak se vám vůbec povedlo utajit vaše účinkování v Kouli? Jak to, že jsme nikdo nic nevěděl?
David Drábek je prostě ďábel.

Slyšela jsem po premiéře roztomilou historku. Jeden můj známý, když vás viděl na  jevišti, tak si říkal – Ten člověk vypadá přesně jako Kotvald, zpívá úplně jako Kotvald, jak tohle dokázali? A na party po premiéře zjistil, že je to opravdu Kotvald.
Já se mu vůbec nedivím, že  to takhle vnímal. Lidé, kteří tady do divadla chodí, tak moc dobře vědí, že Drábkovy hry jsou plné her a mystifikací. Vzpomeňte si, jak dokonale si v Kouli Jirka Zapletal hraje na Karla Hálu, v jiné hře jsem viděl Tomáše Lněničku jako dokonalou mystifikaci Petra Koláře… A do toho já, živý…

Je tohle vaše první divadelní zkušenost?
Úplně první. Já se i bráním tomu, že se o mém vystoupení mluví jako o roli, protože moje jsou tam poslední tři minuty a tak trochu si uzobávám slávu za všechny herce, kteří tam skoro tři hodiny předtím předvádějí naprosto úžasné věci.

Za chvíli začíná další představení – jak dlouho před svým vystoupením musíte být v divadle?
Já nevím, v kolik tam musím být. Sám od sebe tam chodím od samého začátku a v zákulisí si to užívám. Ta atmosféra se mi strašně líbí. Jsem zvyklý z koncertů komunikovat s publikem od začátku do konce, budovat atmosféru krok za krokem, vygradovat ji. To mi vyhovuje, v tom je divadlo stejné. Všichni všechno prožívají společně od začátku do konce. Zkusil jsem dvakrát v životě muzikál, Mrazíka a Romea a Julii, a už nikdy bych to nezopakoval. Tam to prostě funguje jinak: na jevišti jsou ti, kdo tam právě mají být, ostatní v kostýmech kouří u cateringu a mluví o dětech a o penězích a pak je jenom na pár minut vyšoupnou na jeviště, aby odzpívali svoji písničku a už jsou zase zpátky u jídla… A tuhle fabriku já nemám rád.

Kromě angažmá v hradeckém divadle máte, co vím, dost práce. Natočil jste desku, zpíváte… Je dnes život v showbyznysu jiný než v osmdesátých letech, kdy jste zažil roky obrovské popularity?
Snad ani ne. Pořád platí, že se můžete ze dne na den vyšvihnout a dostat se do povědomí diváků, ale pak nastává dlouhá fáze, kdy to buď udržíte, nebo zhasnete. A to záleží na spoustě věcí, mimo jiné na správných lidech, kterými se obklopíte… Stále mě to baví a teď, kdy mi je třiaapadesát, tak si občas vzpomenu na doby, kdy mi bylo dvacet a o zpěvácích v mém věku jsem si říkal – Proč toho nenechají, vždyť jsou úplně zbyteční. A vidíte, čas trhnul oponou a představa, že bych toho měl nechat, se mi nelíbí. Jednak jsou koncerty zdrojem velkého adrenalinu, který by mi chyběl, jednak mám spoustu fanoušků a plné sály, tak proč bych toho nechával?

Vím, že vaše paní je z východních Čech. Máte tady svoje oblíbená soukromá místa?
Hanka je  z Chrudimi a dodnes jezdíme na chatu na Seč. Když byly naše děti malé, trávívali jsme tam celé prázdniny. Během roku tam jezdíme jen nárazově, ale o prázdninách to bývá stále naše útočiště, ze kterého děláme výlety za prací i zábavou. Je nám tam moc dobře.

Chtěla jsem se vás zeptat ještě na spoustu věcí, ale představení začíná za minutu…
Tak až se příště potkáme a vy mě nebudete přehlížet jako posledně, tak můžeme pokračovat.
Očima blízkých

Hana Kotvaldová, manželka:
„Když jsem doma kdysi řekla, že by Petr chtěl být profesionálním zpěvákem a že ho mám ráda, nebyli rodiče zvlášť nadšeni. Skoro mě varovali, že budu nešťastná, protože přece i já slýchám, jací umělci jsou. To jsem já byla před maturitou a Petr v prváku na ČVUT. Psal se rok 1978.  Ale já ho měla moc ráda a mohli mi říkat, co chtěli. Prošla jsem s ním očekávání nového, začátek profesionální kariéry u Hany Zagorové i jeho samotné. Vzali jsme se a začali budovat společný život. Soukromý i profesní. Prožili jsme společně vzestupy i pády. Ne vždycky bylo a je vše zalité sluncem. Ať už tak nebo tak, dokázal a dokáže mě taky pěkně vytočit, ale já mu v tom ohledu nezůstávám nic dlužna. Je na něj spoleh a většinu času jsem se s ním dobře bavila a bavím. A ráda ho mám pořád.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Darek Král, hudební skladatel:
„Od počátku mi bylo jasné, že Koule musí mít víceméně šílenou tečku, protože jevištní verze je až kabaretní, plná různých střihů, flashbacků a dynamických odkazů. A nosil jsem v hlavě nápad, že vyvrcholením všeho bude závěrečný ‚hymnus’, kde spojí své hlasy Pavla Tomicová a interpret, který prošel dobou 80.  let. Nakonec jsem tak nějak intuitivně oslovil Petra. Petr je totální profesionál, ve studiu pracoval velmi precizně, měl jasnou představu, jaký ‚design‘ by měl mít jeho zpěv a hlas vůbec, nicméně respektoval a naplňoval moje představy o vyznění celé skladby.  Původně bylo plánováno, že odzpívá jen premiérové představení – OVŠEM padly zábrany, zeď byla jako v Poště pro Tebe odstraněna a on vplul do náručí tlupy hradeckých herců. A viditelně to prospívá oběma stranám, Petr mi dokonce jednou napsal, že má silný ‚absťák‘ (asi pět dní se Koule nehrála …!). V tom třeskutém veselí a reji postpremiérovém začal herec Jirka Zapletal Petra lanařit na oslavu svých narozenin a Petr, jsa tím nalomen a dojat, začal uvažovat o odvolání koncertu, který s touto oslavou kolidoval. Až na můj zásah (a nesmiřitelný pohled padreho Drábka) Jirka upustil od svého nápadu a po zbytek večera mně a Davidovi něco určitě sypal do drinků.“

Lit.: Hulec, Vladimír: Pavla Tomicová září v politické a společenské satiře Koule. In web Magazín E15, 11. 6. 2012 (recenze divadelní verze). – Cit.: Jízlivě pitoreskní sportovněspolečenská groteska Davida Drábka Koule se stala hitem, ještě než se dostala na divadelní jeviště. Její původní rozhlasová verze, kterou režisér Aleš Vrzák natočil s Pavlou Tomicovou v roli Koulařky a Janem Vondráčkem jako Moderátorem vyšla dokonce na CD a posluchači ČRo ji zvolili Hrou roku. Autor textu David Drábek jej nyní rozšířil a převedl na jeviště komorní scény Klicperova divadla Beseda v Hradci Králové.

Bylo to šťastné rozhodnutí. Text by se jistě dal nechat v podobě, v jaké jej Drábek napsal pro rozhlas, ale pak by se jednalo spíše o uzavřenou hereckou exhibici dvou hlavních představitelů. To však Drábkovi nestačilo. V inscenaci tak ožívá spousta dalších postav minulosti i současnosti, ať už přímo, či spíše typově. Na úplném konci jednu píseň dokonce zapěje ikona české normalizační pop-music Petr Kotvald. Skutečný.

Pro Drábka jsou všechny postavy z doby normalizace, jež ve hře vystupují, spíše symboly zneužití státní mašinerií (již představují především loutky Štrougala a Husáka) než terči bezuzdného výsměchu. Nesmiřitelný je naopak k dnešní době. A to jak skrze trapného Moderátora, jenž je nyní členem Klubu seniorů, plete se a otázky různě komolí, tak oběma dodanými postavami ze současnosti.

Kreace Kamily Sedlárové jakožto Sáry Tlachecí zpovídající koulařku Milenu je nezapomenutelnou jevištní fraškou vysmívající se mediálnímu bulváru se vší jeho zajíčkovsko-potkaní falší a úskočností.

Inscenaci však vévodí Pavla Tomicová jako atletická královna Milena. Zatímco v první půli je zpupnou legendou a funkcionářkou, členkou Rady ČT, v druhé se stává ovládanou loutkou a divák s ní ke konci nutně musí soucítit. Nezvládla životní situace, do nichž ji okolí vmanipulovalo, nemá reflexi sebe samé a nakonec zůstává opuštěná. A zneužívají ji další politici a ikony současné doby.

Režisér David Drábek použil formu pokleslého televizního kabaretu, v němž jsou dialogy střídány výstupy zpěváků a různými miniscénkami ilustrujícími děj, kamera se může otáčet i do publika a postavy na jevišti se mohou proměňovat v různé figury. Zatímco první část je bezuzdným kabaretem s vůdčí Pavlou Tomicovou, druhá se stává čím dál víc smutnou, krutou a bolestnou reflexí dnešní doby.

Důležitá a přesná je i dramatikova práce s jazykem, který je různými zdrobnělinami, zkomoleninami či jinými jazykovými pitoresknostmi dokladem zdětinštělé slaboduchosti doby.

 

 

 

 

 

 

 

Koule je tak jedním z nejaktuálnějších a nejlepších dramat z naší současnosti, jaká se na českých jevištích v poslední době ukázala.
Lit.: Strnad, Radek: Ironická Koule den po volbách dopadla, rozesmála, poučila. In web Mostecký deník, 16. 10. 2012 (recenze divadelní verze). – Cit.: Střekov – Patnáctý divadelní Festival Kult začal v neděli v Činoherním studiu v Ústí politicky nekorektní (ne)vyváženou bžundou. Hrou Koule.

Atletické královny Mileny (Pavla Tomicová), výbušné, světově úspěšné reprezentantky s legitimací, která „vše dělala pro tu naši malou zemičku“, byl 135 minut plný sál. Vrhala pohledy i koule, byla bodrá, troškovsky lidová a v „podprdě“ pod bílým nátělníkem „neodolatelná“. Určitě pro seniory, s nimiž besedovala a vzpomínala na tenkrát.

V režii Davida Drábka, autora skandální rozhlasové hry Koule, podle níž inscenace vznikla, hradecké Klicperovo divadlo tlumočilo Hálův hit Lodí bílou do znakové řeči. Předvedlo dr. Cvacha, jak si pohrává se sportovci a steroidy, nechyběl ulízlý šedovlasý Václav Klaun I., zněla recitace. Víme už, jak to ta Fibingero… pardon, Milena, měla „se státem řízeným dopingem“. Ta otázka z pléna ji nakrkla, ale má tvrdé svaly, měkké srdíčko a lvíčka na prsou, tak se nenechala dlouho přemlouvat. Trpěli jsme s laboratorní myškou, královsky se bavili, když Milena nazula přezkáče a lyže a „ulehla“ na sjezdovce.

 

 

 

„Představení mě nadchlo. Nepamatuji, kdy jsem se nasmála, až mi tekly slzy smíchu. Ale byly tam i chvíle, kdy šel mráz po těle, co se tady dělo ve vrcholovém sportu. Klobouk dolů před výkonem Pavly Tomicové. Je fakt skvělá!,“ byla spokojená návštěvnice Ladislava. A my jsme nyní poučeni z krizového vývoje, který si i Milena prožila.

Tomek, Roman: Koule trochu jinak. In Zákaz cenzury. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 36 – 39 (diplomová práce).

Sýkorová, Tereza – Koule Davida Drábka v rozhlase a v divadle. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013 (bakalářská práce).

Lit.: anonym (= Velíšek, Martin?): David Drábek: Koule. In web ČRo, listopad 2013 (článek + ukázka + záznamy z natáčení na Youtube). – Cit.: Hlavní hrdinkou rozhlasové komedie je bývalá slavná atletka, která v rozhlasovém studiu rekapituluje svůj dosavadní život plný komických, trapných ale i bolestných protikladů.

Uvedení inscenace v lednu 2011 vyvolalo nebývalý ohlas. O svých inspiračních zdrojích a motivacích pro napsání této hry tehdy David Drábek řekl:

„Inspiraci reálnými postavami nepopírám, ale šlo mi daleko víc o to vytvořit příběh vskutku obojživelné české dominy, symbol toho, co je na Češích křupanské a zoufalé, ale i zvláštně neodolatelné a vlastně životné. Směs kýče a podivného smutku tohohle plebejského národa. I s jeho trumfem v podobě smyslu pro humor. A dál je tu strašidelné téma státem řízeného dopingu, kdy bylo sportovcům dávkováno takové množství svinstev, že jim to nevratně poškodilo zdraví. A do tohohle ďábelského bolševického projektu byla zapojena i spousta lékařů, kteří tak prohráli zápas se svým svědomím a přísahou – o tom je hra Koule víc než o čemkoliv jiném.“

Dodejme, že hra se zároveň vysmívá rozhlasové maše a kýčovitým talk show plných jalového žvanění a falešného pochopení pro všechny ty hodné lidičky.

Dvě hlavní role – atletka Milena a Moderátor se staly příležitostmi pro Pavlu Tomišovou (sic!) a Jana Vondráčka. O tom, že je bezezbytku vyplnili, svědčí i jejich umístění v anketě o nejoblíbenějšího rozhlasového herce Neviditelný herec za rok 2011. Samotná hra Koule se pak stala podle stejné ankety nejoblíbenějším pořadem roku.

Lit.: Mátlová, Liba: Divadlo Štěk & spol. je zpět. A kontroverzní Koule taky. In Hranický deník, 17. 10. 2018 (zpráva a rozhovor o divadelní inscenaci textu Davida Drábka). – Cit.:
Divadlo Štěk & spol. mohli diváci naposledy spatřit v roce 2012 v dramatu Daniela Keyese Růže pro Algernon. Po téměř sedmileté pauze se vrátili zpět. Minulý pátek uvedl soubor v Divadle Stará střelnice svou fungl novou hru Koule a podle reakcí diváků je zřejmé, že měli šťastnou ruku.

Divadlo Štěk & spol. Uvedlo v pátek 12. října v Divadle Stará střelnice svou fungl novou hru Koule.

„Soudě dle tří děkovaček a občasného potlesku na otevřené scéně, zřejmě návštěvy divadla nelitovali,“ řekl v rozhovoru šéf Divadla Štěk & spol. Michael Heger.

V pátek jste v Divadle Stará Střelnice uvedli vaši premiéru hry Davida Drábka Koule. Jedná se o příběh slavné atletky, který byl zpracovaný původně jako rozhlasová hra. Po jejím uvedení vyvolala mnoho emocí a několik soudních žalob. Proč jste sáhli právě po této hře?

Že se kolem uvedení původní rozhlasové verze seběhly nějaké žaloby a další peripetie, nemělo pro nás váhu. Hra se nám v původní rozhlasové komorní podobě líbila a také postavy odpovídaly možnostem našeho obsazení. Myslím, že pro amatérské soubory jsou tato dvě hlediska vždy rozhodující a ostatní jsou jen pomocná hlediska. Pro nás tím pomocným bylo, že nechceme dělat jak na běžícím páse jen prvoplánové komedie s neustálým probíháním dveřmi. Koule není prvoplánová legrace.

Jak vaši páteční premiéru přijali diváci?

Myslím, že je to dotaz spíše pro páteční diváky, ale soudě dle tří děkovaček a občasného potlesku na otevřené scéně, zřejmě návštěvy divadla nelitovali. (…)

Kdo se v této hře představí? Jak dlouho jste hru nacvičovali?

Pro Kouli jsme rozhodli někdy v lednu, ale nezkoušeli jsme pravidelně, asi polovina členů pracuje na směny. Věnovat se pouze divadlu, taková celovečerní inscenace se dá vyprodukovat za tři měsíce. Koule obsahuje celkem dost tzv. hlášek. Některé už používáme běžně i mimo hru. Zajímavostí je, že telefonáty do rádia, které ve hře divák slyší, namluvili ti, kdo Divadlo Štěk & spol. roku 1994 založili. Rozhlasové mikrofony použité ve hře jsou skutečně funkční a skutečně zapojeny. Stejně jako interkom z režie a během hry spolupracují dva zvukové mixpulty. Nechce se nám do takříkajíc dveřových komedií, přitom Koule je naše vůbec první hra, ve které máme v kulise dveře.  (….)

Lit.: Zaoral, Martin: Divadelní Koule na zámku. In Prostějovský Večerní, 2. září 2019 (zpráva). – Cit.: Divadelní skupina Temno Týniště nad Orlicí dorazí v sobotu 7. září v 19:00 hodin na plumlovský zámek se zpracováním skandální rozhlasové hry, která rozpoutala lavinu soudních žalob, aby se nakonec v anketě posluchačů stala rozhlasovou hrou roku. Hra Koule je příběhem o vrhačce, mistrovství světa, prvních láskách i hororovém soustředění v Horažďovicích.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů